juvelinokivi oblíbené citáty

„ Člověk může s pojmy jako egoismus a altruismus vybudovat celé pěkné soustavy. Avšak tyto ztroskotávají na skutečnosti. Neboť rozšíří-li egoismus svůj zájem na okolí tak, že je považuje za součást sebe sama a také o ně pečuje, pak se stává egoismus nesobeckostí. A stane-li se altruismus takovým, že chce obšťastňovat svět pouze tím, co sám má rád, jestliže chce celému světu vnutit své myšlenky a city a chce použít zásady: „A když nechceš být mým bratrem, pak ti hlavu rozbiji!“ Potom se může stát dokonce i altruismus něčím velmi sobeckým. (Okultní vývoj člověka)“
— Rudolf Steiner

„ Je-li to strach, který chcete zahnat, pak je sídlo tohoto strachu ve vašem srdci, a nikoliv v rukou těch, kteří vám ho nahánějí. (Prorok)“
— Chalíl Džibrán

„ Dnes většina lidí neví, co si má se sebou počít. Příčinou je však jen to, že něco chtějí počít pouze se sebou. V okamžiku, kdy chceme citem prostoupeni něco počít nejen se sebou, nýbrž s celým světem, tehdy si začneme také správně počínat se sebou.“
— Rudolf Steiner

„ Mladá žena zemřela a přišla do nebe. (...) "Cos dělala, že tě andělé přivedli bez jakýchkoli okolků přímo na toto místo? To se nikomu z nás nepodařilo!" kroutili hlavou nebešťané. Žena odpověděla: "Jsem jenom obyčejné venkovské děvče. Žila jsem jednoduše jako zakořeněný strom. Když jsem potkala děti, říkala jsem si v mysli: Bůh žehnej těmto dětem. Když jsem přišla k louce, mé srdce zpívalo: Bůh žehnej těmto květům. Když jsem potkala někoho jiného, mé srdce šeptalo: Bůh žehnej tomuto člověku. Každý večer jsem se v duchu modlila: Bůh žehnej tomuto světu. Skutečně, nic zvláštního jsem nedělala." (Pozvání do ticha)“
— Juraj Jordán Dovala

„ Je blahoslavený, kdo po veškerý čas k myšlenkám na věčnost se vrací zas a zas. Mlád nebo stár, vždy dbá, by na zřeteli měl hrad moudrosti, jejž Bůh co Otec vystavěl. Jen Slovo věčné má den ze dne za svou hůl a nevyhledává, jak blázni, cizí stůl. Moc, mamon nechce znát a nic, čím láká svět a v nitru vydělen je z počítání let. To štěstí vrtkavé ho nedovede splést a žízeň marnosti ho k cizím vodám vést. Je vzdálen násilí a nezná kramařit a výsměch, zhrdání mu neodejme klid. Město, kde bydlení je toho člověka, mu blízké jest jak to, jímž Tajo protéká. On jinde má svou vlast a hledá jiný dům, vždyť v duchu upíná svůj pohled k Nebesům a jeho zralý věk je nadčasově dán: je dokonalý, kdo je v Bohu dokonán. Zář slunce pospíchá mu roli ozářit, a když se setmí, přec je uchován mu svit. On v touze vyhlíží strom žití, cíl i vznik a k němu s pilností se béře bez oklik. Ač nic ho netíží a každý vnější děj mu cizí, vzdálen jest a nezasáhne jej, přec čerstvou sílu má a nestáhne se zpět, když v cestě brání mu sám satan, tělo, svět. Bůh jeho pavéza a kříž je jeho zbraň. Tak cílí k spasení; tak se mnou též se staň.“
— Johannes Scheffler

„ Nechť jiný trápí se a vmýšlí v ona místa, kde pytli červů svých už pyšný pomník chystá, o to se nestarám: hrob, skála, schrána moje, kde věčně spočinu, to srdce Kristovo je.“
— Johannes Scheffler

„ Když spatřuješ ve světě něco zlého, neříkej, že zde je něco zlého a tedy nedokonalého, ale otaž se: jak se mohu vyvinout k poznání, že ve vyšší souvislosti je toto zlo proměňováno kosmickou moudrostí – v dobro? Jak dospěji k tomu, abych si řekl: „Spatřuješ-li něco nedokonalého, je to tím, že ještě nejsi tak daleko, abys pochopil dokonalost i v této nedokonalosti!“ Kde člověk vidí zlo, má pohlédnout do vlastní duše a sám sebe se otázat: Čím to je, že nyní – kdy přede mnou vystupuje zlo – nejsem tak daleko, abych v tomto zlu poznal dobro?“
— Rudolf Steiner

„ Bůh byl svržen z trůnu a rozum se stal korunovaným vládcem filozofie. Nyní se věda těší našemu největšímu uctívání. Vědec je papežem dneška a sedí ve Vatikánu světské autority. Přijímáme jeho učené objevy s nábožnou, posvátnou úctou. Věříme jeho slavnostním prohlášením tak, jako kdysi celá Evropa věřila zásadám a dogmatům církve. (...) Mám hlubokou úctu k intelektuálním schopnostem a trpělivému charakteru vědce. Věřím, že jeho práce má své pravé a užitečné místo v životě. Nevěřím však, že toto místo je nejvyšším.“
— Paul Brunton

„ Demokratický ideál sebeurčujícího se jedince, vynález strojů poháněných motorem a rozvoj vědeckých metod výzkumu natolik proměnily lidský život, že se zhroutil nekonečný vesmír symbolů děděných z dávných dob. (...) Nejde jen o to, že před pátravými dalekohledy a mikroskopy se bohové nemají kde skrýt, ale už ani neexistuje společnost, kterou kdysi podporovali a chránili. Společenská jednotka již není nositelem náboženského obsahu, ale stala se ekonomicko-politickou organizací. Jejím ideálem již není posvátná němohra, jež pozemskému oku zviditelňuje nebeské formy, ale světský stav tvrdé a neustálé soutěže o materiální nadvládu a zdroje.(...) Komunikační kanály mezi vědomými a nevědomými oblastmi lidské duše byly přerušeny a my sami jsme rozpolceni vedví. (...) Hrdinským činem dnešní doby je pátrání po ztracené Atlantidě harmonické duše a vynesení nově nalezené harmonie na světlo světa. (...) Fungující svět nepotřebuje předstíranou pobožnost, ale přeměnu celého společenského řádu v tom smyslu, aby skrze každý detail a čin světského života pronikal do lidského vědomí oživující obraz univerzálního boha-člověka, který je ve skutečnosti přítomen v každém z nás. (...) Moderní hrdina, který se odváží vyslyšet volání a hledá příbytek oné bytosti, s níž bychom se měli usmířit, nemůže, vlastně ani nesmí čekat, až se jeho společenství zbaví svého nánosu pýchy, strachu, rozumově zdůvodněné lakoty a posvěcené nechápavosti (...) Každý z nás nese svůj díl nejvyšší zkoušky a vykupitelův kříž — nikoli v rozzářených okamžicích velkých vítězství svého kmene, ale v tichu své osobní beznaděje.“
— Joseph Campbell

„ Podobenství o podstatě tělesné krásy: Kdysi se jeden silný a mocný muž, který měl ale pochybný charakter, zamiloval do krásné dívky. Dívka však nejen oplývala tělesnými půvaby, ale měla také svatou povahu - proto se jí mužovy pokusy o navázání známosti vůbec nezamlouvaly. Muž, hnaný svým chtíčem, se však nedal odbýt. Dívka ho tedy požádala, aby počkal sedm dní, a stanovila hodinu, kdy se s ním sejde. Muž souhlasil a s nadějí očekával smluvený den. Dívka si zvolila velmi poučnou metodu, jak muži ukázat pravou podstatu tělesné krásy. Začala požívat silné dávky projímadla a po sedm dní měla neustálý průjem. Vše, co snědla, také vyzvracela. Následkem této kůry takzvaně krásná dívka zhubla na kost, pleť jí zčernala a její hezké oči zapadly do očních důlků. Takto ve smluvenou hodinu očekávala dychtivého muže. Když se objevil v pěkném obleku, zdvořile se zeptal škaredé dívky, která tam čekala, na krásnou dívku, se kterou se měl setkat. Nepoznal, že žena, která před ním stojí, je právě ta krásná dívka, na kterou se ptá. Přestože ho několikrát ujistila, že je to ona, koho hledá, nemohl ji vzhledem k jejímu žalostnému stavu poznat. Nakonec mu řekla, že svou krásu oddělila a uložila v nádobách. Sdělila mu také, že si může těchto nektarů krásy užívat. Když ji požádal, zda by ty nektary krásy mohl vidět, zavedla ho do místnosti, kde ve vhodných nádobách shromáždila své výkaly a zvratky, které nyní nesnesitelně páchly. Tak bylo muži zjeveno celé tajemství tekuté krásy.“
— Šrí Šrímad A. Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda

„ Jitro kouzelníků: "Ve svém slavnostním proslovu na univerzitě v Oxfordu v roce 1946 přináší Jean Cocteau tuto anekdotu: Můj přítel Pobers, profesor na katedře parapsychologie v Utrechtu, byl pozván na Antily, aby tam studoval úlohu telepatie, běžně užívané mezi primitivy. Když chtějí ženy poslat vzkaz muži nebo synovi ve městě, obrátí se na strom a otec nebo syn přinese, oč ho požádaly. Jednoho dne, když byl Pobers přítomen tomuto jevu a zeptal se selské ženy, proč používá právě stromu, byla její odpověď překvapující a schopná rozřešit celý moderní problém našich instinktů zakrslých vlivem strojů, na něž se člověk spoléhá. Otázka zněla: "Proč se obracíte ke stromu?" A odpověď: "Protože jsem chudá. Kdybych byla bohatá, měla bych telefon."“
— Jacques Bergier