Lomeril
přečtené 88
Píseň války
2022,
Michaela Merglová
Jméno Michaela Merglová je zárukou kvalitního počtení a s každou další knihou se ještě zlepšuje. Tady už se odchýlila od formátu navazujících povídek, který sledovala v předchozích dílech a který jí neuvěřitelně sedí, a i když jsem měla občas pocit, že tempo je na tak dlouhý text možná až příliš zběsilé, dovedla příběh do hořkého konce. Hořkého pro postavy, ne pro autorku, která se neštítila vykreslit hnusnou válku do posledního beznadějného detailu. Tam, kde první díl byl místy až rozverně dobrodružný a druhý spíš poeticky tragický, tam je třetí díl depresivně realistický. Ke konci na mě toho utrpení bylo skoro až moc, ocenila bych aspoň záblesk nějaké naděje pro hlavního hrdinu (protože ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že je to Cuchenan, není to pravda, tohle je Minangarův příběh - ale pokud jste za hlavního hrdinu považovali Cuchenana, nebojte se, nejste jediní, kdo udělal tuhle chybu. Jen na ni nedoplatíte tolik jako Símiran). Pokud máte víc než dvě oblíbené postavy, alespoň jedna z nich pravděpodobně umře. A pokud tenhle komentář Michaela Merglová čte: prosím, prosím, prstíčkem škrabu, o spin-off o Eoghamovi a Mordycovi. Oba dva mě chytili za srdce tak moc, až mě mrzí, že to nebylo celé o nich.... celý text
Na kraj světa
2019,
Theo Addair (p)
Já si vlastně pořád nejsem jistá, co si o téhle knize myslím... Spousta věcí mě štvala, spousta věcí se mi líbila. Některé věci mě štvaly na tři hvězdy, některé se mi líbily na pět hvězd, tak jsem zvolila kompromisní hodnocení. Začnu tím negativním: hlavní hrdina je hrozně naivní. Na to, čím vším si prošel, na mě pořád působí jako dvanáctiletý, a musela jsem si při čtení připomínat, že mu má být, tuším osmnáct. Je krásné věřit, že si někdo dokáže projít celoživotním opovrhováním a ústrky a neztratit u toho nevinnost, ale Kiro mi přišel spíš jako postava z pohádky, než nějaká reálná. Kniha celá je spíš o vztazích (ke Kirovi), postavy se tak trochu potácejí od jednoho problému ke druhému, problémy vždycky vyřeší a jdou, než narazí na další. A rozuzlení jsem odhadla už někde v polovině (na druhou stranu, abych byla fér, v roce 2019, kdy byla kniha vydaná, asi nebylo tak nasnadě jako dnes). Kromě toho mi trochu chyběly informace o tom, jak fungují Kruhy a duše, ze začátku jsem v tom trochu tápala. Také na to, jak autor skvěle vládne jazykem, mi dialogy ve vážných chvílích občas přišly šroubované a šustící papírem, ačkoliv jindy, když se mezi sebou jen tak pošťuchovali, zase přesně vystihovaly, jak by spolu komunikovali tři teenageři. A teď k tomu pozitivnímu, ono toho taky nebude málo. Už jsem zmiňovala jazyk, který je opravdu perfektně zmáknutý, Theo Addair se s češtinou místy prakticky mazlí. Kreativní využití nářečí a hovorového jazyka sice není můj šálek čaje (rozčilovala mě i mluva trpaslíků v Zaklínači), nicméně tady přesně plní svůj účel a dokresluje, jak se hrdinové vzdalují od domova. Je vidět, že autor nad peripetiemi cestování opravdu přemýšlel, hrdinové se nevrhnou na výpravu jen tak, čelí velmi realistickým potížím. (Tedy kromě toho, že nevím, čím krmili celou dobu toho psa :) ). Vztahy mezi hrdiny jsou hezky postavené a vykreslené. Kniha se čte snadno, jedním dechem. A Daria jsem si oblíbila z postav asi nejvíc (tedy samozřejmě po Targovi). Jako odpočinkové lehké čtení Na kraj světa funguje skvěle, a určitě si přečtu další díl, protože jsem zvědavá jak to dopadne.... celý text
Prokletá věž
2020,
Michaela Merglová
Váhala jsem mezi 4 a 3 hvězdami, ale vzhledem k tomu, že jsem knížku shltla jedním dechem, tak jsem se přiklonila k lepšímu hodnocení. Příběhu by možná slušel spíš povídkový formát, takhle je to celé trochu natahované. Postavy jsou místy až moc velcí supermani, hlavně Lišák, který by podle mě měl přestat chodit někde cca v polovině, a pak samozřejmě záverečná scéna s požárem, která je až trochu přitažená za vlasy. Ale příběh je správně hororový (netopýři!), přestože tenhle styl není úplně můj šálek čaje, jednání postav je uvěřitelné a velice jsem oceňovala lehce ubíhající styl vyprávění a krásnou práci s jazykem.... celý text
Pouštní včela
2017,
Veronika Matysová
Tohle se bude hodnotit těžko, ale což, jdeme na to. Nápad skvělý, řemeslo zvládnuté. Některé metafory a úvahy zajímavé. Psychologie postav v teorii propracovaná, praxe místy poněkud pokulhává. Ale celé je to jaksi plytké. Budou následovat SPOILERY, kdo je nemáte rád, nečtěte. Kniha podle mě nedokáže držet pozornost na důležitých věcech. Velká pozornost je věnována přátelství Ghidy a Moniky, které ale ve výsledku nemá absolutně žádnou roli. Celá kapitola je věnována jednomu ránu, kdy hlavní hrdina zaspí do práce, abychom po několika stránkách zjistili, že celá událost nemá na děj ani v nejmenším vliv. Přes polovinu knížky posloucháme místy dost únavné vzdychání po Kristýně, které ve člověku nevzbuzuje sebemenší sympatie (jestli, tak spíš s Kristýnou, na kterou se upnul chlap, kterému jasně dala najevo, že nemá zájem) a které by slušelo spíš patnáctiletému uchu než dospělému chlapovi. Ztroskotat v oáze uprostřed pouště je očividně nejlepší zábava na světě. A konec by se dal nazvat až odfláknutým - Adam se rozhodne, že nakonec Operaci Pouštní včela provede, protože prostě proto? Pochopila bych, kdyby na něj velení tlačilo, pochopila bych, kdyby se obětoval, aby nepovolali Elsu, která byla zřejmě jako náhradník, ale tak, jak to bylo podáno mi jeho motivace zůstává záhadou. Ke třem hvězdičkám jsem se ale přiklonila kvůli Avi Peresovi, který zůstává nejzajímavější a nejsympatičtější postavou celého románu, kvůli některým velmi zdařilým pasážím (při popisu pouštního vzduchu jsem měla pocit, že tam opravdu jsem), kvůli velmi zdařile podaným blízkovýchodním reáliím a taky pro celkovou logiku příběhu, která až na drobné výjimky funguje a dává smysl.... celý text