3826
přečtené 29
Lenost
2022,
Jiří Maršálek
Na tuhle knihu jsem se moc těšil. Pamatuju si, jak mě před nějakým rokem nadchla autorova prvotina - byl to takový surový diamant, na který jsem tehdy narazil úplnou náhodou a o kterém si dodneška myslím, že by si zasloužil větší uznání, než se mu dostalo. Byl tu zjevný literární talent, sečtělost, myšlenková hloubka a intertextualita, kterou jsem si vyloženě užíval. Navíc se mnou v mnohém notně rezonoval, a to se současným dílům daří jen zřídka (těm českým téměř vůbec). Byl jsem proto víc než zvědavý, jak se autorova tvorba vyvine dál - tentokrát navíc pod taktovkou většího nakladatelství, což by se mělo odrazit jednak na vzhledu samotné knihy, a jednak na důkladnějších redaktorských úpravách. A obojí je tu znát. Kniha je krásná na pohled, příjemná na dotek a navíc krásně voní (ta předchozí se jí v tomhle směru nemůže rovnat, byť měla povedené ilustrace). Kdyby šlo o ženskou, byl by to věru slibný začátek, ale v obou případech nám jde především o to, co je uvnitř, že... Žánrově je Lenost celkem podobná Wiederhauserovi, ale vypravěč je tu diametrálně odlišný, což má nemalý vliv na celkový dojem. Notně patetického Tomáše s klímovským slohem (nic proti, mně osobně to vyhovovalo) tu nahrazuje nesrovnatelně apatičtější bezejmenný vypravěč, který mi okamžitě evokoval Camusova Cizince, a tenhle dojem se mnou zůstal od začátku do konce. Nejen vypravěč, ale i ostatní postavy, prostředí, události, styl vyprávění, celková výstavba děje... Na všechny paralely mezi Leností a Cizincem by se nejspíš dala napsat celá diplomka. Je to špatně? Podle mě ne. Osobně se řadím spíš k literárním konzervativcům, kterým všechny ty (povětšinou dost chabé) pokusy vymýšlet ještě v dnešní době nové formy spíš iritují. Upevnění v něčem ověřeném tedy obecně spíš vítám. Samozřejmě i na poli epigonství bychom našli spoustu literárního odpadu, ale to se Maršálkova díla naštěstí netýká. Text je přes svou myšlenkovou hloubku nesmírně čtivý (čtenář, co bojoval s archaickým slohem Wiederhausera, to jistě okamžitě postřehne a ocení), dialogy tentokrát působí mnohem přirozeněji a převládající temné filozofično občas prosvětlí nějaká ta úsměvná pasáž (Polákova ezo manželka mě upřímně rozesmála). Formální stránce textu lze vůbec máloco vytknout. Kniha působí profesionálně, svým způsobem světově (a přitom nikoli pozérsky) a čtenář, který je zvyklý doceňovat lingvistické krásy textu, tu bude v sedmém nebi. Asi ale nutno podotknout, že stejně jako Wiederhauser je i Lenost kniha pro poměrně specifické publikum. Není to kniha na pláž. Není to kniha, u které si odpočinete. Není to kniha, kde bůhvíjak záleží na ději. A už vůbec to není kniha, po jejímž přečtení si budete připadat šťastnější. Spíš bych ji doporučil hloubavým melancholikům se zálibou v klasicích. Osamělým podivínům, co rádi sami cestují do exotických destinací. Lidem kontemplativním, spíš než činným. Lidem, co čtou, protože hledají cosi neurčitého - cosi, v co už možná ani sami dávno nevěří.... celý text
Strach
1971,
Guy de Maupassant
Takhle má podle mě vypadat povídková sbírka. Maupassant byl skutečně mistrem v oboru.
Gendži monogatari a populární literatura období Edo
2021,
Marek Mikeš
Autor odvedl kus poctivé práce a se značnou erudicí (ale zároveň zábavně a čtivě) nám prezentuje neotřelé, českými akademiky takřka netknuté téma. Vřele doporučuji každému, jehož zájem o japonskou literaturu sahá o něco dál než k tvorbě Haruki Murakamiho.... celý text
Kočky a jiné příběhy o strachu
2016,
Milada Mašinová
Zajímavé náměty, občasná morbidita střihnutá kafkovským odosobněním, hutná atmosféra, povedené ilustrace. Sice netuším, kdo měl tvořit cílovku - obal působí dětsky, v anotaci je zmíněná spodní hranice patnácti let, jazyk někde na pomezí dětských knih a YA a do toho některé scénky jako z pera Ryu Murakamiho (to je ten morbidnější Murakami) -, ale na druhou stranu - musí být každá kniha nutně zaškatulkovaná (zaškatulkovatelná)? I když je pravda, že kdyby mi nebyla darována, asi bych na ni nikdy nenarazil. A to by byla škoda.... celý text
Smrt Landeho
1909,
Michail Petrovič Arcybašev
"Člověk nebude šťasten tenkráte, když přinutí druhé, aby si vážili jeho práv, nýbrž tehdy, až se naučí, aby ho milovali. Do toho však je ještě daleko!" Po přečtení Sanina jsem dumal nad tím, jak je možné, že se Arcybašev běžně neřadí mezi jména ruských velikánů jako Gogol nebo Turgeněv. Po přečtení Landeho dumám ještě intenzivněji... Tentokrát bych se nebál dokonce ani přirovnání k Tolstému a Dostojevskému. Lande se totiž četl jako taková miniaturní verze Idiota se špetkou Vzkříšení. Jestli na něj v nějakém antikvariátu narazíte, rozhodně doporučuju!... celý text
Svůdce
1999,
Michail Petrovič Arcybašev
Kniha je sama o sobě brilantní a modernější překlad ji dle mého prospěl. Jen nechápu tu nesmyslnou změnu názvu. To už bychom rovnou mohli Oblomova přejmenovat na Povaleče nebo Rudina na Srdcelamače. Tohle prostě byl, je a vždycky bude Sanin.... celý text
