gubesh
přečtené 193
Sbohem, armádo!
1965,
Ernest Hemingway
Bylo by mi hloupé Hemingwayův román popsat suše a neplasticky jako protiválečný. Bezpochyby je válka zvěrstvo a velký zločin páchaný člověku člověkem – to líčí nejen kniha Sbohem, armádo! ale i spousty dalších, avšak i přes to nemůžu být spokojený s označením protiválečný. To označení se mi nikdy nelíbilo. Příliš jasně předem definuje, jaký by ten či onen román měl být, jaká v něm bude vládnout nálada a jaké pohnutky k jeho napsání vedly. Ano, Sbohem, armádo! popisuje všechny ty hrůzy, pokřivené lidské osudy, škody a promarněné životy, ale to dokáží i učebnice dějepisu nebo třeba počty mrtvých v statistikách. Proto neupírejme románu kvality již nevhodným označením a nesnižujme jeho estetickou funkci na obyčejnou antimilitaristickou proklamaci. Hemingwayův román je bezpochyby ovlivněný existencionalistickým myšlením. Veškerá vůle k životu je nakonec stejně odměněna pouze tragickým koncem. Jednou umřeme, jednou umřou naši blízcí a co nám potom zbude. Citace: „Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných tam, kde je zlomil. A ty, které zlomit nejde, ty zabije. Zabije ty velmi dobré a ty velmi jemné a ty velmi statečné, jednoho jako druhého. Jestli nepatříte mezi žádné z nich, můžete se spolehnout, že vás zabije taky, ale nebude na to nijak zvlášť spěchat.“... celý text
