North Finchley
Povídka od:
Anna Musilová
Z knihy:
Nejkrásnější dárek
Popis není zatím k dispozici.
Komentáře (9)
Přidat komentář
Mne sa stalo niečo podobné s jednou kamoškou a nebavili sme sa štyri mesiace a veľmi ma to trápilo, že ma nechcela vo svojom živote.:'(
Našťastie nám kamarátstvo zachránila jej kamoška a je teraz ešte krajšie.
Príbeh od Anky mi to celé pripomenul a dohnal až k slzám. No áno, človek by nikdy nemal to čo má pokladať za samozrejmosť.
Podle mého názoru nejslabší povídka celé sbírky. Bohužel mě fakt nebavila. Příběh byl nevýrazný a ani styl psaní mě úplně neoslovil. Bohužel.
Tahle povídka se mi moc líbila. Anička ve mě dokázala vyvolat tolik emocí, a i když jsem ještě nevěděla, co se mezi holkama před lety stalo, tak jsem se s oběma dokázala dokonale sžít. Emoce na mě tryskaly po celou dobu čtení, a ze zlomenosti se nakonec stal hřejivý pocit, který ve mě vyvolal konec povídky.
Moc se mi líbilo, že tahle povídka nebyla žádné vánoční klišé. Byl to důležitý příběh, který byl vystavěný především na tom, jak je důležité, ale i někdy obtížné mezi sebou komunikovat. A že je důležité neporovnávat se na základě sociálních sítí.
Za mě zasloužených 5*
Tahle povídka se mi líbila ze všech nejméně. Nepochopila jsem úplně přesně, jakou křivdu si dívky vyčítají a tak jsem si nemohla užít jejich usmíření.
(SPOILER) Tady se fakt rozhoduji mezi 4 a 5. Anna to neměla lehké, otevřít knihu a uvést nás do povídek. Jenže, to už tak bývá, že někdo to "schytat" musí. Čemu se rozhodně nedivím, tak tomu, že to byla zrovna Anna, kdo dostal tento nelehký úkol. North Finchley je milý příběh. Žádné klišé ale dvě kamarádky, co si to "potřebovaly vyříkat" Moc pěkné věty a slovní spojení. Nádherná ukázka toho, co si lidé neříkají a jak to cítí i když je přece "hrozné se tak cítit a rozhodně bychom to dělat neměli." Jak můžeme tak strašně závidět někomu, kdo má být náš nejlepší přítel. Tak šíleně, že nás to uvnitř bolí, zabíjí a mi nasazujeme dnes a denně ten falešný úsměv: "Ne to je ok". Pak radši s tím někým nemluvíme, nebo odjedeme, nebo jakkoli omezíme kontakt, protože jo, přejeme mu to, ale zároveň mu to šíleně nepřejeme. Kruci přejeme, ale! Rve se to v nás a než se tím nechat zabít, zabijeme to pouto, to blízké spojení a jen tak nějak zdvořile pokračujeme ve "vztahu" a mluvíme o počasí a hudbě, zkrátka o něčem, co řešit nechceme jen proto, že sobě nebo tomu druhému nechceme ubližovat. Atmosféra a tenhle vnitřní boj byl v povídce krásně napsaný. Na těch pár stránkách, na těch pár větách. Nakonec, možná stačí mít tu nepříjemnou konverzaci, pročistit vzduch. Sebrat tu odvahu, přijet a mluvit. Tohle poslání mě zlomilo na těch 5*. Dodat odvahu lidem, aby mluvili o tom co je fakt důležité i když je to krajně nepříjemné.
Anička Musilová vždycky ví co napsat, aby zasáhla ta správná místa a její povídka byla naprosto okouzlující. Prostředí Londýna… ach bože! Já tam tak chci znovu! Nechápu, jak to dělá, že dokáže napsat přesně to co člověk prožívá a cítí. Aspoň jednou bych ráda měla schopnost, jakou má ona. A to tu dokázat napsat postavu tak přesvědčivou, že s ní budou sympatizovat všichni! Srdcová povídka! Těším se až se k ní zase vrátím na Vánoce!
Zrovna jsem před pár dny dočetla Tamařino souhvězdí a musím říct, že tahle povídka má velmi podobný vibe. Pochmurný a nostalgický, beznadějný i plný naděje, tak nějak všechno zároveň. Čtenář mohl nahlédnout hluboko do mysli hlavní hrdinky a prožívat s ní její konflikt. A nadávat, že jí nemůže promluvit do duše. :D
Mně se povídka líbila, moc pěkný příběh a konec byl prostě dojemný.