J.F. přečtené 171

Nesmrtelnost 1993, Milan Kundera

Asi formálně nejsložitější (a tedy čtenářsky nejzajímavější) Kunderova kniha, složitější i než jeho „Život je jinde“. Myšlenky, city a gesta určité postavy někdy na chvíli přebere postava o dvěstě let starší a pak se děj vrátí k té současné; Goethe rozmlouvá s Hemingwayem; mezi románovými postavami občas vystoupí sám autor a s jednou mluví o tom, jak píše ty ostatní; do toho nešpatné úvahy o racionalitě a sentimentalitě, Francii a Rusku, dějinách, hudbě... A k tomu typické Kunderovy takřka rentgenové psychologické vhledy, tentokrát hlavně do napětí mezi vědomím a tělem, mezi soukromým a veřejným, mezi tím, jak se člověk vnímá sám a jak ho vnímají ostatní... Škoda přeškoda, že Kundera žádnou z těch postav nemá rád (respektive má je rád jako hračky, s nimiž může po libosti třískat); škoda té spousty nadbytečných přechodníků a krátkých tvarů přídavných jmen jak někde u lumírovců; a škoda, že redaktorka (ne ledajaká!) nechytla všechny ty jazykové chyby („k Napoleonově stolu“, „několik lidí zívalo, ukazujíc“, „vyhrožoval jste mi nožem“ apod.), neobratnosti („není s to nás to dojmout“, „kdyby mu někdo kroutil jeho... nosem“, „to neměla udělat“, „stanou se lehké“ atd. atd.) a věcné podivnosti („tiskla každou rukou ke každému prsu jednu kytici“ apod.) Šestou část klidně přeskočte; těch deset procent moudra nestojí za to prokousávat se těmi devadesáti procenty zbytečného sexu. Jo a ještě: S. Richterová nazvala svůj doslov "Otázka Boha ve světě bez Boha" - to tam fakt nehledejte, nenajdete.... celý text

Bůh nefunguje a proto v něho věřím 2020, Thomas Frings

Buď jsem tu knihu vzal do ruky v nesprávnou chvíli nebo jsem pro ni nesprávný čtenář nebo mám špatnou lampu nebo co - ale prostě mi to připadá jako takové německo-profesorsky suché povídání (samé "třebaže málokdy jasně formulují", "můžeme nabýt dojmu", "církev stojí před trvalou výzvou" a tak pořád) o tom, že stará řeč a obraznost víry je pryč, novou nemáme, bude to čím dál horší a vlastně je to super, pořád tak nějak hledáme, snažíme se a rosteme... Halíkova Noc zpovědníka podle mne mluví o tomtéž, ale daleko, daleko živěji a hlouběji.... celý text

Let želvy 2013, Lubomír Martínek

Čeština krásná, vhledy do člověka a do světa hluboké (vizte citáty) - jen časem začne být otravné, že takřka všichni protihráči hlavního hrdiny jsou jen a jen hloupí, tupí, omezení, nevzdělaní, krátkozrací...... celý text

Valčík na rozloučenou 1997, Milan Kundera

Jednoduché lineární vyprávění, na "Život je jinde" zapomeňte. Jinak se tu M. Kunderovi podařilo vytvořit několik téměř ďábelských postav: když jde o to prosadit svou (třeba zabít dítě nebo eugenicky rozmnožit sám sebe), pak před sebevětší lží, podrazem nebo manipulací ani trochu nezaváhají, ba snad z nich mají i cosi jako radost; pro mateřství, otcovství a pro tělesnost vůbec, ba málem pro všechno normální, mají buď zhnusení nebo pobavený škleb... I vypravěč románu je jednou z takových postav: do aktérů příběhu vidí až do té nejhlubší intimity, ale ani náznak pochopení, natož soucítění (leda že v nich objeví tu radost ze špatnosti). Jestli měl Kundera při psaní tohohle románu všechny postavy rád, jak napsal v závěrečné poznámce, nechtěl bych vidět postavu, kterou rád neměl. A pak je tu ještě jedna prazvláštní figura: slavný spisovatel, kterému ještě kolem r. 1970 co chvíli ujede nějaké „kráčeje“, „jest“, „byli klidni“, „pln“, „není důvodů“, „má započít směnu“, „vyřkl“... Padesát let po Čapkovi! Jo a vlastně ještě jedna: člověk, který hraje na bicí (a asi ne špatně) a vytrvale jim říká "buben". Hvězdičku za postavu rytíře Bertleffa, za metaforu pěšce na posledním políčku a vůbec za ty psychologické vhledy, které jsou navzdory té křivé optice skvělé.... celý text

Jonathan Livingston Racek 1999, Richard David Bach

Po prvním čtení jsem si nabručeně řek „no jo, zase má někdo absolutní svobodu a nestará se o potravu a o potomstvo, občas pro samou nespoutanost málem srazí nemotorné mládě...“ Ale pak se mi to rozleželo – vždyť je to taky o platónském návratu do jeskyně; o tom, že ten, kdo došel nejdál, se musí vrátit a založit něco jako platónskou akademii nebo kontemplativní řád, a že ti žáci musejí být celibátníci, co se tomu lítání věnujou fakt naplno - a že se tím nedá to hejno nahradit, že to musí obojí trvat vedle sebe, jako náčelník a šaman, jako král a kněz... I ta dodatečně připojená poslední kapitola sice přehnaně, ale přece jen správně upozorňuje, že kult může zbytnět a vytlačit ostatní, stejně důležité činnosti, a že se může zautomatizovat, až se úplně ztratí pochopení, proč se vlastně koná... Takže u mě dobrý!... celý text

Výlet do Portugalska 2014, Jan Burian

Homo litteratus nadaný notnou schopností sebeironie nastuduje staré i novější cestopisy a pak se vydá na cestu - a to z velké části na cestu za lidmi a s lidmi. Lepší už to snad ani nemohlo být.... celý text

Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére – Zdařilé verše a prózy 2015, Ivan Wernisch

Zvláštní, že když člověk čte nahlas, vnucuje mu to takovou melodii řeči a takové důrazy, jako kdyby tomu rozuměl, a to dost do hloubky - jako by poznal, co je zásadní sdělení, co okrajová poznámka, co ironie... A k nonsensové poesii nonsensová představa: jak by si asi připadal člověk, který by to neznal a který by si naslepo pustil Vltavu, kde by zrovna vážným hlasem tohle předčítali??... celý text

Nevyšlapanou cestou 1996, M. Scott Peck

K tomu, co píše Špulo, dodávám, že já to mám opačně - teď v padesáti mi kniha říká o dost víc, než když jsem ji četl kolem třicítky. Scott Peck pravděpodobně neznal Teilharda de Chardin (aspoň jsem o tom nikde nic nenašel), ale připadá mi, že zkoumáním psychických faktů došel k podobnému pohledu na svět, k jakému došel Teilhard zkoumáním faktů paleontologických. Výborný překlad!... celý text

Odvaha ke svobodě 2021, Jan Sokol

Sokol je stále výborný. Jen by to chtělo ediční poznámku vysvětlující vztah ke staršímu rozhovoru (Nebát se a nekrást, 2003) - teď všude čtete jen "copyright 2021", "vydání první", a přitom některé pasáže se doslova opakují, včetně toho, že Sokol mluví v přítomném čase o S. Karáskovi (+2020), ba i o Jirousovi (+2011)... Ještě doplněk: Sokol má samozřejmě, jako každý, svá preferovaná témata a slepé skvrny: na člověku jako by pokládal za důležité skoro jen to, jak je určen ostatními a co dělá pro ostatní a s ostatními; už psychologie, natož třeba mystika je pro něj tak trochu podivínství, ne-li kapric těch, kdo nevědí, co by... Ale množství vědomostí, schopnost vidět souvislosti (a naopak nesouvislosti a rozdíly) a důslednost jejich promýšlení jsou u něj pořád enormní, číst se ho rozhodně vyplatí.... celý text

Ztracená hlava Damascena Monteira 2004, Antonio Tabucchi

Podepisuju všechnu chválu, která zazněla tady i jinde, a podepisuju ji nejen jako oblibovatel všeho portugalského - ale stejně mi to nedá: když Carlo Fruttero a Franco Lucentini pojali v románu "Paní z neděle" podobný nápad (totiž využít vyšetřování vraždy k předvedení svérázných postaviček, městských čtvrtí, dialektů, společenských vrstev...), stvořili laskavě ironickou ódu na Turín a čtenářům poskytli čtyřistapadesát stránek potěšení, ba téměř rozkoše. Tabucchi jako by se rozběhl na něco podobného, ale vlastně skončil s jedinou skutečně plastickou postavou (advokátem Lotonem); druhá, která mohla být podobně zajímavá (cikán Manolo), mu zmizela hned ve druhé kapitole; taky slibnou historii o tom, jak hlavní hrdina postupně přichází na chuť neoblíbenému městu, jen naznačil... Je to tím, že sám sebe nedefinoval jako spisovatele, nebo spíš tím, že klesly šance prodat knihu vyžadující nejméně týden četby? Když už jsem v těch nářcích: odpovědná redaktorka párkrát nemile zaspala (umí to s koni, nad každými ze třech dveří...) Ovšem advokát Loton je skvostná figura, už jen kvůli němu se vyplatí se ke knize časem vrátit.... celý text

Vášně mysli – román o životě Sigmunda Freuda 2010, Irving Stone (p)

V zásadě souhlasím s Deliciem. Zhruba první polovina je v něčem až strhující: líčí mladého Freuda jako poctivého badatele v teprve začínající neurologii a jako obětavého lékaře; Freuda, který objevuje nevědomí, jeho obsahy a mechanismy; Freuda, který o svých objevech obtížně přesvědčuje i nejbližší kolegy a který už zároveň pomocí rodící se psychoanalýzy pomáhá řadě pacientů... Kdyby se Stone u každé nové postavy nezdržoval podrobným popisem tvaru obličeje, barvy a střihu vlasů a vousů apod., četlo by se to skoro jako detektivka. Někde v polovině kniha ztratí dech – začne líčit další a další sny a jejich další a další rozbory, aniž se dovíme co nového; a nakonec se bohužel stane málem kronikou psychoanalytického hnutí, kterou navíc vypráví bez odstupu: jako by Stone neviděl vůbec nic divného na pokusu založit společnost, která se má zásadně věnovat kritické vědě a zároveň být jakousi církví s vlastní ortodoxií; jako by upřímně smutnil nad každým Freudovým žákem nebo kolegou, který objevil taky jiné problémy a jiné metody... A kvůli tomu všemu už nezbude místo skoro na nic z Freudových objevů a nápadů asi tak od r. 1910: koncepci Ono-Já-Nadjá zmíní Stone na dvou stránkách; o moc lépe nedopadne Freudův odklon od lékařství a biologie ke studiu kultury a náboženství, který přece vedl k tak výrazným (a tak problematickým) dílům jako Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře, Muž Mojžíš... Stone taky začíná vyprávět od Freudových asi šestadvaceti let, takže se nedovíme nic o tom, jak Freud vlastně vytěsnil náboženství (v mládí je horlivě praktikoval, pak se od něj náhle odvrátil – a nikdy o tom neřekl a nenapsal ani slovo); ovšem tady je asi na vině spíš nedostatek pramenů. Přes tyhle výhrady bych nicméně na Vášně mysli asi odkázal každého, kdo se chce seznámit s Freudem a vůbec se vznikem toho, co pro nás dnes znamená psychologie a psychiatrie. Navíc četba o Freudových pacientech a jeho terapeutických postupech může sama působit terapeuticky.... celý text

Hlas Páně tříští cedry 2010, Václav Renč

Renč byl velký rytmik mezi českými básníky, z dětství si díky tomu dodnes některé verše pamatuju (byť možná ne stoprocentně přesně): "...Nebudeš strachovat se nočních příšer a šípů, které za dne létají, nákazy, která v temnotách se plíží, moru, jenž řádí za bílého dne... ... a budeš kráčet po hadech a štírech, a lva i draka klidně zašlápneš..." nebo "... na Pána má duše čeká víc než strážní na úsvit, noční strážní na úsvit. Izrael ať čeká Pána: u Pána je slitování, on nás štědře vykoupí. On vykoupí Izraele z jeho provinění všech."... celý text

Kritické eseje 2000, Petr Fidelius (p)

1913: Případ podivné sebevraždy 2020, Andreas Pittler

Že by se r. 1913 ve vídeňské policejní kantýně servírovalo v pátek maso s křenem, to asi ne - ale jinak před námi Vídeň přelomu století ožívá přesvědčivě, a navíc se v ní odehrává napínavá detektivka. Trochu jako De Vriesova "Haydnova hlava", posunutá o sto let dopředu a trochu zjednodušená na pěknou odpočinkovou četbu.... celý text

Dešťová hůl 2016, Jiří Hájíček

Selský baroko 2005, Jiří Hájíček

Císař František Josef I: jeho život – jeho doba 1998, Franz Herre

Chrám plný květů 2011, * antologie

Na každé stránce září několik dávných mžiknutí oka

Přibližte se k Bohu... 2006, Larry Crabb

Z Crabbových knih, které jsem četl, ta zdaleka nejlepší - a zároveň nejradikálnější, nejvíc burcující. Vyzývá ke změně základního přístupu k životu: přestaňme si už konečně namlouvat, že život může a má "fungovat" a že toto fungování můžeme zařídit, jen vědět jak. Crabb tuhle knihu napsal až po padesátce; možná se dřív ani nedá doopravdy pochopit.... celý text

Léčba Schopenhauerem 2006, Irvin D. Yalom

Potvrzuju postřeh Adwil(a): literaturu nečekejte, většina postav je vytvořena proto, aby měl kdo říkat psychologické poučky - ale to u knihy napsané psychiatrem asi nepřekvapí. Ovšem jeho "Když Nietzsche plakal" pokládám za lepší - tam jednají dospělí lidi; většina účastníků terapeutické skupiny v téhle knize působí jako přerostlí puberťáci, co se pořád navzájem ujišťují, že za ta rozbitá okna ve skutečnosti nemůžou, to my nic, to okolnosti, a přitom se pořád navzájem poplácavají po ramenou, jací jsou pašáci, když na sebe ta rozbitá okna dokážou prozradit... Ale abych autorovi nekřivdil: obrat v posledních asi třech kapitolách, kdy se i sám Schopenhauer najednou ukáže v úplně jiném světle, je skutečně až kathartický.... celý text