Koka
přečtené 1530
Striptýz
1996,
Carl Hiaasen
Skvělá černá groteska! A navíc se autorovi povedlo do příběhu dostat - a naprosto nenuceně - sociální otázky o postavení vykořisťovaných karibských sezónních dělníků na třtinových plantážích, témata lobbování u prodejných politiků, následky hurikánu Katrina a mnohé další motivy ze života, které se ani pracovníkům striptýzových barů nevyhýbají. Pobavily mnohé hlášky a epizody, třeba taková aktuální: "Velký zlom v Dilbeckově životě znamenala smrt dvaaosmdesátiletého kongresmana ... Ctihodný starý demokrat byl smrtelně nemocný po většinu posledních tří volebních období a ve sněmovně Kongresu byl málokdy k vidění."... celý text
Viz láska
1996,
David Grossman
Nepotěším svým komentářem obdivovatele této knihy, ale ani pan Grossman mě tímto dílem nepotěšil ... Jediné, co mi z knihy utkvělo, je zmínka té "redakce, která dělá editora Kazikova příběhu", o českém spisovateli (!) Milanu Kunderovi a jeho výkladu slova lítost. Že se M. K. dostane do takového příběhu - to bych nečekala. Ale snad přece jen má četba této knihy (než četba, spíše probíjení se houštinou slov a nepochopitelných obrazů) bude dobrá k tomu, že si časem zkusím přečíst Skořicové krámy Bruno Schulze.... celý text
Galantní poklesky Ludvíka Šotolky
1987,
Vladimír Kalina
Nejdřív jsem nechápala, proč se mi při čtení této knížečky (ideální velikost i hmotnost, kabelkový rozměr!) pořád vybavuje muzikál Mamma mia!, až někdy za polovinou mi to "zaplo": tak, jako ten ucelený muzikálový příběh je šikovně poskládaný ze separátních, tematicky nesouvisejících hudebních skladeb, aby "navazovaly", i Galantní poklesky L. Š jsou to vlastně sérií vtipů, anekdotických příběhů, průšvihových zážitků, chytrých sentencí, proslavených výroků - umně sestavených tak, aby se všechny udály Ludvíku Šotolkovi nebo jeho blízkým. A funguje to! Děj nás zavádí do pražské zubní ordinace nejmenované polikliniky v zidealizované době, kdy se ještě k zubaři mohlo chodit kdykoliv, když člověk bolel zub, a nebylo nutno se 4 měsíce předem objednávat; kdy zubaři měli sice málo peněz, ale zato sousedé je oslovovali uctivě a s respektem, kdy útratu ve vinárně bylo možné dočasně krýt jenom vlastním jménem, kdy se na potrat chodilo jen se souhlasem občanské komise a kdy mateřské typy zdravotních sester vládly doktorům a - pochopitelně - i pacientům. Příběh nesmělého zubaře není literárně či dejově sice nic moc, ale je to pohodové, vtipné, jsou tam kromě dobových propriet z 80. let i nadčasové postřehy a číst se to dá (což o 9/10 soudobé knižní produkce tvrdit nemohu), a proto: doporučuji.... celý text
Píseň Juditina
1969,
Pavel Hejcman
Snad nejsilnější příběh, jaký jsem za poslední léta četla. Námět, zpracování, časové "přestřihy" v myšlenkách Jentl, výstavba příběhu, skvostný a bohatý jazyk, zasvěcené vyobrazení pražských reálií - vše mě nadchlo. Úžasné!... celý text
Pochovejte mě pod podlahu
2020,
Pavel Vladimirovič Sanajev
Život malého kluka dorůstajícího v jedné domácnosti s psychicky vyšinutou matkou je mnohem hodnověrněji a zábavněji vylíčený v knize Já, Tito a gramofón slovinského autora M. Mazziniho (= doporučuji!). V Sanajevově jakože autobiografickém příběhu Pochovejte mě pod podlahu jsou dramatické i groteskní epizody příliš okaté, než aby mohly být považovány za autentické, za reálné a už vůbec ne za humorné (v zdejší anotaci - jistě přebraté od vydavatele - se dokonce tvrdí, že jde o vtipný příběh! Kdepak.) Život dítěte se šílenou babičkou za dob existence Sovětského svazu by - dle mého názoru - nemohl probíhat za natolik lhostejného přihlížení okolí, jako je tomu v této knize, a rozhodně by se z natolik deprimovaného, ustráchaného, nemocného a intenzivně ponižovaného kluka, jak je ten literární Saša, nemohl stát normální člověk - za jakého se vydává autor. Jediné, co mi na této knize přijde humorné, jsou některé předchozí komentáře čtenářek, které čtou příběh o tom, jak psychicky nemocná osoba týrá svého potomka - vnuka, pro kterého nemá jiné oslovení, než nadávky nejhrubšího zrna, a ty čtenářky příběh "přijmou", ale jeho literární hodnotu "sníží" kvůli těm nadávkám. Copak jim nedošlo, že o TOM právě ten příběh je?! Bez něj by kniha nebyla! Kromě toho mám docela vážné pochybnosti o českém překladu, zejména překladu těch nadávek: sice neznám tuto knihu v originálu, ale ruských nadávek znám dost na to, abych věděla, že to nejhnusnější oslovení napadnutého člověka zcela určitě nezní "ty hajzle!", což je nejfrekventovanější slovní spojení v této knize. Zdá se mi, jakoby se překladatelka zalekla použít v češtině adekvátní výrazy, které v ruštině jsou opravdu hodně "šťavnaté". Čtenářům hledajícím skutečně vtipný příběh či opravdu moderní soudobé dílo z ruské současnosti - nedoporučuji. Ale jinak to za přečtení stojí.... celý text
Městečko Medicine River
1995,
Thomas King
Zvláštní typ jemného situačního humoru, z kterého se čtenář nechechtá, ale z něhož nabyde takový vnitřní úsměv, pohodu. Každé maloměsto světa má své osobnosti, figurky, pošuky, jenomže městečko Medicine River je má obohacené o indiánskou krev, přinášející zvláštní pohled na svět a hodnoty, a navíc zde mnohé situace vyvěrají z přítomnosti nedaleké indiánské rezervace. My, co známe maximálně tak přírodní rezervace, asi zcela ani neporozumíme tomu, jak je možné žít v lidské rezervaci, která vznikla z laskavosti kolonizátorů, ale má své vlastní hodnoty, zákonitosti, vztahy. Knihu jsem si zvolila po nedávných zprávách z Kanady o objevení tisíců hrobů indiánských dětí, vytržených ze svých domovů a žijících (či spíše hlavně umírajících) v sirotčincích zřízených "bílým křesťanským mužem", a byla to zajímavá konfontace idylického příběhu a nově odkrývané reality.... celý text
Autopsie (pitva režiséra)
2015,
Jan Drbohlav
Mám radost, že této mimořádné a z mnoha hledisek vysoce (obsahově i formou) kvalitní knize jsou zde věnované zasvěcené a příznivé komentáře, plné porozumění a zaslouženého obdivu vůči Juraji Herzovi, jeho filmovému odkazu i vůči jeho životu, který opravdu "vydá na román". Nic výstižnejšího, než napsali čtenáři předemnou, nedovedu dodat. Snad poznamenám jen jediné, což ovšem až tak s knihou zcela nesouvisí, ale při jejím čtení mně to přišlo na mysl: nikdy, nikdy, nikdy nepochopím židy, přeživší koncentráky, kteří pak - poté, co jejich česká nebo slovenská případně polská či maďarská vlast se k nim obrátily zády - emigrovali do Německa. Do Německa!!! Do toho Německa, odkud jen před pár lety podvyživení, zavšivení, pod lidskou důstojnost ponížení sotva vyvázli! Skutečnost, že takové něco udělal i Juraj Herz, mě vážně zaskočila.... celý text
Na severu ostrov září
1941,
William Heinesen
Číst o útrapách kolonistů, zakládajících v divočině nové osady, jsme zvyklí spíše v příbězích odehrávajících se na americkém kontinentu. Zde, na Heinesenově ostrově, na jednom z těch mnoha Faerských, však je jiná "divočina", než na divokém západě: Neúrodná půda, stálá hrozba skalních lavin, trvalá zadluženost všech osadníků, kteří jsou odkázáni na "dary" moře věčně ohrožujícího jejich životy a současně poskytujícího jim jedinou obživu, než se jim povede vydobýt z půdy první výpěstky. A když se k nástrahám přírody přidají špatné lidské vlasnosti - závist, lakota, pokrytectví, tak o tragédie není nouze. Myslím, že nikdo z nás si nedovede tak těžký, tvrdý a krutý život, jaký žily postavy této knihy, vůbec představit. Příběh končí optimisticky - civilizační pokrok navštíví i rozpadající se osadu a výstavba majáku předznamenává záchranu nejen námořníků, ale i mnohých osadníků, kteří se rozhodli už zůstávat jenom na souši. Autorovi patří veliký obdiv za to, že dokázal lidi a přírodu svého rodiště zobrazit tak přitažlivě, dramaticky a přitom věcně, nepřepínal ani v zobrazování těžkých chvil, ani v "romantice" lásek a nadějí. Jedině kapitola XVII mi dělala problémy, ale chápu, že v letech kolem 1910 bylo takové počínání úplně normální.... celý text
Oberonův kouzelný roh
1974,
Valentin Petrovič Katajev
Na světě je několik měst, které daly světové literatuře vysoce nadprůměrný počet tvůrců a ještě více literárních námětů. K nim patří i Oděsa, město slavné, kosmopolitní, v dějinách těžce zkoušené, které se - díky pozici mezinárodního přístavu - výrazně vymykalo té všeobecné ruské zaostalosti a izolovanosti, kterou po carském režimu ještě prohloubil bolševický režim. Již před léty mě zaujala pocta literární Oděse, u nás vydaná pod názvem Perla v ebenu (https://www.databazeknih.cz/knihy/perla-v-ebenu-162829) a oděské uličky s mnoha podivnými figurkami jsem si užila hlavně v Oděských povídkách Isaaka Babela. Katajevovy vzpomínky na dětství, na oděské ulice, náměstí, parky, nábřeží jsou ovšem z jiného ranku, než příhody chudého židovského kluka Babela. Valentin Katajev (a jeho posléze literárně také proslavený bratr Žeňa - Jevgenij Petrov) vyrůstali ve středostavovské intelektuální rodině, dostalo se jim lásky, pozornosti a zejména vzdělání, a i materiální nedostatek byl u nich jaksi snesitelnější. Obernův kouzelný roh je souborem drobných i rozsáhlějších epizod, časově neseřazených vzpomínek, které autor sepsal na sklonku života a díky tomu nám podal úžasné svědectví o oděském životě na začátku 20. století, v letech před říjnovou revolucí, která pak smetla "starý svět". Jsou zde vzpomínky ryze privátní - na maminku, tety a jiné - někdy i divné - příbuzné, ale rovněž zde očima 6- až 15-letého kluka poznáváme městský život té doby, systém vzdělávání a výchovné metody, bohatou uměleckou a společenskou scénu oděského života (doslova dojemná a úsměvná je epizoda s prvním předvedením fungování telegrafu, na které vzal synka jeho otec do budovy polytechnického instutitu, kde se jen pro uzavřenou společnost předváděl ten nepochopitelný a okouzlující technický zázrak). Četla jsem to s velikým zaujetím.... celý text
Freska
1961,
Magda Szabó
M.S. dovedla pitvat rodinné vztahy, jak nikdo jiný. Doba, do níž se narodila, přelomové události, které byla nucena zažívat, lokální specifika jejího rodiště - to vše jí nabízelo náměty, které dovedla úžasně vnímat, se smyslem pro detail analyzovat a následně literárně velmi přitažlivě, s obrovským talentem pro slovní vyjádření pocitů, nálad, popisů prostředí a osob, zpracovat. Četla jsem to napjatě, jak nejnapínavější detektivku. Román Freska je údajně její debut! Přitom vykazuje kvality, k nimž se naprostá většina dnešních spisovatelů "nepropíše" ani u svého dvacátého díla! Freska by si plně zasloužila nové vydání (sehnat tu 60 let starou knížku, to dá fušku!), v ideálním případě i v novém překladu. Doporučuji.... celý text
Kouzlo ostrova
1947,
Elizabeth Goudge
Děkuji autorce předchozího komentáře, že pro mne objevila překrásný literární poklad! Vlastní děj příběhu - když by ho měl člověk suše převyprávět - působí všedně, poněkud nasládle romanticky. Jenomže způsob jeho zpracování je podmanivý, přesvědčivý, překrásný a navíc obohacený popisy jakéhosi jedinečného ostrova ležícího mezi Anglií a Francií, kde se mísí jazyky, způsoby, tradice. Vylíčení charakterů všech (i epizodních!) postav je natolik zajímavé, moderní, přitažlivé, s velikou dávkou psychologického poznání jednotlivch typů lidské povahy, místy i s humorem a vtipně (pobavila mě charakteristika nemehla - služky Toničky i výroky jeptišek), že jsem nevycházela z údivu nad tím, že tak "dávné" dílo může působit natolik moderně. A v českém překladu mě zaujalo třeba i to, že již v roce 1946 překladatelka pro označení majetného člověka použila slovo "zazobaný" - to bych byla čekala až od literatury mnohem mladší :=)).... celý text
Šťastné dny
1990,
Sigrid Undset
Netradičně začnu zmínkou o závěru knihy - o doslovu. Velmi mě překvapilo, když jsem se tam dočetla, že tato knížka vznikla na popud manželky amerického prezidenta Eleonor Rooseveltové, která vybídla evropské autory, emigrované před nacismem do USA, aby po dobu svého amerického pobytu napsali něco o dětství v jejich zemích před válkou. Velmi by mě zajímala taková antologie, která by shromáždila všechny takto vzniklá díla! Kdoví, zda vůbec existuje ... A teď ke Šťastným dnům S. Undsetové: jsou až moc šťastné, idylické, hodně asi podbarvené autorčinou nostalgií za rodnou zemí a za dětstvím jejích tří dětí, z nichž v době psaní knihy dvě už nežily. Myslím, že dětství Undsetové potomků nebylo tak zcela "norsky typické" - už jenom literární sláva jejich mámy a s ní spojené dobré hmotné zajištění je asi hodně vyčleňovalo. Velmi jsem však ocenila popisy norských lidových zvyků, tradic, občanských slavností, do textu zakomponované norské mýty a anekdotické příběhy, líčení venkovského života na salaších, na zemědělském statku, v horách, v klimatických podmínkách pro nás naprosto nezvyklých. Všem zájemcům o hodnotnou severskou literaturu a skandinávská témata vřele doporučuji.... celý text
Třetí dívka
1977,
Agatha Christie
Trošku ten příběh "kulhá" - děj se odehrává v letech, kdy u britské mládeže už panuje móda dlouhých vlasů, ledabylého stylu oblékání, drog a samostatného života v komunitách, a přitom je veřejná správa té země natolik zaostalá, že může kdokoliv přijet z ciziny, vyhlásit o sobě cokoliv a nikdo ho "nelegitimuje"?!!! Vůbec si navybavuji, že by byl tento příběh zfilmován, přitom si nedovedu představit, že by některý příběh této autorky zfilmován nebyl :=) Líbily se mi mnohé vtipné hlášky i četné autorčiny reakce na aktuální dobu. Třeba tato dosud neztratila platnost: " ... politika se ovšem mění. Víte jak to chodí. Otočí jako na obrtlíku. Víte, jak to bylo, když vypukla válka. Nikdo z nás nevěděl, kde vlastně stojíme. V jedné válce Taliáni byli naši bratři, v další válce to byli nepřátelé. Nevím, která z nich byla nejhorší. Za první války Japonci byli naši drazí spojenci, a v další válce vyhodili do povětří Pearl Harbor! Člověk nikdy nevěděl, na čem je. Začnou s Rusy takhle a skončí úplně opačně. Povídám vám, Poirote, nic není dneska obtížnější, než otázka spojenců. Přes noc se spojenci můžou změnit."... celý text
Staromódní příběh
1981,
Magda Szabó
Začetla jsem se do první desítky stran a měla jsem neodbytný pocit, že je to jakási středoevropská obdoba Márquezova veledíla Sto roků samoty. Sice žádný fantazijní ani magický prvek zde není, ale obrovský počet postav (mnohdy stejného jména) , propletenec epizod ze života pěti (místy až sedmi) generací, setrvávání na místě a přesto změny, zvraty - to vše mi připadalo povědomé a velmi, velmi přitažlivé. Autorka zvolila jakousi poloreportážní formu: nejenže vypráví životní příběh své mámy (a jejich rodičů, prarodičů, sourozenců, tet, manželů, švagrových, tchýní, dětí, přítelkyň, učitelek, ...) ale současně nás seznamuje s procesem získávání písemné dokumentace a zaznamenávání vzpomínek pamětníků, tedy zdrojů, z nichž komplikovaný a spletitý příbeh tvořila. A navíc ještě - současně se životy postav - v krátkých věcných zmínkách seznamuje čtenáře s banálními i světodějnými událostmi, které se děly souběžně, čímž skvěle zasazuje ty osobní tragédie, výhry, i prohry, narození i úmrtí, intimní zážitky a myšlenky do kontextu s okolním světem. Od dětství jsem na adresu neodpovědných rozhazovačných lidí slýchávala, že "ten se chová jak maďarský hrabě". Až z této knihy jsem úplně do důsledků pochopila, jak takový životní postoj vypadá - prohrát v kartách majetek budovaný třemi generacemi, zadlužit se u každého, kdo je ochoten mi půjčit, jen abych měl na dárky pro milovanou; oženit nebo vdát se za toho, kdo má majetek a při úpadku ani nepomyslet na možnost vydělávat si na chléb prací, ale pouze zkoumat možnosti, kdo z rodiny by mě uživil ... Tato sága několika rozvětvených rodů, obraz života v uherském maloměstě na přelomu 19. a 20. století, města sešněrovaného tradicemi, nacionalismem, předsudky, náboženskými pravidly, lakotou i velkorysou okázalostí, obraz výchovy dětí pomocí prostředků, z nichž minimálně každý druhý by dnes byl trestným činem, studie myšlení společenské vrstvy, která je už dějinně "na ústupu", drolící se c. k. monarchie a signály blížících se sociálních bouří atd. atd. - to vše mě nadchlo. Knihu považuji za úúúúžasnou a nedoporučuji ji číst nikomu, kdo "zvládá" v literatuře jen několik málo jasně daných, individuálně pojmenovaných a ostře a jednoznačně charakterizovaných postav. Kdo však hledá velký příběh pestrých a dramatických životů mužů, žen, dětí, rodin až celých rodů, ten by se zde mohl nabažit. (dávám 55 hvězd).... celý text
Drsné pastorále
1982,
Gavino Ledda
Drsné pastorále bylo mnohem mnohem drsnější, než bych si dovedla představit. Po knize Accabadora je to moje snad pouze druhá kniha ze Sardínie, obě však představují sardský svět jako něco tajemného, krutého, neevropského, v mnoha aspektech až nelidského (podrobné popisy souloží pastýřů se zvířaty a společenská akceptace takového řešení "přirozených potřeb" mě šokovaly). Každopádně - je to zajímavý, máločemu podobný příběh, jehož přitažlivost je znásobena i tím, že jde vlastně o autobiografii podanou románovou formou. Skvělé, objevné (pokud jde o informace o tradicích, zvycích a hodnotách obyvatel Sardínie), ovšem nijak "oddechové" čtení.... celý text