Ziriath komentáře u knih

Je velmi osvěžující narazit na fantasy/horor, jehož autor ke mně nepromlouvá odněkud z hrobu přes propast desítek let, přes oceán, nebo z toho města na začátku nejdelšího schodiště v čr (to jako D1), ale kde spolu s hlavní postavou můžeme s pomocí dosud funkčních odkazů odhalovat tribečskou záhadu. Dokonce i ten Igor je v něčem jak já, titulovanej na pracáku- jenomže poněkud poserovější, protože kdy on přemítá celej den o vlezu do opuštěného baráku, tam bych já dávno skákala do okna šipku. (Jak říkal Mirek Dušín: Mrtvých se bát nemusíme!)
K tomu hlavnímu děj směřuje docela dlouho a vlastně mě i jen z toho čtení stresovalo to napětí mezi členy výprav, ten naprostý antagonismus. Ač je možné, že jeden z nich byl trochu Tyler Durden...Já bejt s nima, tak se naseru, odtrhnu se a pokud se ztratím v trhlině, tak provedu embrace the madness, třeba to tam není tak špatný.
Otravovalo mě též opakované Foglarovsko/Lovecraftovské ''Kdybych býval ty papíry a desky nevzal, nestala by se mi ta strašná hrůza, která mě čekala'' apod. Tenhle fenomén patří ke dvěma jmenovanejm, tedy do hrobu.
Oceňuji, že se tam neobjevil jediný elf, opičák či jiný pazgřivec, jaký by se na takovým místě a u jiných autorů dal čekat, ale že hrůza zůstala poněkud nemateriální a spíše psychologické podstaty.
Nadchnul mě též původ té záhady - to, že i po dvaceti letech žije něčí fabulace svým životem, a stále plní slovenskou krajinu a hlavy lidí pocitem neznáma a napětí, toho co mnoha lidem chybí, je naprostej kult. Nemusím hodit klíče do kanálu, sjet po zadku holou skálu, nebo zamykat nějakého nešťastníka - ale vymýšlet záhadu? Ano, prosím!

16 14.11.2019

Knížku jsem dostala jako dárek, takže o ní možná smýšlím emotivněji, než v jiných případech. Nedá se říct, že by mě nudila a nedala se číst, ale rozčilovala mě.
Hornictví mě zajímá a i když si podrobnosti a historii mohu přečíst někde jinde, mám přehnaně řečeno pocit, jako bych četla román o nějaké pomyslné sousedce Jany z Arku, která se narozdíl od ní dožila sedmdesátky, ale celý život se jen starala o děti, dělala domácí práce a okopávala pole.
Knížka je totiž psána většinou z pohledu osoby, která nedohlédne za zdi svého pomyslného vězení, vymezeného nevzdělaností a ignorancí, zahořklostí, chudobou a hloupým křesťanským fatalismem, který mě štval podobně jako o dost zajímavější Julii.
V tomto vězení není místo pro havířský vtip ani poetiku, povolená je jen mizérie a deprese. Takoví lidé jistě byli, a snad to byli i něčí předkové, ale nevím, zda o nich potřebuju číst. (Zola i Čapek věděli, proč jako hlavní postavy jejich hornických románů zvolili vzdělance a intoše, které do dolu poslal nedostatek peněz).
Jazyk je takový odrážkovitě úsečný a pořád se tam někdo ušklíbá, těžko se divit Bezručově Maryčce Magdonové, že to vzala zkratkou ze skály, jestli se na ni taky pořád lidi šklebili.
Vůbec jsem měla problém si podle knížky jakkoliv představit prostředí, kde se to odehrává - jakou barvu mají domky v kolonii? Jaké šaty ti lidé nosí? V jakém stylu je ten nový kostel, a jak vypadá krajina? Nejsem odtama, a než jsem si vyhledala obrázky a zjistila, že stará Karvinná nebyla právě malá, představila jsem si prostě bezbarvou rovnou step s náhodně poházenými domky s tím kostelem uprostřed, a někde v pozadí trčí těžní věže - ostatně mám dojem, že představa dolu je zde omezena na jakousi abstraktní díru s černým prachem, kam chlopi ráno zmizí, večer je to vyblije do hospody a občas to tam bouchne.
Poslední třetina knížky, která vysvětluje historii po první světové, to poněkud zachraňuje, teprve tam mám pocit, že jsem se dozvěděla něco nového.
Četla jsem o 135 let starší Germinal a byla jsem nadšená, ale u Šikmého kostela, nebýt zřejmých narážek na Nohavicovu Těšínskou (:) a inspiraci Kuřetem melancholikem, zde se šťastným koncem, řekla bych, že čtu něco stejně starého a víc zastaralého.
Top koment: Michalon

15 23.08.2020

Myslím si, že v popisu této knihy chybí zásadní informace, že jde o young adult nebo (víceméně) čtení pro děti, protože takto je potřeba k ní přistupovat. Být ve věku hlavní postavy, tak z toho možná budu nadšená, ale teď mám pocit, že ''už sem něco takovýho někdy četla'' a že jde o ideu pro YA typickou - velmi striktně dichotomické rozdělení společnosti na normální lidi a untermensche v post-post apo světě. Ten a funkce magie v něm mi čímsi připoměly Brandona Sandersona (v jeden moment, jak holky načumují do okna, sem si řekla: Ano! Mistborn! Je to tam!) nebo Gartha Nixe v sérii Sedmá vež - ale ta vychází ve srovnání více strhující.
Některé věci tam úplně nepobírám - např. chování Pětadvacítky (osobnostně identických panáků s různou barvou vlasů a očí) k Ilan - proč jsou najednou tak kamarádští a plní respektu, když jde v podstatě o zamaskovanou divnou neosobu?
Jediný možný vysvětlení mi přijde, že ji hned na začátku někdo špehoval v koupelně a její tajemství dávno všeci znaj. Také mě otravuje, (dobře, jde o děcko) její prostořekost ve smyslu hrozná neopatrnost na to, co komu říká. S tím by nepřežila, kdyby to byli tak strašní lidé, jak se říká. Ten pocit podřízenosti a zotročení je tam jinak totiž až fyzický, že to ani v mnohých knížkách z koncentráku a o černošských otrocích nenajdete.
Též mi to přišlo zajímavější, dokavaď se tam neobjevil jakýsi drápatý pazgřivec, záporácký to aktér někdejší a zde dost suše podané Djatlovovy výpravy (fakt!)
Takhle, není to zrovna špatně napsané, ale mám pocit, že pro mě to už prostě není. Ano, a taky je to dost otevřené - spíše než ucelený příběh je to úvod k dalším dílům.
PS.: Vyhledejte si ''Agoti'' (Cagot people)

14 31.12.2019

Knížka pro specifického čtenáře, a tím já jsem. Do určité míry totiž s (autorovými) názory na barokizaci gotických staveb a na moderní architekturu souhlasím, a že i když nevěřím, tak nemohu než se pochechtávat u kasulových oken co jsou jak mokvající otevřené rány v gotickém zdivě nebo zprznění gotické flétny barokní bečkou a u svatého obecního mouly či odporné piety, protože já sama se znechuceně odvracím od kostelů s vymlácenými kružbami a barokní klenbou místo lomené a ráda vidím, když jsou gotické stavby uvnitř až šaškovsky barevné, protože tak to původně bylo.
Detektivní linka je popravdě slabá a asi každému brzy dojde, že to nebyl zahradník, přijde mi, že hlavní je zde bavit a zprostředkovat myšlenku byť fanatickým způsobem. Závěr je poněkud extremistické vylití vaničky i s dítětem, jaké můžete znát už z Hastrmana, ale je možné, že zde to samotný autor nebral vážně, koneckonců napsal i knížku celou o autech..

- Já si myslím, že ač je možno spisovatelský um prokázat mnoha zajímavými způsoby-

Na základě popisu jsem čekala parodii např. na Rudolfovy romány pro děvčata, říznuté cynickou společenskou kritikou tehdejší doby a absurdním dějem. Ano, cynismu a absurdity je tam halda a místy jsem se docela bavila. Jenže co činí knížku částečně torturou je

-tak přerušování přímé řeči dlouhými odstavci textu a přeskakování mezi dějovými liniemi bez uvedení a varování, takže čtenář se pořád pokouší zorientovat, kde sakra vlastně zas je-

neustálé přemítání těch postarších zchátralců nad tím, kdy a jak přefiknou hlavní protagonistku, v jejíž mozkovně se zřejmě odráží jediná mozková buňka jak hodiny ve spořiči v uindous, a příliš vlastního názoru a introspektivy se nám od ní nedostane, navíc se s ní zachází jak s hadrem na holi. Protože o tom a o osobním a chaotickém kariérním životě těch dvou je většina knihy, katyně samotná je vedlejší. Na druhou stranu, od popravčí se naprostý nedostatek osobnosti možná očekává.

-mezi tyto způsoby nepatří, jen mě tím autor naštve, prohlásila Zir znechuceně a po dočtení vymazala knihu ze čtečky s tím, že ji podruhé nikdy číst nebude

12 23.12.2019

Přečteno při příležitosti podzimní návštěvy onoho kraje. Kdybyste neznali - nebojte, Vlhošť je stále celá a rypadla nehrozí, Holanské rybníky nejsou zatopeny - dokonce mezi nimi na mostku stojí nové a zdařilé sochy (nejspíš) právě Hastrmana a Katynky, a skálu Smrtku uvidíte z auta. Jen Starou Ves byste marně hledali, protože si ji autor vymyslel, a inspirací pro hastrmanskou věž asi byly základy bývalého mlýna.
Kdyby zůstalo jen u první poloviny, se kterou se prý spokojili autoři filmu, tak to nebude úplné, bude to historicky etnografické okénko s fantasy prvkem, ale právě ta druhá polovina o dvě stě let později a stále za života téhož dlouhověkého hastrmana tomu dodává temnější příchuť - vzpomněla jsem si u toho na Zaklínače, jak povídal že nezávidí elfům nesmrtelnost, protože oni uvidí a zažijí, jak pro ně bude svět stále víc nepřátelský.
Tato druhá část je podle mě trochu psychohygienická, autor musel mít potěšení z toho, jak hastrman ( zas to tak úplně není člověk, takže se mu dá leccos odpustit) se propracovává skrz zmrdí žebříček lidí, kteří jen dělali svoji práci a prý o ničem vlastně nerozhodují, ale je za nimi zničená krajina.
Ke konci mi nesedly Urbanovy utopické anarcho-primitivistické tendence, ty mi přišly poněkud děsivé a dost nelákavé při prvním čtení, a teď při druhém snad ještě více. Objevuje se tam věc/bytost zvaná Odradek, ta vyžaduje určitou znalost Kafky.

12 07.11.2019

Měla jsem trochu obavy, že čínská sci-fi bude pro mě nestravitelná z důvodu užití odlišných literárních způsobů - není tomu tak, knížka dokonce obsahuje vysvětlivky pro lidi neznalé čínských reálií . Zezačátku jsem měla trochu problém si pamatovat jména postav, naštěstí jich není tolik. Jsou to spíše chladně přemýšlející než impulzivní vědci, u kterých nemám pocit že by si jejich prostřednictvím autor prováděl psychohygienu (to je dobré) .
První příběhová rovina se odehrává koncem šedesátých let, kdy vědkyně uvězněná na obří rádiové stanici vyšle signál mimozemské inteligenci..a dostane na ni odpověď. Druhá je o vědci, kterému začne běžet opravdu podivný odpočet do konce jeho života a je tím přinucen přerušit svůj výzkum, přičemž narazí na hru Tři tělesa, která představuje třetí rovinu .
Nemohu to nazvat jinak, než pořádnou a naplňující sci-fi. Princip sofonu mně přijde poněkud neuchopitelný a mám pocit, že tady se autor podřídil spíše fantazii a scéničnosti, než skutečné fyzice. Ostatně ve scénických popisech je autor dobrý, část o destrukci záporákovy lodi nebo různé způsoby zániků civilizace na herní Trisolaris jsou docela dechberoucí a místy až vtipné - například ta dehydratace a rehydratace lidí. Myslela jsem, že po přečtení J.A. Zajdelova díla mě jen tak něco nenadchne (četl autor jeho Limes Inferior? Tři tělesa by se klidně mohla odehrávat šedesát let předtím), ale stalo se - a těším se na přečtení dalšího dílu.

12 15.03.2019

JEDNO Z TĚCH MÍST, KDE SE CHLASTÁ NEJVÍC NA SVĚTĚ
Ojojoj, já to asi nedočtu - a to jsem tak v půlce!
A proč? Ono je to normálně moc sprostý a sexistický. A to mám skoro přečtenýho Palahniuka komplet, a občas se pousměju nad články KKRD boys.
Jenže ono je něco mně velmi nepříjemného na způsobu, jakým je to napsané, poněkud slizký styl evokující představu nalitého venkovana, který na každém kroku trousí sexuální narážky.
Autor zde staví proti sobě extrémní kostelnickou zpruzenost vs zdravou sexuální aktivitu a povolnost. To není ani tak o tom pověstném záchodku. Kdo nemá v reprodukčním věku sex, nedává se plácat ožralýma chlapama po zadku a neukazuje prsa nebo nemá žádný o kterých by se dalo mluvit, ten (ta) je suchá, frustrovaná mátoha odsouzená k neštěstí a nemoci a k tomu má špatnou pleť. Prosím vás, počet orgasmů na pleť vliv nemá. Kdyby tomu tak bylo, mohli by mít skoro všichni obličeje čisté jak lilium zcela jednoduše a zdarma, a jebáky by nebyly téma.
Krásný jazyk bukolických popisů nepomáhá, jemu navzdory mi při představě návštěvy Zvonokosů skoro běhá mráz po zádech.
Top koment: Kapitan 0643

Kromě Západní fronty jsou Remarqueovy knihy dle víceméně stejného schématu, tahle se mu ale vymyká.
Jestli se formou černohumorného příběhu chcete dozvědět, jak se žilo po první světové a co poválečné Němce vedlo k tomu, že volili tam toho pána s knírkem, je tato knížka ta pravá, po které sáhnout. Bylo to pro mě více vzdělávací, než suchá fakta v učebnici dějáku.

11 05.10.2019

Říkala jsem si, zda na dávku hořkosti z hanebné kapitoly československých dějin mám vůbec náladu, ale toho je tam vlastně minimum a zdá se mi, že tohle dílo je vykostěné a bezkrevné jak třeboňský kapr v chlaďáku, a zrovna tak je studená i romantika mezi hlavním nehrdinou a Danielou (sakryš, oni spolu chodí na večeře, hledají v archivu, chodí na výlety a koupat se, a pořád si vykaj - není hlavní postava trochu jelito?) - a že když už je to smyšlené, mohl si autor dovolit trochu fabulovat. Kdyby tohle téma vzal do ruky Miloš Urban s jeho bizarnostmi a schopností zachytit náladu, která vyzařuje ze skutečných místních zajímavostí, které můžete sami navštívit, nebo Petra Hůlová a přidala hnusné temné tajemství, např. že se majitelé postavili bolševikům se zbraní v ruce a maso z nich nechali sežrat jejich děckám, bylo by to lepší, než číst jak...(jak se vlastně ten hlavní jmenuje?) po většinu knížky přejíždí z jedné vesnice do druhé a mluví s random lidma, mezi kterými se odlišuje leda tak zchátralec, který roztočí všechny prachy na matech, a sprostá zvědavá bába. Vadí mi nekonzistence - celou dobu se on snaží dozvědět vše o jedné osobě a má všechen čas na světě, a když se tato najednou objeví, tak pořád nevímproč spěchá, nemá čas, diví se, co ta bába furt kecá...
Ono Třeboňsko ke strhujícím příběhům zrovna neinspiruje, je to krajina, kde se můžete celé letní dny projíždět na kole bez námahy odnikud nikam, ale z kontrastu mezi hnusnou dobou a idylickým prostředím šlo vytřískat více emocí.

Podíváme se do doby, kdy někdejší město Libeň ještě nebylo pohlceno Prahou, a kdy nevadilo, když jste jezdili autem nalitý a nebyly potřeba SPZky. Kdy se ještě jezdilo vlevo, a lidé nepřišli na to, že auto nemusí vypadat jako samohybný kočár, kdy jízda autem nebyla jen nastartovat a jet. A kdy si mohli konkurenti z různých továren navzájem doslova načumovat do oken a dvorů.
Na Urbanovy poměry je knížka poněkud umírněná, i když pár pro něj typických scének se tam najde. Nejvíc mě bavila mírně poetická část popisující Bertovy začátky, kdy objevuje zajímavosti tehdejšího okolí Prahy na kole a pak i různými auty (''člověk kromaňonský'' v pískovcových bytech na Proseku) . Je tam jistý prosluněný pocit jak z Obecné školy, takový ten, který vytváří obraz Prahy hezčí a romantičtější, než je teď a možná i než byl tehdy.
Naopak období kde se řeší nepodařené manželství s Lilou a různé jejich romantické n-úhelníky a prostorová tělesa byla dost ubíjející - ale s hrozbou druhé světové se to opět rozjelo.
Pragovky Bejby nejsou a nebudou, padesát let nepřišly, a už nepřijdou!

9 07.12.2019

V první příběhové rovině sledujeme amatérského ''etnologa'' Hablunda z Dánska, který jsa zpruzen komfortním městským životem, z romantických pohnutek se vydá do jakési díry po granátu u Transsibiřské magistrály, aby zde sledoval folklorně-rituální život místních - a střetne se s šedohnědou místní realitou, kde už se střetává doba kamenná (představovaná místními ''řepáči'', chvíli mi nedocházelo, že jde o původní asiaty) se sovětským způsobem života přistěhovaných Rusů. A co hůř, málokdy se tam křepčí u ohně, zato na Dána je málokdo zvědavej. A ještě hůř, v jeho přihlouplé naivitě mu nedochází, že se nad ním stahují mračna.
Trochu zahanbeně se musím přiznat, že až do poslední stránky mi nedošlo, proč jej místní pořád osahávali...
V rovině druhé sledujeme průvodčího Fedorka a dalšího Dána, Erskeho, který se rozhodl zjistit, co se kdysi stalo s tím prvním. Zažívá projevy místního svérázného smyslu pro humor, např. když mu v sibiřském mrazu ujedou několik dní cesty pěšky od civilizace.
Líbí se mi, že autorka život v tajze nijak neromantizuje - stále přibývají malé či větší hnusárničky a zhnuseníčka, až se to poskládá v jednu velkou hnusárnu a zhnusení, a ten konec už na to ani nemá vliv.
Ale na druhou stranu nekritizuje, spíše věcně a bez emocí popisuje.
Nelíbí se mi, že se kniha poněkud táhne, asi jako samotná cesta po Transsibiřské - podle mě je Fedorka s Elvírou a Mariane zbytečně moc.
Pocitově mi nesedí ten časový skok šedesáti let - za tuhle dobu by daleko víc lidí umřelo?

PS: Zajímalo by mě, co bylo na těch videokazetách, které měl v chatce ten postižený kluk?

9 17.11.2019

Představte si blíže neupřesněnou krajinu polí a bažin na pomezí Polska a Běloruska nebo Ukrajiny, na pomezí doby železné a druhé světové, kde highlightem techniky jsou plechovky vyhozené z projíždějících vlaků (z nich vyrobené ''komety'' vypadaj jako při vší primitivnosti geniální věc - proč už něco takovýho na zimu nemám?) a skleněné flašky. Míra duševní degenerace místního obyvatelstva, jak by řekl můj oblíbenec HPL, se vzpírá veškerému popisu. Co jim schází na inteligenci, však dohání mimořádnou agresivitou a nadržeností, připraveni ojet vše, co se hýbe a má díru.
Tak sem se dostane trochu tmavší, od ostatních vesničanů odlišný malý nevěřící (asi) žid, který pozoruje i zažívá absurdní řetěz krutostí, jak když přijíždí bagáž na letišti, což tvoří repetitivní vzorec a vždy když chlapec odněkud odejde, už víte, co ho čeká za rohem a říkáte si, co za krutost autor zas vymyslí.
Něco či víc z toho se mohlo stát různým lidem, ale na jednoho ptáčka mi toho přijde nějak moc - jako by se autor nechal poněkud unést, podobně jako Sosnarová vypráví o svém fiktivním pobytu v gulagu. Ve skutečnosti inbreeding neprodukuje jen markýzy De Sade, ale i Ferdinandy Dobrotivé. V knize též neexistují psí společníci, jen agresivní uštěkané ludry, které mají spadeno zrovna na něj. Bohužel poté co narazí na opravdového sadistu, ptáček objeví víru a ač jindy dokázal odejít, zrovna zde raději věří v sílu modlitby a pomoc boží. A když se objeví nacistický voják a esesák, ukáže se, že jde o jedny z těch slušnějších lidí, kteří kluka prostě nechají být.
Konci knížky je vyčítána propaganda SSSR, ale zrovna to mi nepřijde k režimu úplně pochvalné, ale naopak meziřádkově dost kritické.
Ať už je pravda kdekoliv, pobavila mě historka autora, jak jej v USA navštívila dvojice venkovských gopniků, kteří se hotovili jej zpracovat železnými tyčemi za to, že prý popisuje lživý a násilnický obraz jejich venkova.

Příběh začíná návratem opozdilých astronautů - průzkumníků, kterým se po cestě rozbil nadsvětelný pohon, a proto se vrátili o 150 let později, než měli. Zatímco část výpravy zůstane uvězněna na měsíční základně, hlavní postava se dostane na Zemi pokrytou solárními panely, absurdními městy a obyvateli degenerovanými v důsledku nepodařených genetických experimentů, kterým stále slouží automatizované město. A v podzemí jednoho města ale stále čeká ten určitý vynález.
Knížka má typické Zajdelovy kvality, tj. premisa dotažená ad absurdum s mnohými zamyšleními nad sociologickými a fyzikálními otázkami. Na své si přijdou i příznivci urbexu. Jen mi trochu vadí, že byla trochu nešťastně useknuta dějová linie na Měsíci. Baví mě, že v Zajdelových knihách se objevují reference na jiná klasická díla - no a tady dokonce knížka vtipně odkazuje sama na sebe.

9 15.03.2019

Obrazy výtvarníka Piranesiho mi nejsou neznámé (doporučuji vyhledat před čtením), a ostatně díky názvu mě knížka zaujala. Strange&Norrella jsem kdysi četla, ale co si z té mnohem obsáhlejší knížky pamatuji, jsou právě ty kousky, které připomínají scény z Piranesiho. Dokážu si představit, proč přesně tato knížka mnoha lidem nesedne, ostatně minimalismus (prostředí a postav) není pro každého. Zajímavý přístup k tématu ztráty paměti. Myslím, že Piranesi je důstojným zástupcem směru New weird, lepším, než mnoho těch, které tam oficiálně patří, asi protože se autorka vyhýbá potřebě šokovat násilím nebo sexuálními scénami.
Poznámka na konec: Není důležité si vytvářet mentální mapu toho Domu a pamatovat si, kde co je - stačí, že se tam vyzná protagonista samotný, a vám stačí vědět, že to má tři patra, a vypadá to zvrchu jako ohromný rozpadající se blok s mnoha čtvercovitými dvorky. Tohle mi zase připomíná berlínské Mietskasernen, jen mnohem rozsáhlejší.

8 18.11.2021

Kdyby se vypustily všechny myšlenkové pochody a ponechala jen přímá řeč a to, jak se svým okolím jedná, asi by dr. Bono nepůsobil takovým dojmem beznadějnýho vyhořelýho zoufalce. Jenomže, jak tady někdo napsal, nemá zřejmě žádnýho kamaráda a zanedbává svoje děcka, tak asi takový opravdu je.
Jenomže být vylitej nebo se zbytkáčem při operaci, pro to není omluva a myslím že by nebyla ani v případě, kdybychom se dozvěděli, proč vlastně začal chlastat poprvé.
S použitým stylem psaní bych tak problém neměla, jenže toho bylo prostě nějak moc. Někdy v půlce už jsem se začala těšit na nějakou knížku, která je psaná normálně spisovně.

Máte rádi knížky od Urbana?
Možná se vám bude líbit i tahle, protože se autor jím inspiruje v tom lepším - atmosférou zajímavých baráků a zákoutí, kam se sami můžete podívat nebo už je znáte, a když (už) nemůžete, aspoň si je vyhledat, viz třeba stránka s pohlednicemi starapraha.cz
Dokonce i ten kostelní přístavek, kde hlavní rozežranec bydlí, stále stojí - jen jsem si jej představila jako větší barabiznu. Nesedí mi tam ty vyloženě klasicky duchařské nebo pohádkové věci.
Děj by se mohl odehrávat před Lordem Mordem, kterého to nejvíc připomíná.
Ale Urban narozdíl od Stančíka ví, kdy přestat - po začátku, který mě nadchnul a číst i o těch jídlech mě docela bavilo, protože doplňovaly atmosféru spolu se zajímavostmi a reáliemi tehdejší doby, se pak hlavní rozežranec klátí od jednoho žrádla k druhému (z nichž chroustí polívka je asi jediný jídlo, který mi z těch tisíce nepřijde jako vyloženě odporný, a prokazatelně neni vymyšlený) a od jedné šukačky k druhé, zatímco někdo (opět urbanovsky bizarně) morduje další listonoše a děj se neposouvá (konečně a překvapivě to projednou nejsou prostitutky!).
V realitě tehdejšího zdravotnictví by spíše lovil zakutáleného svého ptáka ohníváka zpod kredence a dvanáctileté cigánky by zděšeně odvracely pohled od jeho příjicí rozežraného obličeje, než by se pouštěly do sexu s ním (ne, to že jsou z etnika, nedělá to co tam je, méně úchylným). Snad jediné ženské, které on neojede, jsou pozůstalé zavražděných pošťáků, ale kdyby došlo i na ně, tak mě to už nepřekvapí.
Když autor vytvořil za účelem dalších šukaček a žranic dějově bezvýznamnou odbočku do Paříže, tak už sem musela upustit mobil a chvíli koukat do zdi, to se nedalo tyjo. (Zajímavé je, že po 150 letech je cesta vlakem do Paříže složitá asi stále stejně nebo i víc.)
A k čemu pak jsou ty krásné a tajemné popisy prostředí, když slouží většinou jako kulisa k výše zmíněnému?
Ne že by se to nakonec nedalo dočíst, jen nevím, zda neni lepší si konec domyslet vlastní, protože asi cokoliv si tam vymyslíte, bude lepší, než jak to doopravdy skončí.

Zahrajem si drinking game. Zakaždým keď sa...pardon, kdy se, objeví slovo 'Sprunggeist'....Jejda, voni už sou pod stolem.
Jak autor sám někde řekl, a že toho řekl hodně, je to jak sen při chřipce. Sami ste ji nejspíš někdy měli, netřeba vysvětlovat. Nemusíte čekat, až budete v Tatrách neboli kamenném městě mrtvých, abyste si to dějiště představili, místo toho stačí mět horečku a obavy ze spadnutí z postele.
Je to frustrující. Autor by docela dobře mohl být nebo rád by byl slovenský E.A. Poe, kdyby ovšem tak nenatahoval a neopakoval. Možná jste četli Tmu téhož autora, nemusíte pak číst Priepasť, protože vás tam nejspíš budou frustrovat ty stejné věci.
A stejně jako tam, i tady jsem nakonec došla k otázce, proč vlastně pokračuju v tak nepříjemném čtení, co si z toho nakonec mám vzít.
Ale stejně jako u Trhliny oceňuji, že přináší jakýsi prvek záhady do krajiny, kam se snadno můžu podívat i já (fotky té skály jsem si zkoušela vyhledat).
Pohádka O slepičkovi a kohoutce tatry edition - moje teorie o zakončení byla ta, že vypravěč nakonec skočí, ale bezpečně dopadne na hromadu tvořenou všemi lidmi, kteří jej a ty předchozí přišli zachránit. Nakonec to nebylo tak od věci.
PS.: Jaktože se policie zřejmě vůbec nezajímala o obsah...no, jedné z těch tzv. Čechovových zbraní?
PPS.: Proč se lidé v tomhle typu příběhů vždy naserou, když po nich někdo chce vědět víc o nějakém temném tajemství? Já bejt dědkem s hromadou zážitků, tak se budu jen klepat na to, abych mohla povyprávět nějaké hrůzné historky, aniž by si ten posluchač myslel, že su mešuge.

7 28.10.2020

Stínadla se boří, mnoho let předtím, než je pan Foglar mohl vůbec vidět, a také oplývající dobrodružstvími, o jakých by rozhodně nepsal - totiž poněkud syflovitého charakteru. A do této bourací mizérie navíc ještě někdo začne mordovat zprostředkovatelky dohodnutelných náklonností.
Tady bych začla zívat, ale to by nesměla být knížka od Urbana. Mordy se dějí spíše na pozadí a hlavní uchrchlanec je pozorovatelem krátkého úseku dějin, kdy ta pro některé romantická, pro jiné nezdravá část Prahy zmizí, a kdy se tam objeví tzv. heroický prášek, přijede první auto...
Detektivní linka opět není nejsilnější, nicméně tohle v Urbanových knížkách ani nehledám. Líbí se mi, že autor vymyslel fiktivní setkání s významnou postavou lékařské historie a popisuje, jak ty drogové závislosti, tehdy ještě bez stříkaček, vlastně začaly, ač těžko říct, jak moc se zde držel reality.

7 11.08.2020

Knížka mě dost překvapila. Neznaje množství reálií, které se tady dozvíme, měla jsem historický Tibet za víceméně anarchistickou zemi, kde kromě klášterů a civilních obyvatel nic není...ale pánové na svém útěku před nespravedností na každém kroku a v každé vesnici o pár kočovnických stanech naráželi na zástupy úředníků a hodnostářů, jejichž úkolem bylo znepříjemnit jim cestu a nejlépe je poslat zpět za dráty - přitom to vypadalo jako země, kde se dva takoví ztratí jak nic.
Člověk může ze čtení získat dojem, že při té vší byrokracii přišli číňané vlastně k hotovému, dokud nepřečte druhý, poněkud depresivní díl po třiceti letech - Návrat do Tibetu. Který podle mě k této knížce neoddělitelně patří, bez ní bych si úplnější obraz neudělala. Systém který brání lidem v technickém pokroku a říká jim, že nejvyšší ctnost a cesta k osvícení je skoro umřít zimou a hladem, je sám o sobě asi neudržitelný, v druhém díle se dozvíme, že to co jej nahradilo, zrovna lepší nebylo.
Slovy kamaráda, který tam nedávno byl vlakem až do Lhasy: V Tibetu přeskočili tisíc let technického pokroku, a přecházejí rovnou do budoucnosti. V domech kde stále nemají vodu a netopí se (není čím) mají supermoderní bezdrátové technologie, venku jezdí elektromobily...
A slovy autora: Potřebovali změnu, ale ta bývala měla přijít zevnitř, nikoliv násilně zvenčí.
Top koment: Rawen616

7 24.05.2020