Koka
přečtené 1531
Drsné pastorále
1982,
Gavino Ledda
Drsné pastorále bylo mnohem mnohem drsnější, než bych si dovedla představit. Po knize Accabadora je to moje snad pouze druhá kniha ze Sardínie, obě však představují sardský svět jako něco tajemného, krutého, neevropského, v mnoha aspektech až nelidského (podrobné popisy souloží pastýřů se zvířaty a společenská akceptace takového řešení "přirozených potřeb" mě šokovaly). Každopádně - je to zajímavý, máločemu podobný příběh, jehož přitažlivost je znásobena i tím, že jde vlastně o autobiografii podanou románovou formou. Skvělé, objevné (pokud jde o informace o tradicích, zvycích a hodnotách obyvatel Sardínie), ovšem nijak "oddechové" čtení.... celý text
Vodní panna
1980,
Vlastimil Milota
Poněkud těžkopádná zápletka, jen nesnadno se mi dařilo udržet pozornost a vnímat, komu patří která chata, kdo komu zahýbá, kdo na koho líčí. Příběh nás vrací do let, kdy placení alimentů na nemanželskou dceru a k tomu ještě na dceru žijící v Západním Německu (!) bylo takovým kádrovým prohřeškem, že prozrazení tohoto přečinu mohlo i skvělému vynálezci zničit kariéru - a, samozřejmě, i manželství. Byly to roky, kdy dělat tlumočnici na mezinárodním veletrhu bylo terno - dalo se tak dostat k tuzexovým bonům (pro mladou generaci: to byla taková zvláštní platidla pro nakupování ve zvlášních obchodech) a klofnout nějakého postaršího cizince ... Knížka docela výstižně líčí i vyšetřovací postupy tehdejších kriminalistů, mnohdy úsměvné a amatérské. Žádný vzrušující příběh to není, v tom s anotací nesouhlasím; ale je to příběh, do kterého vrhají stíny ještě válečné roky a nacistické přečiny, a tato linka mě zaujala.... celý text
Podrazák
2005,
Harlan Coben
Příběh těží z nadstandardní obliby kriminálních příběhů odehrávajících se ve sportovním prostředí, kde se špinavé praktiky profesionálního sportu a gangsterské charaktery lidí "kolem sportu" vzájemně hezky doplňují. I když mi díky četbě stovek podobných příběhů bylo od počátku jasné, že "pod svícnem bývá tma", knihu jsem dočetla, protože mě bavily místy opravdu vtipné hlášky Myrona a jeho rambo-kámoše Wina: třeba narážka na tehdejší domácí paní Bílého domu Hillary C. nebo na gamblerské sklony slavného basketbalisty Michaela Jordana; na druhou stranu je však možné, že neamerický čtenář, neznalý tehdejších skandálů těch různých USA-celebrit, nemusí vůbec těm narážkám porozumět. Rozulení bylo poněkud těžkopádné, hodně melodramatické, přesto té četby nelituji, protože jsem si obohatila slovník o výrazy z amerického fotbalu (které sotva někdy někde použiji, ale ... :=))... celý text
Osamělá vášeň slečny Hearnové
1969,
Brian Moore
Groteskní drama stárnoucí osamělé ženy, svírané chudobou, staropanenstvím, bigotním katolictvím, životem pod stálým dozorem vypočítavé příbuzné, závistivých a nepřejících spoluobčanů a pokryteckých "duchovních otců", jejichž neblahý vliv na život v Irsku je námětem tolika dalších knih. Stránky zajímavého příběhu plynou a čtenář se dlouho nedovídá, co je tou utajenou vášní ušlápnuté a neúspěšné učitelky hry na klavír. A až se to dozví, tak příběh nabere takové grády, že se nestačíte divit. Postavení osamělé, neprovdané ženy v irské společnosti je primárním tématem. Ale tehdejší irskou zaostalost, ubohost, omezenost autor vykreslil i pomocí kontrastu života Irů, kteří se nikdy nikam nepodívali, s příběhem muže, který se vrátil po dlouhých letech práce v New Yorku a najednou zjišťuje, jak mu jeho jeho rodná země působí zaostale, omezeně, ušlápnuto (příběh se odehrává se v 50. letech 20. století). Jsem velmi překvapena, že tento silný, dojímavý i tragický příběh zde nemá žádnou odezvu, protože ta vášeň, které holduje ubohá slečna Hearnová, je totiž vášní i mnoha našich současnic (a problémy jim způsobuje rovněž nemalé). Velmi doporučuji. P.S. 22. 2. 2021: Zajímavé :=) Jen co jsem včera k této dlouhá léta nepovšimnuté knize napsala komentář, už se našla jiná "čtenářka", která sice knihu nečetla, ale hned dnes, v půl čtvrté nad ránem (jak vidím teď, v tuto chvíli v jejím profilu) knihu označila jako "odpad". Zdá se, že jsem svým komentářem "trefila hřebíček".... celý text
Stoner
2015,
John Williams
To se mi snad ještě nikdy nestalo: opakovaně jsem se náhledem na obálku a do tiráže knihy přesvědčovala, že opravdu čtu ten samý román, kterému zde tak mnoho předchozích čtenářů dalo tolik příznivých posudků! Nemohla jsem tomu uvěřit. Na rozdíl od předchozích komentujících totiž považuji příběh za směšně trapný, nedomyšlený, postavy jsou panoptikální loutky, univerzitní prostředí působí nevěrohodně (nikdo kromě jednoho jediného profesora neumí rozpoznat zjevnou nekompetentnost teatrálního studenta? anebo nebyla ta neznalost opravdu tak zjevná, jak si máme myslet?) , dobová atmosféra na příbeh doléhá jen jakoby z veliké dálky, jakoby tam všichni žili v bublině. Nejhůř z toho všeho mi vychází titulní postava - William Stoner, fádní slaboch, který se chová jak leklá ryba. Slabochů, podpantofláků, průměrných nevýrazných mužů, kteří nedovedou zabojovat ani o milovanou ženu ani o milovanou dceru ani o milované povolání - je plná světová literatura (a zejména - plný svět). Těžko proto chápat, proč autor připsal Stonerovi situaci, která v ničem, naprosto v ničem neodpovídala jeho povaze, názorům, vývoji jeho postavy. Jakoby najednou psal o někom jiném, když do knihy včlenil epizodu, jak se Stoner jakože vzbouřil a postavil na zadní. Působení svého "hrdiny" v příběhu pak honem vybalancoval tím, že ho zas vrátil do jeho šarže a po té quasi vzpouře jej nechal sklapnout a dál - mlčky a nevýrazně - jít prázdným životem. Osudů "zbytečného člověka" je plná zejména ruská literatura, v této knize jsem snad poprvé takovou postavu našla v literatuře americké. Pozoruhodné a zdá se mi, že trucovitě "politicky nekorektní", je, že autor ty nejhnusnější vlastnosti svých postav - úlisnost, zákeřnost, intrikánství - připsal dvěma postavám fyzicky postižených mužů, s přímou narážkou, jak jejich handicap zdeformoval i jejich povahu. Tím se jakoby vrátil k odkazu literatury 19. století, kde největším zloduchem často býval nějaký kulhavý hrbáč ...... celý text
Kdo je to sakra Kafka
2016,
Lizzie Doron
Autorka si dala za úkol v beletristické formě zveřejnit a pranýřovat všechny absurdnosti izraelsko-palestinského konfliktu, který je dlouhodobý, neřešitelný a už tak otravný, že nejen okolní svět, ale i jeho aktivní aktéři a "fanoušci" jsou z něj otrávení. Vybrala si k tomu dvě postavy, muže a ženu - "smířlivé" zástupce obou znepřátelených stran, z nich každý se až od toho druhého občas dozvídá důvody té nenávisti, obav, strachu a různých administrativních opatření, omezujících normální život v jejich zemi (zemích?). Bylo to silné, přitažlivé, pro středoevropského čtenáře jistě v mnohém objevné, ale časem jsem už vypozorovala poněkud únavný stereotyp těch epizod: protagonisté se sešli, vzájemně si "vyměnili" své poznatky o tom, v čem jejich straně ta druhá strana křivdí, ubližuje, ji omezuje. On se pak dlouho neozval a ona pokaždé zavolala své kamarádce, která jí jeho názory vyložila, vysvětlila, zdůvodnila .... a tak dokola. Jen tak na okraj: nerozumím, proč byla kniha do češtiny překládaná z němčiny, proč má i v té němčině uvedený "originální" název v angličtině, a hlavně proč česká překladatelka v názvu i v textu užila slovo "sakra", které rozhodně neevokuje ani židovský ani arabský kontext, a také proč používala slovo falzifikátor, když čeština zná krásné slovo padělatel.... celý text
Taliáni
2020,
François Cavanna
Téma života cizinců, zahraničních „gastarbeitrů“ ve Francii v 20. - 30. letech XX. století, které mě tak zaujalo v knihách Ulice U rybařící kočky a Příslib úsvitu; rychlokurs z dějin komiksu, který jsem získala z knihy Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye; bolestné vyprávění o životě chudého dělnického kluka, které mě zasáhlo v knize Ze života sardinky; beznaděj života chudých lidí, přežívajících na okraji většinové společnosti, které tak citlivě a otevřeně líčí kniha Angelin popel; krutosti francouzské školní docházky začátku 20. století, tak nepokrytě zobrazené v knize Kolej na Svatém kopečku – tyto a mnohé mnohé další, již dávněji zpracované náměty se jakoby zhutnily v této báječné knížce, ovšem ne jako „vykrádačky“ starších příběhů, ale naopak – jako svébytný, ucelený autentický příběh. Autor tímto dílem postavil pomník svému tátovi – negramotnému zedníkovi, který pro Cavannův charakter, vyznávané hodnoty a povahu udělal víc, než by byly udělaly všechny prestižní univerzity. Kniha mě nadchla a čtenářům, které zaujala ta výše citovaná díla, ji vřele doporučuji Abych nezapomněla: kromě obdivu k autorovi vyslovuji dík i českému překladateli, který, myslím, Cavannův jazyk a styl myšlení „trefil“ opravdu dokonale. (Jen s korekturami to bylo poněkud horší …)... celý text
Nač vzpomenu
1967,
Edmond Konrád
Vtipná, zajímavá a informacemi nabitá kuriozitka. Z jistého úhlu pohledu by bylo možno tuto knihu označit za snůšku drbů a anekdot z prvorepublikového života pražské literární smetánky (podrazy, pomluvy, naschvály, kdo - s kým - proti komu), kde se některé epizody ocitají až na hraně bulvárních "skandálů". Takový pohled by však hodnotu knihy velmi snižoval a hlavně - nebyl by výstižný. Autor byl totiž souputníkem tolika slavných a významných osobností, že jeho dobová výpověď o jejich myšlenkách a činech je významným příspěvkem k poznání vývoje české literatury a vůbec kultury té doby. Malinko mi vadil jeho vypravěčský styl - na jednu stranu nesmírně bohatý, květnatý jazyk (zdejší milovníci diskuzního vlákna o neznámých či zapomenutých slovech češtiny by s velikým gustem hltali snad každý odstavec), na straně druhé však vystupuje jaksi kapriciózně a teatrálně skromně, o sobě mluví výhradně ve 3. osobě, shazuje se, vyzvedává svůj nicotný význam a nazývá se "autůrek" a "doktůrek". Za nejkrásnější považuji část Maminka povídá, která má kromě jiného i vysokou informační hodnotu jako jediněčná pragensie. Každopádně - všem, které zajímá český literární, divadelní a společenský život té doby (cca od 1900 až do úmrtí Karla Čapka) - vřele doporučuji.... celý text
Na obzoru Island
1981,
Ludmila Uličná
Nepochybně i tato kniha přispěla u nás k rostoucímu zájmu o severské státy, zejména o vzdálený, tajemný a v té době vlastně nedosažitelný Island. Přiblížila začátkem 80. let českým čtenářům cestu přes státy, do nichž se jen tak nikdo z nich tehdy podívat nemohl. Autorka s manželem však tu možnost kupodivu měli, i když i jejich cesta byla provázena typickými trapnostmi tehdejších výjezdů z ČSSR: jízda ubohým auťákem, naprosto nevhodným do náročného terénu, kostelecké párky vařené v horké vodě islandských gejzírů, nedostatek valut, strach z celníků, proklamované mírové poselství cestovatelů ze socialistického Československa, kteří se sami cítí jako protipól nevkusných a omezených amerických turistů .... jednoduše: typický socialistický cestopis. Autorka své zážitky podává přespříliš emotivně, poeticky a vzletně, díky čemuž jsou věcné poznatky, informace a postřehy často překryty spoustou slovního balastu. Přesto však tento cestopis považuji za velmi zajímavý z hlediska popisu tehdejší islandské reality, tak vzdálené dnešnímu stavu - to ještě na Islandu nebyla jediná asfaltová silnice; "vesele" a krutě probíhal hromadný lov velryb a jejich krvavá jatka přímo na břehu; američní snobové byli jediní turisté, co na posvátných místech Islandu povykovali, .... atd. Většina těch informací dnes již neplatí, ale jeden postřeh L. Uličné na konto obyvatel Reykjavíku je myslím stále aktuální: "... tady žije vzácný druh lidí, který nefňuká a necítí se ukřivděn osudem." (s. 85) Kniha mi zas o kousek více pomohla porozumět knižním příběhům mých oblíbených současných islandských autorů.... celý text
Abeceda strachu
1980,
Jenny Berthelius
K prvnímu příběhu: Atmosférou stupňujícího se napětí, vzrůstajícho strachu, signály blížícího se neviditelného mstitele ... tím vším, i dalšími prvky mi tato knížka připadá jako prvotní zárodek těch všech pozdějších skandinávských krváků, které tytéž prvky využily a často dovedly ad absurdum. I když jsou zde všechny banální klišéovité propriety (tajemný obraz ženy, který diváka uhrane, panenka jako symbol i varování, chalupa na samotě, přerušené telefonní spojení, auto neschopné jízdy ...), příběh mě zaujal zejména tím, že hlavní postavou je spisovatelka a na docela slušné ploše jsou zde vylíčeny tvůrčí postupy spisovatele, kterému "to někdy píše", ale někdy se dílo tvoří jen v křečích a nasilu. A ten příběh v příběhu měl příchuť próz některých ruských klasiků a byl poněkud nasládlý, ale účel splnil. Kriminální stránka příběhu není nijak výrazná ani zajímavá - jako "detektivka" to neobstojí, ale milovníkům napětí a těm, kteří se rádi bojí, doporučuji.... celý text
Co já vím? Autobiografie Miloše Formana
1994,
Jan Novák
Bohatý činorodý a pestrý život knižně zobrazený bohatě a pestře. Jenom u popisu tvůrčího procesu zrodu největších opusů (Přelet .. , Amadeus) mi jaksi něco chybělo. Ale jinak skvělé čtení.... celý text
Nová země
1995,
Howard Fast
Takové malé beletrizované dějiny Kalifornie od zlaté horečky po černý pátek a jeho následky. Dobře se to čte, i když smýšlení a jednání mnoha postav jsem moc - pro jejich odlišnost od našich "kulturních vzorců" - nechápala. Každopádně tam autor vtěsnal všechny klíčové dějinné události těch let: od ničivého zemětřesení v roce 1906 přes vzestup nové vrstvy podnikatelů, kteří se nebáli riskovat a rozvíjeli nová odvětví - osobní lodní přepravu, zavádění leteckých linek, budování hotelových resortů, pak šok z I. světové války, na které mnozí občané USA tak neuvěřitelně zbohatli (a mnozí jí zaplatili životem či zdravím), až po vzestup Hollywoodu jako centra filmového průmyslu. Jednoduše - bylo to extrémně dynamické období, kdy v průběhu 30 let jeden ze států USA zaznamenal takový rozmach, že to v důsledku ovlivnilo celý svět. (ad vydání Knižní klub, 1995: chápu, že tohle není literatura, kterou by český vydavatel svěřil přednímu překladateli, ale přesto: nazvat Sigmunda Freuda Zikmundem - to byl opravdový "gól". )... celý text
Zo skalického rínku
1974,
Janko Blaho
Už dávno mi žiadna kniha nepriniesla toľko zaujímavých informácií: o vzniku Československa, o vzdelávacom systéme tej doby, o príbehoch a roli "malých ľudí" vo významnej historickej etape, o budovaní inštitúcií slovenskej národnej kultúry atď. Všetkým záujmcom o dejiny Slovenska a Československa vrelo odporúčam - je to svedectvo z prvej ruky, pričom pre Záhorákov by táto kniha mala byť povinná :=)... celý text
Orel z pobřeží
1969,
* antologie
Zajímavé ukázky anglické povídkové tvorby 19. a začátku 20. století. Dnes mohou být ty příběhy vnímány jako "pro mládež", protože v mnoha povídkách hraje velikou roli exotické prostředí, moře, dobrodružství, a hlavně - mnohé z nich mají dětské hrdiny. Skvělý a obohacující je úvod překladatele Aloyse Skoumala, který ve zkratce podává dějiny vývoje anglické povídky. Doporučuji.... celý text
Zajatci smrti
1999,
Deon Meyer
Autor do této knihy napral snad všechna obehraná klišé, co jich jen detektivní žánr zná: série vražd páchaných v pořád kratších intervalech; vražedný motiv tkvící v jedné dávné události; vyšetřovatelé peroucí se s vlastním alkoholismem, psychickými poruchami, rozvody a - jak jinak! - pitomým nadřízeným; vrah, který je natolik totálně vyšinutý, že vraždí jak na běžícím pásu a nedovede se zastavit, ale současně v tytéž dny (!) vyzařuje do okolí naprostou pohodu a přívětivost .... a k tomu ještě i místy doslova směšný překlad. Ovšem na příbězích odehávajících se v Jihoafrické republice je vždy něco exotického, jedinečného, co zaujme, a tak jsem knihu neodložila. Za pozornost mi stojí jediný střípek textu: jedna z postav měla křestní jméno Zatopek. Hezké, že? P.S. a ještě vzkaz pro autora předchozího komentáře : JIHOAFRICKÁ republika neleží na severu Afriky :=))... celý text
Švadlena
2016,
Rosalie Ham
Když jsem byla malá, uvěřila jsem při pohledu na globus, že v Austrálii je všechno "vzhůru nohama". Pak jsem se na hodinách zeměpisu dozvěděla, že prý ne. Ale tato kniha mi potvrdila, že ano! Nemohu ani vlastně napsat, že to bylo špatné, protože ty příběhy, charaktery, pointy, postavy, pohnutky atd. ... byly zejména nepochopitelné. Ani u jediné epizody nešlo uvěřit, že normální, živí lidé v 50. letech 20. století (!) by mohli takto smýšlet a konat. Že ženy bez vzdělání, rozhledu, znalostí, které nikdy nikde nebyly, najednou mluví jak paní de Beauivor, že šílená matka protáhne dceru pohrábačem po temeni hlavy, a ta si to místo akorát podrbe; že léta žije a přežívá společenství lidí (vesnice), které postrádá najzákladnější samočistící instinkty a mechanismy; že osoby, které nikdy nepoznaly ani kašpárkové divadlo, si vyberou k inscenování soutěžního vystoupení Shakespearova Macbetha; že k zájezdu do sousední vesnice odjede do poslední živé duše úplně každý obyvatel .... atd. atd. teď už by to byly samé spoilery, které sem s ohledem na případné další čtenářky nechci sázet, i přesto, že knihu nikomu nedoporučuji - neztrácejte s ní čas! Jediný pozoruhodný detail (půl řádky textu): na pohřbu oblíbeného mladíka hrál dudák (v té zapadlé demoralizované díře!) motiv z Dvořákovy Novosvětské !!! :=)))... celý text