Elizza
přečtené 104
Bronzový klíč
2016,
Holly Black
Za spoilery se omlouvám a jdeme na to. Takže Magisterium je asi zvláštní škola pro hloupé děti s kouzelnými schopnostmi. Tedy to mi z toho vyplynulo. Jasně, hlavní hrdina téměř nikdy nebývá génius, ale i tak. Špeh se ti snaží dostat pod kůži. Těžko to bude někdo, komu se vyhneš obloukem. Rozumíš, Calle? Ne, asi ne. Vzhledem k tomu, že Drewovi taky věřil, si kupodivu tak nějak neuměl připustit, na jakém principu špionáž funguje. Nejabsurdnější na tom je to, že špehova identita je dobře odhadnutelná už o knihu dřív. A tahle to jen potvrdí. Na druhou stranu mě pobavilo, že Call dostal pokoj příhodně i s fotkou Drewa a taky to, že špeha poznal podle pruhu na tričku. Co by dělal, kdyby si ten den vzal něco jiného? Naprosto mě ohromila tupost, se kterou všichni přešli svědectví mrtvé holky, že ji zabil někdo okolo Tamařiny sestry, což byl očividně někdo rodu mužského. Vzhledem k tomu, že při ovládání mocného elementála si nejspíš vyberete zástupce toho prvku, který vám je nejblíž, je s podivem, že to nikomu dávno nedošlo. Dále by mě sakra zajímalo, jak to těm dvěma myslí, v jednom případě myslelo. Ha, unesli mi kamarádku, nevím kde je. Mě se někdo už třikrát pokusil zabít, venku je tma a já jsem vyždímaný jako ručník. Co dělat?-------- Jít ji hledat sám, jen ve společnosti jednoho kamaráda a člověka, který mi má být podezřelý už hezky dlouho. Proč by ne, že? Ono by bylo moc těžké jít zburcovat mistry, nebo alespoň odchytnout někoho v okolí a říct mu, co se chystají udělat. A co dělat, když jste uprostřed noci v lese spolu s člověkem, kterého jste sami sobě usvědčili ze zrady? Omráčit ho(dotek duší, ehm, ehm) a zdrhat jako o život? Nesmysl, přímá konfrontace to jistí. Jo a odkdy je napadení medvědem tak v pohodě, že vás do pár hodin pustí z ošetřovny? Call nás nadále naučil, že když tajíte něco, za co by vás okolí nejradši ukamenovalo a někdo dostane podezření, je lepší to vyřvat do celého světa a ne hrát si na blbečka a upozornit na nesrovnalosti v obvinění. Třeba to, že Pohroma poslouchal i jiné lidi. Pro mágy bych měla takový tip. Nevytvářejte mocné magické artefakty. Očividně si je nikdo z vás neumí hlídat.... celý text
Měděná rukavice
2015,
Holly Black
Určitě slabší, než jednička. Call celou dobu řeší, jestli je zločinec, nebo ne. Jeho otec zase stihl během pár stránek změnit zápornou roli za kladnou a obráceně. Celá záležitost a Konstantinem, duší, Callem a převtělením... popsala bych to jedním slovem: viteál. Není to úplně přesné, ale princip je stejný. Základní trojice má staré známé složení kluk-holka-kluk, z nichž dva spolu dříve či později začnou chodit. Vlastně jediným člověkem, který za celou dobu kouzlil mimo vyučování, byla Tamara, čímž mi připomínala Hermionu, která taky jako jediná věděla, že se ty kouzla dají použít i reálně. Zatímco jednička dodržovala pravidlo, že hlavní záporák útočí výhradně na konci druhého pololetí, dvojka se rozhodla, že škola je vlastně přežitek a není třeba ji využívat. Jak dlouho v tom Magisteriu byli? Týden? Měsíc? A zbytek školního roku se jako nedělo nic? Co se týče špeha, zrádce, nebo co to mělo být v té škole...Asi to bude někdo, kdo je tam celou dobu, aby to bylo víc "šokující". A vzhledem k tomu, že kromě mistrů a ústřední čtveřice, se tam z dalších postav podstatněji objevují asi tak dvě, já už svůj tip mám.... celý text
Železná zkouška
2015,
Holly Black
Hezká odpočinková kniha, niméně jsem místy měla pocit, že čtu Harryho Pottera v podzemní verzi. Všude ne, samozřejmě. Ale i tak. Rozuzlení s Nepřítelem... já tomu říkám viteál, jak vy, to je vaše věc. Call za celou dobu skoro nekouzlí a musí za něj zaskakovat holka. A ten konec... jsem jediná, komu Drew připomínal profesora Quirella?... celý text
Smrtka
2018,
Neal Shusterman
Za mě dobrý. Akce by se tam sice dala hledat mikroskopem, ale mohlo být i hůř. Nedávno jsem potřetí odložila knihu, ve které se člověk na dvěstě stránkách dozví, že hlavní hrdina je ve vesmíru, tudíž laťka moc vysoko nastavena nebyla. Z postav se mi líbily smrtky Curieová, Faraday a Volta. To, že hlavní záporák byl znám už od začátku, snad nemá cenu víc rozebírat. Vadí mi předvídatelnost, protože už od anotace člověk ví kdo a s kým. Upřímně bych byla radši, kdyby se ti dva spolu nechovali jako přitroublá telata. Ale to ještě beru. Asi nikomu se nechce číst kniha, ve které jsou všichni kandidáty na druhou Pannu Marii. Jsou to lidi a navíc v pubertě, takže hormony se můžou zbláznit. Co mi ale vážně vadí, je nedomyšlenost světa. Kdo mě zná, ví že z těhle věcí se obvykle můžu zbláznit. Věda dosáhla vrcholu. Pokrok byl zastaven, už není co zlepšovat. Dobře. Ale proč v tom případě existují lidi, kteří pracují ve vývoji? He? Na jedné stránce se dovídáme, že lidstvo nezadržitelně roste a smrtky ho přibržďují velmi nedostatečně. A o pár stran dál se hlavní Smrťák ptá, jestli lidstvo narostlo tak, že jsou potřeba dvě nové smrtky místo jedné? Haló? Co to má jako být?... celý text
Jako bys jedla kámen
2017,
Wojciech Tochman
Jedna z mála knih, ve kterých nedokážu objevit nelogičnost. Ono je to totiž o nelogičnosti celé. O příšerné lidské blbosti. Pokud patříte k těm lidem, kteří mají rádi románky s přeslazenými konci, obejděte tuhle knihu obloukem. Není to nic pro vás. Kniha je poměrně krátká, ale je celkem jasné, že na podobné vlně by šlo pokračovat do nekonečna. Protože osudy těch mála žen, které jsou zde zachyceny, jsou jen kapkou v moři. V knize nacházíme popis něčeho, co se neodehrálo za druhé světové, tedy "už dávno", ale v minulosti tak nedávné, že si ji pamatuje většina populace, nebo v tu dobu už alespoň byla na světě. Ale události jsou snad ještě horší, než za druhé světové války. Tady totiž nejde o vpád cizí armády, ale o vražedný boj mezi sousedy, kteří doteď žili vedle sebe. Nejabsurdnější na tom celém je, že zatímco někde se obě strany vraždily v nejvyšším tempu, jindy a jinde si lidé, přátelé stále pomáhali, přestože stáli každý na jiné straně konfliktu. Jenže zatímco dění za války je ještě poměrně známé, nějak se moc neví, co bylo po tom. Jako by válka skončila a život šel zase dál. Jenže tak to není. Reportáže zachycují zemi zdecimovanou válkou, ve které se snaží protloukat ženy, které, když mají štěstí, se kromě sebe musí postarat i o někoho jiného. Žijí z absolutního minima, bez podpory, kolikrát ve strachu, že se objeví předchozí majitel jejich bytu a vyhodí je. Což se udělat může a někdy i děje, ale ne moc často, protože propast mezi oběma tábory je stále hluboká. Kdo by se vracel mezi ty, kvůli kterým zemřel někdo blízký? Žena, která přišla jen o jednoho syna je tu pokládána za šťastnou, protože to bylo jen jedno dítě. Jiné jsou na tom hůř. Ani zachování téměř celé rodiny ale není zajištění lepší budoucnosti, protože stále úřaduje chudoba a posttraumatický stres. Mladí odchází do ciziny. Cílem života se tak stává holé přežití a hledání odpovědí na to, co se stalo s blízkými, kteří zmizeli z povrchu zemského. Stovky a tisíce lidí doufají, že v nově objevených masových hrobech najdou ostatky příbuzných a jejich hledání bude u konce. Jenže příslušné kosti stejně jako v tomto hrobě můžou být i v jiném, dosud neobjeveném, nebo rozházené kdesi po horách... Když jsem četla, někdo ke mně přišel a zeptal se: a je to hezký? Co na to říct? Bylo to všechno možné. Poučné, děsivé, dobře odvyprávěné... ale hezké? Možná občas, když nějaká žena konečně našla ostatky svého dítěte, nebo když se projevila sousedská solidarita. Ale celkově je to cokoli jiného, jen ne hezké. O téhle válce se nějak moc málo mluví. O světových válkách se zuřivě píše i natáčí, ale relativně nedávno nám skoro na zahradě proběhla válka stejně strašná, jen v lokálním měřítku, na kterou se moc nevzpomíná. Povinná četba pro všechny barbínky, které mají pocit, že nedostat nový mobil znamená konec světa. Znám pár takových, které by to měly číst třikrát denně. Dnes je běžné si pořád na něco stěžovat, ale tady si člověk uvědomí, že pokud mu blízcí neumírají kvůli absurdní válce, je všechno vlastně v pořádku.... celý text
Záhady a fenomény
2012,
Hartwig Hausdorf
Za nudy všechno dobrý. Některé věci už člověk dávno zná, další už viděl vysvětlené. Ale proboha... ten pravopis. Kdo dělal korekturu? I děcko z druhý třídy ví, jaký I se píše ve slově zabít.... celý text
Koruna času
2019,
Natalja Ščerba
Vážení, rejpal je tady zas! Pro ještě nezasvěcené: omlouvám se za spoilery, za které bude tento komentář nejspíš zase deportován do diskuze. Zhodnotím-li celou sérii, tak paráda. Zajímavý nápad a zpracováno taky celkem dobře. Přesto bych pár výtek měla. Předně. Kdo to proboha dělal korekturu textu? Co ty uvozovky? Vždyť tam jsou našvahané úplně náhodně. A - nejsem si jistá, jestli je to vina autora nebo překladatele - jazyk je místy nepříliš důvěryhodný. Schválně si jděte poslechnout průměrnou skupinku náctiletých, kolikrát myslíte, že někdo z nich použije slovo však, či avšak? Postavy mi byly celkem sympatické, ačkoli některé z nich stihly během celé série vyměnit kladnou roli za zápornou hned několikrát. Místy mi přišlo, že některé věci byly domýšlené později. Například to, že dvojčata přišla z jiné paralely. To byl druhý díl, kdy Sever řešil s Marcem, jestli je něco takového možné? Neuvěřitelná náhodovost, díky které se Vasilisa naučila jantarovat, což nakonec hodilo, přičtěme na vrub Primarovi, bez kterého by to celé šlo do kytek. Celá záležitost s Nikol byla trochu průhledná a trochu nedotažená. Odkud neexistující dítě z jiné reality zná číselné jméno ducha? Proč hlavní hrdinka nijak nevyužije znalost toho jména? Proč není číselné jméno složené z čísel, když už se jmenuje číselné? Konec mě trochu zklamal. Nějaká ta pořádná bitka by neuškodila. Co se týče přání v komnatě... já bych teda chtěla, aby Astragorova máma potratila. Bylo by to jistější. Kdo se stane Časem bylo celkem jasné už od začátku, ale zrovna ideální zakončení to nebylo. Takže nepřátelství mezi duchy a hodinářství, které je staré celá staletí... zmizí? Najednou se všichni mají moc rádi a nechtějí se zabíjet? Jen proto, že se Časem stal kluk z Ostaly? Jo, kdyby tohle fungovalo i v reálu, byl by ten svět krásnej. A to jako budou zbytek život sedět na schodech a čekat, až a jestli někdo přijde? Obávám se, že až si jejich teď už vzájemně spárovaní kamarádi pořídí rodiny, asi budou mít i jiné starosti. Nevím jak oni, ale mě by už po pár dnech muselo začít hrabat.... celý text
Selekce
2014,
Kiera Cass
Za spoilery se omlouvám, ale kdo mě zná, ví, že jsem šťoural. Netřeba asi zmiňovat pěknou obálku. Kniha má spád a čte se velmi dobře. Bohužel až moc. Když zjistíte, že jste v půlce a za tu dobu se nic moc nestalo, moc to nepotěší. Některé věty jsou podivně poskládané, nebo někde chybí písmena, za což ovšem může překlad, ne autorka. V podstatě jde o takový romantický odvar Hunger games. Není to žádná extra katastrofa, to vážně ne. Celkem příjemné čtení, pokud nemáte tendenci nad vším přemýšlet, doporučuji. Pokud řešíte úplně všechno, tak to radši neriskujte. 1) Kasty. Jak to proboha funguje? Dělník z továrny, který nemusí mít žádné extra nadání je o kastu výš než umělec? Proč? Dále mi z děje vyplynulo, že losování losováním nebylo a vybíralo se podle vizáže. Fajn. Ale lidi si mysleli, že o losování jde, ne? To nikomu nepřišlo divné, že nebyl vybrán nikdo z nižších kast, kterých přitom muselo být jak králíků, tudíž měli pravděpodobnost na své straně? 2) Jména. Občas jsem měla pocit, že autorka prostě vzala mapu a náhodně vybrala pár měst a do toho zapnula generátor náhodných jmen. Jména známá z dnešní doby smíchaná s normálními jmény a bohužel i naprosto divnými. Už samotné jméno země zní spíš jako z fantasy. Na budoucnost bych to moc neviděla. Jméno hlavní hrdinky jsem ještě překousla, ale s jinými to bylo horší. Kdo proboha pojmenuje svoje dítě Úterý? 3) Přehršel postav mi nevadila. Problém byl v tom, že o některých holkách jsem se dozvěděla, až když je vyřadili, takže v tom byl celkem zmatek. 4) Klišé. Klasická hlavní rivalka nevadila. Dnes už asi povinný trojúhelník ale jo. To pardon, ale je to už všude. Trojici složenou z toho, že jeden odmítá ji, ona odmítá druhého, a když s tím přestane, první si zas usmyslí, že ji miluje. Láska, která kasty přenáší je ukončena proto, že ona vydělává víc, než on, což je fakt, který musel hošan dávno vědět. Zamilování outsiderky do někoho, koho na začátku vůbec nechce, to už je klasika. 5) Historie. Historie země se skládá z toho, že Čína napadla USA, USA napadla Čínu, Rusko napadlo USA a Čína napadla Rusko. Prosím, vysvětlete někdo Číně, že válka není vhodný způsob vymáhání dluhů. Upřímně jsem se zasmála u názvu Čínsko – americký stát. Už někdo z vás slyšel, že by si agresor dával jméno podrobeného území do oficiálního názvu? A způsob vzniku Illey? Pochybuju, že by se zrovna Američani dobrovolně vzdali jména své země a státního zřízení. 6) Selekce. Není zrovna dobrý způsob, jak najít pravou lásku, což si aktéři uvědomují a to je vše. Proč se to vlastně zavedlo? Vždyť je to blbost. Za jednu schůzku a už vůbec ne za dvě minuty hovoru si životní lásku nenajdete. Co kdyby byl výběr tak špatný, že by si princ nevybral? Člověk místy ani neví, jestli je to fantasy, sci-fi, nebo něco jiného. V daleké budoucnosti totiž stále existuje pošta, rebelové dobývají hrady shnilými potravinami a strážní mají kopí. Tak budoucnost, nebo středověk?... celý text
Vznik ČSR 1918: Velezrada se trestá
2018,
Veronika Válková
Opět jeden z dílů, kde se toho tolik nedělo, přece jen se vraždy a spiknutí nedají namontovat úplně všude. Přesto příjemná kniha. Díky tomu, že se jednalo o známé prostředí i jména, člověk nemusel ustavičně přemýšlet, kdo a co se děje, což byla za mě hlavní vada, kupříkladu, když byla Bára u Indiánů. To, že se holka nedostala přímo do centra historického dění mi nevadí. Ve škole se děcka učí, že: válka byla od -do, ale na to, jak to při té válce vypadalo, už se tak nějak kašle. Třeba o přídělovém systému, nám říct zapomněli. Přitom bez obilí a základních potravin, by válka šla do kytek. V knize je dobře vidět, že potraviny byly nad zlato. Při čtení jsem si vzpomněla na svého několikrát pradědečka, který jednou za války psal císaři, jestli by se jeho syn nemohl vrátit z fronty, protože potřebuje pomoct při žních. A- světe div se- mohl. Moc pěkný vhled do běžného života obyčejných lidí v době, kdy nebyly potřeba výzvědné služby, protože paní od sousedů věděla vše a ještě něco navíc.... celý text
Právník školou povinný
2011,
John Grisham
Je to takový... nijaký. Četla jsem to jako mladší a musela jsem se přemáhat, abych se dostala ke konci. Kluk v pubertě, mluví jak ze slovníku, dělá právního poradce všem lidem v okolí a příležitostně se s rodiči věnuje charitě. Haló? Nějaká chybka v charakteru by nebyla?... celý text
Únos
2012,
John Grisham
Děj je jednoduchý, nepříliš záživný a bez pořádné zápletky. Je fajn, že se holce nic nestalo, ale taky to znamená, že to se zápletkou bylo všelijaké. Pokud tam byla nějaká vedlejší linka, tak nijak zajímavá a zapamatovatelná. Jinak to celé směřuje přímou řadou : Někdo poblíž se dostal do maléru - vedlejší postava se dostala do maléru - hlavní postava se dostala do maléru. Třetí knihu jsem nečetla, proto nehodnotím pod ní, ale podle anotace mi přijde, že to s originalitu jde do kopru. Hlavní postava obviněná ze zločinu... to je snad v každé kriminálce, co jsem kdy viděla.... celý text
Srážka světů
2019,
Chris Colfer
Přečteno za pár hodin. Ačkoli kniha sklouzla k častému formátu posledního dílu - děj se odehrává v minimálním časovém rozmezí- nevadilo mi to. Takhle má podle mě vypadat správné fantasy. Může klidně obsahovat nesrovnalosti a logické chyby, ale když zároveň rychle odsýpá, člověk si jich ani nevšimne, nebo nemá čas nad nimi přemýšlet. Celkově se mi líbí, že se určité postavy odchylují od normálu. Ať už to byla Zia, Robin Hood, jako hlučný otrapa, nebo Medusa. Upřímně mě nikdy nenapadlo, že ta by mohla být kladná. Konec mi přišel hodně smutný. To ostatně každý konec knihy, který se odehrává po letech. Zrovna jsem nechtěla vědět, jak bude vypadat život dvojčat, až jim bude osmdesát. Nechtěla jsem vědět, které postavy už jsou mrtvé. Na druhou stranu mě pobavila představa téměř devadesátileté Mášenky, učící děti salto vzad. Celkem mě překvapilo, že Conner neukázal svým dětem Zemi příběhů. Přece jen, i oni museli mít v krvi magii. Jediné, co mi vadilo, bylo nevhodné vyřešení milostného trojúhelníku a to, že nevím, jestli se jeho zbylá část nakonec dala dohromady.... celý text
Ztracené insignie
2017,
Sandra Regnier
Za spoilery se omlouvám, ale bez nich o nepůjde. Ach Bože... Pokud by někdo z vás chtěl znát přesnou definici slova masochismus, klidně vám pošlu svoji fotku. To, že jsem vůbec vzala do ruky třetí díl, je asi konečným důkazem, že nejsem normální. Kdo četl moje komentáře pod předchozími díly, ví, že se moje hodnocení o hvězdu zvedlo. Zlepšilo se to tedy? Ne. Jen mám radost, že je to konečně za mnou. Nápad sám o sobě špatný není, ale způsob podání ho totálně pohřbívá. Začněme tím pozitivním. Oceňuji, že se tady něco dělo. Kniha téměř nemá hluchá místa. Humor mi docela sedl a děj se celkem dobře hýbal. Až člověka napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby se celá série zdrcla do jedné knihy. Celý první díl je jedno velké hluché místo o tom, jak se ON a ONA, tak nesnáší, až se nakonec vezmou. Dost časté klišé. Nějaké náznaky magie aby tam člověk hledal mikroskopem. V druhém díle to bylo trochu lepší, pomineme-li to, že se tam dostávají do střetu dvě nejklišoidnější rasy, které v žánru fantasy jsou. Pokud jsem to pochopila správně, tak by to celé mělo být o hledání kouzelných předmětů za účelem záchrany říše elfů. Celé za asistence Vyvolené, která vyvolená být nechce - taky časté klišé. Nebo to možná byla teen fanfikce, do které někdo nacpal kouzelné tvory, to je taky možnost. Hlavním problémem je, že první díl se nic neděje, ve druhém se objeví insignie, draci a to je celkem všechno. A pak je tu třetí díl, kde už to od začátku lítá. Insignie sem, insignie tam, drak, elf, bitva, happy end. Tahle trilogie by mohla být dobrá, kdyby si to autorka nějak rozumněji rozvrhla a dávkovala informace trochu postupně a s rozvahou. Aby se nestávalo, že v polovině dvojky člověk zjistí, že ten divnej stín, je bývalý král a(protože je to ta nejmíň podstatná informace o kterou nestál, nicméně dostal ji) v afektu zaječí: ji tam ještě bude stalkovat král Artuš, ne?... Tudíž ne, mě to nepřekvapilo. Bylo to od samého začátku předvídatelné. Všichni kluci, kteří ji balili, byla od prvního dílu slepá ramena a otravná vata. Špehové na škole… no, jak hlavní hrdina řekne, že někdo nemůže být něco, tak tím ten někdo většinou je. Kdo jí hodil jed do jídla? Prosím vás, to bylo tak primitivní. Někdo od jejího stolu, pravděpodobně ten, kdo na ni řve. No, a protože jsem hnidopich, tak si neodpustím ani tradiční výčet nelogičností. Jak to bylo s těmi zatracenými insigniemi? To, že se celou dobu hledají nepoužitelné šunty a pravé věci se najdou až na konci během jedné kapitoly, to bych ještě překousla. Proč ale tři ležely víceméně vedle sebe a čtvrtý někde ve středověku? Jak k tomu proboha došlo? Dále si tu taky všichni pochvalují vývoj postav. Vývoj, vážení, je když se postava mění v čase. Když během týdne zcela obrátí svoje chování, vývoj to není. Probrala bych celou záležitost s podvržencem, která je divná od začátku do konce. Začněme s tím, že úlomek vejce měl být těžký, což by mělo znamenat, že i tvrdý. Jak se z toho dostalo lidské dítě? Mělo snad ve skořápce sbíječku? Dále tu máme Felicitina dědečka, který nějak věděl, že má holka klukovábný pach. Jak to věděl? Asi mu to řekly veverky. Potom tu máme vyloženě komickou situaci s paní Morganovou, která otročinou v hospodě měla dceru před něčím chránit (asi). Od člověka, který má někoho chránit, bych čekala, že si všimne, když ten někdo na pár týdnů zmizí, viz předchozí díly. Jaká to náhoda, že se v jedné škole i partě sešla budoucí druidka, dračice i Vyvolená, že? Konec mě dost nadzvedl. Stížnosti hlavní hrdinky, že se už dlouho nesmála kvůli smrti toho a toho... víš holka, nebýt tebe, neumřel by, dobře ti tak. Ale zase je hezký, že to mělo uzavřenější konec. Po tom, co se hlavní duo vypařilo z Avalonu, to skutečně chtělo nějaký dodatek. Povedlo se ukončit bitvu? Jak? Kolik přežilo elfů? Kolik přežilo draků? Usmířili se konečně? To mi mohli říct a zajímalo mě to, bez toho, že chlapec začal randit se svojí nevlastní sestrou, bych se obešla. A co mi v závěru skutečně chybělo, byla Felicity. Ta druhá. Ačkoli má tahle postava mít záporný charakter, člověku jí prostě musí být líto, jelikož má díky debilitě hlavního hrdiny dost nejistou budoucnost. Pár slov o ní by snad nikoho nezabilo. Zdálo se mi, že ta škola nebyla zrovna elita, když tam mohla chodit i holka, která neměla ani floka. A i přesto se celá parta těch největších lůzrů dostala na vysokou a všichni vystudovali a získali vysněné a elitní profese. Jak pravděpodobné. Dále by mě zajímalo, proč Felicity dostane ránu, když se dotkla Eamona. I přes přímo položenou otázku to vysvětleno nebylo. Mimochodem, pokud mají dračí děti nápadná znaménka a kožní výrůstky, to si jich nikdo nevšiml, když ta holka byla v plavkách? Taky se mi nepozdává myšlení hlavní hrdinky, ve kterém to trochu skřípe. "To on je zrádce, protože zabil dračí děti ooooo,"...ne, to nic nedokazuje. Elfové draky vraždí. A že při tom krouhli i Oberonova bratra? No, elf mluvící s drakem při mentalitě v knize použitých bytostí, zavání kolaborací, tudíž to zase taková hrůza není. Spousta věcí se děje proto, aby se hlavní hrdinka nějak dostala k informacím. Proč ti dva z Avalonu neutečou sami? Nemají umět kouzlit, nebo tak něco? Jasně, proto, aby mohli dát holce potřebný informace. Jak Paul věděl, čí je Felicity dítě a jak se narodila? Je to všeobecně známá informace? Proč ji neví Ciaran? Je to tajná informace? Proč ji tedy ví nějaký puberťák, který má akorát nabalovat? Proč ji vlastně chce chránit, když ji podle vlastních slov nemá rád?... Jasně, protože nějak se to celé posunout muselo. Celé je to prostě klišé vedle klišé, občas proložené logickým nesmyslem. Krásným příkladem je záporák, který se půl hodiny vykecává s hlavním hrdinou, aby stihla dorazit pomoc. Uvítala bych míň vycpávkových postav, které za celou dobu nepřijdou s jedinou kloudnou informací a víc vysvětlení... celý text
Stíny minulosti
2016,
Brandon Sanderson
Jeden z mála důkazů, že fantasy může existovat i bez natvrdlé zaláskované puberťačky v hlavní roli, hordy draků, elfů a podobných profláklých potvor. Exotický tón cizího světa s odlišnými pravidly a zákonitostmi už pochopitelně zmizel a byl nahrazen trochu slabším prostředím velkoměsta dvacátých let. Máme tu ujatou paničku, která se mění s okolnostmi, začínající feministku, pouličního burana a týpka, který je doslova nad věcí. Doufala jsem v zapojení toho bezokého zmetka, kterého jsem sice nikdy neměla ráda, ale trocha nostalgie neuškodí. Měla jsem smůlu. Tak alespoň, že se využití našly kandry, obzvlášť moji oblíbenci. Co se finále s Mrchou týče, je to celkem přesný důvod toho, proč nejsem věřící. Už u první série jsem začala mít podezření, že to překladatel trochu fláká, kvůli občasným podivným formulacím. Tady už to bylo evidentní. Nevím, čí je to chyba, ale ty nespisovnosti by chtělo trochu omezit. U Wayna jsou nespisovné výrazy samozřejmostí, u Waxe se to vzhledem k rokům v Burinách dá čekat, u Marasi to taky ještě jde, ale Steris tak vypadá dost divně. Je fajn, že se začala chovat víc jako člověk, ale co je moc, to je moc.... celý text
Mezopotámie: Ve službách velekněžky
2019,
Veronika Válková
Může mi někdo vysvětlit, jak je možný, že tohle je úplně nový a v knihovně to je, ale starší díly aby tam člověk hledal lupou? Za mě dobrý. Trochu jsem se bála, že to bude jako s indiány, kde byla triliarda nečitelných jmen a celkem nic se nedělo, ale naštěstí jsem se pletla. Většina jmen čitelná byla a nějaký děj tam byl. Bára začala přemýšlet a vydrželo jí to celou dobu, což je rozhodně krok vpřed. Oceňuju, že se holka v poslední době musí zabývat skutečnými problémy. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, ale vybrat si mezi nimi prostě musí. Myslím, že tyhle knihy by měly být ve školách jako povinná četba, protože znalosti dějepisu u mojí generace se rovnají povědomí tučňáka o leteckém průmyslu.... celý text
Abhorsenka
2006,
Garth Nix
No, já si to budu muset asi přečíst znova. Kdysi jsem po tom namátkově sáhla, aniž bych věděla, že je to už třetí díl. Špatně to nebylo, ale přece jenom... trvám si na tom, že i bez předchozích dílů by z jakékoli knížky mělo být poznat, o co tam vlastně jde. Mě trvalo tak půl knihy, abych nějak pochopila, kdo, kde, jak a proč, pak už to šlo.... celý text