Akana přečtené 782

Lorenz, zrady 2013, Anna Zonová

Anatomie diktátora a jeho vzestupu k moci. Nadsázkou a způsobem vyjadřování je vyprávění posunuté lehce mimo realitu, zároveň si ale za fiktivní osoby můžeme lehce dosadit nějaké ty skutečné, což má svou přitažlivost. Na druhou stranu nemám dojem, že by mi autorka o mechanismech totalitního režimu a myšlenkových pochodech jeho představitelů sdělila něco zcela netušeného. Zajímavý experiment, nic víc a nic míň.... celý text

Jana z Arku - Proměněný život 2016, Kathryn Harrison

Zájem o osobu Jany z Arku ve mně kdysi vzbudil dvoudílný koprodukční film s Leelee Sobieski v titulní roli, proto mě trochu mrzí, že ho Kathryn Harrison mezi jinými filmovými adaptacemi nezmiňuje (když už odkazuje na tu Bessonovu ze stejného roku, která je možná výpravnější, ale v přístupu k faktům svévolnější a celkově méně zdařilá). To je ale samozřejmě podružné, jinak je to skvělá biografie, která se nebojí posvítit si na Janinu fascinující osobnost z mnoha úhlů. Obzvlášť pozorně se autorka věnuje kontextu dobového postavení žen ve společnosti a je pravda, že to, čím Jana své nepřátele a soudce popuzovala asi nejvíc, bylo její - řečeno současným slovníkem - "nabourávání genderových stereotypů", i když její motivace byly samozřejmě úplně jiné, pevně provázané s tehdejším náboženským myšlením. Další, na co Harrison klade důraz, jsou paralely mezi Janou a Ježíšem, mezi jejich životními příběhy a možná ještě spíš mezi středověkým "mediálním obrazem" těchto příběhů. Kniha rozhodně není nekritickou oslavou, ale portrétem člověka z masa a kostí, osobnosti, která by byla výjimečná v kterékoli době.... celý text

Literární spolek Laury Sněžné 2015, Pasi Ilmari Jääskeläinen

Podivuhodně vybalancované na hraně mezi znepokojivým a groteskním, vyšinutým a pohádkovým. Hrdinové prostřednictvím Hry vysvlékají navzájem svá nitra až na nejohlodanější jádro, bezohlední k druhým i k sobě a já nedokážu rozhodnout nakolik je Ellina honba za pravdou zvrácená a nakolik žádoucí. Hodně toho zůstává nedopovězeno, typická severská uměřenost výrazu tu o sebe jiskří s nepředvídanými dějovými zákrutami a bizarními nápady. Na druhou stranu to celé chvílemi působí mírně nesourodě a krkolomně. to ale celkový dojem nijak dramaticky nezkalí. Přirovnání k Murakamimu, Lynchovi nebo Grimmům je samozřejmě nutné brát s rezervou, ale zase bych se nad tím tak nerozčiloval. Jako orientační body pro čtenáře - aby trochu věděl, co může čekat - poslouží. Mně se navíc občas připomnělo něco z atmosféry Mistra a Markétky.... celý text

Mrtvol na tři hroby 2014, Jamie Mason

Hodně mi to připomínalo určitý typ filmů od bratří Coenů jako Zbytečná krutost nebo Fargo - tragikomická krimi, v hlavní roli packal, kterému se podělá všechno co se podělat může. Autorka se velmi detailně soustředí na psychologické zdůvodnění jednání svých postav, což v první půlce funguje bezvadně, v té druhé, akčnější už ale tenhle postup trochu brzdí spád děje a začíná působit samoúčelně a překombinovaně. Nicméně moji pozornost si příběh udržel až do konce.... celý text

Dějiny Skandinávie 2017, Ivo T. Budil

Místy trochu suchopárné vršení faktů, ale nakonec, proč by se historické pojednání mělo číst jako Hra o trůny, že? Nemálo užitečných poznatků mi to přineslo a cením si, že se autor docela obšírně (v kontextu celé knihy možná až disproporčně) rozepsal o Zimní válce.... celý text

Tichý dech 2013, Jan Trachta

Dlouho jsem nenarazil na knihu, u které bych takhle hltal stránky. Jelikož je autor lékař a ne spisovatel, nějaké literární kvality v tomto případě nejsou tím hlavním, ale ani v tomhle směru se Jan Trachta rozhodně nemá zač stydět. Jeho vyprávění je svěží a strhující, přitom nemá zapotřebí se předvádět, přikrášlovat, hledat senzační drama za každým rohem (v prostředí, které popisuje, to ani nemá zapotřebí) a už vůbec ne vylepšovat před čtenářem obrázek svůj ani humanitárních pracovníků jako takových. Bez uzardění odhalí naivitu, s níž v řadách Lékařů bez hranic začínal, pocity marnosti a totálního vyčerpání i lecjaký svůj osobní přešlap, který v daných podmínkách často znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Střízlivě podaná fakta, žádná zbytečná žoviálnost nebo afektovanost, a přece se stránky obracejí skoro samy. Trachta totiž dokáže navázat se čtenářem bezprostřední vztah, získat si jeho důvěru, upoutat pozornost. Dobrý vypravěč zkrátka nemusí být hned spisovatel na plný úvazek. A co se týče jeho práce, má samozřejmě můj hluboký obdiv.... celý text

Medvědí tanec 2014, Irena Dousková

Portrét ne snad přímo zapomenutého, ale určitě (zatím) nedoceněného, alkoholem zdevastovaného spisovatele v jeho posledních měsících. Nahlížený z více úhlů prostřednictvím postav obklopujících ho v jeho útočišti v Lipnici nad Sázavou a reprezentujících různé postoje k Haškově osobě i tvorbě, jaké tehdejší česká společnost zaujímala. Od obdivu přes lhostejnost až po pohrdání ze strany samozvaných kulturních elit čerstvě samostatného národa. Je to celé svižně napsané, dávkované v drobných epizodách, místy vtipné ale spíš smutné. Oceňuji, že se Irena Dousková neomezila na otřepaná klišé o české malosti a závistivosti a Haškovy lipnické přátele a sousedy vykreslila podstatně barvitěji.... celý text

Pohyblivé obrázky 1996, Terry Pratchett

Takže tentokrát to schytává filmový průmysl, ale samozřejmě není zdaleka sám. Svůj díl dostává i takový H. P. Lovecraft. a drobných pomrknutí, pošklebků i drsnějších šťouchanců do všemožných stran je určitě víc. Základní povědomí o klasické hollywoodské éře se hodí aby si čtenář všechny ty fórky vychutnal, ale ani úplný filmový analfabet nepřijde zkrátka. Vedle nových postav se tu samozřejmě objevuje i několik známých tváří. Přítomnost Smrtě a knihovníka už patří k dobrému vychování, ale hezky se vybarvil třeba taky Kolík Aťsepicnu, který dostal oproti účinkování ve "Strážích" o dost víc prostoru. Z mé strany jako téměř vždy plná spokojenost, snad jen v případě sloní objednávky jsem tajně doufal v nějakou brutálnější pointu.... celý text

Bruce Springsteen - Není to jen rock´n´roll 2015, Marc Dolan

V porovnání s knihou Velký šéf od Clintona Heylina, kterou jsem četl před pár lety, klade Marc Dolan důraz na trochu jiné stránky Springsteenovy kariéry. Zatímco Heylin dopodrobna rozebíral především procesy nahrávání a sestavování jednotlivých desek, Dolanovou doménou jsou koncerty. Co, kde a jak Springsteen s E Street Bandem či bez něj zahrál a především co, kde a proč pronesl mezi písněmi. Tedy ne že by o ničem jiném nepsal, ale je to zjevně jeho libůstka. Springsteenovy mluvené úvody a spojováky mezi skladbami jsou nedílnou součástí jeho živých vystoupení a Dolanova snaha dávat konkrétní výroky do souvislostí se zpěvákovým názorovým vývojem, osobním životem i společenským děním určitě zajímavě rozšiřuje spektrum pohledů na jeho osobnost. Jen je to po nějaké době trochu urputné a monotónní a některé Dolanovy závěry mi přijdou i poněkud přespekulované. Jinak se čte ale jeho biografie dobře, i když Heylinova práce mě zaujala podstatně víc.... celý text

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

Třetí kniha už nepřináší do děje příliš nových prvků (ačkoli třeba takový motiv přízračného výběrčího poplatků NHK, ten se hodně povedl) a přesto je stejně strhující jako obě předešlé. Některé postavy mizí ze zorného pole, na jiné se autor soustředí naopak víc (Ušikawa), celkově má závěrečný díl trochu jiné tempo a náladu. Ačkoliv cesta obou hlavních hrdinů nakonec dospěje do bodu, který se dá nazvat koncem příběhu, celá ta síť fantazijních motivů kolem Little People a kukel ze vzduchu zůstává obklopena otazníky, což je jedině dobře. Murakami doslovně vysvětlující by asi nikoho tak nebavil, že? Tajemství jsou všude a všechny cesty jsou otevřené.... celý text

Velké říše kočovníků 2015, Milan Škoda

To, že Milan Škoda není žádný velký spisovatel, je zcela podružné. Podstatné je, že v této knize zpřístupňuje českému čtenáři informace z oblasti, která skutečně zůstávala na našem trhu bílým místem. A přitom se jedná - historicky i geograficky - o tak ohromný prostor. O mnoha národech, kterým se autor věnuje, jsem v životě neslyšel a přitom měly na dění na eurasijském kontinentu srovnatelný vliv jako známější Skythové, Hunové nebo Mongolové. Čtenář si taky může udělat pořádek v často zkresleném vnímání etnických a jazykových souvislostí. Informacemi je kniha prostě nabitá a sušší vypravěčský styl tu vlastně nijak zvlášť nevadí.... celý text

Berlín, Alexandrovo náměstí 1968, Alfred Döblin

Výkladní skříň expresionismu. Dokonce do té míry, že všechny ty vykřičníky, citoslovce, holé věty, vyostřená dynamika textu a zcizující vstupy autora působí dnes až úsměvně a Döblinův styl se přímo nabízí aby ho někdo šikovně zparodoval. Když si ale člověk odmyslí tu dobovou patinu, je to skutečně mistrná koláž vykreslující určité místo v určité době. Vcelku prostý příběh propuštěného vězně Franze Biberkopfa tvoří její osu, ale zdaleka není jedinou a možná ani tou nejdůležitější náplní. Výjevy z ulice, novinové zprávy, policejní hlášení nebo tramvajové trasy jsou neméně podstatné pro vystižení neopakovatelného mumraje meziválečného Berlína. Babylonu, který stejně jako chudák Franz neodvratně směřuje ke krutému, bolestivě vykoupenému prozření. Jestli tedy vůbec nějaké prozření je.... celý text

Střet náboženství 2015, Jean-Paul Roux

Těžko se mi hledá něco pozitivního, naopak výhrad mám celou řadu. Začnu od stylu, který je vypravěčsky těžkopádný, neohrabaný, někdy snad až na úrovni základní školy (je otázkou kolik z toho se dá přičíst na vrub překladu). Není mi až tak proti mysli, že jde vlastně jen o výčet událostí téměř bez jakýchkoli kulturních nebo sociálních souvislostí. Ale i s tímto omezeným materiálem pracuje Roux značně nešikovně a někdy i docela svévolně. To samozřejmě souvisí s tím, že vědomě zastupuje křesťanský tábor a z jeho pozice "výklad" vede.. Snaží se sice čtenáře přesvědčit o své nestrannosti a jistou dobu se mu to celkem daří, ale pozornému oku neujde, že na křesťanské násilnosti je pohlíženo přeci jen o něco shovívavěji (expresivní slova jako "masakr" a "vraždění" má autor vyhrazené pro muslimy, u křesťanů volí mírnější slovník, ačkoli k tomu není důvod). Většinou tenhle dvojí metr nepřesahuje snesitelnou míru, ale občas to autorovi opravdu ujede. To když třeba omlouvá činnost španělské inkvizice s jinak celkem rozumným poukazem na to, že za určité období nechala upálit jen 252 osob, z nichž ovšem "některé byly jistě vinny."(!). Že by pan Roux schvaloval upalování heretiků třeba i dnes? Z jeho pojetí také vycházejí muslimská zvěrstva jako zákonitý důsledek islámské věrouky, zatímco ta křesťanská jsou jen jakýmsi klopýtnutím, politováníhodným selháním jinak veskrze mírumilovného náboženství. Definitivně se odkope v závěru, z něhož vyplývá, že problém vlastně není v přetrvávání islámského fanatismu ale v absenci toho křesťanského. Pro Rouxe by bylo řešením obnovení náboženského zanícení v západním světě, asi aby se ta mašinérie násilností mohla zase vesele točit oběma směry. I když on si spíš představuje, že tím Západ přiláká muslimy ke konverzi. Ale jak jsem říkal, křesťanský akcent nakonec není až tak nápadný, to formální diletantství mi vadí podstatně víc. Nechce se mi věřit, že tenhle člověk je odborníkem, který někde přednáší.... celý text

Mefisto 1984, Klaus Mann

Rozhodně je obdivuhodné, jak Mann nemilosrdně vystihl zrůdnost režimu, s nímž v roce 1936, kdy román vyšel, ještě leckteré světové elity dokázaly sympatizovat. Slaboch a oportunista Höfgen, kterého si se znalostí Szabóova filmu už těžko představíte jinak než jako Klause Mariu Brandauera, je pro tento účel ideální figurou. Na jeho příkladu si, myslím, můžeme udělat dobrou představu o myšlení mnoha jeho německých současníků, o tom, jakým způsobem se s nástupem nacismu vyrovnávali. Způsob vyprávění i jazyk jsou ale přeci jen trochu archaické. Když jsem byl už poněkolikáté seznamován s Höfgenovým "trpitelským rysem" nebo "málo gotickýma rukama", začal jsem se nad tím ošívat. Ale jinak samozřejmě skvělá charakterová i společenská studie, živá klasika.... celý text

Laskavé bohyně 2008, Jonathan Littell

Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém. Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.... celý text

Války bez konce 2014, Jiří Kovařík

Ve svém líčení vojenských dějin antického Říma se Jiří Kovařík tentokrát věnuje období, které je dost skoupé na spolehlivé prameny, to mu ale nijak nebrání pokračovat ve svém výkladu stejně čtivým i zevrubným způsobem jako obvykle. Někdy je nucen postupovat jako cimrmanologové při rekonstrukci hry Němý Bobeš, tedy snažit se z kusých a často odporujících si zmínek sestavit alespoň pravděpodobný obrázek o průběhu té či oné bitvy, ale možná právě v těchto případech je kniha nejpoutavější.... celý text

První česká království 2015, Martin Wihoda

Pro laika jako jsem já možná až příliš hloubkový a detailní rozbor přerodu knížecích Čech v královské, nicméně i tak přináší cenné poučení. O tom, že v naší kotlině má sklon k nedůvěřivému přijímání novot hlubší kořeny než bychom si mysleli. Světáctví a zápecnictví, holubi na střeše a vrabci v hrsti tu mezi sebou svádějí boj už od časů přemyslovských knížat.... celý text

Hilda: Hilda a troll / Hilda a půlnoční obr 2016, Luke Pearson

Kouzelné. Možná, že už to tu někdo zmiňoval, ale v něčem mi Hilda připomněla loupežnickou dcerku Ronju. Snad to dělá ten dotek severské mytologie, určitě ale i stejná paličatá, bezstarostná zvídavost, která je oběma hrdinkám vlastní. Jméno Miyazaki tu zaznělo určitě a i to je trefa. A nejlepší na tom je, že Hildina dobrodružství se odehrávají v místech, kam jí s chutí následují děti i dospělí.... celý text

Rybí krev 2012, Jiří Hájíček

S Jiřím Hájíčkem si k sobě i nadále hledáme cestu. Selský baroko se mnou nijak zvlášť nehnulo a ani Rybí krev na mém zdrženlivějším postoji moc nezměnila. Je to výborně odvyprávěné, odpozorované, dialogy, vnitřní pochody hrdinky, všechno, ale opět mi něco ke stoprocentnímu čtenářskému požitku chybí. Těžko se mi hledá důvod, snad byl tentokrát děj trochu zdlouhavý, během druhé půlky jsem měl chvílemi pocit, že se točí v kruhu, i když ona to spíš byla taková spirála zmaru a asi šlo o záměr. Možná mám problém s určitou provinčností Hájíčkových témat, ačkoli samozřejmě uznávám, že na několika konkrétních "malých" lidských osudech se dají odzrcadlit obecnější a hlubší myšlenky a že i tohle Hájíček umí. Ale jednoduše se mu pořád nějak nedaří mě strhnout. Snad příště.... celý text

Ve stínu meče 2015, Tom Holland

Kdyby autor jen trochu ubral v množství superlativů a dalších vzletných adjektiv, kterými text přehnaně špikuje, šel bych možná i do plného hodnocení. Protože celou tu skládačku sestavuje a nasvěcuje opravdu strhujícím způsobem. Historie Levanty a Blízkého východu v cca 5.-7. století (s mnoha přesahy do dějů minulých i budoucích) se v Hollandově podání čte skutečně jako detektivka. Nejednou začíná kapitola událostí, která s ústředním tématem (vznik islámu) zdánlivě nesouvisí, ale můžeme si být jistí, že i tenhle střípek budeme o pár desítek stran dál určitě potřebovat, abychom aspoň přibližně pochopili, co že se to vlastně tehdy s čerstvě narozeným náboženstvím dělo. Protože, jak autor dokládá hned v úvodu, pro první desetiletí vývoje islámské věrouky nemáme skoro žádné přímé prameny. Korán je podobně jako Nový zákon především výsledkem pozdějších kompilací, úprav a interpretací a historicky cenné informace se z něho musí pečlivě prosívat. O to se Holland také snaží, ale celý ten obrázek skládá především z "nepřímých důkazů": líčí související a lépe zdokumentované události z okolních zemí (Persie, Římská říše) a pokouší se zachytit možný způsob, jakým islám čerpal z křesťanství, judaismu a zoroastrismu i z jejich odnoží. Výsledkem je fascinující síť souvislostí a hypotéz, jen ten sloh mohl být kapánek zdrženlivější.... celý text