vlkcz komentáře u knih

Asi 4,5*.
Jsou tu všechny ingredience Medvědína, ale na mnoha místech jsem se nemohl zbavit dojmu, že už je to trochu moc na efekt. Taky mě tentokrát rušily ty náznaky budoucích událostí, přičemž při jejich naplnění už se nekonal ten WOW efekt jako v Medvědíně.
To ale nic nemění na tom, že je to skvělá knížka. Humanistická, realistická, krutá i dojemná a hlavně výborně napsaná.

18 20.07.2022

Asi 4,5*. K dokonalosti této skvělé knize něco málo chybělo, i když to bude spíš otázkou mého založení. Na rozdíl od většiny zde hodnotících mi nesedla forma dopisů. Jednak pro poměrně velký počet pisatelů, takže jsem v nich občas měl trochu zmatek (pro překladatelku muselo být dost náročné vystihnout odlišný sloh každého z nich), jednak pro zpravidla krátký rozsah zprávy, který mi nedal prostor pro dostatečné napojení na ně.
Ale jinak souhlasím s většinou zde už vyřčených superlativů. Zajímavé téma trochu jiné 2. světové války v pro nás neobvyklém prostředí, podpořené originálním pohledem na vztahy okupantů a usedlíků, přesně namíchaná směs humoru, napětí a mírné melancholie.
Svým způsobem vyjímečná kniha.

18 08.05.2021

Když už tady padají různá přirovnání k Agatě Christie, Claire North a dalším, já od začátku viděl filmovou řeč Davida Lynche.
Originálně pospojované neoriginální motivy. Escape game s motivy Na Hromnice o den více s Poeovsky temnou atmosférou starých šlechtických sídel, zabydlená panoptikem, téměř bez výjimky, nesympatických postav.
Tak do půlky jsem si říkal, že na detektivku celkem dobré a že ty 4* asi budou zasloužené. S postupujícím časem, kdy se začaly objevovat i přesahy do jiných témat a žánrů jsem svoje mínění měnil a i když těch 5* není úplně bezchybných, kniha si je určitě zaslouží. Jen člověk musí akceptovat pozvolný styl vyprávění.
A je kniha vyprávěna více než dvěma perspektivami, když vypravěčem je stále jedna osoba, byť v různých tělech?

17 23.01.2024

Osm textů, převážně z 20. a 30. let minulého století, ve kterých se Jung věnuje otázkám vývoje dětské psychiky a výchovy, často se objevuje také myšlenka sebevýchovy. To vše podáno z pohledu analytické psychologie.
"O konfliktech dětské duše" je nejranější text a na klinickém případu ilustruje, jak si dítě osvojuje svět.
Podobnému tématu se věnuje i druhý text, předmluva ke knize Analýza duše dítěte od F. Wickes. Jednou z hlavních myšlenek je, že dítě do značné míry participuje na psychice rodičů a mnohé z dětských psychických poruch jsou spíše projevem narušené psychiky rodičů.
Uceleněji se pak tento koncept objevuje ve třetím textu, přednášce "Význam analytické psychologie pro výchovu".
Zhruba třetinu knihy tvoří čtvrtá část knihy, soubor tří přednášek pod souhrnným názvem "Analytická psychologie a výchova". V nich na klinických případech demonstruje různé typy dětských psychických poruch, srovnává pohled analytické psychologie s přístupy Freuda a Adlera, rozdíly mezi vytěsněním a potlačením, s tím spojenou problematikou vzniku osobního nevědomí. Na závěr pak zdůrazňuje, že pro správnou výchovu a výuku dítěte je nutná i sebevýchova vychovatelů (rodičů a učitelů).
"V metodě totiž úspěch výuky nespočívá. Koneckonců přece není výhradním účelem školy, aby cpala do hlav vědění. Škola má děti vzdělávat tak, aby z nich byli skuteční lidé. Nezáleží na tom, s jak velkým nákladem vědění mladý člověk ze školy vychází, nýbrž jestli se škole podařilo vymanit jej z nevědomé identity s rodinou a udělat z něho člověka, který si je sebe vědom. Bez tohoto vědomí sebe samého nebude nikdy vědět, co skutečně chce. Zůstane trvale ve stavu závislosti a bude pouze napodobovat, s pocitem zneuznání a utlačenosti."
Nejpozdějším textem je "Nadaný" z roku 1946, kde se Jung zabývá výchovou a zejména výukou dětí s nadprůměrnými schopnostmi. Upozorňuje, že nadprůměrné schopnosti se mohou objevovat v různých formách a třeba vyjímečné nadání v praktických činnostech se ve škole nemusí projevit a být rozpoznáno. Staví se proti vytváření tříd pro nadprůměrné žáky a zdůvodňuje, proč to není vhodné.
V přednášce "Význam nevědomí pro individuální výchovu" Jung rozlišuje tři typy výchovy (příkladem, kolektivní výchova a individuální výchova) a uvádí kdy se která forma jak uplatňuje.
V článku "O vzniku osobnosti" se Jung zabývá pojmem osobnost, kterou chápe jako do celosti rozvinutou lidskou bytost a jak vychovat tuto osobnost. Zde naráží na nekompetentnost rodičů i učitelů, kteří "...Jeden vedle druhého měli výchovu stejně defektní jako děti, které by měli vychovávat, a zpravidla jsou stejně tak málo osobnostmi jako ony..." Z toho opět vyplývá silný důraz na sebevýchovu vychovatelů. "Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má byt vychováno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele."
Závěrečným textem je pak "Manželství jako psychologický vztah", kde poukzuje na to, že i manželství ovlivňují do značné míry nevědomé faktory, které se projevují u "aktérů" a že ke skutečnému vztahu může dojít až po jejich zvědomění.
Přestože jsou některé texty již přes 100 let staré, myšlenky v nich obsažené jsou stále aktuální a mnohdy ještě dnes téměř revoluční.
Čirá intelektuální radost.

17 23.05.2023

Na severský humor musí být, myslím, člověk naladěný. S tím já problémy nemám, takže jsem si čtení užil. Ale není to nějaká třeskutá sranda od začátku do konce. Stejně tak, jako to není úplná detektivka, i když mrtvoly se v ději také najdou. A zároveň je tam hodně myšlenek, které člověka vyprovokují, aby nějak reflektoval vlastní život a konečnost. Všechno v tom správném poměru, okořeněné špetkou erotiky dává dohromady výbornou knihu.

17 01.11.2022

Geniální. To se prostě nedá hodnotit jinak. Příběhy jako matrjošky, každý vyprávěný jinou formou, jiným stylem jazyka, vnitřní provázanost, spousta hlubokých a znepokojujících myšlenek.

17 02.04.2019

Uznávám, že jde o nesmírně silnou knihu, jenže mě prostě Lustigův styl, jak se opakovaně přesvědčuji, nesedí.
Tady jsem navíc měl problém i s logickými lapsy (tisíc kilometrů do Hamburgu za sedm hodin, do Švýcarska ještě rychleji) a neskutečnou naivitou postav. I když ona naděje umí být někdy pěkná svině. Užvaněný Brenske mi občas připomínal Rudišova Winterberga, ale ten měl už svůj věk, Brenske je jenom odpudivá kreatura.

16 31.08.2023

Formálně jde spíš o třináct povídek, které ale dávají dohromady souvislý děj, než o román. Ale to vůbec nevadí. Mitchell dokázal podat rok dospívajícího chlapce s hlubokým vhledem a porozuměním. A odkazy na další literární díla, včetně vlastního Atlasu mraků pobavil.

16 13.04.2023

Tohle se tak těžko hodnotí.
Strhující příběh jednoho z řady talentů až géniů, kterým nebyl dán dlouhý život a oni, jako kdyby to věděli, žili rychle. Mozart (ostatně i Miloš Štědroň v doslovu zmiňuje Schafferova či Formanova Amadea), Hendrix, Morrison, Marilyn Monroe, Sylvia Plath a další. Výpověď o době a svazujících konvencích.
Kateřina Tučková v nezvyklém formátu divadelní hry. Přiznávám, že jsem řadu scén přímo viděl před sebou a říkal si, to je skvělé. Na druhou stranu mi řada obrazů přišla pro divadlo příliš matoucí. Zejména pro velké množství postav, které jsou známé, jenže jejich totožnost není z děje (narozdíl od scénáře, kde jsou jejich promluvy přiřazeny ke jménu) úplně zřejmá. Nevím, jak na divadle působí posunování času a lokality pomocí komentářů. Takhle to vnímám trochu uměle. Ale zvědavost byla podnícena, a pokud se naskytne možnost určitě shlédnu i skutečné divadelní představení.
Nicméně autorka napsala, tak jak to umí, opět zajímavý text, kterému by možná slušelo i filmové zpracování, případně románová forma. Takto to je trochu kaleidoskopické a neuspořádané.

16 08.08.2022

Asi jsem taoista, jen jsem o tom nevěděl. Nebo aspoň překlad a poznámky Berty Krebsové se natolik potkaly s mým vnitřním nastavením, že texty mi ve většině přišly krystalicky jasné. Ne že bych je byl schopen srozumitelně vysvětlovat (ostatně "Tao které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao..."), ale rozezněly něco ve mně, co mi říká: "Ano, to je ono. To je Pravda."

16 04.04.2020

Tuhle knížku doporučuji všem jako první setkání s Robertem Heinleinem. Je v ní všechno, co se pak objevuje ve všech jeho dalších románech. Svěží tempo vyprávění, neotřelá zápletka, vypjatý individualismus hrdinů, to všechno okořeněno osobitým humorem. Ve srovnání s jeho pozdějšími díly tu ale chybí některé kontroverznější prvky a vše je takové "učesané".

Druhý Joona vysoce překonal toho prvního, takže nakonec ani nelituju, že jsem se do něj několik let po Hypnotizérovi začetl. Ale na druhou stranu pořád nic, po čem bych hned sháněl další díl. Asi na něj dojde, ale zase to bude nějakou dobu trvat.
Příběh je tentokrát vyprávěn "kompaktněji", není v něm moc retrospektiv a taky toho Joony je tu víc. Ale když už švédské krimi, tak pořád radši sáhnu po Kallentoftově Malin Forsové.

15 06.01.2024

Konečně jsem si splnil slib, který jsem si dal při sledování filmu Dům u jezera, kde o knize Sandra Bullock velmi zajímavě mluví. A upřímně mě Anna Elliotová zaujala ještě více než Elizabeth Bennetová v Pýše a předsudku. To, že Austenová psala Annu již jako zralá žena, se projevuje i v její hrdince, která již také má nějaké životní zkušenosti a dovede se z nich poučit.
Při čtení může člověk snadno podlehnout dojmu, že Anna Elliotová je ranější dílo, než Austenové nejznámější román, protože rozhodně není psáno tak lehkým perem jako Pýcha a předsudek. Ale domnívám se, že to byl úmysl. Zatímco P+P vnímám spíš jako lehkou love story především k pobavení, Anna Elliotová na mě působí jako životní výpověď ženy o jejím údělu v době, která jí nepřeje. Přesto je plná víry v dobro a sílu lásky. A řada pasáží (např. rozhovor s kapitánem Harvillem ze závěru knihy) působí vyloženě současně.
Velice příjemný zážitek.

15 19.02.2023

Nevím, zda to je kvůli mým vysokým očekáváním, ale vzhledem ke zdejším hodnocením jde pro mě víceméně o zklamání. Ne závratné, ale přeci jenom.
Člověku se nutně musí, alespoň občas, vybavit Atlas mraků. I zde se objevuje prolínaní časových rovin, ale ta vazba mezi hrdiny není mystická a je čtenáři předkládána na podnose, takže nad ní nemusí moc přemýšlet. Také rozdělení do krátkých kapitol moc nepomáhá k navázání bližšího vztahu s hrdiny.
Jako čistě psychologický, vztahový román by Historie včel, myslím, obstála víc, ekologické motivy, jakkoliv je považuji v životě za důležité, tady spíš ruší a dělají z knihy trochu agitku. Což mě dráždí, protože přesvědčené není třeba přesvědčovat a ostatní takováhle forma spíš popudí. Stejně tak, jako když se jako argumenty používají polopravdy a mýty, jako například v textu několikrát zmiňovaný výrok Alberta Einsteina. Příroda opravdu není závislá jen na včelách, jako opylovači mohou působit i jiné druhy hmyzu a třeba obilí si vystačí s větrem.
Nejuvěřitelnější mi přišla současná linka, v té z 19. století jsem se párkrát pozastavil nad věcmi, které mi přišly jako anachronismus, i když jsem nedohledával, takže možná moje chyba. Navíc William je ze všech tří hlavních hrdinů nejprotivnější. A v té z budoucnosti je už tolik logických děr, že se vážně brát nedá.
Nemám nic proti ekologickým tématům, ale musí se umět. Ve srovnání s Historií včel například Bacigalupovi Prachožrouti, přestože jde v podstatě o dětskou knížku, působí mnohem věrohodněji a naléhavěji.
Za mě průměr, spíš slabší.

15 13.12.2022

Pro člověka, který o tématu něco ví, se samozřejmě nejedná o nic fenomenálního. Ale pokud knihu člověk bere jako vstupní bránu k osobnosti Milady Horákové pro mladé "čtenáře", je udělaná výborně. Už jen tím, že se nevěnuje jenom Miladě Horákové, ale její příběh zasazuje do dobových souvislostí. A medailónky v závěru jsou třešničkou na dortu.

15 24.11.2022

Hodnocení jako u předchozích dílů. Tentokrát rozvláčný začátek se spoustou postav. Poté se děj rozběhne, ale Židovek se týká jenom zlomek děje, i když celý román se kolem antisemitismu točí. Myslím, že podává celkem věrný obraz, trochu boří mýtus osvíceného přítele krále Karla, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
I přes značný počet tiskových a korektorských chyb (ale u Moby to člověk prostě čeká), jsem si čtení užil.

15 04.08.2022

Já s autorem souhlasím v jeho hlavní premise, že svět je lepší, než vypadá. Možná je to tím, že jsem jeho testem prošel lépe než šimpanzi. Jenže způsob, kterým to autor podává, je na mnoha místech... manipulativní? Nebo je snad korektní demonstrovat posun k lepšímu srovnáním počtu zabitých ve válkách v letech 2016 a 1942? Že by to nevypadalo tak přesvědčivě, kdyby si vybral třeba rok 1932? Nebo ukazovat pokrok ve vědě srovnáním milionů publikovaných vědeckých článků v roce 2015 s desítkami v roce 1650? To jako vážně? Bez přihlédnutí ke snadnosti publikování a s ignorováním replikační krize, která z těch milionů dělá tři čtvrtiny nevěrohodnými? Nebo srovnávat data, kde není jasná metodika, jak se sbírala, případně se dokonce ví, že se měnila? Je svět lepší, když se o tisíce procent zvedla rozloha chráněných území (bez přihlédnutí k tomu, že se vychází z nízké počáteční hodnoty)? To samé s počtem chráněných živočichů. A tak by se dalo pokračovat téměř každou kapitolou. Kde je to tolik vzývané kritické myšlení? Takhle mi přijde, že autoři svému záměru dělají medvědí službu a přesně demonstrují, že když šikovně vyberete statistická data, můžete dokázat v podstatě cokoliv si usmyslíte.
Ta kniha není úplně špatná. Pokud k ní přistupujete s obezřetností, provokuje spoustu otázek a nutí o nich přemýšlet. Pokud ale fakta, která se v ní uvádějí bude člověk brát jako "zjevenou pravdu", je to špatně. Největší plus pak spatřuji v postupech, které autoři uvádějí, aby se člověk uměl mít na pozoru před svými dramatickými instinkty.
Určitě jde o čtivější knihu než Kahnemanovo Myšlení: rychlé a pomalé nebo Gladwellovo Proč si nerozumíme. Ale informačně je daleko za nimi.
Zejména v závěru jsem si často říkal, že bych byl zvědav, jak by se býval autor postavil ke covidové hysterii. Jako Švéd by stál mimo ten hlavní humbuk, na druhou stranu jako obhájce WHO... ? Škoda, to mohlo být mnohem zajímavější téma.
Velké plus komentářům martin9666, Chleba a PeterM.

15 18.06.2022

Nevím, proč překladatel nepoužil přímočarý překlad Moudrost nejistoty a místo toho zvolil jiný, který mi vzhledem k obsahu přijde poněkud zavádějící. Takhle to vypadá jako nějaká příručka "Jistota snadno a rychle" nebo "Jak přežít turbulentní dobu". Watts ukazuje, že turbulentnost a změna jsou normální stav, a že vědění, na rozdíl od plného prožití, lidský zmatek spíš prohloubí. Takže asi marketing.
To ale nic nemění na tom, že tato kniha je nadčasová, a těch téměř 70 let, které od jejího napsání uplynuly její aktuálnost spíš zvýraznily.
"Hranice působnosti a účel vědy chápeme žalostně chybně, když ztotožňujeme vesmír, jak jej věda popisuje, s vesmírem, v němž žijeme. Věda mluví o symbolu skutečného vesmíru a tento symbol má téměř stejné použití jako peníze. Je to vhodný spořič času při provádění praktických opatření. Když se však zamotají peníze a bohatství, skutečnost a věda, stane se ze symbolu břemeno."
Není to jednoduché čtení, občas člověk přečte jen několik stránek, které pak musí nechat několik dní uzrát, ale je to čistá radost.

15 08.08.2020

Myslím, že stejně geniální pokračování, jako byl originální Saturnin, by asi nenapsal ani Zdeněk Jirotka. Z tohoto pohledu je třeba říct, že Miroslav Macek odvedl práci na hranici možného. Téměř dokonale okoukal Jirotkův styl, jen se občas neubránil přílišné květnatosti. Povedlo se mu i navodit podobnou nekonfliktní atmosféru idealizované 1. republiky (byť mu do toho občas unikl anachronismus). Jen nesmí člověk čekat stejné gejzíry smíchu jako od originálu. Ale úsměv tvář neopustí. Jen je dobré přistoupit ke knize jako ke sbírce povídek a nečíst na jeden zátah. Až na několik výjimek na sebe kapitoly nenavazují, takže to není problém. Při souvislejším čtení ale hrozí, že neustálé zdůrazňování krásně vykrojených rtů (tvarovaných lýtek, atd.) slečny Barbory a soustavné upomínání na to, kde Saturnin přišel k těm či oněm znalostem a dovednostem může čtenáře iritovat.
Ale za heslo "Narodil jsem se, abych byl šťastný, ne normální." a několik dalších mouder by si Macek tu čtvrtou hvězdu možná i zasloužil. Za mě poctivých 3,5*.

15 29.11.2019

Romány o historii mají vždy trochu nevýhodu v tom, že už na začátku víte, jak to dopadne. Pokud tedy autor k historii nepřistupuje kreativně :-) Jsou tři cesty, jak se zbavit nebezpečí předčasné nudy. Brilantní styl, který dá čtenáři zapomenout na to, že už vlastně všechno ví. Zakomponování událostí, které až tak úplně známé nejsou, takže se čtenář něco nového dozví. Nebo použití fiktivních postav, které na pozadí historických událostí prožívají své obyčejné životy. Jiří Šulc ve Zrádcích použil všechny tři a výsledkem je vysoce nadprůměrné dílo.

15 16.11.2017