JakubHrdoun
přečtené 69
Konec hlídky
2016,
Stephen King
Zničehonic přichází nadpřirozeno. Namítnete, že čtu Kinga, tak ať se netvářím překvapeně. Ale ty dva díly před tím prostě nadpřirozené nebyly. A pak najednou - pic - zloduch se loupe lidem do hlavy. No dobře, tohle bych ještě skousl - přece jenom čtu Kinga. Hlavním důvodem nelibosti, kterou ve mně kniha vyvolala, je zesílený Hodgesovský čuch. King se ani nenamáhá v určitých chvílích vysvětlit, jak starý det. v. v. ke svým závěrům přišel. Prostě chvílí přemýšlíme a vypřemýšlíme přesně to, co se stalo. Fakta nefakta. Čtenář je s nimi už před tím obeznámen, souběžně s pátráním totiž jede i zloduchovská linie podobně jako v předchozích dvou dílech. Ale Kermit prostě na některé věci nemůže přijít a přesto na ně přijde a to mě děsivě iritovalo. Závěrečná KK scéna (Kingovsky Krvavá) ve mně pocit absurdity ještě zesílila. V hrdinském chování hlavní trojice je cosi nelidského. Zase namítnete - čteš Kinga, člověče. Ale tohle bylo prostě moc. Přesto se v knize najde mnoho dobrých momentů a na nějakých místech čtenář na druhou stranu může ocenit Kingovu zvrhlou upřímnost, díky níž se příběh stává o drobek skutečnějším. Ale nic se nemá přehánět. Nikomu dalšímu bych knihu nedoporučil. Z této série za přečtení stojí Pan Mercedes a za jeho poslední stránkou je dobré se zastavit a dát Billovi sbohem. Končit se má přece v nejlepším.... celý text
Právo nálezce
2015,
Stephen King
Děj, zápletka a celkové zpracování příběhu se mi zdálo místy překvapivě naivní. Co to ovšem všechno vyvažovalo, byla postava zloducha a postava Peteho. Ty byly obě skvěle propracované a opravdu jsem se do jejich počínání dokázal vžít a užívat si jednotlivé scény. Paradoxně když se na kameře objevila "naše známá trojka", která tuhle trilogii vlastně drží pohromadě, a příběh Peteho se zloduchem ustoupil mírně do pozadí, nudil jsem se. Holly, Jerome ani Hodges mi bohužel k srdci nepřirostli, a to ani po třetím dílu. Nebýt tak brutálního popisování hlavního zloducha, bych knihu zařadil do věkové kategorie kolem 12 let. Pátrání totiž zavání takovým nepříjemným prvkem "Vím co hledám". Hodges vlastně na základě fakt nic nemůže tušit, ale protože je to hlavní hrdina, tak z toho nakonec dokáže vydedukovat, co se stalo a dorazit na místo činu právě za pět sekund dvanáct. Tohle se ještě víc projevuje ve třetím díle. Ne snad, že bych chtěl znevažovat schopnosti hlavního hrdiny, nicméně to knize ubírá na reálnosti, když se tyto zázračné předtuchy a dedukce dějí na každém kroku. A co musím na závěr pochválit, je začáteční atmosféra v Peteho rodině a vlastně nápad, jak Pete s nalezeným pokladem naloží. První třetina knihy se tak čte krásně, než přijde na řadu Hodges Předtucha.... celý text
