zarivybagr komentáře u knih

K odvaze a ptaní se i tam, kde ostatní mlčí, vybízející kniha. Připomíná Pascalovy myšlenky, jednak aforistickou formou, jednak hlubokými sondami do lidského údělu. Je v ní plno boje proti obecným pravdám, autonomní morálce, spekulativním metafyzickým systémům, pozitivismu a vědě, která si činí právo být završující pravdou. Velmi připomíná myšlení filosofa Šafaříka, styčné body by se našly i s Berďajevem, minimálně ve výzvách k osobnímu hledání, odporu k objektivaci, proti které oba dva staví osobní, jedinečnou mystickou cestu.

2 21.10.2015

Jedné noci a a nad ránem další den jsem přečetl sbírku ***O pohybu a nehybnosti jámy***. Podobně, jako u poezie Paula Célana - pocit přesahu, fascinace, nemožnost něco důležitého k tomu říct....o to víc ovšem vjem hlubokého existenciálního zážitku, jeho až tělesného smyslu...

Spojuji pro sebe dojem z obou jmenovaných básníků pro jejich jedinečnost, protože oba jsou kdesi na vrcholu, co je v poezii možné, protože k oběma se vracím, oba mě uhranuli na celý život.

Célan je pro mě příklad výsostně osobní soukromé řeči, esoterické, nicméně právě proto se kdesi ve výšinách dotýkající každé zkušenosti (jakoby v momentě, kdy se slova teprve rodí).

Bonnefoyova poezie je jak do momentu pěchované, milénia dlouhé tvoření kamene, niterně komponovaný nejistý chrám, v běžném životním momentě, ale tak intenzivně prožívaném, že se stává posvátným. Sbírka je mi uchopitelná teprve v celku celé kompozice - první čtení je jen obhlédnutí prostoru sémantického pohybu. Musím ji číst znovu, abych více splýval na detailech a nuancích, a prožil její další vrstvy. Zároveň ovšem cítím jistý odstup -

Oba zmíněné básníky spojuje jen nesmírná působivost (kde by se dalo dokázat, jak je v poezii slovo celistvé, významem, v němž je rozum = pojmové uchopení, jen podmnožinou celku a proto nemůže zcela uchopit nadřazené - není v zásadě možný žádný racionální "převod"). Jak jsem se dočetl v doslovu k Bonnefoyově knize, autor v tomto směru pracoval vědomě a cíleně.

Magie poetické strategie obou autorů je však zcela jiná - u Célana: stále se měnící, velmi variabilní plynné struktury, mnohobarevný kaleidoskop, vždy nová metaforika, nekonečno motivů, mnohost. U Bonnefoye - chvějivá pevnost, kámen, nahlížený z mnoha stran, propast jeho puklin, cílená jednota, minimalismus motivů i metaforiky.

U obou potom: hlavní průhled, transcendence sémantiky básní v meziprostoru vytvořeném poetickou magií, která otvírá do reality, či spíše jejího vjemu kdesi za - u obou je průnik intenzivní, silně zážitkový a těžko sdělitelný.

Kámen kdesi u stromu, uprostřed aleje u cesty, běžné místo. Vnímané s intenzitou svatého, rituálního prostoru - pak má každý verš v detailu mýtický význam. (Vybavuje se mi místo pod určitými stromy aleje ve dvou třetinách cesty mezi *NeuendorfB* a *Anklamem*, kde jsem svého času jezdil tak často na kole, nebo autostopem. Vytvořil jsem si tam právě takovou svatyni, ke které jsem se vracel). Mýtotvorný postup je u Bonnefoye velmi výrazný (nejde přitom o pár odkazů na antická jména, tato aluze je spíše zavádějící).

Použil jsem metaforu "kamene", pro neviditelně pracující dlouhověkost. Ale ústředním motivem sbírky je ***jáma***.

Řekl jsem, že k tak silné poezii, jako je ta Bonnefoye nemám moc co říct - a pak tu napíšu několik odstavců... možná jde jen o drzost...

Filozofická esej pro každého, koho zajímá autentické myšlení, které nemá primárně akademické cíle, ale věc samu (chybějící poznámkový aparát není chyba, ale záměr - autorka se nesnaží přesvědčit o své erudici, ta je vnímatelná za vším co píše, stejně tak není v žádném případě chybou, že eseje nesklouznou k historickým analýzám pojmů a komparaci autorit, což je naopak chyba velké části současné akademické produkce, většinou zcela bezcenné).

Filozofická esej, a kniha je ukázkovým případem tohoto žánru, velmi často bývá tím nejlepším, co ve filozofii vzniká, v tomto případě to platí dvojnásob. Autorka nestaví apriorně chtěný myšlenkový "systém", ani se nesnaží získat body za odborné citace, ale jde, ptá se, hledá, předkládá nám myšlení v činu, v tvorbě, v pohledu. A vychází přitom, velmi odvážně a originálně, z oblastí pro náš život až příliš "samozřejmých".

Brach-Chaina vidí hodnotu přímo v každodennosti a v ní přítomných otázkách. Naše existence založená na "mase", brilantní úvahy o smyslu a hodnotě potravinového řetězce, úvahy o obětech banálního násilí, které nedává žádný heroický či tragický smysl, nebo opravdu skvělá esej o vztazích a lásce, jejichž zásadní hodnotou je, že nám plněji otvírají existenci samotnou a další výborné texty.

O každé eseji by bylo možné napsat mnoho, každá obsahuje více velmi originálních postřehů a vždy inspiruje, otevírá k dalším otázkám, vyzývá k dialogu. Přesně tohle je skutečně živá filozofie, pro všechny, kteří nezapomněli na její původní smysl : ptát se bez předem jasných odpovědí....I na to, co je až příliš blízko (abychom k tomu většinou zůstávali slepí).

1 08.02.2023

Ne, v New Yorku jsem zatím nebyl (ale doufám, že se to zanedlouho povede). Ale četl jsem Kathy Acker, četl jsem Susan Sontag, miluju fotky Saula Leitera, Roberta Franka, poezii Johna Ashburryho a další místní básníky, hudbu Sonic Youth....To vše je pro mě New York.

Proč to píšu? Protože výše jmenovaní různě vytvořili nějaký obraz tohoto velkoměsta, sice v jiných dekádách, ale obraz, který rezonuje a oslovuje. Kterému věřím. Který má hloubku. Který má obsah a smysl...

Ne, neznám současný New York, ale nevěřím, že ho Miřenka Čechová textem sice plným současných témat, v jakési pochybné psedobeatnické blamáži, podává. Nevěřím té knize vůbec nic - už od pochybné formy. Fiktivní dokument? O čem? O vlastních předsudcích? O tom, že autorka by možná hledala nový start v New Yorku, kdyby shodou okolností nepobývala v luxusu stipendia nadačního fondu?

Nic proti fikci, jenže tohle si hraje na prožitost. Ale opravdu jen hraje. Nevadí mi mix angličtiny a češtiny, žil jsem v cizině, ale zkoušet takto nahodit iluzi autenticity chápání něčeho, co autorka asi viděla jen na povrchu, tipuju přes pár parties spojených s aktivitami kolem stipendia, je prostě slabé...

Ale promo kolem pořádné... a rovnou z toho i divadlo.... a reklamy kolem ....

Proč se jmenuje hlavní hrdinka jmenuje Mackenzie ? :)

Jsou autoři u nichž cítím za motivy k určitému syžetu a stylu vyprávění, jako existenciální puzení k výpovědi, nutkavou potřebu vyjádřit "pravdu", tak jak ji autor sám vnímá. I takoví autoři jsou často hraví, alespoň nejlepší z nich, ale hravost není bazální rovinou jejich děl, nevyřčená osobní touha po pravdivosti je u nich zásadnější, i u děl, která nejsou přímo autobiografická.

A pak jsou tvůrci fikcí, kteří od svých témat mají větší odstup, dokáží si s formami vyprávění hrát z jistého nadhledu, a píšou velmi často i o něčem, co s nimi samotnými vůbec nijak nesouvisí.

Dnes je knižní trh přeplněn braky fikčních "kouzelníků", jejichž hlavní starostí je vytvořit něco prodejného, šokujícího, co zaujme na první čtení exotičností tématu apod. Většina takových knih zapadne do hnojiště dějin ještě dřív, než byla vydaná. Jsou jen blbou zábavou, lacinou, bulvární a bez valné ceny.

Ale pak jsou autoři, u nichž je literární hra a odstup základní rovinou psaní, nicméně jsou schopní téma uchopit tak, že se odstup prolíná se silným zaujetím a vynikajícím zpracováním (v němž je osobnost autora rozptýlená, ale silně a jedinečně také přítomná).

Tam někde vidím Nabokova po přečtení "Skutečného života Sebastiana Knighta", první knihy, kterou jsem od něj četl ("Lolitu" znám zatím pouze z filmového zpracování). Vlastně jsem si chtěl hlavně ověřit, jaký byl autor mimo popularitu "Lolity", zda je pro mě zajímavý.

Ano je a velmi, jsem příjemně překvapený. Vidím ho někde velmi blízko v autorském naladění jako třeba mladšího Johna Fowlese, oba byli spisovateli mimořádně vzdělanými, poučenými, talentovanými a jedinečnými.

Zmiňuji otázky kolem spisovatelství i proto, že jsou samotným tématem knihy. Vypravěč pátrá po stopách a životě zesnulého bratra, spisovatele.

A Nabokov si skrze něj, ale především skrze situace, jemně ironizující kriminální žánr, hraje s tématem autorských biografií a literární kritiky.

Knihu napsal v rané fázi své tvorby, a je u ní znát, že si jistě nějak kladl otázky smyslu literatury ve vztahu k životu, že přemýšlel, čemu a proč chce zasvětit vlastní život v dalším čase a také a především, že se pouští do oblasti, kde kolem něj budou kroužit otázky spojitosti díla a jeho vlastního života, že na tohle musí být připraven. A jakoby chtěl celou tu biografickou snahu dopředu zpochybnit, ukázat její nejednoznačnost, složitost a problematičnost především ve vztahu k otázce "pravdy o autorovi".

Vypravěč, tím, že zesnulý spisovatel je jeho bratr, je ve svém hledání veden citovými motivy, což je pro Nabokova mnohonásobně něco víc, než ziskuchtivá snaha spisovatelova sekretáře si biografií známého autora urvat svůj kus "koláče slávy".

Sekretářův výtvor je neosobní, vysvětluje život a dílo Knighta tupými frázemi a vypravěč se od něj nejenže celou knihu distancuje, právě osobním přístupem, vnímá jej jako cosi úplně podřadného, oprávněně se mu vysmívá jako svého druhu slovní fekálii, o které v jisté fázi knihy raději vědomě přestane vůbec mluvit. Samozřejmě je směšná také i postava sekretáře jako taková.

K čemu ve svém pátrání dojde ale vypraveč? Především ke zjištění, že bratr je pryč, že pátrání bylo mimo jiné, nebo hlavně jakýmsi pokusem jej pochopením pro sebe, oživit. To je však snaha do velké míry marná.

A pak také, že přesto, že se sám do souvislostí bratrova života, tedy do vztahů s lidmi, kteří v jeho životě byli významní, zaplete, není schopen o něm pochopit jednoznačnou pravdu, že otázek spíše přibývá.

A to je přece pochopitelné nejen u spisovatelů - lidské příběhy kohokoliv z nás, nejsou linenární rovnicí, která by dávala pevnou a jistou odpověď ve stylu "X =..."

Ironie, hra a jistý výsměch vůči této snaze je na místě, a Nabokov si s vícevrstvým pohledem umí hrát velmi obratně, dodnes je život mnoha umělců hodnocen jako jakési nelidsky přímé naplnění dopředu stanovených tezí a pojmů.

Zajímavé je taky nejednoznačné uchopení samotného díla Sebastiana, díla, které jakoby patřilo spíše právě do kategorie existenciálních výpovědí, navíc s experimentující tendencí. Dílo na jednu stranu vynikající, na druhou směšné a do sebe zahleděné. Nejen v tomto bodě, ale i jiným způsobem je tak v Nabokově knize přítomna polemika s modernismem. Říkám polemika, tedy víceplánový kritický vztah, který se zároveň nebrání inspiraci, nejde o jednoznačné zavržení.

A před všechny intelektuální finesy, lze jeho knihu číst jako dobrodružný příběh, který krásně plyne a strhne - zde vidím souvislost s Fowlesem velmi jasně.

Výsledkem přečtení této knihy pro mě je, že jsem si od Nabokova pořídil vše, co je k sehnání a těším se na další četbu.

1 14.02.2022

Formálně pro mě obtížná k četbě literatura. Zrání mladého muže, Joyceho autobiografie. Určující motiv církevní školy, nasáknutí katolickými motivy hříchu, viny, pekla, mladíkovo přestoupení a začátek pohlavní touhy, kdy zcela téměř bez sebe lovil prostitutky v bordelech. Následná několikastránková pasáž popisu pekla z úst kněze představuje Boží soud jako projev velmi brutálního a trvalého mučení těla i duše, jako projev nekončícího zavržení a postupné, nekonečné zkázy bez naděje. Štěpán po strachu z tohoto obrazu se kaje, stává se natolik a příkladně zbožným, že je ve škole profesory zvolen ke kněžské službě. Až halucinogenními obrazy zrání a rozhodování se Štěpán nakonec rozhodne nabídku nepřijmout. Scéna na pláži, kdy si v náznaku svobody (v celém díle spjatém s letem ptáků) uvědomí, co je jeho cestou, kde hledat a co vytvářet. Rozhodne se pro umění. Následné scény z koleje, kde jeho přesvědčení a rozhodnutí graduje, rozhovory se spolužáky podané jemně načrtnutými, opravdovými dialogy puberťáků, rozhovor, kde Štěpán popisuje svou estetickou koncepci postavenou na Akvinském.

Věty jsou lámané, neustále se objevují vnitřní obrazy Štěpána, vtahování vnějšího do nich. Stylově vnímám tento kus rozporně, silné jsou pro mě motivy, motiv zrání, text však jakoby stále zadrhává, neteče, láme se. Je vskutku podivný (tak ale i J. Odysseus), problém není ve zdůraznění vnitřního, jako spíš ve způsobu řeči, v jakési lepenosti, mnohopohledovosti, nejednotnosti. Forma se také v průběhu mění, na konci, po posledním rozhovoru s Crandym, kdy Štěpán stvrzuje své umělecké rozhodnutí, následují deníkové zápisky počínajícího umělce, rozhodnutého jít svou cestou, za svou představou svobody.

Přesto literatura hodná obdivu a ve svém modernistickém pojetí i následování !

1 22.10.2015

Krátká novelka, "dle kritiky jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury posledního desetiletí". Nu,relativně dobře řemeslně napsáno, ale celá ta nesmyslná konstrukce této prózy! Nedostatek výrazu, vnitřního puzení k vyslovení něčeho důležitého nahrazen umnou fabulací, která se má jevit překvapivou. Zde prolínání vztahu s psaním povídky o něm, závěrečný tragický konec pak předeslán v povídce. Samotný tento závěr ale působí nesmírně strojeně. ploše, proč by Agnes opravdu šla do lesa zmrznout, kromě naplnění autorovy konstrukce? Kvůli tomu, že potratila? Nic nedovozuje pocit, že by měla sebevražedné sklony a důvody, ani že by byla nesvéprávná, které se řekne skoč a ona skočí. Fabule jako ilustrace teze. Teze zde je ovlivnění skutečnosti fikcí (asi autorův sen, jakožto tvůrce by asi chtěl mít větší dosah svých děl). Že je tohle dílo považováno za zásadní je známka úpadku. Literatura jako estráda a přehlídka šokujících příběhů. Hmmm.....

"Není tomu však tak, že by Já v obou vztazích, Já-Ty a Já-Ono, bylo stejné. Tehdy a tam, kde se na bytosti pohlíží jako na předměty pozorování, promýšlení, používání, byť i z hlediska péče a podpory, a kde se s nimi takto zachází, tam se říká jiné Já, tam je činné jiné Já, tam existuje jiné Já, než tam, kde někdo celou svou bytostí stojí tváří v tvář jiné bytosti a vstupuje do bytostného vztahu k ní. Každý, kdo na sobě poznal obojí- a patří k lidskému životu, že každý na sobě obojí pozná a stále znovu poznává -, ten ví, o čem mluvím. Obojí společně tvoří lidskou existenci, záleží pouze na tom, kdo z nich je mistrem a kdo učedníkem. Jde o to, aby vztah Já-Ty zůstal mistrem; vždyť jako pouhý pomocník je samosebou k nepotřebě, a jestliže nevládne, uvadá."

Právě tyto slova vidím jako jádro celé knihy. S tím, že hledání Boha je pro Bubera právě postaveno na vztahu Já-Ty, že Bůh je pro něj transcendentní skutečností, kterou je možno milovat jako osobu, jako věčné Ty. Buber tak kritizuje boha filosofů, který je pouhou ideou, ať už věčného dobra, nebo ideou Boha. Kritizuje také pojetí psychologické, především Jungovo, pro nějž je Bůh pouze jakýmsi bodem v nevědomí subjektu. Odmítá Jungovo prohlášení že Bůh bez lidského subjektu vůbec neexistuje.

Podle Bubera se nacházíme v období temnoty Boží, kterou jsme si ovšem způsobili sami a to tím, že mezi sebe a skutečnost stavíme zeď tvořenou instrumentálním, účelovým přístupem, který Buber nazývá Já-Ono. Tento přístup převažuje jak ve vztahu k druhým lidským bytostem, tak ve vztahu k bytosti Boha, řešení je právě znovuuschopnění se vztahu Já-Ty, přímého, existenciálního kontaktu.

Je mi Buberovo uvažování vyzdvihující vztahovost a přijetí druhého, jeho vnitřní spatření, velmi blízké. Jeho psaný styl je však lámaný, hodně těžkopádný, je docela těžké se do něj začíst. Nicnémě pojí se mi jeho myšlenky s Berďajevem a jinými pro mě podnětnými filosofy víry. Jistě jeden z mantinelů pro hledání Boha a jeho správného pojetí.

1 22.10.2015

Modernistický román terstského autora, kterého pro svět objevil James Joyce. Přeci jen jsem jej nakonec dočetl a byl to pro mě zážitek zcela jinakého autorského světa. Nedramatické prožívání, psáno téměř bez emocí, analyticky a s určitým lehce humorným nadhledem.
-----------------
S odstupem musím říct, že onen lehký, ironizující tón, neznamená, že kniha nemá hloubku, a výstižnost. I po delší době ve mě zůstává živá a chystám se ji přečíst podruhé.

1 22.10.2015

Velmi cenná a dobrá studie. V mnohém se blíží pražské strukturalistické škole, vychází z umělecké (básnické) promluvy chápané jako fenomén, v návaznosti na teze Šklovského jako fenomén aktualizační, ozvlášťnující, těžký, oproti běžné promluvě, která je automatizovaná a lehká.

V druhé kapitole se autor zabývá kritikou literárních teorií postavených na logických teoriích možných světů (teorie fikčních světů - u nás je zastupuje především Doležal). Vytyčuje dvě roviny čtení, vertikální, zaměřenou na vztah prostředkující předmětné reprezentace díla, kde je za základ brán svět viděný jako agregát předmětů, událostí a postav a čtení vertikální, kdy se nám otevírá celkový výraz díla v estetickém postoji.

Tento celkový výraz pak autor pojmenovává jako mizení předmětného a vyjevování se nepředmětného základu skutečnosti (v návaznosti na filosofii Heideggera a Patočky), jako vplývání předmětné komponenty zkušenosti do komponenty objektivně nevykazatelné. Nazývá takové dění fikčnosti (fikce je zde pojímána jako dynamický proces určitého stávání se) jako mizení předmětu, jako stávání se ne-předmětem.

Vývody a závěr jsou velmi blízké pojetí Pražské strukturalistické školy, která také postuluje dílo v estetickém postoji jako vztažené k celku světa, jako autonomní znak, který nějakým způsobem reprezentuje celek zkušenosti.

1 22.10.2015

Třetí čtení knihy, kterou mohu považovat za svou filosofickou bibli. Kdybych z ní chtěl vybrat důležité citace, musel bych ji přepsat celou....
Kéž by křesťanství v co největší míře bylo postaveno na tak důsledném promyšlení jeho smyslu, jako to učinil Berďajev. Jeho kniha má skutečně moc osvobozovat, především od špatných modelů myšlení a zcestných výkladů Kristova poselství...

1 21.10.2015

Velmi spřízněná duše. Autor, člověk, který zcela jasně pochopil, co znamená "být a žít v Bohu" a kdo, nebo co, je Bůh. Zároveň si velmi silně uvědomoval, jak těžce sdělitelná, pokud vůbec, je tato zkušenost, toto poznání pro ty, kteří žijí v zajetí nevědomosti. Celý Lazebník je prodchnut Weinerovým útrpným pokusem se k duši nevědomého čtenáře různými triky probourat. Jak při tom musel trpět ! Velmi dobře rozumím jeho pocitům osamělosti....

1 21.10.2015

Půvabná novelka o kokršpaněli Flushovi patřící nemocné básnířce Browningové (reálná básnířka E.B. Browningová, autorka Portugalských sonetů a Aurory Leigh). Woolfová zachycuje fiktivní životopis psa od narození po smrt a pozadí reálného života Browningové s velkou citlivostí a láskou ke psům. jejich vnímání, cítění, věrnosti a prožívání

1 21.10.2015

Dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející aksezi ranně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.

1 21.10.2015

Jak jinak u Cvetajevové, než velmi emotivní, vášnivé a výborně napsané verše. Svůj pobyt v Čechách, v Praze, hodnotila jako své nejšťastnější období, rozhodně je zde cítit silný vztah. Její verše reflektují ponížení Mnichovské dohody, předválečné a válečné roky. Hrají však velmi na strunu nacionalismu, vášnivého vlastenectví, což mi není vůbec blízké, ale pro situaci před druhou světovou válkou jde o naladění typické a těžko ho dnes soudit. Vášeň, vášnivý přístup k společenskému životu má ale asi k zápalu pro ideje, pro modly, pro takzvanou službu "vyšším" cílům, vždy blízko.

1 21.10.2015

Velmi osobní dílko, tvrdě prožité. S odkazy na autorovo promýšlení těla ("Corpus" ad.), s mnoha silnými otázkami. Koncentrované psaní o tématu, o kterém se příliš filosoficky nepíše - což se ale začíná měnit. Nancyho zásadní téma singulárně-plurální existence, či synkopické identity se přenáší do samotného vnímání vlastního těla - což po přijetí transplantovaného srdce "někoho jiného", není divu.

Nicméně autor se dožil nakonec s transplantovaným srdcem více než 30 let - "vetřelec" se tak stal velmi zásadní pomocí - i přes proměnu "já" a utrpení. Zásadní a nezodpověditelné otázky o délce života, hledání významu v něčem, co je patrně nahodilé atd.

04.04.2024

Kniha G. rozhovorů. Sám je koncipoval jako druh průvodce po svých dílech. Určujícími tématy jsou forma a nezralost, G. zásadní pojmy, jejich projevy v jeho díle, jejich projevy v životě, společnosti. G. se neustále hlásí k svému selskému původu, snaží se, tváří se být lidovým, blízko zemi, skutečnosti. Přitom jeho díla svou bizarností a patologií se zdají být vším jiným, jen ne lidovým čtením.
Občas brilantní postřehy, poutavé popisy jeho životního stavu v Argentině. Vším se prolíná veliká sebestřednost, ale také sympatický vzdor. Vzdor proti snaze být ukončeným, hotovým, vzdor nezralosti proti zralosti. G. se zde představuje jako vyznavač kultu nedořečeného, nevyzrálého mládí. Silná také jeho vůle stát se tvůrcem, autorem, silné jeho překonávání překážek (psaní tajně při práci v bance atd.), povzbuzující výsledek, kdy se mu zamýšlený cíl skutečně povedl a kolem 60-ti let se stal známým, i zajištěným autorem. I proti této formě, proti tomuto hotovému Gombrowiczovi se však na stáří bouří, kniha končí úvahou o možnosti rozbití této krusty.

22.10.2015

Formálně vynikající sarkastická kniha. Davový příběh nekonečné fronty na zboží v dobách ruského reálného socialismu. Přesvědčivé, velmi jemně vypozorované slova, dialogy, šum davu, natolik realistické, že se zdá, jakoby autor nahrával reálnou situaci na diktafon a poté ji přepisoval. Mikropříběhy většinou bezejmenných lidí z davu fronty, v mnoha okamžicích je hlavní postavou sama fronta, její zákruty, její čas, její přesuny (například přesun o pár ulic dál ke kontejneru s kvasem). Pohled zvnějšku, skrze hovory, slova, prázdnou vatu na lidský pobyt v absurdní situaci. Zakončeno scénou, kdy jeden z fronty se schová před deštěm k ženě, s níž se nakonec pomiluje a která se ukáže být prodavačkou fronty. Skrze soulož si tak pro další den získá přednostní místo. Přes nespornou ironizaci je zde i velké pochopení pro malé lidské příběhy, pro trapnost, ale i milost lidského mnohdy bezduchého hemžení.

Nečekaně silná novelka přečtená na jeden zátah. Vztah syna k matce, její osobnost a především umírání. Celá drobná kniha se skládá z několika málo situací - obrazů:
- kluk společně s matkou na výletě za příbuznými jejího právě zemřelého otce
- popis klukovského strachu při máminých hysteriích a výbuších
- s matkou o berlích na horské cestě, kam chodíval často její zesnulý muž
- matka umírající

Silné a jemné popisy, zvlášť dětsky viděné cesty vlakem, připomínající styl Handkeho. Křehká a strhující láska autora v závěru, meditativně řvoucí pasáže o smrti, o bolesti.

22.10.2015

Flaubert ve svých dopisech skládá poklonu Umění, které je pro něj náboženstvím a které klade výš než samotný život. Autor má být ve svém díle jako Bůh (vnímaný Spinozovsky jako sama příroda) - tedy neviditelný a všudypřítomný. Opakovaně jde Flaubert v uctívání formy tak daleko, že popírá jakýkoliv význam látky a sní o formálně dokonalém díle, o vrcholu formálního Umění. Velkým paradoxem je tato snaha o maximální potlačení autora a jinde publikovaný jeho výrok "paní Bovaryová jsem já". V této jeho nejlepší a nejznámější knize zpracovává přeci své velké životní téma - člověka, jenž je zcela v zajetí literatury (modly Umění), pro kterého je život možný jen jako snaha o připodobnění literárním vzorům. Paradoxně tak největší sílu tvoří opovrhovaná látka, která u Flauberta vychází právě z jeho vlastního života. Kniha, kde je autor přítomen vlastní zkušeností, nejen jako vševědoucí Bůh v pozadí. Rozhodně ovšem inspirativní čtení zachycující vnitřní utváření spisovatele i okolnosti jeho tvůrčího procesu.

22.10.2015