dusevninahac přečtené 1

Řeka v temnotě 2020, Masadži Išikawa

Jaký smysl má žít v zemi, která z Vás dělá zvíře hodné divočiny? Která vás nutí dřít o každé zrnko rýže, na které nakonec nemáte nárok? Co dělat, abyste se z toho nezbláznili nebo dokonce nevzali život, protože se cítíte jako někdo, kdo nemá možnost světu, co dát, a je toho na Vás víc, než máte vůbec sil? Co vede diktátorský režim k tomu chovat se jako prase a proč všichni, co na ostatní v tomto režimu dohlížejí nemají v sobě zrnko pochopení a soucitu? Protože alespoň tak mají nárok na nadprůměrný život v totálně nefungující zemi? Skutečně se pak mají tak dobře, jak si nalhávají? Masadži Išikawa si prošel (samozřejmě nejen on) brutální životní zkouškou, která ho ždímala v podstatě každodenně. Samotné vyhlídky už měl hned od začátku zkaleny tím, že byl Japoncem v Severní Koreji, ale měl by se lépe, kdyby byl "domorodcem"? Myslím si, že není vůbec podstatné, zda to byl Japonec nebo Korejec, protože samotné podmínky v Severní Koreji jsou prostě strašný. Udělají z Vás člověka, který neváhá zmlátit doktora za neposkytnutí péče. Donutí Vás vzít si sekeru a jít si vyřizovat účty. Pracujete tam, kam Vás přidělí. Děláte víc, hodnoceni jste jako byste nedělali nic. Kvůli pytlíku rýže navíc se můžete ocitnout v ohrožení života někým, komu ta rýže chybí. Zoufalost, vyčerpanost, odevzdanost, rezignace, nulové vyhlídky na lepší budoucí život. "Stal jsem se vůči smrti lhostejným. Pokud bych vydržel bolest a na chvíli si lehl, mohl bych někam odplynout a už se nikdy nevrátit."... celý text