yaoiyuri
komentáře u částí děl
Klasická tragédie o životě jedné ze „služebnic lásky“. Tentokrát z Japonska, což jinak víceméně tuctový realistický příběh o nenaplněné lásce, zradě, žárlivosti a kritice společnosti, rozšiřuje (pro nás Evropany) o nevšední exotiku.
To, že Riki není žádná kultivovaná umělkyně gejša, jak by se snad mohlo neznalému čtenáři zdát podle kimona a bíle natřené tváře, poznáme už jen z její mluvy (překladatel na to šel přes obecnou češtinu, v japonštině by se sociální postavení v její mluvě odráželo ještě markantněji) a neotesaného chování. Koukám, že osudy spodiny společnosti z přelomu dvou minulých století jsou ve všech zemích podobné.
Kafkovsky schizofrenní povídka z opravdu nevšedního prostředí (nějak si nedovedu představit, co tam vlastně vyrábí O_o) s panoptikem vyšinutých postav. Opět se zde projevuje ta podivná japonská totální odevzdanost a absolutní loajalita, která mi leze na nervy. Hlavní hrdina mi byl příšerně nesympatický, naopak konec byl přesně takový, jaký bych (ne)čekala.
Měla kdysi jsem přednášku s japanisty, kde vyučující říkal, že když si přečteme Jukiguni, tak pochopíme, že Japonci literaturu chápou jinak. Po přečtení jsem nepochopila nic a navíc ho podezírám, že sám nevěděl, jak by to mohl shrnout, a tak plácl líbivý ale nic neříkající výlev podobný všem dostupným obsahům díla na internetu. Možná že v originále by to člověku řeklo víc (kouzlo znaků), kdo ví. Takhle to je sled nic neříkajících setkání s věčně ožralou afektovanou gejšou, čumění z okna na sníh, polemizování, kdo z nich má život víc na houby, milionu lehce naznačených a vůbec nedořečených věcí a jízd vlakem. Více méně naprosto o ničem (snad jen ten konec měl grády, i když mi nějak nedošla pointa). Další z řady „vysoce ceněných literárních děl“ o nesmrtelnosti chrousta.
Tento příběh mě jako jediný moc nezaujal. Já prostě nemám pochopení pro dementní, společností nedoceněné a psychicky labilní „umělce“ a jejich ještě dementnější nápady umělecké seberealizace. A chudák kočka. A pes. A ti lidi.
Tohle je přesně ten typ příběhů, které na predátořích omnibusech miluji. Po hromadách mrtvol s vyrvanou páteří a tělech stažených z kůže, přijde příběh, kde je další hromada stažených těl s vyrvanou páteří, ale konec vás složí v záchvatu smíchu.
Na Predátora opravdu nezvyklá lovecká lokace i kořist, zajímavá kresba, ale zápletka s lidmi je ohraná a celkem nudná.
Tyhle černobílé komiksy nemám moc v oblibě. Predátor není manga, vždy se mi zdá, že tomu ty barvy chybí. Tuctový příběh na těch pár stránkách ničím neoslnil.
Osobně mi to přišlo jako nejslabší povídka celé antologie. Chyběla mi tam hutnější „atmosféra“. Pořád jsem čekala, že se z toho vyvrbí nějaká záludná důmyslnost, ale závěrečné rozuzlení na mě působilo dost lacině.