Eldar80 přečtené 831

Hypotéza štěstí 2014, Jonathan Haidt

Těžko se mi to hodnotí. Hodně věcí jsem už znal. A když se člověk moc nového nedozví, tak má tendenci hodnotit víc kriticky. Pro mě to byla spíš intelektuální zábava než něco naučného. O štěstí jsem toho četl dost. Kdo načteno nemá, bude to vnímat úplně jinak. Pak rozhodně doporučuju. Výborná věc pokud vás zajímá, jak se na štěstí dívá náboženství a dnešní věda. Líbí se mi, jak je dávná moudrost lidstva potvrzená moderními výzkumy. Problém však je, odnést si z knihy nějaké zásadní poučení. Mě to bavilo, ikdyž jsem si uvědomoval, že to můj život nijak nezmění. Mám totiž podobné názory a dost věcí vidím stejně. Na druhou stranu Haidt reprezentuje hlavně pozitivní psychologii. Kdo chce něco víc vědeckého, tak doporučuji Psychologii štěstí od Buchera. A na shodu vědy a náboženství Velké partnerství od Sackse. Jednotlivé kapitoly jsou spíš eseje na různá témata. K mnoha věcem se dá přijít selským rozumem a tak to může působit příliš banálně. Člověku pak snadno unikne, že Haidt to má vědecky podložené. Zarazilo mě jeho omezené chápání buddhismu, ale to je problém mnoha intelektuálů. Způsob jakým Haidt mluvil o různých náboženských směrech měl blízko k relativizmu. Naštěstí to nemění podstatu sdělení. Jedna věc je být duchovně praktikující nebo aspoň vystudovaný religionista a druhá mít to jen načtené. Haidt uvádí, že četl všechny zásadní texty, ale je znát, že jeho pochopení je jen na intelektuální úrovni. Občas se tam objevují nesmyslná srovnání. Třeba tam uvádí životopis Buddhy, který je pro samotné buddhistické učení nepodstatný. Jeho životopis ve formě legendy je spíš učební pomůcka. Autor tam ke konci začal trochu motat politiku a to se mi moc nelíbilo. Ne kvůli tomu, že tady s ním nesouhlasím, ale spíš na to v knize nebyl vhodný prostor. Takže ke konci mě to trochu zklamalo. Já vnímám psychoanalýzu negativně a behaviorismus považuju za pomýlený směr. Tady se názorově shodujeme, takže hlavně proto dávám vysoké hodnocení. Nezaujatost se mi v poslední době nedaří. Pokud vás tohle téma zajímá, tak určitě doporučuju. Ale je dobré nemít příliš vysoká očekávání. Hlavně pokud jste už něco podobného četli. 85% 4,5*... celý text

Na konci října 2020, Lawrence Wright

Na začátku jsem se divil nízkému hodnocení. Bylo to perfektní a věrohodné. Jako příběh o pandemii to působilo reálně. Jako thriller je to slabší. Má to příliš dokumentární styl psaní a tak děj sledujeme spíš z odstupu. Po odborné stránce je to asi správně. Ale poslední třetina je příliš apokalyptická. Tím to ztratilo věrohodnost. To jediné v čem to bylo opravdu dobré. Zbytek knihy jsem pak dočítal ze setrvačnosti. Po dočtení už se nízkému hodnocení nedivím. Po stránce hlavních postav to taky není ono. Je to napsané tak, že postavy slouží jen jako nejbližší osobní kontakt s pandemií. Ohledně té je to trochu prorocká kniha. A pak ohledně válečných konfliktů. Jenže některé jsou přehnané a nereálné. Odtržení od reality je zde zřetelnější než u akčního filmu, kdy při sledování „vypínáme mozek“. To u čtení jde mnohem hůř. Působí to jako kniha, kde autor nepíše ze sebe, ale jako zaměstnání. Třeba to bude mít časem vyšší hodnotu jako výpověď o dnešní době. Dnes to asi neoceníme, když jsme si tím nedávno prošli a máme zkreslený úsudek. Myslím, že jsem nečetl nic přítomnějšího. Jenže Wright se měl rozhodnout co chce napsat. Jestli thriller nebo prorocké dílo. Technicky je to dobře napsané, ale nějak tomu chybí šťáva. 75% 3,5*... celý text

Zrod moderního světa 1780–1914: Globální spojitosti a srovnání 2020, Christopher Alan Bayly

Občas čtu i věci, na které nemám dost znalostí. Před člověkem se pak otevírá další vesmír, o kterém neměl ani ponětí. V tom se to podobá Chování od Sapolského. (Dokořán, 2019) Oboje tlusté bichle náročné na vědomosti. Má to stejné nedostatky. Za největší považuju nejednoznačnost. A pak to má blízko k relativismu. Je to na hraně. Jenže pak to působí jako neschopnost zaujmout jasné stanovisko. Díky tomu to pak čtete s nedůvěrou. Orientace v 19. století se fakt vyplatí. Kdo má načteno, tomu se doplní spousta souvislostí. Tím pádem to bylo nejzajímavější v případě věcí, které jsem už znal. Víc než o 19. století jsem se dočetl, co o 19. století nevím. Je to tak rozsáhlé dílo, že není vůbec snadné vytvořit si nějakou osobní syntézu přečteného. Zásadní poučení z toho je, že nemáme přesnou představu, jaké nejsilnější jevy současnosti jsou nejdůležitější. Na to je potřeba dějinný odstup. I největší vzdělanci 19. století se v popisu jejich doby mýlili. Plyne z toho, že naše vnímání současnosti je silně zkreslené tím, čemu přikládáme důležitost a co se nás bezprostředně dotýká. S odstupem 100 let se objevuje trochu jiný obraz 19. století. Vědeckotechnická revoluce, která se dnes jeví jako zásadní zlom, měla ve skutečnosti vliv velmi pozvolný. Žádné překotné změny se ve skutečnosti neděly. Spíše se zdá, že od konce 18. století se nějaký zásadní pokrok téměř zastavil. Vliv starých struktur byl enormně silný. Spoustu zemí svíraly starobylé monarchie. Rychlé změny neměly vliv na jejich byrokratický aparát. Na druhou stranu to působí značně pozitivně. Vývoj je sice pomalý, ale vše se postupně zlepšuje. Vzdělání a pokrok pozvedá všechny národy. Brutální imperialismus a kolonialismus je triumfem Západu. A všechno nakonec zničí "matka všech katastrof 20. století". První světová válka. Teprve až ta má sílu vzít starým strukturám moc. Pýcha předchází pád. Ale o tom už kniha není. Dá se říct, že to obsahuje vazby a spojení než fakta jako taková. Víc než informace to obsahuje spojitosti a souvislosti. A když chybí fakta a informace, tak zkrátka nemáte ty propoje kam dát. A to je i můj případ. :( Už vím, jak je kniha náročná, ale nevím, zda budu mít někdy tak moc načteno, abych ji četl podruhé. Rozhodně doporučuju všem amatérským historikům. Znalost tohoto období je nutná. To je jediný důvod, proč jsem to četl. 80%... celý text

Temný obraz 2005, Philip K. Dick

Nejslabší věc, kterou jsem od Dicka četl. Výsledný dojem ukrutně sráží, že už od začátku jsem to vnímal jako protidrogovou agitku. Takový to, kdy vás ve škole vyléčená smažka varuje před drogami. Takže látky způsobující závislost. Psychedelik, který závislost většinou netvoří, se to moc netýká. Obávám se, že Dick neměl žádné významnější psychedelické zážitky. Z jeho knih to není znát. Jsou příliš rozumové. Chybí nadhled, který entheogeny poskytují. Ta jeho ujetost mi přijde jako odraz jeho duševních stavů. Možná vliv antidepresiv. Kdo ví co všechno smažil. Jinak je to docela extrémní čtení. Rozvoj psychózy je fakt sugestivní. Informace o hemisférách odpovídají skutečnosti. Následek poškození corpus callosum je spoiler. Nevím zda se to dá snadno vygooglit. Píšu to v komentáři u Spiritualita bez náboženství od Harrise ve třetím odstavci. Dál mě naštvalo, že v anotaci je spoiler. Jenže ne. Sám Dick to krátce po začátku vykecá. Respektuju Argo jako velmi kvalitní nakladatelství, ale ty anotace jsou někdy nepovedené. Zbytečně prozrazují části děje. Místy je to hodně vtipné. Obsahuje to spoustu humorných rozhovorů a bláznivých situací. Komunikace vyschízovaných postav je fakt povedená. A byla tam scéna, která mě úplně rozsekala. Smál jsem se jako hovado. Takový to, kdy už nechcete, ale nejde to zastavit. Smějete se až vás bolí břicho. :D Humor se povedl. Pro Dickovy fanoušky asi super věc. Ale proč vlastně číst o lidech, kterým se rozpadá mozek? Po této stránce to bylo fakt nepříjemný čtení. Ani humor a vtípky to nedokáží vyvážit. Dal bych 2 hvězdy. Prostě se mi to nelíbilo. Oceňuju však humor, brutálně mě to rozesmálo a má to povedený závěr. Navíc dobře popsaná problematika mozku. K té vtipnosti určitě přispěl i povedený překlad. Mrzí mě to, ale jen 65%... celý text

Krátký výlet po lidském vědomí 2016, Vilayanur Subramanian Ramachandran

Četl jsem to trochu omylem. Díky názvu jsem myslel, že to bude o vědomí a ono to bylo o lidském mozku. Obsahuje to 5 přednášek a všechny byly ukrutně zajímavé. Dávají do souvislosti nečekané obory. Je to poněkud nepříjemné čtení, protože vědci nejvíc informací o mozku zjišťují z jeho poškození nebo špatného fungování. První přednáška se věnuje fantomovým končetinám, které pacienti stále cítí, ikdyž ty fyzické už nemají. Druhá se věnuje problematice vidění. Třetí se zabývá uměním a estetikou. Čtvrtá je o synestezii. Zde hlavně barevné vnímání čísel. Bylo úžasné sledovat, jak autor přešel od synestezie ke vzniku lidské řeči. A pátá je o neurovědě. Zde probírá třeba vznik jáství a subjektivní vnímání. Co mě zarazilo, že ač šlo o přednášky pro BBC, tak to bylo dost náročné čtení. Je to už staršího data, ale zastaralost není moc znát. Nejvíc to bylo vidět u značné skepse ohledně zvířat. Dnes se už ví, že všichni savci jsou na tom víceméně podobně. Jinak to nedokážu posoudit. Je to napsané tak, že to moc zastarávat nebude. Rád si to přečtu znovu až budu sečtělejší. Akorát je to podivně koncipované. Jsou tam poznámky na 30 stranách a jsou ještě náročnější než samotné přednášky. Na ty zůstává jen 120 stran. Takže jo, rozhodně doporučuju, ale hlavně pro zájemce o lidský mozek. Pro zájemce o vědomí už ani ne. Nechápu proč tomu dal autor takový název. Jen je třeba počítat s větší náročností a souvislostmi s více obory. 85%... celý text

Muž jménem Ove 2014, Fredrik Backman

Očekával jsem vtipnou zábavu a to jsem taky dostal. Možná je to trochu laciné, ale je to napsané tak dobře, že to nevadí. Bál jsem se, že to bude rádoby vtipné, ale humor se povedl a bylo to dostatečně komické. Je to zábava pro všechny. A když se chcete zavděčit všem, nutně z toho plyne určitá průměrnost. Text je však podán s lehkostí. Nic tlačené na sílu. Čte se to výborně a až v poslední třetině to začne ztrácet dech. Navíc to bylo dojemné. Nijak přehnaně. Špatné věci se prostě dějí. A někdy holt těm stejným lidem. Něco se v životě podaří a něco se podělá. Stejně musíte žít dál. Humor je vyvažován Oveho smutným osudem. Autor postupně odhaluje jeho minulost. Jednoduchý a poměrně plochý děj je proložen vzpomínkami, které tomu dávají větší hloubku. Právě v tom si někdo může najít něco víc. Obě dějové linie, současná i vzpomínková, jsou podobně tragikomické. Ve značné výhodě budou lidé, kteří nějakého Oveho osobně znají… :-) Doporučuju. Hezké nenáročné čtení. Kdo hledá něco vážnějšího, neměl by se do toho pouštět. Je to trochu smutná pohádka (nejen) pro dospělé. 80%... celý text

Víra bez náboženství 1994, Otakar Antoň Funda

Je to náročné. Vyžaduje to soustředění. Funda to říká v první větě. Má to formu eseje, ale je to spíš analýza, jak křesťanství zpřístupnit dnešním lidem. Mnoho odstavců jsem četl vícekrát. Někdy celé pasáže. Četl jsem to docela dlouho. Místy to má akademický styl psaní. Na druhou stranu jsou některé důležité pasáže napsané opravdu skvěle. Funda má vytříbený jazyk. Jen to není snadné čtení a někdy je to nepříjemné. Obsahuje to myšlenky, které by měl každý západní člověk znát. Sekulární pojetí křesťanství by mělo být běžnou znalostí. Vzhledem k tomu jak moc je naše kultura křesťanstvím ovlivněná, měli bychom si jeho význam uvědomovat. Má to tedy dva zásadní nedostatky. Ani za jeden Funda nemůže. První je, že už nejsou cíloví čtenáři. Křesťanství je na okraji zájmu. Počet Přečtených do října 2022 je jen 6 lidí. A druhý je, že to Funda napsal pozdě. Ale tak o 100 let. Tohle téma se mělo řešit už dávno. Křesťanství reprezentované především církví zaspalo. Cílí na lidi, kteří během času zmizeli. Současné střední vrstvy náboženství (zdánlivě) nepotřebují. A pokud ano, sáhnou po New Age nebo esoterice. Očekával jsem, že se bude jednat o nějaký nenáboženský přístup ke křesťanství, ale Funda chce samotné křesťanství znenáboženštit. Asi tak jsem to pochopil. Možná blbě. Se spoustou myšlenek jsem nesouhlasil. On je ateista. Já ne. On považuje ateismus za pozitivní. Já za velmi negativní. Naše cesty v životě vedly přesně obráceně. Já bych to řešil úplně jinak: Myslím, že křesťanství potřebuje další reformaci. Vrátit ho ke kořenům. Více ho judaizovat. Odstranit nevhodnou řeckou filozofii. Více racionalizovat. Odstranit dědičný hřích a další nesmysly. Ale pořád musí zůstat náboženstvím. Nemusíme být věřící ani křesťané, ale je nutné chápat hodnotu Ježíšova poselství. I pokud Bůh neexistuje a historický Ježíš nikdy nežil, tak i potom dává křesťanství větší smysl než ateismus. (Konec.) To sem si odnesl z této Fundovy knížky. Po půl roce se vzdávám. Nejsem natolik fundovaný, abych napsal adekvátní komentář, který si to zaslouží. A taky jsem zaujatý. Nemám rád křesťanství ani ateismus. Měl by k tomu napsat komentář vzdělaný ateista a věřící, aby bylo srovnání, kdo jak knihu pochopil. Před čtením doporučuji: Kapitoly k nenáboženské spiritualitě (Němečková, 2016) a Evoluce boha (Wright, 2009). Zdají se mi zásadnější. Tohle je vyloženě pro konkrétní zájemce. Ale už nevím, kdo to je. Funda část knihy nechal 20 let nezměněnou, takže to odráží jeho vývoj a dobu 60. až 70. let, kterou autor reflektuje. ... (Poslední třetina textu smazána. Čistý čas úprav 5 hodin 38 minut.) 80%... celý text

Sen Ockerwee 2007, George R. R. Martin

Bylo to hezký a příjemný čtení. Jak prostředí parníků na Mississipi, tak zasazení do druhé poloviny 19. století. Téma upírů mám rád, ale tady snaha o jejich reálné pojetí působí obyčejně a hlavně nedotaženě. Možná proto, že autor to prozradil už na začátku. Vůbec se nesnažil o tajemnou atmosféru. Hned je jasné o co jde. Jenže stejně se nic neděje. Začátek je pomalý. A pak se začnou objevovat zbytečně uspěchané dějové zvraty. Sice díky tomu vzniká napětí a je to víc akční, ale mě se to blbě čte. Chci si čtení užívat a ne kroutit hlavou nad tím co se děje. Dlouho se mi to zdálo jen dobrý. Teprve až za polovinou se to začalo zlepšovat. Objevují se zde zajímavé nápady a myšlenky, ale jen tak mimochodem. Autor většinu z nich nerozvíjel do hloubky. To je škoda. Na podobné téma jsem četl Pevnost (Wilson) a Říše strachu (Stableford) a oboje se mi zdá lepší. Oboje je propracovanější. Autoři víc rozvedli své pojetí upírů. A víc rozepsali související myšlenky. Jen pozor, Říše strachu je už hodně specifická. Sen Ockerwee patří mezi knihy, které jsou při čtení průměrné a zapůsobí až po dočtení. Asi proto to má tak vysoké hodnocení. Skončíte se čtením a dávno zaniklý čas parníků ve vás nějakou dobu zůstává. Navíc si autor pomohl oddechovou pasáží, kdy dočasně přerušil hlavní děj. Díky tomu to získalo sentimentální nádech. Atmosféra není hororová, ale díky postavám smutná a skličující. Tak jsem to vnímal já. Postavy jsou napsané dobře. Ty hlavní jsou idealistické a zásadové a chtějí uskutečnit své sny. Jenže svět se ani o jedno nestará. A pak není nic horšího než nevyplněný sen, který jste měli na dosah. Je to úplně jiné než jsem čekal. Nejsem fanoušek autora a co mi zde vadí, je asi to, co u něj mají ostatní rádi. Délka nakonec nevadí, o to silnější jsou dojmy po dočtení. Ale ty hloupé dějové zvraty a kulhající logika… 75% 3,5*... celý text

Fenomén psychedelie 2020, Filip Tylš

Podle názvu jsem myslel, že to bude víc obecně zaměřené. Ale je to spíš ukázka současné psychedelické studie. První půlka obsahuje potřebný teoretický úvod a druhá popisy zážitků účastníků studie. Její název zní: „Humánní model psychózy indukovaný intoxikací psilocybinem“ a odborným jazykem: „Animální a humánní serotonergní model schizofrenie: validita hodnocená pomocí qEEG a fMRI“. To uvádím jen pro lepší představu o čem to zhruba je a jak je to napsané. Není to příručka ani návod. Teoretický úvod je relativně odborný, aby si čtenář dokázal subjektivní zážitky zařadit do správného kontextu. Většina účastníků byli psychiatři/psychologové či lidé s předchozí zkušeností s psychedeliky, takže tripreporty jsou popsané docela dobře. Dá se z nich získat hrubá představa a je zřejmé, že užívání psilocybinu není žádná zábava. Ikdyž o humor není nouze. Tomu se krátce věnuje Horáček v závěru. Já tripreporty nemám moc rád. Kdybych sám neměl zkušenosti, tak nevím, co bych si z nich vzal. Zážitky z tripu beru jako čistě osobní sdělení. Asi největší nevýhoda je stručnost. Teoretická část se skládá z několika krátkých článků od různých autorů. Díky tomu je to spíš pro ty, kdo se už orientují. Přidat by šla spousta důležitých témat. Psychedelika nejsou „drogy“, ale spíš entheogenní látky jejichž účinek je značně individuální. To je ostatně vidět z tripreportů. Tomu se podle mě měla věnovat větší pozornost, když zabírají polovinu knihy. Doporučuju. Zaryté skeptiky to asi nepřesvědčí, ale je dobré vědět, jak vypadá dnešní psychedelický výzkum. Pak ta stručnost může být výhodou. 85% 4,5*... celý text

Intuice 2021, Laurent Gounelle

Zas nevím komu to doporučit. Od autora jsem četl dvě knihy a tak jsem očekával nějaké poučení o životě, duchovnu a osobním růstu. Jenže toho tady bylo dost málo. Mnohem větší pozornost si bral samotný příběh. Patřím mezi přísně rozumové lidi a intuice mi chybí. Proto jsem si to koupil. Jenže právě pasáže ohledně intuice mi přijdou nepoužitelné. To mě vyloženě zklamalo. Je to spíš mysteriózní detektivka. Je to napsané jednoduchým stylem. Není to nějak umělecké nebo jinak obohacující. To by nevadilo, kdyby to obsahovalo nějaké inspirativní myšlenky, které jsou pro autora typické. Jenže když skoro chyběly? Fanoušci autora budou nejspíš stejně zklamaní jako já. Jenže komu jinému to doporučit? Velká část je poměrně jednotvárná a změní se to až ke konci, kdy to začne být trochu napínavé. V závěru se objevuje nepovedený apel na ochranu přírody. Jakože velké firmy jsou zlé, protože je zajímá jen zisk a tak. Dojmy jsou silně rozpačité. Celé se to sice točí kolem intuice, ale takovým způsobem, že nevím co s tím. Nedávno jsem četl Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Pobavilo mě, že tohle se v něčem podobá... Jenže Gounelle zdaleka neumí psát tak dobře jako Tokarczuk. V případě té podobnosti jsou pak cíloví čtenáři jasní. :-) Jinak nevim. 70%... celý text

Radostná moudrost 2019, Yongey Mingyur Rinpoche

Je to jako když jdete na přednášku vašeho oblíbeného buddhistického učitele na téma, které vás moc nezajímá. Podle anotace je to asi fakt především pro ty, kdo mají nějaké emoční strádání. Ne že by u mě bylo všechno v pořádku, ale potíže mám trochu jinde. A pak jsem měl asi přehnané očekávání. Dvě předchozí knihy co jsem od autora četl, byly skvělé a patří k tomu nejlepšímu. V Radosti ze života bylo docela povedené spojení vědy a meditace a Umíráme každý den je vyloženě skvost, kde je skvěle rozebraná zkušenost z opuštění zajetých kolejí, když se autor vydal do bezdomoví. Tohle nebylo špatné, ale nějak mě to míjelo. Nebo mi to jen nesedlo. Nebo jsem to četl ve špatném období. A taky není možné oslovit vždycky všechny a tak jsem tentokrát z těch co to zaujalo, vypadl já. Není to úplně vhodné pro začátečníky, kteří o buddhismu nic nečetli. Ale ani pro ty, kteří mají načteno hodně. Text není tak stylisticky kvalitní jako v jeho poslední knize, ale pořád se to skvěle čte. Čtivost a srozumitelnost je dobrá. I přes lehkou kritiku si to rád někdy přečtu znovu. Třeba mi dojde, proč mi to teď nesedlo. Určitě doporučuju, ale je dobré očekávat spíše méně. 80%... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2017, Olga Tokarczuk

Byla to taková vtipná a zábavná novela. Nevím jestli to byl záměr, ale mě to bavilo neskutečně. Něco tak humorného jsem už dlouho nečetl. Během čtení mě to fakt několikrát rozesmálo a baví mě to i teď, když na to myslím. Hlavně musím ocenit přiměřený počet stran. Všeho je tak akorát. Nemá to vůbec žádné slabé místo. Autorka umí vážně dobře psát. Je to málem geniální. Takže asi jediná nevýhoda je, že prakticky úplně chybí napětí. Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka je ztvárněna dokonale. Tomu se nedá vytknout nic. Perfektní svérázná postavička. Její myšlení a chování je sice dost osobité, ale dává smysl a tak se to výborně čte. Autorka v její postavě spojila astrologii, vegetariánství a ochranu zvířat. To zhruba odpovídá době napsání. Byl jsem na facebooku v mnoha esoterních skupinách a podobné ženy jsem tam opakovaně potkával. Tahle oblast se progresivně vyvíjí, takže dnes by to bylo veganství a nějaký moderní směr esoteriky nebo New Age. Na tom ostatně nezáleží. Podstatné je spojení duchovna a ochranářského aktivismu. Je to sice perfektní zábava, ale jinak nevím proč to vlastně doporučit. A komu. Spojení velmi kvalitní literatury a vtipného příběhu je prostě zvláštní. Bude to asi pro lidi jako hlavní hrdinka, když to tak autorka napsala. Takže doporučuju ezo lidem, veganům, ochráncům přírody nebo třeba klimatickým aktivistům. Zkrátka všem lepším lidem. :-) 80%... celý text

Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé 2018, Roman Cardal

Nejdřív mě to nadchlo. Celá kniha je rozhovor Filozofa a Nefilozofa. Díky tomu jsem očekával, že to pro mě bude víc srozumitelné. K filozofii mám totiž podobný nebo ještě horší vztah než Nefilozof. Filozofie mě nezajímá a mám tendence jí pohrdat. Kdysi jsem přečetl několik filozofických knih a většinou to na mě působilo jako intelektuální výmysly. Jenže ani forma rozhovoru mi k lepšímu pochopení nepomohla. Jazyk, kterým je to napsané, je mi cizí. Spousta věcí je logická, ale kam přesně autor v první třetině mířil jsem nepochopil. Přišlo mi, že většina tezí nebyla dovysvětlená. Probíraná témata se mi zdála předčasně utnutá. Tady bude problém na mé straně. Moje autistický myšlení nemá pro filozofii potřebný cit. Podobně jako nedokážu vnímat třeba poezii. A pak filozofickou literaturu vůbec nečtu. Takže po filozofické stránce nic moc. Na druhou stranu kritika politické korektnosti byla srozumitelná. Místy vyloženě vynikající. V knize se objevily i myšlenky, které považuji za naprosto skvostné. Hlavně obhajoba zdravého rozumu a západní kultury. Proto bych se k tomu chtěl vrátit. Netušil jsem, že se dnešní dekadentní myšlení dá vyvrátit tak snadno. Některé myšlenky byly neuvěřitelně inspirativní, ale u velké části textu jsem nevěděl, kam autor vlastně míří. Proto hodnotím tak nízko. Pokud filozofii nečtete jako já, musím varovat, že text je poměrně náročný a pro mě byl místy nejasný. Jinak rozhodně doporučuju. Každý si může ujasnit vlastní názory a hodnoty. Schopnost autora argumentovat byla nejvíc přesvědčivá. Díky tomu si získal mou důvěru. Neměl jsem pocit, že se mi snaží něco podsunout. Takže mě přesvědčil, že bych se o filozofii měl víc zajímat. Teď si chci koupit druhý díl. Kvůli tématům a odkazům na další filozofy. Dávám jen tři hvězdy, ale uznávám, že nejsem úplně kompetentní to hodnotit. 70% (Na straně 72 mě zarazilo: „Židé a křesťané mluví o dědičném hříchu, který je...“ Jenže v judaismu dědičný hřích není. To je významný rozdíl vůči křesťanství. Jediná chyba, kterou jsem našel. Stačí však „Židé a“ škrtnout a je to v pořádku.)... celý text

Ráma tajemství zbavený 1995, Arthur Charles Clarke

Poslední díl trilogie je jednoznačně nejlepší. Je vidět, že se Gentry s každou další knihou zlepšuje. Opět je to literárně vyspělejší. Kdyby se odstranily nelogičnosti a dostalo to větší smysl, bylo by to perfektní. Jen se nad tím nesmí moc přemýšlet. Když se to udělá, začnou se objevovat nesrovnalosti. Je nutné to přijmout takové, jaké to je. Kdyby to byla obyčejná beletrie, tak by to snad nevadilo, ale u sci-fi to vadí. Gentry a Clarke to s přemýšlením přehnali. Šli násilně za svou vizí a vůbec se nesnažili o uvěřitelnost. Je to příliš vyšroubované a chybí tomu volně plynoucí děj. Nesmyslné dějové zvraty působí křečovitě. Lidé i hlavní postavy jednají nevěrohodně. Skoro všichni se chovají furt stejně. Navzdory tomu co zažili. Tím si autoři zjednodušili práci. Jenže se to pak špatně čte, když tomu člověk nevěří. Hlavní postavy určitou dobu žijí mezi oktopavouky. Popis jejich civilizace byl na knize nejpoutavější. Co mě zarazilo, že jsem to četl podruhé, ale prakticky nic jsem si nepamatoval. Pouze jednu scénu ze samého závěru. Doporučuju spíš náctiletým čtenářům. Ti nebudou tolik kritičtí a tak by se jim to mohlo líbit. A intelektuálně založeným lidem, kteří mají rádi, když se v knize řeší náboženství, Bůh a smysl vesmíru. Nakonec jsem rád, že jsem to četl. Konec se opravdu povedl. Možná je trochu patetický a přeslazený, ale nevadí. Dojemný je určitě. Část závěru jsem po dočtení přečetl znovu. Tady se Gentry s Clarkem překonali. Závěr je super, ale vracet se k tomu nebudu. To je mi trochu líto. Ani k Setkání s Rámou. Nechápu, co na tom lidi vidí. To už spíš k trilogii… Dějová linie Nicole a Richarda stála za to. A ten konec… Jenže úžasné pasáže jsou znehodnoceny nečitelnou vatou. :( Poslední dva díly nemám a číst je nebudu. 70% 3,5*... celý text

Faktomluva 2018, Hans Rosling

Mě se to líbilo. Bylo to perfektní a srozumitelné. Ale vytočilo mě to už na začátku. Je tam otázka ohledně ohrožených zvířat. A logicky jsem odpověděl špatně. Jenže ve sledovaném období Diceros bicornis longipes vyhynul. (2011) Takže když si vybereme ten správný poddruh, tak je svět hned lepčejší? :( To bylo první nepříjemné zklamání. Otázky jsou manipulativní. Uživatel NGC6715 to zde vysvětluje níže. (Komentář ze dne 16.05.2021) Sice jsem měl 7 otázek správně, takže patřím mezi 1 % nejlepších, ale z principu mi to vadí. Chápu, že mají ilustrovat naši neznalost, ale měly by být férové. Dělat ze čtenářů blbce a pak se je snažit poučit není dobrá taktika. Je nutné mít na mysli, že to napsal příslušník národa, který si zlikvidoval vlastní zemi. Zlí islamofobové měli už zase pravdu. No nic. Rosling uvádí jak se svět zlepšuje, ale prakticky úplně chybí negativní informace. Ty Rosling nijak nepopírá. Sám říká, že špatných věcí se děje spousta. A zároveň se svět ohromně mění. Jenže díky selekci informací to vzbuzuje u kritických lidí nedůvěru. Negativní komentáře jsou tak bohužel oprávněné. To je velká škoda a promarněná šance. Mělo to být mnohem delší. Jsou to totiž dvě knihy v jedné. Jednak fakta o světě a pak kniha o kritickém myšlení. Opět se kritizuje intuitivní a rychlé myšlení. Uvádí se 10 instinktivních, ale chybných myšlenkových postupů. I pokud známe potřebná fakta, tak se v pohledu na svět můžeme ukrutně mýlit. Náš mozek nedokáže data statisticky vyhodnotit a dát je do souvislostí. Snaží se to působit vyváženě, ale co ve skutečnosti obnáší jednotlivé úrovně není zřejmé. Spousta grafů nemá osu x lineární. Mají pak zdvojnásobovací stupnici. (Někdy je použita logaritmická stupnice.) Takže 4 platové úrovně jsou fajn, ale na té první jste prostě v prdeli. Jsou tam sice fotky všech 4 úrovní, ale z nich se nedozvíte, že těch pár ušmudlaných dolarů si vyděláte otrockou prací v robotárně Hodnotím to vysoko, ale jen proto, aby si to lidé přečetli. Četl jsem nedávno Bez loga od Kleinové a obě knihy jsou v těžkém rozporu. Bez loga je sice starší, ale ne o moc. A ve Faktomluvě o robotárnách není ani slovo. Najednou zmizely? Ne, jen nezapadají do nadšeného Roslingova popisu. V závěru oprávněně kritizuje strašení klimatem, ale dopouští se toho co kritizuje. Celá kniha vyznívá přehnaně optimisticky. Škoda té hloupé stručnosti. Včetně mnoha grafů má text jen 250 stran. Přitom by si to zasloužilo plně rozepsat. Měl napsat dvě knihy. Jednu o kritickém myšlení a druhou o globálním pokroku. Klidně obě po 300 stranách Dál mě štvalo neustálé omlouvání novinářů. Ti nás mají přece nezaujatě informovat a ne indoktrinovat. Kdyby to bylo víc vyvážené a objektivní, tak jasných 5 hvězd. Doporučuju hlavně kvůli té části o kritickém myšlení. S ostatníma faktama se už každý popere po svém. Akorát je vidět, že lidé si vytváří názory, které jim dávají smysl. A pokud jsou v rozporu s fakty, tak tím hůř pro fakta. Pokud nevíte, zda si to přečíst, tak se podívejte na jeho videa na TEDu. Podstata sdělení je zřejmá už z prvních tří přednášek. Akorát něco se v knize skoro doslova opakuje. Další zklamání. Proto jen 75% 3,5*... celý text

Zahrada Rámova 1994, Arthur Charles Clarke

Asi jsem úplně blbej, protože furt nevím, co si z toho mám vzít. Jestli vůbec něco, tak je to draze vykoupené. Prostředek knihy se prakticky nedá číst. To si nedělám prdel. To je vidět na hodnocení a komentářích. Přímo to navazuje na druhý díl. Jenže to spíš vypadá, že na Setkání s Rámou od Clarka navázal Gentry svou vlastní trilogií. Je tam časový skok a tak má trilogie jiné postavy a jinou světovou politiku. Jediná spojitost je Ráma. Divný vývoj lidstva ve druhém dílu pokračuje i zde. Jinak je vidět, že se Gentry víc vypsal, takže je to literárně lepší než Návrat Rámy. Dokonce jsem v první třetině uvažoval, že bych tomu dal 3 hvězdy. Bylo to dojemné a originální. Právě emoční stránka je podobně výrazná jako popis Uzlu. Ale to co přijde potom, je prostě šílenost. Autoři úplně rezignovali na čtenářskou přívětivost. A plán Orla taky nedává smysl. Začátek je dobrý a vrchol knihy je těsně před koncem, kde se objevuje naprosto úžasných 37 stran. Vypadá to, že autoři pomocí tajemství zakrývají vlastní neschopnost dát tomu nějaký smysl. Vývoj kolonie a chování postav na Rámovi je bída. Opět se objevují prorocké sny. Méně se řeší náboženství. Takže se opět jedná o soft sci-fi(!). Možná to má v závěru přesah až na měsíc, ale ta forma je příšerná. Popisy techniky utrpěly stářím. Kvůli logickým chybám to mělo nesmyslný děj. Vážně by mě zajímal názor někoho, kdo ví co to má znamenat. Jenže zatím se v komentářích nikdo takový neobjevil. Asi je to nějaká alegorie, jejíž smysl mi uniká. Možná je tam nějaké poselství, které během času přestalo platit. Možná je to varování před snahou ovládat společnost. Možná je to varování před utopickými systémy. Já se nechytám. A nebo Gentry četl moc Dicka a pokusil se ho napodobit. Začátek vypadal nadějně, ale ten zbytek… :( 57,5% 2,5*... celý text

Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu 2021, Jonathan Sacks

Naprosto úžasné dílo. Ale jsem zaujatý. Nevím jestli má smysl se víc rozepisovat, když to vidím skoro stejně jako autor. Jsem ovlivněný židovstvím, kabalou a judaismem, takže pohled rabína je mi nesmírně blízký. Mám podobné či stejné názory a tak bych mohl říct, že jsem se nedozvěděl nic nového. O tohle téma se zajímám dlouho a dospěl jsem ke stejnému závěru: Mezi vědou a náboženstvím není žádný rozpor. Čtení mě neskutečně bavilo. Sám bych to totiž tahle napsat nedokázal. Výklad je perfektní, srozumitelný a jasný. A navíc je zde spousta různých souvislostí, které jsem si vůbec neuvědomoval. Nadšení nezná mezí. Mimo beletrii je to druhá nejlepší kniha co jsem četl za posledních 5 let. Předtím to byla Cesta ke svobodě od Dalajlamy a Spiritualita bez náboženství od Harrise. Ta mě tehdy hodně nadchla. Tohle je ještě lepší. Kupodivu se mi to špatně komentuje, když tu podstatu oba vidíme stejně. Jak jsem zvyklý kritizovat, co se mi nelíbí, tak nevím čeho se chytit, když na tom nenalézám chybu. Teprve až poslední třetina mě přišla o dost slabší. Sacks mluví o monoteismu obecně. Co říká o náboženství platí pro judaismus, křesťanství i islám. Při čtení se ukazuje, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Rozhodně doporučuju všem zájemcům o náboženství a vědu. 95%... celý text

Návrat Rámy 1994, Arthur Charles Clarke

Už od začátku jsem nechápal, co vlastně čtu. Co tím A. C. Clarke chtěl říct? Vůbec netuším. Je to sice pokračování, ale setkání s Rámou je událost stará 70 let. Liší se i světová politika. Prvních 20 stran bylo vyloženě utrpení. Byl to nevěrohodný popis historie. A výběr postav je také podivný. Sci-fi je to jen tím, že se to odehrává v budoucnosti ovlivněné existencí Rámy. Oproti prvnímu dílu to nepřináší téměř nic nového. Co je lepší, že je to skoro normální beletrie a ne strohá technická zpráva. Jenže vývoj světových dějin je pochybný a co páchají hlavní postavy při výzkumu Rámy, se nedá. Díky tomu je to nezáživné a čtení fakt nebaví. Působí to jako snaha něco sdělit, která se nepovedla. Děj je slabý a nedává to smysl. Možná to nějak odráží studenou válku nebo dobu napsání. Opět se trochu řeší i náboženství, ale myšlenkově nic extra. Tak jako je drama a absurdní drama, tak tohle je absurdní sci-fi. Smysl to začne dávat až necelých 50 stran před koncem. Toho se někteří nedočtou a já se jim vůbec nedivím. Do té doby je to příliš samoúčelné. Napsat druhý díl se vyloženě nabízelo a tak to autoři napsali. Román má příliš mnoho vrstev, na které není prostor. Nakonec se jako jedna z hlavních ukáže ta šamanistická či náboženská. Takže je to spíš soft sci-fi. Závěr je podařený a napínavý. Rád bych hodnotil lépe, ale většina knihy je špatná. Hlavně chování postav je bída. :( Výborné zakončení na lepší hodnocení nestačí. Je to spíš na pokec s někým, kdo to taky četl. 55% 2,5*... celý text

Kniha radosti 2017, Douglas Carlton Abrams

Kniha vznikla na základě pětidenní návštěvy arcibiskupa Desmonda Tutu u dalajlámy v Dharamsale. Avšak zdaleka nejvíc textu pochází od Abramse. Na to že setkání trvalo 5 dní mi to přijde poněkud slabé. Abrams se totiž pokusil zprostředkovat nejen radostnou atmosféru, ale navíc to proložil úryvky rozhovorů arcibiskupa s dalajlámou. Pak jejich odpovědi na jeho otázky a ještě shrnutí, které z rozhovoru vyplynulo. Výsledek je zábavný text, ve kterém se špatně orientuje. Z toho jak je to napsané vyplývá absence delšího uceleného výkladu. Je to spíš záznam celé akce. Co se nejvíc povedlo, tak snaha předat její atmosféru. Mezi části dialogu dalajlamy a arcibiskupa náhodně vstupuje Abrams a komentuje a upřesňuje. Ale až dodatečně, ne během rozhovoru. Na začátku je to dost živelné a je to víc vtipkování než nějaká forma přednášky. Atmosféra super, ale jinak trochu chaos. Někdy bylo obtížné udržet myšlenkovou nit a rádoby vtípky oslabovaly důležitost sdělení. Kdo vyloženě hledá praktické a užitečné informace, bude asi zklamán. Tohle je spíš pro fanoušky dalajlámy. Závěrečná část popisující praktická cvičení je napsaná naprosto odlišným stylem. I tak bych cvičení uvítal spíš u kapitol, kterých se týkaly. Celkově se mi kniha zdá nedobře uspořádaná. Je škoda, že v knize nejsou uvedeny žádné zdroje a žádná bibliografie. Autoři se sice opírají o vědecké poznatky, ale vše je přímo v textu. Přečíst to jednou jako vědomostní knížku moc fungovat nebude. Bude to užitečné hlavně při opakovaném čtení. Místy je to takové patetické a přeslazené. Rozhovory měly být víc oddělené. Škoda, že taková hezká kniha neměla lepší úpravu textu. Jiný font nebo odstavce... Ale z hodnocení je vidět, že se to lidem líbí. Pro mě je důležitá kvalita výkladu a to je zde největší slabina. Hodnotím to sice kriticky, ale jinak mám radost, že je Kniha radosti tak dobře hodnocená. :) Dalajláma a arcibiskup byli tentokrát až příliš vtipní. :D 77,5% 3,5*... celý text

Setkání s Rámou 1993, Arthur Charles Clarke

Bude to dlouhý a nicneříkající. Spíš dojmy než komentář. Nezdá se mi to zas tak dobrý. Jinak stačí tohle: Je to A. C. Clarke a s tím je nutné počítat. 80% Je to stručný popis děje. V poslední době čtu beletrii, která má běžně nad 400 stran a přes 600 jich má taky dost. A tady? 168. Konec. Cože?! To bylo všechno?! (Nové vydání má 256 a to je pořád relativně málo.) Extrémní stručnost je nejsilnější dojem. A pak popisný a od příběhu odtažitý styl psaní. Jako kdyby to byla nějaká technokratická úvaha a ne beletrie. Clarke se prakticky vůbec neobtěžoval s budováním atmosféry. Jen stroze popisuje co se děje. Myšlenkové pochody a dialogy hlavních hrdinů se objevují útržkovitě. Naštěstí zhruba v polovině hlavní postavy zariskují a získá to napětí. Kniha je pak mnohem víc čtivá a děj konečně dostane spád. Pak zariskují i vedlejší postavy a dostane to politický rozměr. Jenže tam chybí nějaká složitější zápletka. Nebo víc fyzikálních úvah. Nebo víc politiky. Nebo víc náboženství. Nebo víc čehokoli. Až Clarke sdělil kompletní myšlenku, tak jednoduše skončil. Je to jako sledovat skvělý sci-fi film a náhle to hodinu přeskočí a přehraje se posledních 10 minut. Zajímavý nápad, ale větší literární ambice Clarke neměl. Tahle nemám důvod číst to znovu. Ten příběh k tomu neláká. Končí to vtipnou pointou, ale tu už si budu pamatovat. Škoda že jsem to nečetl v mládí, kdy pracovala dětská fantazie. Stručnost bývá pozitivní, ale musí to být aspoň v něčem celistvé. A to tady není. Kazí to pocit, že to není hotové. Proto těch 80%... celý text