evismaior přečtené 376

Čekanka 2011, Julia Quinn

50% - tady jsem určitě hodně ovlivněná seriálem, podle kterého na mě Penelope působí jako manipulativní, zakyslá a zbabělá intrikánka, zvlášť po tom, co na konci druhé série provedla jako všichni-víme-kdo svojí údajně nejlepší kamarádce Eloise. Takže jsem už dopředu ke knížce přistupovala bez valného očekávání a nebyla jsem nijak překvapená, že na mě Penelope nezapůsobila ani v románové podobě. Pokaždé, když ji někdo po pronesení průměrné repliky prohlásil za vysoce inteligentní, jsem si říkala, že to tedy ostatní dámy v té domě asi musely být vážně totálně nedovtipné (čemuž se mi nechce věřit), a zázračnému Colinovu prozření a zamilování se mi nechtělo věřit už vůbec, protože proč tak najednou? Jinak se celý děj točí kolem odhalování totožnosti lady Whistledownové, kdy se znalostí skutečnosti je vtipné sledovat, jak se autorka snaží mlžit, byť docela často za účelem zmatení čtenáře ne zcela poctivě (věty typu, že si Penelope neuměla představit, že by lady Whistledownová to či ono, ve mně vzbuzovaly naopak ještě větší pochybnosti o její inteligenci - to jako sama sebe nezná?) A pak to neustálé zdůrazňování úspěchů, jakých Penelope dosáhla, když vydávala ty své noviny, které ze všeho nejvíc připomínají dnešní Blesk nebo Aha. No tak dobře, asi mám jiný vkus, ale živit se psaním drbů o ostatních není něco, na co bych byla zrovna pyšná. Premiéra série o Penelope se blíží, tak jsem docela zvědavá, co z téhle knížky scénáristi dokážou navařit.... celý text

Vikomt, který mě miloval 2021, Julia Quinn

80% - K sérii o sourozencích Bridgertonových jsem se dostala jako mnozí další díky seriálu, a zatímco první díl mi v podání autorky přišel mnohem chudší, než jak ho pak scénáristé rozpracovali, tady jsem byla spokojená s oběma verzemi - tou knižní i televizní. I když teda nutno říct, že ve scénáři snad z předlohy zůstala jen historka se včelou a křestní jména půvabné Edwiny a její nesmlouvavé starší nevlastní sestry Kate a jejich matky Mary. Rodinné pozadí Sheffieldových (dle scénáře Sharmových) a vývoj vztahu mezi Anthonym a Kate je dost upravené, ale líbilo se mi obojí, byť jsem si u obou verzí říkala, jak může být Anthony tak natvrdlý a tak urputně trvat na svojí původní vizi svatby s krásnou a dokonalou dívkou (a hlavně se nezamilovat! I když v knížce jsou jeho důvody alespoň pořádně vysvětlené), když ho srdce táhne někam úplně jinam.... celý text

Podfuk 2016, Janet Evanovich

35% - bestsellerová autorka z žebříčku New York Times a scénárista mimo jiné podepsaný pod seriálem Můj přítel Monk. Tak jsem od příběhu neodolatelného podfukáře naverbovaného FBI k vypátrání a obrání jistého zločince čekala něco lepšího. Jenže mě i přes zápletku, která vede až na opuštěný ostrůvek v Indonésii, knížka spíš nudila a přistihla jsem se při přeskakování řádků. Snaží se být za každou cenu vtipná, stavět na protikladu vychytralého sexy Nicka a upjaté leč stejně sexy agentky Kate a partičky najatých ztracených existencí, jenže všechny ty postavy jsou jaksi ploché a dějová linka nezáživná.... celý text

Za pět minut zvoní 2024, * antologie

Nejnovější antologie povídek od nakladatelství Yoli je věnovaná tentokrát školnímu prostředí (i když některé povídky se ho jenom dotkly) – široké zaměření povídek mě přesto překvapilo a potěšilo. Je to opravdu pestrý výběr – od téměř detektivního příběhu či luštění šifer, přes trochu hororu, prvních lásek mezi spolužáky a jejich více či méně šťastných vztahů, a to i těch ne úplně standardních s učiteli, dále přes nepochopení spolužáků a v krajním případě až šikanu či obtěžování, až třeba po vážné osobní důvody, které mohou nezvratným způsobem zasáhnout nejen do školních výsledků. Už tradičně u této povídkové série obdivuji provedení jednotlivých dílů – opět nechybí krásné a trefné ilustrace ke každé povídce, medailonky o autorech a netradiční ořízka, která je tentokrát dokonce hravě vícebarevná. Vizuálně je to určitě jedna z nejhezčích knížek, jakou jsem kdy držela v ruce.... celý text

Malá lhářka 2021, Lisa Ballantyne

40% - tak zajímavé téma, jako je křivé nařčení ze sexuálního obtěžování a nakolik může všem zúčastněným zasáhnout do života, a přitom tak sterilně zpracované, že jsem měla velký problém se začíst a pak i dočíst. Kniha je psaná z pohledu různých lidí, ale ten vypravěčský tón byl natolik odosobněný, že jsem se ani do jednoho z nich nedokázala vžít, vytvořit si k nim vztah, natož s nimi ještě soucítit. Naopak byli bez výjimky popsáni tak, že vůbec nedokázali vzbudit sympatie, a tak jsem se dost často přistihla, že mi byli jedno nebo jsem jim ty peripetie rovnou přála. Na dvanáctiletou Angelu jsem s ohledem na její chování nedokázala koukat jako na oběť, její matka Donna si po většinu času léčila vlastní mindráky cigaretami, chlastem a nepřiměřenými reakcemi a otec Stephen byl prostě ubožák. Rádoby herec Nicholas, který by měl (jak už vyplývá z názvu knihy) u čtenářů vzbuzovat největší sounáležitost kvůli onomu nepodloženému obvinění, má sám kvůli svým jistým celkem nechutným zálibám máslo na hlavě a člověk v důsledku nechápe jeho manželku, že ho vůbec může milovat. Pachatel se skutečně dal odhadnout, tím spíš mi ale některé aspekty Angelina jednání nedávaly smysl. Bohužel to není napsané tak, aby to ve mně zanechalo potřebu se nad příběhem dál zamýšlet.... celý text

Moje vina 2022, Mercedes Ron

40% - Tak tohle se s mojí náladou a vkusem nepotkalo a hodnotím vlastně jen proto, že jsem to byla schopná dočíst. Sedmnáctiletá Noah se se zatnutými zuby přestěhuje do luxusního sídla nového manžela svojí matky, už ne až tak zásadově vyrazí k rodinnému bazénu a začne strašně nesnášet svého nevlastního bratra Nicholase. Teda kromě toho, že ji neskutečně přitahuje, nejradši by mu nakopala zadek anebo mu sahala na vyrýsovaný hrudník. Mezitím Nicholas občas zamáčkne cigaretu a někoho zmlátí, Noah se opije nebo nechá zdrogovat na další party, pohádají se, lezou po sobě a pak si zase jakože uvědoměle drží odstup. A takto se to v různých obměnách několikrát opakuje na více než 400 stránkách, než se z Nicholase stane ta nejněžnější, nejchápavější a nejvíc pečující opora, jakou si může týraná dívka přát. Jasně. Za mě oba hrdinové nesympatičtí a vlastně mi bylo dost jedno, co se o jejich minulosti nakonec dozvíme. A jak jsem si tak pročetla komentáře k dalším dvěma dílům série, tak myslím, že je zřejmě vynechám.... celý text

Hypotéza lásky 2022, Ali Hazelwood

65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí. Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující. Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků). Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.... celý text

Jirkův vesmírný lov pokladů 2009, Stephen William Hawking

90% - Po úspěchu prvního dílu u technicky zaměřeného syna, který nenávidí čtení, jsme sáhli po pokračování a byla to dobrá volba. Jirkův vesmírný lov pokladů pokračuje ve všem dobrém, co Stephen Hawking a jeho dcera vepsali už do prvního dílu - opět se jedná o vesmírné dobrodružství Jirky (jehož rodiče, kteří už nepůsobí jako z bláznivé ekosekty, autoři tentokrát odsunuli na misi na potápějící se ostrov Tuvalu) a Aničky, dcery nadšence do vesmíru Erika, který momentálně pracuje pro NASA a s celou rodinou se odstěhovali na Floridu - a kniha je zároveň doplněna mnoha krásnými fotografiemi a zajímavými informacemi o vesmíru, které děj parádně dotvářejí (pilotované lety, využití automatických sond, Venuše, Titan, rudý posuv atd.). Navíc se tentokrát autorům podařilo děj udělat ještě o něco akčnější, když Jirka s Aničkou a jejich novým kamarádem počítačovým nadšencem Emanem sledují stopy záhadných "mimozemských" zpráv, které je s pomocí ne zcela funkčního počítače Kosma zavedou třeba na Mars, Titan i do zcela jiné hvězdné soustavy. A nechybí ani "oblíbený" záporák. V minulém dílu mi Kosmo otevírající dveře na zvolená místa do vesmíru přišel jako fajn nápad, jak dostat hlavní hrdiny tam, kam autoři potřebují. Tady už to vzhledem k novému Erikovu zaměstnání působí trochu zvláštně (hlavní hrdinové mj. sledují start raketoplánu a řeší se nefunkční sonda na Marsu, když přitom mají v šuplíku počítač, který může kohokoli dostat kamkoli ve vesmíru), ale je to holt knížka pro děti, tak to tak beru. Určitě budeme číst i dál.... celý text

Divoké vody 1989, Walt Morey

80% - Knížka z období mého dospívání, ke které jsem se s láskou po letech vrátila v rámci četby svých dětí - uvádí doporučení pro děti od 12 let a řekla bych, že to přesně sedí. Dnes už mi sice ta náprava městského osiřelého kluka, který se jako člen party přifařil k vykrádání obchodů a skončil na rok na podmínce na bahnité farmě u rodiny Edwardsových, připadá spíš jako naivní iluze, ale jako příběh pro děti je to perfektní. Je tam totiž všechno a velmi uvěřitelným způsobem - Dan se do tvrdé práce s kravami a do lovení klád na řece nezamiluje jen tak z ničeho nic - musí dojít k celé řadě akčních zvratů, které vytrhnou z letargie i takového kluka, jako je on. Protože přece normální člověk nenechá bez pomoci nemocnou krávu, nebude mu jedno, co způsobila nelítostná puma, nedopustí, aby se panu Edwardsovi něco stalo a už vůbec ho nenechá chladným, když se na scéně objeví vůdce jeho bývalé party s úmyslem Dana zatáhnout zpět do starých kolejí. Takže je Danův vývoj vlastně velmi logicky napsaný a to je moc fajn. A fakt je to místy tak dojemné, že jako matka nad tím klidně i sama zaslzím. "Těžko se nenávidí věci, kterým rozumíš a které tě zajímají... Nedělej ukvapené závěry, aby sis neumanul, že budeš něco nenávidět, dřív než budeš vědět, co to vlastně nenávidíš."... celý text

Čtyřměstí 2020, Theo Addair (p)

50% - V samém závěru prvního dílu s nakaženými netopýry jsem byla dost navnaděná na pokračování, ale z druhé půlky téhle fantasy jsem mírně řečeno na rozpacích. Co se podstatně zlepšilo, byl můj vztah k hlavnímu trojúhelníku Kiro-Darius-Anastázie (a posléze se to rozrostlo i o očekávaný přírůstek do jejich netradiční, ale podivuhodně fungující rodiny). Ti tři mi na rozdíl od prvního dílu přirostli k srdci a jejich vzájemné špičkování jsem si užívala a často se nad ním vydatně pochechtávala. Myslím, že kdyby tahle trojka byla zasazená v nějakém románu ze současnosti, mohlo by to fungovat výborně. Protože ta fantasy linka mi ve finále nesedla vůbec. Matka Tereza (jakože paní Příroda nebo něco na ten způsob) měla občas záchvěvy, kdy její promluvy dávaly smysl, ale často mi připomínala zpovykanou natvrdlou a protivnou puberťačku, a když se s hlavními hrdiny chodila vybavovat o svém plánu na zničení lidského pokroku a návrat na stromy, bylo to trochu, jako kdyby sestoupil z nebe Bůh a šel si pokecat s Noemem, jestli je ta věc s potopou světa dobrý nápad. Ta konstrukce, že ona to udělat nemůže, ale Kiro ano, protože proroctví, to mi nedávalo smysl vůbec. A celá ta připrava sociálně-ekologické revoluce byla jednak nesmírně naivní, ale pro mě jako milovníka fantasy především dost čtenářsky nezáživná, a pohled na lidskou společnost po zničení Čtyřměstí potom nadmíru utopický (kam se podělo vedení Společnosti? Co to bylo za svět, kde je veškerá moc koncentrovaná jenom v jednom místě? Fakt se všichni lidi, zvlášť ti původně bohatí, tak zázračně spokojili s tím, že teď vymění život v rozvíjejícím se průmyslovém městě za spaní v domečcích z větví? Jakože nic proti, ale ve schopnosti se sebeméně omezit po zkušenosti z posledních několika let lidstvu nevěřím ani za mák). Příště od autora určitě sáhnu raději po nějakém románu z reálného světa, psát totiž zjevně umí, takže počítám, že nebudu zklamaná tak jako tady. Ovšem na závěr si sem vepíšu alespoň pěknou myšlenku z knížky o síle dětství (byť ve chvíli, kdy se projevilo, že tu Kirovu superschopnost může mít vlastně každý, už mi ta záležitost s proroctvím nešla na rozum vůbec): "Když věříš, že něco jde - a tím nemyslím, že si to upřímně přeješ, nebo že k tomu svou mysl urputně nutíš - jen když jsi opravdu a cele přesvědčený, bez sebemenších pochybností, že je možné to dokázat, pak teprve uspěješ. A co je ještě lepší, s touhle vírou se narodíš. Pouze dvě věci ti ji můžou vzít: lidé kolem tebe a tvůj vlastní dospělý rozum."... celý text

Kroniky prachu 2019, Lin Rina

70% - podle názvu jsem předpokládala, že půjde o nějaký fantasy příběh (a podle poznámek autorky v Pár stránkách navíc to tak původně i mělo být), ale dostalo se mi vcelku milé romanťárny z jakési autorčiny vize viktoriánské Anglie, která mi příjemně zapadla do předvánoční nálady, kdy jsem i ocenila, že se ledy mezi svéráznou knihomolkou Animant Crumbovou ze šlechtické rodiny a nevrlým sarkastickým knihovníkem smyšlené londýnské Královské knihovny Thomasem Reedem původem z rodiny řezníka prolamují tak pozvolna, až bych se jinak zřejmě nudila. Ono je to hodně dané tím, že autorka původně příběh zveřejňovala postupně na internetu, no a to pak ty stránky bobtnají a čtenáři to při tom ošklivém počasí venku nějak ani nepřijde. Sice jsem musela místy vrtět hlavou nad logikou zápletky (Animant je devatenáct, žije podle autorčina popisu ve společnosti, která nepřeje přístupu žen ke knihám a svojí kamarádce Elise musí dokonce knihy tajně vypůjčovat, ale přesto sama oplývá perfektními znalostmi o knihách ve všech oborech od medicíny přes termodynamiku, Darwinovu evoluční teorii až po dějiny kdejakého státu) a s blížícím se závěrem jsem se děsila zmenšujícího se počtu stránek, protože začalo být jasné, že rozuzlení ve vztahu Animant a pana Reeda bude uspěchané přesně tak, jak to nemám ráda poté, co si o těch dvou člověk čte na 500 stranách, ale v té chvíli jsem ještě doufala v další poodhalení v Pár stránkách navíc, takže se mi to docela líbilo.... celý text

Pár stránek navíc 2020, Lin Rina

60% - Milé na tom je, že se člověk dozví něco ze zákulisí psaní - líbí se mi takové ty drobnosti jako dějová linka rozepsaná po jednotlivých dnech nebo charakteristiky postav a jak k nim autorka dospěla. Ale jinak se nemohu zbavit dojmu, že kdyby autorka proškrtala zbytečně natahované a opakované pasáže v Kronikách prachu a vepsala tam v rozumné míře něco víc o tom, jak se Animantin bratr seznámil s Rachel, jak se Elisa dostala ke studiu a především co se dělo s panem Reedem poté, co Animant po jejich roztržce odjela z Londýna, a jak se ti dva následně museli poprat s ne úplně snadným přijetím jejich vztahu jak v její, tak v jeho rodině, bylo by to přesně to, co by Kroniky prachu vylepšilo a tenhle dodatek by ani nemusel vzniknout. I tak jsem ale doufala po tom odbytém závěru Kronik prachu, že se tady dozvím něco víc o motivech Thomase Reeda k roztržce, o tom, jak Animant musela v počátcích jejich zasnoubení překousnout to, jak se k ní zachoval (ale to se zjevně tak nějak odbylo totálním zatměním její jinak tak rozumné mysli) - a sice mě to nepatrně uspokojilo, ale i tak ve mně ten pocit odfláknutého závěru zůstal. Nějak jsem zkrátka od Animant čekala víc, než že se panu Reedovi po tom všem jenom s úlevou zhroutí do náruče. Kdybych Pár stránek navíc nečetla hned po dočtení Kronik prachu, myslím, že by pro mě takové čtení vůbec nemělo význam.... celý text

Malíř pomíjivého světa 1999, Kazuo Ishiguro

90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?" "Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli." Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy. To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.... celý text

Losing it 2014, Cora Carmack

55% - Jednohubka na jeden večer, u níž za pár dní nebudu vědět, o čem byla, a za dalších pár dní ani to, že jsem ji četla. Bliss se málem vyspí s pohledným Garrickem a následujícího dne zjistí, že je jejím novým učitelem herectví. Autorka sama uvádí, že ráda nechává své postavy zažívat trapné situace a těch je tam tedy skutečně nadbytek - normální lidi ve věku vysokoškolačky a čerstvého absolventa by si zřejmě spíš normálně promluvili místo toho, aby se pokoušeli zamaskovat své lži pořízením si kočky (ona), nenaháněli by se náruživě po učebnách (on) a celkově vzato by se nechovali jak přerostlí puberťáci (oba). Nějak jsem vlastě nepochopila, jak se stalo, že se do sebe vůbec zamilovali, protože dle popisu řešili především sexy vzhled svého protějšku. Jo a vážně někdo přes dvacet ještě hraje s kamarády flašku?... celý text

Ani Eva, ani Adam 2010, Amélie Nothomb

90% - "Tvůj otec mi dal honosný dárek. Jak mu to oplatím?" "Když mu něco dáš, věnuje ti ještě větší dar." "Tak co mám dělat?" "Nic." V poutavém vyprávění dlouhém tak akorát na jeden večer přivádí autorka čtenáře do Japonska, kam těsně po dvacítce na přelomu 80. a 90. let 20. století přijela s úmyslem dostudovat, usadit se a začít tam pracovat. Ta země pro ni není neznámá - kdysi se tam jako dcera diplomatů narodila, a i když ji v pěti letech opustila, nikdy ji neopustila láska k Japonsku, jeho kultuře a zvyklostem místních lidí. A ta je cítit doslova z každé stránky - ať už čteme o Améliině vztahu s mladým Japoncem ze zámožné rodiny Rinrim, prostřednictvím kterého se podíváme jak pod pokličku tradičního rodinného života jeho rodičů (a bláznivých leč stále uctívaných prarodičů), tak i do okruhu jeho kamarádů vrstevníků, kterým je to tradiční japonské už tak nějak mnohem víc jedno - nebo o jejím vztahu k japonské přírodě (prožitek při výstupu na Fuji, noc ve vánici). Autorka umí čtenáře vtáhnout do svých pocitů, a snad proto mi místy bylo líto, že jsou některé pasáže tak uspěchané. Bavilo mě to a klidně bych si s japonskými specialitami (tedy kromě těch mrskajících se ryb a chobotnic) naložila i mnohem víc dalších podrobností.... celý text

Dobrá znamení 2019, Terry Pratchett

90% - "V posledním tisíciletí byly časy, kdy měl Crowley pocit, že by nejlépe udělal, kdyby těm dole poslal vzkaz zhruba ve smyslu: Podívejte, nejlepší by bylo, kdybychom se tady do toho vůbec nepletli, ukončili projekt, zapomněli na Gehennu, Peklo i Pandemonium a přestěhovali se sem, nedokážeme jim udělat nic, co by si nedokázali udělat sami, a na druhé straně oni dokážou věci, které by nás nikdy nenapadly, a často k tomu používají elektrody. Mají totiž něco, co my postrádáme. Představivost, fantazii. A navíc ještě elektřinu." Po letech se vracím k téhle jedinečné, neotřelé spolupráci svých oblíbených autorů Terryho Pratchetta a Neila Gaimana a zjišťuji, že je to pořád stejně čtivé, vtipné a dost často i hodné zamyšlení. Anděl Azirafal a démon Crowley, kteří se v uplynulých tisíciletích na světě docela příjemně zabydleli a vidina blížícího se Armageddonu jim proto není moc po chuti - ty si člověk hned zamiluje. A stejně tak i další postavičky tohoto příběhu - Antikrista, zplozence ďábla a Ničitele světů, z něhož záměna udělala celkem fajn vesnického kluka, Adama Younga a jeho partičku, dále pak Anatému Novotrikovou, jinak též nositelku odkazu nejlepší věštkyně Agnes Magorésové, nebo třeba rádoby lovce čarodějnic Newtona Pulsifera. A čtyři motorkáři Apokalypsy, ti prostě mají styl. S ohledem na ten realistický pohled na lidskou rasu z úvodu knihy mi to ve finále sice přijde nějak moc smířlivé, uvědomělé a optimistické, ale koneckonců ono stačí se v poslední době podívat na zprávy a člověk je v realitě hned. Tak je asi fajn, že alespoň v té literatuře může lidstvo ještě dostat šanci. P.S. Doporučuji rozhodně i seriál s výbornými Michaelem Sheenem a Davidem Tennantem, na němž se významně podílí Neil Gaiman. Televizní produkci věrnější předloze jsem snad nikdy neviděla, místy to jede podle knihy prakticky slovo od slova a často příběh ještě dál rozvíjí.... celý text

Koruna 2017, Kiera Cass

70% - po dočtení série mi nezbývá než zopakovat, co jsem psala již u předchozího dílu Dcera, a sice že se mi pokračování s princeznou Eadlyn zamlouvá mnohem víc než původní díly s Americou. Tedy neodpustím si pousmání nad tím, jak autorka v rámci ohýbání logiky času nechá Američina bývalého přítele Aspena a jeho manželku Lucy trápit se nad tím, že nemohou mít dítě, zatímco z jejich vrstevníků Americy a Maxona dělá vládou sedřené starce nad hrobem, nebo třeba nad tím, jak finsky mluvící nápadník Henri není schopen se ani po celkem dlouhé době strávené v Selekci naučit víc než pár anglických frází, zvlášť když se nachází v prostředí, kde tak mluví všichni kolem. Taktéž ty politické části ohledně monarchie versus demokracie byly podány podobně naivně a povrchně jako v předchozích částech s Americou a Maxonem. Ale to je opravdu spíš pousmání. Co se mi líbilo, bylo to, že nic nebylo dopředu zas tak zřejmé - nápadníci v Selekci se tak mohou, ale nemusí do Eadlyn zamilovat (a někteří dokonce mohou najít zalíbení jeden v druhém), ovšem nemusí zůstat ani jedinými nápadníky, když je tu navíc finský tlumočník Erik nebo třeba rebelský synek Marid Illeá populární na sociálních sítích. A především nebylo zřejmé, komu může Eadlyn věřit, kdo ji podrží i ve chvílích krize a kdo ji naopak opustí anebo dokonce zradí. Zda dokáže svými rozhodnutími ochránit Illeu, své znavené rodiče a koneckonců především své srdce. U takového dívčího románku čtenář samozřejmě tuší, že pravá láska překoná vše, ale díky autorce, že to neudělala jednoznačné hned od chvíle, kdy se ti dva dotyční na sebe poprvé podívali.... celý text

Dcera 2016, Kiera Cass

70% - poté, co jsem četla řadu oslavných recenzí na příběh Americy a Maxona a následně mi ty první knihy ze série Selekce zas tak úchvatné nepřišly, jsem se po vlažných recenzích na pokračování o princezně Eadlyn docela děsila, jestli to vůbec bude ke čtení. Ovšem musím říct, že mě knížka Dcera bavila z celé série zatím nejvíc. Hlavní hrdinka mi přijde o dost zajímavější než její matka, která v podstatě řešila jen to, jestli princ Maxon nebo strážce Aspen. Eadlyn vyrostla v paláci, celý život ji připravovali na převzetí vlády, je si vědoma svého postavení (a někdy to s až nesympatickou nadřazeností dává najevo) a je přesvědčená, že přesně ví, kam v životě směřuje. A rozhodně k tomu nepotřebuje žádného chlapa. A pak ji zhoršující se situace v zemi a nutnost zajistit pro bouřící se lid "chléb a hry" dostane do nové selekce. A tady bylo zkrátka zajímavé to pozorovat z druhé strany - u Maxona jsme moc nevěděli, proč tu či onu dívku vyřadil, ale tentokrát všechny ty nesnadné volby mezi chlapci ze strany té, která si má vybrat, sledujeme z první řady, vnímáme její důvody i marnou snahu zůstat stranou a citově nezainteresována, jak původně zamýšlela. Protože jedna věc je říct si "vyřadím všechny nebo je donutím odejít a tím to pro mě hasne" a druhá věc je to skutečně udělat, vnímat celou škálu reakcí od chlapců od lítosti, přes uraženou ješitnost až po vztek a pomstychtivost a zůstat pořád nad věcí, zvlášť když díky interakci s ostatními sama postupně zjišťuje, že je všechno trochu jinak, než si myslela - se vztahy, s jejími rodiči a sourozenci, s Illeou a jejími obyvateli i s Eadlyn samotnou. Takže na poslední díl se ve finále nečekaně dost těším.... celý text

Šťastně až navěky 2016, Kiera Cass

55% - Nevím, ale tahle tendence autorů převypravovat příběhy, které již jednou napsali, z pohledu ostatních postav mi nějak není jasná. Zrovna u Kiery Cass nemám pocit, že by měla problém vyjádřit se už napoprvé tak, že čtenář mezi řádky pochopí, jak se asi cítil protějšek hlavní hrdinky při té či oné scénce - tak proč znovu brát tytéž dialogy a přepisovat je z pohledu Maxona/Aspena/Marlee? Líbilo se mi to potud, kde hlavní hrdinka America vůbec nebyla a opravdu jsme se dozvěděli něco nového - takže u mě v téhle knížce logicky vede hned první povídka o tom, jak probíhala selekce v případě Maxonovy matky královny Amberly nebo je docela dobrá ta část s Maxonem a jeho francouzskou kamarádkou Daphne, Celesta, pak taky to, jak se Marlee zamilovala a co se s ní dělo po vyloučení apod. Ale čekala jsem tedy daleko větší vhled do vztahu Maxona a jeho otce (z dětství a dospívání) a něco víc z Aspenova života, pokud se zrovna netýkal Americy. Nebo třeba příběhy Američiných sourozenců (zejména ten starší prospěchářský bratr by mě zajímal a také mladší sestra May, no a samozřejmě jejich otec skrytě náležející k rebelům). Tak uvidím, jestli se něco z toho dozvím třeba v pokračování o dceři Americy a Maxona.... celý text

První 2015, Kiera Cass

60% - Po natahovaném a ufňukaném druhém dílu se série vrací alespoň k náznaku nějakého děje. America si konečně připouští svou lásku k princi Maxonovi, ale také to, že o něj bude muset bojovat, protože se zdá, že je to on, kdo je nyní tak trochu nerozhodný. A jeho otec navíc Americu po jejích několika akcích hraničících se zradou režimu nemá úplně v lásce. Ten hlavní náznak děje tady zajišťují vyostřující se spory s militantními rebely z jihu (zatímco ti umírnění severní naopak chtějí Maxonovi pomáhat s reformami země). Jenže ty boje nikdy tak úplně naživo neuvidíme, protože hlavní hrdinka se vždycky někde schovává nebo před rebely utíká a celé to bohužel spíš působí jako vata, aby "se něco dělo", všichni to vždycky odbudou úvahou, že Jižané by nastolili hrozný režim, a tak je třeba je zarazit, a zajímavým zápletkám, které se občas vysloveně nabízely (Americu by mohli rebelové unést a použít ji jako rukojmí a byla by tak příležitost poznat jejich uvažování a jejich svět přímo z první ruky nebo by se k nim např. ona sama mohla přidat, pokud by ji princ nebo král vyhodili ze selekce a pak by nastalo jednou to nevyhnutelné setkání v boji, další zvrat se potom nabízel, když zjistila, že k nim patřila její blízká osoba, to už jsem fakt věřila, že se do toho autorka obuje a nechá Americu prožít odvrácenou stranu Iley na vlastní kůži, ale zase nic...), těm se autorka důsledně vyhýbá a klouže jenom po povrchu. Na mě to dělalo silný dojem, že rebelové jsou jen jakési křoví pro tu hlavní milostnou linku a že o nich odmítá jakkoli hlouběji uvažovat a jejich příběh rozvádět. Moment, kdy hrdinka dojednává financování zbraní se zahraniční návštěvou pak byl vysloveně naivní a stěží uvěřitelný. Ráda bych si myslela, že je to dáno předpokládaným věkem cílové skupiny čtenářů, ale na to už jsem četla příliš mnoho propracovanějších příběhů. Ovšem hlavní dějová linie Popelky a prince byla zdárně završena a nezbývá než se podívat, co autorka přichystala pro jejich dceru...... celý text