marvan00
přečtené 106
Rychlopalba
2015,
Štěpán Kopřiva
Scénárista a spoluautor kultovního filmového kraťase "Byl jsem mladistvým intelektuálem" jde i ve svém detektivním dílku stejnou cestou: je okázale antiintelektuální, přestože je znát, že autor je nejen inteligentní, ale i patřičně vzdělanou osobou. Formálně se román inspiruje americkou drsnou školou, ale spíš než k úplné klasice (Chandler, Hammett, atd.) bych jej přirovnal spíš k pozdějším autorům jako Robert B. Parker nebo Elmore Leonard, u kterých se drsná a ironická mluva hrdinů přesunula i do samotného způsobu vyprávění. Příběh plyne neuvěřitelně lehce a jediné, co mi brání označit tuhle knihu za geniální je, že ten humor je místy sice geniální, ale místy také dost pubertální a nucený. V čem Štěpán Kopřiva ale opravdu exceluje i ve srovnání s jinými českými autory jsou dokonalé dialogy. Plynou přirozeně a nenásilně a způsobem vyjadřování autor dokáže bez dalších zbytečných slov vystihnout charakter svých postav. Možná za to může ta scenáristická průprava...... celý text
Roseanna
2007,
Per Wahlöö
Z téhle autorské dvojice dnes čerpá tolik obdivovaná severská krimi, za svůj vzor je označil Mankell i Nesbo, a já konečně chápu proč. Milovníci rafinovaných zápletek, nervy drásajících akcí a démonických zločinů budou nepochybně zklamaní. Tohle je prostě realistický popis vyšetřování jednoho zločinu, jeho hrdiny jsou lidé, jaké sami dnes a denně potkáváte a právě pro tu civilnost jsem si je nakonec oblíbil. Dostali se mi tak nějak pod kůži a určitě to nebylo naposledy. Zatímco jiné mnohem dramatičtější čtenářské zážitky nakonec tak nějak vyvanuly, z téhle knihy si překvapivě pořád pamatuju spoustu podrobností. Skvěle a úsporně podané charakteristiky postav, neokázalé a přirozeně odsýpající dialogy. Prostě perfektní řemeslo, které právem obdivují i dnešní bestsellerové hvězdy severské detektivky.... celý text
Vánoční zpověď
2013,
Martin Goffa
Další román od Goffy a další údiv nad tím, co všechno lze v téhle zemi vydat knižně. U překladové literatury hodnotím obsah a způsob sdělení, ale u české literatury jsem v koncích. Co mám hodnotit, když často chybí nejen to nejzákladnější řemeslo, ale dokonce i slovní zásoba nebo cit pro jazyk? Co je to proboha "zrzoun"? Neměl na mysli autor spíš "zrzek"? A mohl bych tu předložit celé věty nebo slovní spojení, které při čtení svou kostrbatostí a neuhlazeností doslova rvou uši a tak místo ponoření se do příběhu si jen říkám: WTF? Je snad autor autista? Vydaly snad tenhle krimi román chráněné dílny? A jak je možné, že takovýhle paskvil je v červených číslech? To opravdu nikomu nevadí takováhle literární šmíra? Půlku knihy pak tvoří dialog mezi vězněm a vězeňským psychologem, přičemž vězeň má být sice nepřízní osudu stíhaný, přesto přirozeně inteligentní člověk a psychologem dokonce bývalý vysokoškolský pedagog. Když pominu, že dialog zní jako by jej četli z papíru a předstírají hovorovou řeč jako někdo, komu je evidentně zcela cizí, ve výsledku působí oba jako laciní debilové. V druhé půli knihy dojde na samotnou zápletku, přičemž v momentě kdy dospěje do finále ji autor utne a ex post nám ji v závěru dovypráví postavy. Vzrušující jak přerušovaná soulož. Opět: Goffa jako bývalý policajt disponuje jak silnými příběhy tak i sociálním cítěním, dokáže vymyslet a rozvrhnout kostru příběhu, nechybí mu při tom ambice, ale samotné zpracování: katastrofa.... celý text
Zlodějka příběhů
2009,
Michaela Klevisová
Autorka, podle svých slov, psala román tak, že nejdřív vytvořila postavy, jejich vzájemné vztahy a psychologii a teprve potom vymýšlela detektivní zápletku a netají se tím, že ta je pro ni vlastně nepodstatná. Osobně knihu vnímám spíš jako psychologický román s prvky krimi, než čistokrevnou detektivku. Vyšetřovatelé, včetně Bergmana, nenabudou za celou knihu jasnějších kontur a pozornost je soustředěna především na postavu Ester, Anny, jim nejbližších osob a vztahy mezi nimi. Příznačné je, že hlavní hrdinka má i ve vyšetřování vraždy před policií lehce navrch a k vyřešení případu dochází současně s hlavním vyšetřovatelem Bergmanem. Ester, která je zpočátku vykreslena jako pasivní postava, se ve výsledku stává aktivním hybatelem událostí. Důležitou součástí příběhu je i prostředí tvůrců televizního seriálu, kde se pohybuje Anna a kde se určitou chvíli pohybovala během své kariéry i autorka románu. A nutno dodat, že je to obrázek značně nelichotivý. Co z toho je dílem autorské licence a co obrázek tristních vztahů z branže mezi lidmi pochybných schopností, nereálného sebehodnocení a přemrštěných ambicí, těžko říct. Dle vlastních zkušeností bych hádal to druhé, proto vnímám tenhle román i jako svého druhu sociální sondu.... celý text
Dvojitý kříž
2013,
Chris Carter
Neskutečně zábavná kniha, která vám nedovolí ji odložit, dokud nedočtete do konce. Bývalý soudní psycholog Carter má znalosti nejen z oblasti psychologie zločinců, ale také důvěrně zná proces vyšetřování, to jsou hlavní pozitiva jeho psaní. Slušně zvládá svoje řemeslo a přestože je kniha poskládána z mnohokrát použitých žánrových klišé, dělá to s lehkostí a nenuceností, proložených právě zmíněnými detaily, které může znát jen člověk z oboru. Rozhodně to není další Thomas Harris, nečekejte propracovanou psychologii postav a přesahy do vážné literatury. Ale pokud hledáte nenáročnou adrenalinovou jízdu, je Carter pro vás to pravé.... celý text
Přiznat vinu
2019,
Martin Goffa
Bývalý policista Goffa má z praxe jistě nastudováno, i u tohoto románu lze vytušit v pozadí jakýsi reálný předobraz. Ovšem literární zpracování je jedním slovem ... úděsné. Postavy, charaktery, dílčí situace i dialogy jsou poskládány z těch nejbanálnějších klišé, které člověka napadnou na první dobrou. Tam, kde se autor snaží o cosi jako psychologickou drobnokresbu, upadá do nicneříkající mnohomluvnosti. Úvodní retrospektivní scéna z devadesátých let vlastně dokonale demonstruje Goffovy tvůrčí limity. Protože největším diskotékovým flákem v roce 1996 byla Macarena, tak během scény z diskotéky se hraje, hádejte co, no přeci Macarena. A autor si to řádně užívá, "Heeeey Macarena!" píše Goffa, pak dokonce ocituje celou sloku této esence popové imbecility a zřejmě v tvůrčím rauši ještě dodává: „Macarena končí, heeeeey Macarena, ahááááái!“ Zřejmě proto, aby ilustroval Kingovu tezi, že literárního diletanta poznáte podle přemíry vykřičníků a citoslovcí. Když dívky odchází, protože kamarád se "ožral" (vskutku originální zápletka, že), tak DJ pustí Gangstas Paradise, další nejprofláknutější hit té doby, jaká to náhoda. Jenže zeitgeist doby nelze poskládat z hlušiny povědomí obecně sdíleného, kromě toho je tam vždy ještě něco neopakovatelného, originálního, zapomenutého, co nám svou evokací teprve přiblíží ducha oné doby. Celou četbou mě provázel pocit trapnosti nad tou tvůrčí impotencí, úpornou snahou něco sdělit a naprostou neschopností to adekvátně vyjádřit. Přitom za příběhem lze vycítit velký potenciál, který ale evidentně přesahuje autorovy možnosti. Knize by prospělo, kdyby Goffa přijal své limity, upozadil literární ambice a nechal jednoduše co nejskromnějšími literárními prostředky promluvit samotný příběh, bez školometské a neobratné snahy o vlastní invenci. Abych autorovi nekřivdil, mezi tou tvůrčí bezmocí se občas objeví i nečekané záblesky originality, o to více pak mrzí to celkové diletantské zpracování. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem v tiráži našel jako odpovědného redaktora Borise Hokra, takto recenzenta žánrové literatury. Bohužel u něj se jen opět potvrzuje, že k profesionální práci s žánrovou literaturou je třeba se perfektně orientovat i v literatuře jako takové, pouhé fanouškovské nadšení pro daný žánr je žalostně málo.... celý text
Turista
2010,
Olen Steinhauer
Steinhauer mě lákal dlouhou dobu jako autor považovaný některými za následovníka Johna Le Carré. To sedí v tom smyslu, že i Steinhauer se pokouší psát o prostředí tajných služeb s jakýmsi společenským přesahem, nejde tedy vysloveně o prvoplánovou zábavu, ale tím veškerá podobnost končí. Až když jsem knihu dočetl, jsem si uvědomil, že vlastně jde o výborný příběh, ovšem napsaný zcela umrtvujícím způsobem. Autor podává svůj příběh zmatečně a nejasně, což se mění teprve ke konci knihy, jakoby si snad autor až během psaní ujasňoval smysl některých situací a motivaci postav. Tomu by odpovídala i rozporuplná charakteristika postav. Autor na jedné straně píše o důležitosti rodiny pro Mila, na straně druhé se přitom žena i dcera chovají k Milovi lhostejně až vypočítavě, žena místy působí vysloveně jako sebestředná kráva, takže Milova oddanost rodině nedává absolutně žádný smysl. Za mě celkově velké zklamání. Nesrovnatelně lépe dopadl špionážní seriál Berlínská mise, ke kterému Steinhauer dodal námět a podílel se i na scenáři. Každopádně jako autor knih u mě fenomén Steinhauer definitivně propadl.... celý text
RKZ dodnes nepoznané
2017,
Dana Mentzlová
Publikace České společnosti rukopisné představuje dnes ten nejfundovanější úvod do problematiky kolem Rukopisů. Kromě přepisu obou Rukopisů přináší také přehledně shrnutou chronologii sporu o Rukopisy, dále ukázky Gebauerových jazykových důkazů nepravosti Rukopisů včetně oponentních názorů, které byly často vysloveny už v době zveřejnění Gebauerovy práce a s odstupem času je s podivem, proč převážily Gebauerovy nepřesvědčivé argumenty. Jak se zde dočteme, šlo od začátku o spor nejen historický, ale i politický, především v okamžiku, kdy se do něj vložila nastupující skupina intelektuálů kolem Masaryka, která spojila svůj odpor ke staré generaci právě s odporem proti Rukopisům a zároveň tak posloužila v roli užitečného idiota jak tajné policii Rakouského císařství, tak velkoněmeckým kruhům. Nemalou roli ve sporu sehrála i ješitnost a akademická rivalita zůčastněných. V části o Rukopisech z hlediska historické vědy se dovíme, že ačkoli se považují Gollovy výtky k Rukopisům spolu s Gebauerovým jazykovým rozborem za základ dokazování nepravosti Rukopisů, samotný Goll možnost jejich pravosti připouštěl. Poslední kapitola se zabývá hmotnou podstatou Rukopisů, tedy rozborem použitého pergamenu a inkoustů, kdy všechny rozbory, včetně toho zahraničního, přesvědčivě poukazovaly na pravost Rukopisů. Osobně bych uvítal větší rozsah publikace a podrobnější zpracování, chybí mi tu např. informace o archeologických vykopávkách (30. léta), které rovněž zpětně potvrdily reálie, o nichž se v Rukopisech mluví, nebo srovnání s později objevenými texty, jako ty nalezené mezi švédskou kořistí z období 30.leté války etc. P.S. Tady se k Rukopisům vyjadřuje M. C. Putna - https://www.youtube.com/watch?v=5GO_AsKQOGM - a je to vlastně krásná ukázka pozice dnešních odpůrců Rukopisů. O Hankovi pan profesor sděluje, že byl nesympatický "zmrd" (doslovná citace Putny), že členové České společnosti rukopisné nesmí být připuštěni k veřejné diskuzi o Rukopisech a ti kdo Rukopisy hájí, hájí vlastně fašismus (?!?) Za celou dobu jsem nezaslechl jediný obhajitelný argument, pan Putna jen pábí co mu slina na jazyk přinese a kádruje. Velkou část přednášky věnuje falzům jiné evropské provenience a nepřímo tak naznačuje, že Rukopisy jsou falza proto, že tehdy to prostě byl celospolečenský jev, zřejmě se to šířilo jako spalničky. Přitom z faktu, že Rukopisy měly svou fyzickou podobu, zatímco Zpěv o pluku Igorově nebo zmíněné Ossianovy zpěvy byly publikovány jako odkazy na neexistující a nikdy nedoložené prameny vyplývá, že Rukopisy nelze s uvedenými falzy srovnávat. Kdyby s tímhle šel pan Putna před soud, tak to projede na celé čáře. Koneckonců nic nového, tuhle písničku slyšel už sám Hanka a šel s tím tehdy před soud, kde mu oponenti nebyli schopni žádný podvod dokázat. Jeho odpůrci se do něj znovu statečně pustili až po jeho smrti, stejně jako dnes profesor Putna. Nactiutrhání a pomluvy místo důkazů.... celý text
Utajené protokoly aneb Geniální podvod
1994,
Miroslav Ivanov
odpad!
Spisovatel literatury faktu Ivanov vedl koncem 60. let výzkum o pravosti rukopisů Královedvorského a Zelenohorského a na jejich základě sepsal tuto knihu. Co se zde bohužel čtenář nedozví, počínal si při tom mimořádně diletantsky. Ještě před ukončením průzkumu publikoval svou hypotézu, že jde o falsa zapsaná na pergameny, ze kterých byl odstraněn původní text. Samotný výzkum ale nic takového neprokázal, fakticky ani neprošel vědeckou oponenturou pracovníků Kriminalistického ústavu, kteří vytkli Ivanovovi, že nepoužil adekvátní metody výzkumu a jak se později ukázalo, měli pravdu a zkoumání pomocí ultrafialových paprsků řadu let po Ivanovově smrti jeho závěry zcela vyvrátilo. Ivanov se v této knize zapomněl rovněž pochlubit, že během svého výzkumu obě vzácné památky nevratným způsobem poškodil a téměř zničil. Začátkem 90. let se Ivanovovo jméno objevilo v seznamech spolupracovníků STB a rovněž dva další jeho spolupracovníci z výzkumného týmu byli odhaleni jako důstojníci STB. Podle představitelů České společnosti rukopisné byl celý výzkum zřejmě iniciován právě STB za účelem diskreditace obou rukopisů. Přitom od začátku sporu o pravost rukopisů existovala řada přímých i nepřímých důkazů, které potvrzovaly jejich pravost. Bohužel ze sporu se stalo politikum, ve kterém sehrál ostudnou roli i samotný Masaryk. Ironií je, že zatímco Hanka ani Linda nebyli nikdy prokazatelně usvědčeni z podvodu, nejvýznačnější odpůrci rukopisů, Ivanov, před ním Gebauer i samotný Masaryk během sporu o jejich pravost podváděli zcela prokazatelně. Gebauer a Ivanov tím, že manipulovali veřejné mínění předkládáním svých hypotéz jako faktů ještě před ukončením výzkumu (který nebyl ani zdaleka tak jednoznačný) a Masaryk tím, že antidatoval svůj dopis Gebauerovi, kterým Gebauera jakoby vyzývá, aby se vyjádřil k oběma rukopisům, přestože jejich odsudek Gebauer měl v té době už dávno sepsaný.... celý text
Co nesmíte vědět!
2012,
Michael Morris
Morrisova kniha je takovým jednoduchým úvodem do světa konspiračních teorií, které vlastně nejsou konspiračními teoriemi. Morris se vyhýbá senzačním teoriím na hranici uvěřitelnosti a čerpá především z prostých historických dat. Dozvíte se o okolnostech kolem vzniku FEDu, vzniku moci finančních klanů Rothschildů, Rockefellerů, Wartburgů a dalších, kteří stáli u zrodu globalizace. Fakta, která jsou obvykle tiše obcházena, přestože sama o sobě jsou více než výmluvná. Čerpá také ze známé knihy Výbor 300 pracovníka MI6 Johna Colemana, popisuje vznik a účel institucí jako např. Mezinárodní měnový fond, Římský klub, Bilderberg atd. a vystačí si s obecně dostupnými fakty. Nepřináší tedy nic nového, ale všechny základní informace najdete v knize hezky vedle sebe. Osobně bych upřednostnil na dané téma zasvěcenější a náročnější text, jako například kvalitní český překlad Výboru 300, přece jenom Coleman jako vzdělanec a pracovník MI6 je osoba povolanější. Takto mi přijde kniha myšlenkově na úrovni vyššího stupně základní školy. Mimochodem, tam kde se Morris pouští do vlastních úvah přichází s naprostými nesmysly. Řecko vidí jako zemi, která žije z pracovitosti německých občanů (Morris pochází z Rakouska a žil nějakou dobu v Německu), jakoby řecká dluhová krize nebyla nic jiného než grandiózní operace německých bank za účelem okradení řeckého státu. Stejně tak Morris nechápe, že východní blok už celá desetiletí platí životní nadstandard západu, tedy i takovým samolibým nedovzdělancům jako on. Autor chce na jednu stranu odhalovat skrytou podstatu chodu světa, na druhou stranu podléhá těm nejhloupějším klišé, které si o sobě vytváří obyvatelé zemí na západ od nás. I jeho poznámky o islámu svědčí o naivitě hraničící s hloupostí, autor vůbec nechápe, že islám je "zneužívaný" proto, že v sobě nese možnosti zneužití a jeho představa, že nebýt těch zlých, všichni by jsme se tu objímali jako bratři je nejen směšná, ale i nebezpečná. Na autorovu obranu musím dodat, že tohle naivní levičáctví a laciný humanismus jsou v zemích na západ od nás rozšířené i mezi těmi, co se považují za intelektuály. Tato neznalost věci a omezenost autora ovšem zpětně zpochybňuje i ostatníí autorovy informace a snižuje jejich důvěryhodnost. Asi netřeba dodávat, že tam kde autor jde ještě dál a snaží se radit jak ze situace ven, je už úplně mimo realitu. Pokud se ale přenesete přes zmíněné negativa a pokud chcete načerpat z jednoho zdroje základní informace o podstatě chodu dnešního světa, můžete po knize klidně sáhnout a sporné části jednoduše vynechat. Koneckonců, základem všeho je vlastní kritické myšlení a takoví budou brát tuto knihu jen jako odrazový můstek.... celý text
Jak jsme se stali kolonií
2015,
Ilona Švihlíková
Švihlíková si vybrala téma u nás nedostatečně zpracované a zároveň nad jiné důležité, bohužel její úroveň zpracování tématu pokulhává. Autorka neumí to, co tak dobře zvládá například Šichtářová, tedy oprostit se od šedivé ekonomické teorie, jít k jádru věci a pojmenovat věci svými slovy. Pojmenovat věci svými slovy totiž vyžaduje, aby člověk dané věci 100% rozuměl a obávám se, že v tom spočívá slabina autorky. Švihlíková mluví o věcech, které považuje za důležité, ale nerozumí jim natolik, aby je dovedla interpretovat vlastními slovy. Chybí jí schopnost nadhledu a zůstává dogmaticky uvězněná ve svém omezeném levičáckém vnímání světa. Chybí jí šíře záběru, jakou má například její ideový souputník Josef Skála. Proto se úzkostlivě drží odborného slovníku a pro laického čtenáře zůstavá těžko srozumitelná. Paradoxně nikoli díky své "odbornosti", ale pro svou intelektuální nedostatečnost. Podle autorky pramení ekonomický i společenský rozklad české společnosti v nepochopení situace, v níž jsme transformovali ekonomiku na "tržní kapitalismus". Autorka správně poukazuje, že v 90. letech žádný tržní kapitalismus neexistoval (pokud kdy vůbec existoval), zato západní trhy byly plně v rukou nadnárodních korporací a nechráněný východní trh reformovaný naivními a reálií neznalými teoretiky ekonomie jako Klaus učinil z východních trhů lacinou kořist korporátních gangsterů. Pokud čtenáře dané téma zajímá, doporučuji si doplnit základy znalostí ekonomie a národního hospodářství a sáhnout raději po knize odborných statí Miloše Picka Stát blahobytu, nebo kapitalismus? z níž Švihlíková rovněž vychází.... celý text
Konec vlády jedné strany
2019,
Vladimír Čermák
Tímto titulem (opět jde o rozšíření staršího titulu Operace listopad 1989) završil Vladimír Čermák svou třídílnou studii o klíčových událostech novodobé české historie (únor 1948 - srpen 1968 - listopad 1989). Na rozdíl od prvních dvou knih se mohl v tomto případě autor osobně setkat s mnohými zainteresovanými osobami a získat pro svou studii pozoruhodný materiál. Za klíčovou postavu listopadových událostí označuje autor Zdeňka Mlynáře, spolužáka a blízkého přítele Michaila Gorbačova, kterého Mlynář dokonce seznámil s jeho pozdější ženou Raisou. Po roce 1968 odešel Mlynář z obsazeného Československa do zahraničí a sestavil zde pracovní skupinu zkoumající možnosti reformace hospodářství východního bloku. Svoje závěry předal Michailu Gorbačovovi, který na jejich základě zahájil perestrojku. Nápadné podobnosti tzv. perestrojky a "socialismu s lidskou tváří" si povšimli v 80. letech i čeští komunisté. Zdeněk Mlynář byl pravděpodobně i původním autorem textu Charty 77 a byl předurčen stát se hlavou polistopadového českého státu, což z důvodu nemoci nakonec odmítl a byl nahrazen Havlem. Hybnou silou listopadového převratu se stalo mladé křídlo KSČ, tvořené mladými komunistickými kariéristy odsunutými od moci starými strukturami. Právě z nich se rekrutovali budoucí "kapitalisté", protože měli znalosti, styky a uměli jazyky. Prvních 30 nejbohatších Čechů bez výjimky dnes tvoří tyto kdysi komunistické struktury. Jsou to (dle Havlíčka) oligarchové ruského typu, kteří nabyli majetek legalizovanou formou loupeže (privatizace při zhasnutém světle) a dnes místo podnikání jakožto tvorby hodnot provozují tzv. dobývání renty, tedy žijí ze státních zakázek (předražených a špatně odvedených, získaných korupcí). Ve svém myšlení ani podnikání nikdy vlastně neopustili socialismus. Společnost i nadále ovládají a deformují ve spolupráci se svými bývalými stranickými kolegy (ředitel ČT Dvořák - bývalý komunista, předseda Ústavního soudu Rychetský - bývalý komunista, atd.). Havlovo listopadové heslo "Nebudeme jako oni" (myšleno jako komunisti) vymyslela ruská rozvědka právě proto, aby zabránila odstavení komunistů od vesla a také aby zabránila odsouzení komunistů za vlastizradu. Právně vzato to byli po celou dobu normalizace kolaboranti spolupracující se sovětskými okupanty. Podle autorových slov, ti, kteří naplánovali listopadový převrat jej s odstupem času hodnotí jako úspěšný. Rozuměj: co se dalo rozkrást se rozkradlo.... celý text