Elsinor024
přečtené 729
Sex není zadarmo
2011,
Chester Brown
Hodně originální téma - obhajoba prostituce z pohledu aktéra, který těchto služeb využívá, píše a kreslí o tom a je se svým životem spokojený. Zároveň si myslí, že "manželství je špatná instituce" a doufá, že do budoucna "čím dál víc lidí přestane považovat posesivní monogamii za nějaký ideál". Jako příklad jsou potom na konci uváděni Mosuové z Himálají, kde spolu páry nikdy nebydlí, jen se příležitostně a svobodně navštěvují. Nikdo neřeší, kolik kdo měl partnerů, nikdo nežárlí a "mezi Mosuy dnes nežije nikdo, kdo by si pamatoval nějakou skutečně ošklivou hádku zhrzených milenců". Děti jsou vždy vychovávány v mateřské rodině. No paráda - a tahle společnost je ještě čistě matriarchální:) I autor a zároveň hlavní hrdina komiksu svůj postoj vysvětluje respektem k ženám. Ke svým prostitutkám se choval vždy slušně, nikdy jim neubližoval a kdyby se dozvěděl, že je někdo zneužívá a drží násilím při téhle práci, byl okamžitě připraven jim pomoci. Takže nakonec proč vlastně ne. Svobodná vůle dvou svobodných lidí, kteří spolu uzavřeli vzájemně prospěšný obchod. Jak se tady píše v komentářích, Chester se nebojí nastavit úplně jiný úhel pohledu, než z jakého jsme zvyklí se celý život dívat (provádí to se sebevražednou upřímností). A to není nikdy špatné, zamyslet se nad starým dogmatem a přehodnotit postoj převzatý od okolí a výchovou. Jen mě tak napadá, kdyby se autorova dcera, sestra, matka, babička zabývaly touto vychvalovanou prací, jestli by zůstal k prostituci stále stejně otevřený a tolerantní. Ale protože Chester Brown vypadá trochu (dost:) jako mimozemšťan z havarovaného UFO z Roswellu, je klidně možné, že ano.... celý text
Upřímnou soustrast
2019,
Guillaume Bailly
Naposledy jsem četla autentické vyprávění zaměstnanců pohřebních ústavů v knize Caitlin Doughty, Fatální moudra z krematoria. Její styl je tak trochu ujetě morbidní a ona sama vypadá jako pravá členka rodiny Adamsových. Kdežto Guillaume Bailly je podsaditý bodrý chlapík, který na povolání funebráka nevidí nic špatného, práce jako každá jiná. A podobně nekomplikovaný je i jeho styl psaní. Tak se nedozvíme žádná fatální moudra, ale spoustu neuvěřitelných příhod, které odchod člověka na druhý břeh mohou doprovázet. V krátkých povídkách vypráví o tom, jak různě mohou mrtvoly vypadat, jakými zvláštními a nepochopitelnými způsoby se mohou chovat pozůstalí, co všechno se může během obřadu přihodit. Něco, co snad ani nemůže spisovatel vymyslet... Dozvíme se o dámě, která uspořádala velkolepý pohřeb pro svého psa, který nakonec spočinul v bílé, uvnitř zinkové, rakvi vedle její postele. O vrahovi, který volal funebrákům, proč oběšence vezou do soudního ústavu, když je to tak jasná sebevražda. Soudní opatrovník, kterému tři roky nebylo divné, že jeho svěřenec nežádá žádné peníze na jídlo, o rvačkách příbuzných před rakví uvnitř kostela, o statečných babičkách, o dětech, které trvaly na tom, že ve smuteční řeči musí být zmíněno, jaký byl jejich otec idiot... a spoustu dalších bizarních příhod napsaných čtivým způsobem, s nadhledem, s lehkou ironií i pochopením.... celý text
300
2001,
Frank Miller
Tenhle krátký příběh je tak plný statečnosti, ctnosti a odvahy, že už to snad víc ani nejde. Poslední chvíle odvážných a odhodlaných Sparťanů a jejich krále Leonida I. (ale také Thespijců vedených Démofilem, kteří z bojiště odmítli odejít) jsou vznešené a nádherné. Arkádský voják: "Tys zešílel, teď už nás nečeká sláva! Jen ústup, kapitulace nebo smrt!" Leonidas: "Pro nás snadná volba, Arkáďane. Sparťané nikdy neustupují. Sparťané se nikdy nevzdávají." V památníku v Thermopylách pod bronzovou Leonidovou sochou je vytesána králova odpověď Xerxovi na výzvu ke složení zbraní proti ohromné přesile: "Molón labe!" - "Pojď si pro ně." Podle básníka Ruskina je nápis na místě bitvy v Thermopylách (pochází od Leonidova současníka Simonida z Keu) nejvznešenějšími slovy, která kdy člověk vyslovil: "Pokud svobodný by člověk kráčel tudy, v těch nesčetných staletích co přijdou, nechť naše hlasy zazní k němu z prastarého kamene: Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."... celý text
Strach - Trump v Bílém domě
2019,
Bob Woodward
Kdysi jsem četla Americké psycho B. E. Ellise. Byla to taková nechutnost, že jsem to nezvládla dočíst. Tahle kniha je tak trochu takové "Americké psycho II", ale už jsem ji dokázala zdolat. Pokud má Bob Woodward pravdu a přikláním se k tomu, že ano, potom je jeden z nejmocnějších mužů planety podle svých nejbližších spolupracovníků "hňup, idiot, lhář, agresor, miluje, když může štvát lidi proti sobě, má chápání a chování žáka páté třídy, nikdy nepřiznává chybu, zapírá, mizivá empatie, riskuje 3. světovou válku". K tomu přidejte sebelítost, ukřivděnost, osamocenost bez opravdových přátel, chvastounství, zaměření pouze na byznys. Zamíchejte a voilá: máme tady osobnost amerického prezidenta. Vzpomněla jsem si při čtení na rasu Ferengů z legendárního Star Treku a jejich nesmrtelná Pravidla zisku. Jako ti ušatci ze sci-fi seriálu i Trump upřednostňuje ve všem pouze zisk. Když se například projednával americký protiraketový deštník nad Jižní Koreou, mohli si jeho bezpečtnostní poradci plíce vymluvit, málo platné. Prezidenta zajímalo jen to, kolik všechno stojí. I zdrženlivý a klidný ministr obrany se často neubránil zděšení nad neobyčejnou prezidentovou omezeností, ministr zahraničí cedil skrz zuby slova o tuplovaných hňupech. Legendární chvástavý tweet z ledna 2018 o tom, kdo má větší jaderné tlačítko, otřásl celým Bílým domem a diplomacií... A podobné události jdou v knize jedna za druhou v nekončící řadě. Nedělám si iluze, že v jiných státech vládnou na postech hlav států výlupci ctností. Ani u nás ne. Je ale otázka, když by se do čela státu dostal někdo hluboce morální, jak by mezi těmito "predátory a instinktivními zabijáky" (jak nazval Trumpa a jeho lidi personální tajemník Bílého domu) dopadla jeho země... Netroufám si odhadnout. Jinak je v knize spousta chyb, hlavně v uvozovkách, někdy i v pádech.... celý text
Pád do milosti
2014,
Adyashanti (p)
Knihy jako je "Pád do milosti" čtu tak dvě tři za rok, někdy jenom jednu. Když mi chybí dvacet stránek do konce, vím, že je to ještě klidně na měsíc. Mám hodně ráda Adyashantiho krátké párminutovky na youtube, tam jsem ho vlastně poznala. Zajásala jsem, že je alespoň jedna jeho kniha dostupná u nás. Záleží na nastavení každého, jestli mu podobná vyprávění o životní filozofii připadají nádherná a jejich čtení je pocit jako vychutnávat si ten nejlepší čokoládový dort, nebo jestli mu připadají jako snůška keců a blábolů, plácání o ničem. "Pád do milosti" jsem dočetla a nedočetla. Stejně jako Eckharta Tolleho, A. De Mella, Alana Wattse, Byron Katie, Moojiho, Nisargadattu a pár dalších. Klidně začnu od začátku znovu. Je mi hodně blízké, že se nejedná o žádnou náboženskou agitku, vlastně právě úplně naopak. "Představa, že se chytíte za šos nějakého duchovního učitele a ten vás dovede k osvícení, je velká iluze. Tak to nefunguje. Probudit se, zjistit, co je osvícení, dojít na konec utrpení, to všechno vyžaduje, abychom se ochotně ujali tohoto života, abychom plně přijali svou inkarnaci, aniž bychom na ní lpěli nebo se s ní ztotožňovali." Adyashantiho zenová učitelka se ho vždycky ptala: "A co myslíš ty, je to tak správně?" Chtěla, aby ho vlastní selský rozum a moudrost dovedly na správnou cestu. Nechceš? Nikdo tě nedrží, odejdi nebo přijď později, v pohodě:) Moc se mi líbí přirovnání, že všechno, o čem se dá mluvit, je jako prst ukazující na Měsíc, ne Měsíc samotný. To je nejdůležitější si zapamatovat. Samotná naše zkušenost je to podstatné. Všechna největší náboženství jsou ve velké většině praktikována tak, že se uctívají právě prsty ukazující na Měsíc. Uctívají se slova a naučení, která napsal někdo jiný. Přesně to, co je pro duchovní učitele, jako je Adya, málo podstatné. "Jeden ze způsobů, jak zhodnotit, jestli je nějaké duchovní učení dobré nebo ne, spočívá v tom, podívat se na to, nakolik nám pomáhá naslouchat naší vnitřní moudrosti. Vaše vnitřní moudrost vám napoví, jestli jste se neodchýlili ze své rovnováhy. Skutečné duchovní učení nikoho nepřipravuje o jeho nezávislost." Pro mne je prostě celá tahle kniha úžasná a nádherná:)... celý text
Velké dobrodružství Pepíka Střechy
2012,
Pavel Čech
Příběh Pepíka Střechy asi nemusí oslovit úplně každého. Protože je to hodně zvláštní pohádka a každý si ji může vysvětlit po svém. Myslela jsem, že u mne zůstanou v kategorii "divných příběhů zdánlivě jen pro děti" nepřekonatelné Pohádky Olgy Scheinpflugové, Pavel Čech je ale v mé soukromé databázi dotáhl a dovedl téměř k dokonalosti. Je nádherné sledovat, jak se propojují dva světy, ten reálný a ten z říše fantazie a hranice není nikde jasná. A nakonec je to úplně jedno, protože síla je v jejich spojení a hlavně v tom, jakou stopu v nás zanechají. Vzpomínám si, jak jsme se sourozenci na zahradě našeho domu prožívali úžasná dobrodružství hrdinů z verneovek a stačilo nám k tomu jenom pár vzrostlých hrušní a jeden starý šeřík s větvemi u země a naše ochota se poddat fantazii. V tu chvíli hry jsme v jeho větvích opravdu utíkali na moři před piráty, šplhali se na kopec, na který nemohla láva valící se k nám ze sopky, našli jsme v pustině obří termitiště, co v něm přespával Dick Sand z Patnáctiletého kapitána. A spoustu jiných dalších míst pro nás ten strom představoval. A když jsme pak utíkali jako Pepík Střecha hladoví domů, měli jsme v hlavě opravdové obrazy z našich nebezpečných dobrodružství. Bylo úplně fuk, co je "reálné". Děti si nejvíc vyhrají se svou vlastní fantazií než se sebelepší a dokonalou mechanickou hračkou, která jim podá všechno polopatě. A Pepík Střecha tu fantazii nabízí všem vrchovatou míru.... celý text
TGM
2018,
Zdeněk Ležák
Máme se seznámit s lidskou stránkou státníka TGM, abychom viděli, jaký člověk schovaný za politikem se v něm skrýval. Jeho odhodlání a neústupnost v morálních principech se v něm objevily už v mládí. Autoři vycházeli z Čapkových Hovorů s TGM, kde je možné nahlédnout do pocitů a příběhů prezidentova života. Velký otřes, jak tam psal, mu způsobilo to, když panstvo z Vídně se smíchem házelo vesničanům na zem špagety a ti se na ně vrhali jako hladoví psi. Hluboce se za ně styděl a rozhodl se, že bude rozhodně jiný. (Tady ovšem tenhle příběh není, škoda.) Nebál se utéct z učení ve Vídni, z kovářského učedníka se stal studentem gymnázia, který neváhal vzít pohrabáč na ředitele školy kvůli sporu o mravní přístup. Potom tedy trochu tahal za nos Zdenku Šemberovou, která si s ním spoustu let dopisovala a čekala... Můžeme obdivovat vervu a statečnost, se kterou se vrhal do jednoho průšvihu za druhým (dočteme se, jak vzniklo právě slovo průšvih a jak souvisí s Masarykem) Obdivuhodná musela být i Charlotta, která snášela jeho téměř permanentní nepřítomnost na různých cestách a jednáních. Obdivoval ji pro jeji inteligenci, hudební talent, znalost filozofie a matematiky. Moc prostoru ovšem na uplatnění svého nadání neměla. Byla téměř sama na výchovu čtyř dětí, peníze na pomocnici v domácnosti léta neměli. Představuju si, jak doma večer vařila, uklízela a prala prádlo, když její muž jiným ženám přednášel o volebním právu a emancipaci:) Na konci knihy už se jede v politické smršti kolem založení republiky, což Masaryk odnesl podlomeným zdravím. Silou vůle se dovedl vzchopit, i když prý mu bylo tak zle, že se smiřoval se smrtí. Autoři jsou k Masarykovi vlídní, tak se nezmiňují o jeho pozdní milence Oldře Sedlmayerové, která po jeho smrti působila celkem dost velké problémy Benešovi. Ani o spekulacích s jeho původem, kdy kromě spisovatele D. Glocknera něco neobvyklého ve vídeňských archivech objevil i filozof a religionista O. A. Funda. Podle Lidových novin (12. 8. 2015, Petr Zídek: Příliš mnoho náhod) svůj objev předal několika renomovaným historikům a řediteli Masarykova ústavu s tím, že si nepřeje zveřejnění dokumentů, protože si TGM velmi váží. Zajímavé. Ať je to jak chce, Masaryk zůstane obdivuhodný a fascinující jako člověk i politik. A tahle kniha vystihla důležité momenty jeho života.... celý text
O malíři
2019,
Pavel Čech
Už se stává pravidlem, že všechno od Pavla Čecha je skvělé. Tahle malovaná báseň s minimem slov je, jako když se díváte na film ukrytý v knížce. Obrazy samy vystupují ven a mluví svými vlastními slovy. Pohlcují naši pozornost do trochu potemnělého mrazivého světa starých domů a zahrad, kde se nečekaně může objevit něco kouzelného.... celý text
Láskou ji nespoutáš
2018,
Atticus (p)
Kanadský cestovatel a pozorovatel, který píše se skrytou identitou. V jeho slovech je znát, že je poutníkem i po životě, co píše citová haiku bez hranic a šablony. Každá z jeho básní nebásní je citát do zápisníku. Hluboké a opravdové, ryzí a nádherné. Slibuje slunce, že bude svítit? Ne, ale přesto bude - i ze těmi nejtemnějšími mračny, a žádný slib je nepřiměje svítit déle či jasněji, protože takový je jeho osud planout, dokud nezhasne. Milovat tě není můj slib, je to můj osud: planout pro tebe, dokud nezhasnu. Naše básně byly vzkazy zanechané těm zmateným dětem v nás.... celý text
Pod dekou
2005,
Craig Thompson
Řadím Pod dekou k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla. Moje náctiletá dcera, která mi knihu brala, sotva jsem ji někde odložila, by to mohla potvrdit. Není možné se nezačíst. Jak se píše na obálce, autor si nedělá hlavu se sebevražednou upřímností. Příběh patří k těm, které v podstatě nevypráví nic třeskutého a napínavého, ale jdou pod povrch, pod deku. Není snadné se narodit do rodiny bigotních křesťanů ve výdrholci na konci světa. Prožít bolestnou první lásku a probuzení z toho, co nám rodiče a jim podobní léta vtloukali do hlavy. Podobenství s Platonovou jeskyní je skvěle podané i nakreslené. Vlastně všechno je tady dokonale podané. Utkvěla mi v hlavě slova učitelky náboženství, která tak sugestivně líčila nebohým dětem utrpení v pekle, jako by odtamtud sama pocházela:) A také sezení s rodiči, kteří se ptali malého Craiga, jak se asi cítí Ježíš, když on kreslí nahaté paní. Estetický zážitek na šest hvězdiček.... celý text
Lullaby
1996,
Jean-Marie Gustave Le Clézio
Kouzelné... Nálady a pocity tak uvěřitelně odvyprávěné, že se na chvíli čtení stáváme hlavní hrdinkou a všechno prožíváme s ní. Ani si nevšimneme, že nás vtáhla do děje, že nás vzala sebou na procházku po útesech pašeráckou stezkou, na plavání pod hladinu studeného moře, posadila vedle sebe na terasu řeckého domku zalitou sluncem, kde šumí vítr a voda, kde se mezi bílými sloupky nebe a moře zdá nekonečné... Možná nám Le Clézio pomáhá si uvědomit, že většinu života strávíme v hypnotickém stavu, kdy věnujeme pozornost svým starostem a těžkým myšlenkám a ta nádhera kolem, která tam stále je, nám uniká. Stačí jí věnovat svoji pozornost a můžeme totéž co Lullaby prožít třeba hned teď na procházce v jarním lese.... celý text
Neohrožené ženy: Sto padesát let boje za volnost, rovnost a sesterství
2019,
Marta Breen
Docela pěkně napsaný výběr pár důležitých událostí (nejen) z historie boje za volební právo žen v komiksové formě. Rozšířila jsem si pár příběhy v téhle tématice obzory. Třeba íránská rebelka Táhere z poloviny 19. století. Tvrdila, že ženy by měly mít stejná práva jako muži a ptala se, proč holky nesmí chodit do školy. Tak ji nejdřív provdali, aby dostala rozum. Nepřestala s remcáním, tak jí sebrali děti a manžel ji zapudil. Následovalo vězení a když si ani tak nedala říct - trest smrti uškrcením. V Británii dovolili po dlouhých letech volit po první světové válce ženám nad třicet s odůvodněním, že do třiceti let jsou ženské moc "vrtošivé". Trvalo jim deset let, než změnili na vrtošivé pohlaví názor. Kdo by se chtěl víc dozvědět o některých jmenovaných postavách, doporučuji skvělou knihu Benoite Groult: Budiž žena. Je napsaná tak lehce, s ironií a humorem, že se čte sama. A člověk se přitom dozví spoustu neuvěřitelných informací. V téhle souvislosti mě napadá, jak psala Virginia Woolfová o tom, že chtěla někdy ve třicátých letech minulého století do knihovny tuším v Cambridge něco nastudovat. No jako ženskou ji nepustili, tak chtěla oslovit tuláka, co se válel v parku, aby jí knihy přinesl. Ve většině zemí světa je věc s volebním právem uzavřená (ve Vatikánu třeba ne). Nejdřív došlo k osvobození otroků, pak práva žen a teď snad dojde v budoucnu i na zvířata. Přijde mi nemyslitelné, jakým krutým způsobem se ve většině velkochovů s nimi zachází. Jsou brána jako věci a stále jen málokdo se zajímá, co jeho večeře cítila před tím, než se stala řízkem. Sama za sebe se ozvat nemůžou, tentokrát je to na nás.... celý text
Revoluce vědomí
2018,
Liana Laga
Tuhle knihu jsem si vlastně vybrala podle citátů. Náhodně jsem ji otevřela a většina se mi líbila. C.C. Jung, E. Tolle, F. Nietzsche, Marcus Aurelius, Dan Millman, A. Maurois, dalajláma. Poskládala je dohromady Slovenka, která si říká Liana Laga a přidala k nim své vlastní moudrosti, hlavně získané od duchovního učitele, kterým je Osho. Jeho citáty jsou moudré, což o to, ale jeho život už podle všeho takový asi nebyl... Nevím. Když se začteme, je jasné, že tahle kniha je něco podobného jako je v dokumentech Zeitgeist. Konspirační teorie jak vyšité, hodně kontroverzní názory ještě kontroverznějších lidí. Nepochybuje se o channelingu, mimozemšťanech, skupinách, které ovládají svět a otravují lidstvo chemtrails a ostatními hnusy. Je pravda, že náš svět je dostatečně šílený, aby některé z konspiračních teorií byly pravdivé. Ale hranice s paranoiou už je potom dost tenká... Z nějakého důvodu je tu vychvalován Východ a Putin, cituje se ze Stoneovy knihy "Rozhovory s Putinem", která už sama o sobě není nestranná. Je tu celkem okatě zatracován Izrael a Západ jako to větší zlo. Nedělám si iluze, že je v USA a Izraeli všechno ok, ale netroufla bych si tvrdit, že Putin jako bývalý člen KGB je výlupek všech ctností. Přitom přes to všechno chci věřit, že Liana Laga to vlastně fakt myslela dobře. Jen je to podané způsobem, kdy se opravdu hodně tlačí na pilu a autorka píše jako by z pozice té, co už má všechno v malíčku. Tantru, osvícení, pochopení karmy, minulých životů. Nepochybuje ani na vteřinu. To moc nebudí důvěru. A potom - ještě NIKDY jsem nečetla knížku, kde by bylo tak ohromné množství chyb. Autorka doporučuje přečíst její knihu víckrát pro pochopení. To už by sám o sobě byl čin vedoucí k osvícení:-) Tak abych si spravila chuť, vybírám citáty, pro které jsem vlastně po knížce sáhla a donutila se ji dočíst: "Pokud bych akceptoval fakt, že mé vztahy jsou zde proto, aby mě udělaly vědomým namísto šťastným, pak se mé vztahy stanou nádherným nástrojem pro budování mistrovství sama sebe, což vede k mému nejvyššímu životnímu záměru." E. Tolle "Mnoho lidí si zkazí život představami neštěstí, které jim nehrozí." A. Maurois "Kdybychom každé osmileté dítě učili meditaci, eliminovali bychom násilí ve světě v průběhu jedné generace." Dalajláma... celý text
Rady pro život
2014,
Allan Pease
Pár docela užitečných rad v knížečce na sto stránek. Nejdůležitější je přijmout to, že každý člověk se nejvíc ze všeho zajímá o sebe a chce mluvit hlavně o sobě. Ego neumí být jiné než egoistické. I pokud děláme něco extra bohulibého a užitečného pro hladové sirotky, je to pro náš vnitřní ušlechtilý pocit. Podle jednoho citovaného průzkumu prý ženy opouštějí častěji muže, kteří jim nevěnují pozornost než ty, kteří je týrají a jsou panovační. Tak moc toužíme po uznání a pozornosti... Trochu americké a zaměřené na úspěch v prezentacích, ale jinak celkem dobře a stručně napsané. "Vyhýbejte se hádkám. V hádce zvítězíte jen málokdy, dokonce i když máte pravdu."... celý text
Nedělní chvilka fejsbukové poezie
2018,
Alena Müllerová
Básně paní Mullerové mě bavily. Dáma v nejlepších letech, u které je znát, že už má něco odžito a může si dovolit přijít někdy s dávkou ironie a nadhledu, jindy smutně a kousavě, má odvahu být v klidu trochu noblesně dekadentní, ale vždycky píše s velkou fantazií a nikdy pateticky. Určitě se někdy pustím do jejích knih. Stonky sténají ostošest, měsíc mi leží na plíci, na nebi vříská jedna z hvězd, ne nepodobná opici. Kočky se mrouskají na střechách, užívají si jarní sex, noc, co má oči krhavé mrskne mě krutě do pánve, usmaží ze mě hemenex. Je pozdní večer, první máj, tma se lepí jak kofola, čas lásky skončí ajn, cvaj, draj, můj milý nejde, nevolá.... celý text
Příběh ztracené holčičky
2018,
Elena Ferrante
Beze sporu je tohle dílo bravurně napsané. Nevyzpytatelný tanec života. Každá z hrdinek si pravidelně nasazuje masku laskavé, obětavé a podporující osoby, aby ji v nestřeženém okamžiku strhla a stala se z ní nepříjemná a sobecká megera. Jaká tvář se pod maskou opravdu skrývá, nikdo neví, ani hlavní hrdinky samy. Možná tam žádná ani není. Lila je opravdová, nechá se svými pochody v hlavě řídit bez autocenzury. Elena je víc vypočítavá, rozvážná a o to zákeřnější. Ale zase díky tomu neubližuje tak na dřeň. Ke konci je vyprávění stále temnější a bezútěšnější, jako by příběh chtěl těm čtenářům, kteří měli odvahu dočíst až sem, dokázat, že má pravdu kniha Kazatel se svým známým "vanitas vanitatum et omnia vanitas", marnost nad marnost, všechno je marnost. A tady mám trochu problém. U knihy takové kvality a rozmachu mi chybí alespoň malá jiskřička naděje, nadhledu, moudrosti vydestilované z hory trápení. Autorka nám poslední scénou, která dělá velký oblouk do minulosti, dokazuje, že je hlavní hrdinka vlastně pořád malá holka, jen ve starém těle. Všechno prožité jí vlastně k ničemu moc nebylo, aby se díky tomu cítila víc zakotvená v životě a pochopení.... celý text