Matty
přečtené 1298
Vědomí konce
2012,
Julian Barnes
Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí. Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč. Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.... celý text
Deník (1959–1974)
2003,
Pavel Juráček
Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové. Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodl nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku občas přímo drásavé. Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní). Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout dokument Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení! Pro mne jde společně s Chladnokrevně, Procesem nebo 1984 o jednu z knih, které si v sobě ponesu po zbytek života.... celý text
Hostina pro vrány
2012,
George R. R. Martin
Knižní obdoba herního datadisku, počinu vyplňujícího čekání na další plnohodnotné pokračování, při jehož vynechání o mnoho podstatného nepřijdete. Ne, že bych knihu nečetl se zaujetím a u příběhů některých postav, jež mi dříve byly vcelku lhostejné, nezatajoval dech (Brienne, Jaime), ale rozšíření záběru směrem k dalším rodům bez jejich pevnějšího provázání s již známými postavami považuji za poněkud nešťastné. Také věrný čtenář se tak ocitá v pozici návštěvníka zvenčí, který se musí chvíli rozkoukávat. Příliš vstřícné vůči čtenářům není ani přejmenovávání postav a tedy i "jejich" kapitol, kdy si teprve po pár odstavcích uvědomíte, koho se vyprávění zrovna týká. Možná podceňuji ambicióznost záměru Martina, který chce ze ságy udělat víc než svižný politický thriller ve fantasy hávu. Hodně prostoru je tentokrát věnováno převyprávěním starých smyšlených mýtů, prozrazujících snahu posunout dílo směrem k pánoprstenovské komplexnosti. Tanec s draky snad ukáže, jde-li skutečně o cestu, po které se autor vydal, a pokud ano, dokáže-li po ní kráčet s náležitou důstojností a důsledností.... celý text
Barneyho verze
2012,
Mordecai Richler
Barneyho verze je další z bezpočtu knih, k nimž mne přivábila jejich filmová adaptace. Film s Paulem Giamattim (přejmenovaný českým distributorem na Barneyho ženy) ovšem není ani zdaleka tak nekorektní, sarkastický, vypravěčsky (záměrně) nespolehlivý a přesný v pojmenovávání (především) mužských slabostí. Třebaže se autorovy ublíženecké komplexy místy derou do popředí s vehemencí, která vzbuzuje podezření z neukojené potřeby literární psychoterapie, Richler nás nikdy nenechá dlouho na pochybách, že vůči svému literárnímu alter egu chová stejně nesmiřitelný postoj jako ke zbytku civilizace. Formálně mohla být kniha odvážnější - dávat více a zákeřněji najevo, jakou nemocí je vypravěč stižen, na druhou stranu ale vítám, že postmoderní hrátky s nesouvislou a nedůvěryhodnou narací nikdy nepřebírají hlavní slovo, že neběží jenom o ně. Ač jsem sám gój neznalý kanadské politiky a kultury, bavil jsem se tímhle (ne)kontrolovaně zmateným shrnutím jednoho židovského života výborně. Možná i díky tomu, nakolik „chucpe“ postoj ke svému původu (a židovství vůbec) Richler zaujímá.... celý text
Chris Marker
2012,
David Čeněk
Jedna z nejobtížněji postihnutelných osobností francouzské kinematografie (a audiovizuální umělecké scény vůbec) se dočkala čtyřsetstránkové (počítaje i velmi detailní filmografii) monografie. Jejím autorem překvapivě není žádný francouzský filmovědec, ale David Čeněk, kterého bych si troufnul označit za jediného skutečného českého odborníka na Chrise Markera. Monografie je to nesmírně precizní zejména na její historiografické rovině. Čeňkovi se z nesnadno dostupných zdrojů podařilo vykutat obdivuhodně detailní informace o Markerových filmech i okolnostech jejich vzniku (dobrý příkladem jeho svědomitosti je například srovnání překladů tří rozdílných komentářů ze slavné sekvence z Dopisu ze Sibiře). Vzhledem k velmi obtížné dostupnosti Markerových filmů ani nevadí podrobnější popisy jejich obsahů, jež jsou navíc doplněné o kontextuální informace, které z filmů samotných nevyčtete. Nesnadný úkol analýzy Markerových mnohovrstevnatých, kolážovitých filmových esejí Čeněk několikrát vyřešil přenecháním prostoru jiným autorům. Spíše ze skromnosti, než z obav čelit podobné výzvě, jak ukazuje jeho zdařilá, byť možná přehnaně shovívavá analýza filmu Vzduch je cítit rudě. Knihu považuji za zásadní publikaci pro „vstup“ do světa Chrise Markera, který se jinak zdá být přístupným jen obtížně (částečně vinou samotného Markera, který od 60. let prakticky nikdy nekomentoval vlastní život a jen zřídka vlastní filmy). Byť je Markerova tvorba již delší dobu uzavřena, nemá jít o ucelenou a definitivní příručku, o čemž ostatně svědčí i poslední kapitola, která končí jakoby vprostřed myšlenky, nikoliv nějakým obsáhlým shrnujícím závěrem. Zrekapitulovat Markera zřejmě ani není možné – to by mohlo být jedno z ústředních poznání knihy, u které je přesto dobré začít, pokud se dílo této enigmatické osobnosti rozhodnete blíže poznat.... celý text
Šíp času
2003,
Martin Amis
Z dvaceti procent jsem chápal, proč je příběh vyprávěn pozpátku (nepoučitelnost z dějinného vývoje), z osmdesáti mi toto podání přišlo samoúčelné, málo důsledné, aby nutilo k jinému způsobu čtení (tak, jako filmový Happy End nutí k "přepnutí" do jiného modu sledování).... celý text
Pár trotlů
2006,
Jonathan Coe
Anglie, 70. léta, středoškolské prostředí. Politika, hudba, vyprávění a radost z něj. Mnoho postav, kolážovitá struktura. Vtipné, úsměvné i hořké. Inspirativní pro začínající autory.... celý text
Watchmen: Strážci
2005,
Alan Moore
Strážci Alana „na ten zkurvený film se v životě nepodívám“ Moorea jsou dílem rozsáhlým a neskutečně hutným, které s námi komunikuje na více rovinách, než je při prvním čtení zjevné (množství motivů doceňuji až se zpětným listováním v knize). Hrdinové bez masek. Sobci a sociopati. Amorální, anebo rozlišující pouze dobro a zlo a tudíž nezpůsobilí pro život ve společnosti, kde toto jednoznačné dělení dávno přestalo platit. Komplexností charakterů a etických dilemat, které nastolují, Strážci konkurují mnohasetstránkovým klasickým románům. Filozofie se v nich mísí s brutálním násilím, černým humorem a odkazy ke skutečným událostem. O zfilmování si Mooreovo temné podobenství říkalo již nestandardním využitím komiksových políček, které „tečou“ jako scény ve filmech (ustavující záběr, pohled/proti-pohled, prostřih na detail) a využita je například i paralelní montáž. Po zhlédnutí Snyderovy adaptace v tříhodinovém režisérském sestřihu si nedovedu představit mnoho možností, čím filmové Strážce vylepšit. (Jistě, šlo by to doslovněji, leč méně filmově, což převádí do praxe dvanáctidílný animovaný seriál s podtitulem Motion Comic.) Snyder dokázal s dvojicí scenáristů a zbytkem štábu vytěžit to nejpodstatnější z komiksu a přitom zůstat velmi filmový, nikoli jen v tom smyslu, že rozpohybované obrázky doplnil zvukovou stopou, bohatou na slavné songy (další způsob provázaní stylizované komiksového světa s tím našim). V těch nejlepších scénách, jako je zavraždění Vazouna, se vyprávěcí postupy obou médií prolínají. Odvážil bych se dokonce kacířsky tvrdit, že v některých ohledech film překonává svou předlohu. Nejen násilností a sexuální explicitností (fetišistická milostná scéna Sůvy a Hedvábného přízraku), ale i přesvědčivějším závěrem.... celý text
Soukromá záležitost
2010,
Kenzaburó Óe
Muži, který je nám představen jenom výsměšnou přezdívkou Vrabčák (protože tak vypadá), se narodí postižené dítě. Několik dní řeší dilema, jestli bojovat o novorozencův život, nebo ho nechat zemřít. Jestli přijmout zodpovědnost a zůstat s manželkou, nebo ji opustit a odjet na vytouženou výpravu do Afriky. Osud dítěte a detaily jeho nemoci nejsou podstatné – zosobňuje protagonistův strach z rodinného života. Nerad by zšedivěl jako znuděný tatík, plnící od rána do večera, od porodu do smrti manželské povinnosti. Čelí podobným otázkám jako rozhněvaní mladí muži v Anglii nebo hrdinové některých filmů z bezstarostných 60. let (kdy kniha vznikla). Japonský pohled na rozhodující životní období (zůstat, nebo jít) charakterizuje větší nihilismus, projevující se přehnanými, s radikalitou doby korespondujícími větami typu „Topil se v plodové vodě paniky“. Dnes by byl člověk užívající podobné výrazivo zřejmě klasifikován jako pozér, což nic nemění na výstižnosti, s jakou Óe popisuje jisté psychické stavy. Větu „Kdyby si mohl vybrat, volil by možnost se do záchoda vrhnout, zatáhnout za splachovadlo a nechat se za dunivého hukotu vody odplavit do septiku“ bych si v nejeden den roku s chutí nechal vytetovat na záda. V druhém plánu se autor nezabývá jenom problémy své generace (jak si můžete přečíst v doslovu, román je odvážně autobiografický), ale celé tehdejší japonské společnosti, přičemž poukazuje také na v knize přímo nepojmenovaný symptom doby. Ženy jsou pro něj výhradně sexuální objekty, které hrdinovi pomáhají jen do té míry, že může myšlenky na chvíli odvést k tělesné potěše. Například matčino hledisko není vůbec zohledňováno, jako kdyby zplozením dítěte její úloha skončila (a zároveň započalo hrdinovo trápení). Nelítostnost zpracování citlivého tématu je výrazně otupena poslední, dodatkovou kapitolou, v něčem asociující epilog Burgesova Mechanického pomeranče (který Kubrick do filmu moudře nepoužil). Ale po pravdě jsem čekal, že autor s podobným závěrem, coby určitou formou omluvy za Vrabčákovu bezohlednost zachycenou na předchozích stranách, přijde.... celý text
