elovole
přečtené 252
Co mě naučil tučňák
2016,
Tom Michell
Příběh napsal sám život, a tak není nepochopitelné, že si od příběhu tučňáka, který žije na terase chlapecké škole v Argentině, odskočí třeba k politice, ekonomice a historii Argentiny nebo se vydá se samotným mladíkem po Jižní Americe na motorce. Ostatně i závěr knihy je přesně ze života. Inu, tak to holt bývá. A to se mi na tom moc líbí: autor se nesnaží napsat průkopnické dílo, být děsně originální za každou cenu a tak podobně, jen se snaží předat to, co mu jeden od ropy ušpiněný tučňák vnesl do života. A nejen jemu. Civilnost a uvěřitelnost jen podkresluje, jak milý ten příběh je. Milý příběh o jednom nečekaném přátelství, nenadchne, neurazí. Tučňáka, který si vás změří nejprve jedním okem a pak druhým, si určitě zamilujete, ale život vám to nepřevrátí :)... celý text
Ta, co jde první
2022,
Livia Llewellyn
Do výplaty daleko, na dno lahve whisky naopak příliš blízko. Alex se schovává v bezpečí milovaného bytu ve městě tak nevlídném, tísnivém, industriálním, zrezlém, horkém a nepřátelském. Prachobyčejná žena, zdálo by se... Nemá žádné magické schopnosti, pracuje v nakladatelství a po večerech chlastá. Tohle je opravdová lahůdka pro lidi, co se nebojí podivnosti. Čert vem příběh, ten je na těch necelých sto padesáti stránkách poměrně přímočarý, ale ten styl! Ten styl je něco! Měla jsem problém nezapisovat si každý druhý odstavec. Naprosto zbožňuju kombinaci básnického jazyka, který se oplétá kolem celého světa, ale sděluje jen žalostně málo, se surovou suverénností a intimním až erotickým násilím. A to od první stránky – e-mailů Ministerstva porodnictví (mimochodem, ministerstvo porodnictví mě děsí doteď, stejně jako „přispění biomasy“) a momentu, kdy Alex opouští svůj byt. Inu... tak nějak tušíte, že to nebude jen další obyčejné pondělí. Pondělí! Mnohé jistě nadchne tajuplná stínová magie, mě nadchlo to, že jsou všichni zaměstnanci nakladatelství LBA ve čtyřicátém podlaží „kvůli povaze své práce“ vůči této magii v různé míře odolní (a zároveň ji neovládají). Novela je plná drobných perel, nečetla jsem ji určitě naposledy. S hlavní postavou je tak snadné se ztotožnit. Jak píše v předmluvě Laird Barron: „Je to krvavé, nepěkné mistrovské dílo.“ A jak je u nakladatelství Medusa zvykem, autorčin doslov dává textu další rozměr (a možná malou naději na pokračování Alexina příběhu).... celý text
