Víla komentáře u knih
Knížka zřejmě Ivetě pomohla do hrobu. Odsuzuje Ivetu za psychickou rozkolísanost, ale ta trápila především ji samotnou, odsuzování a připojení autorky k pronásledující smečce potřebovala Bartošová ze všeho nejmíň. Kniha se četla parádně, byla napínavá, skončila ovšem v knohotoči a patřila by spíš do koše. Chce to nastavit mantinely v lezení do soukromí.
Přestože knihy paní Monyové vyznívají trochu limonádkově, četla jsem od ní všechno, co mně přišlo pod ruku, a bavilo mě to daleko víc než díla klasiků. Její životopis taky, tomu se nevyrovnají ani její knížky. Začínám mít jasno: ona trpěla pudem antisebezáchovy. Skoro všechna její díla se motala kolem nesnesitelných partnerů, Monyová sama dala normálnímu strejdovi košem a za problémovým podivínem utekla. Zasvětila život chlapské nesnesitelnosti, s ohněm zacházela, ohněm zašla. Její vyprávěčský styl bych ráda obšlehla, životní ani za nic.
Tohle jsem milovala a četla několikrát. Nepřekonatelní hatifnati, co jim bambul sebral barometr a pak se nestačil divit.
Génius. Neznám lepší povídky než Smrček, Císařovy nové šaty nebo Ošklivé káčátko. Některé jeho pohádky jsou docela drastické, přesto se jim co do kvality nic nevyrovná.
Tohle bych dala za povinnou četbu všem, jakkoli mně jde termín "povinná četba" proti srsti. Lidem by mělo dojít, že existují i jiné hodnoty, než přežít a urvat co nejvíc.
Za bezdětna jsem si myslela, že takhle to skutečně funguje, jako matka vím, že ne. Přesto líčí pohnutky hrdinů hodně realisticky, hlavně Ljota. Od autorky jsem pak četla všechno, co mně přišlo do ruky, a je zcela zřejmé, že znala Ljotovu živou předlohu, ta postava se objevuje ve více jejích knihách, jen pokaždé pod jiným jménem (ale se stejným fyzickým popisem a povahou).
Jedna z umělecky nejkvalitnějších knih, jakou jsem kdy četla. S dějem nelze souhlasit, ale od toho tam není, aby člověk souhlasil nebo nesouhlasil.
Kniha se mně líbila, umělecké nadání nezapře, i když tohle už postrádá genialitu autorčiny knihy Houbařka. Kvůli tématu bych Dlouhou trať nechtěla mít v knihovničce – prostě smrt a sebevraždy nebrat. Za mě je super především povídka Pozůstalost. V hlavní záporné roli zbabělec. Autorce zjevně dochází, co způsobí dosah takového jednání.
Komu to myslí, ten často dopadne jako hlavní hrdina této knihy – nakonec se samozvaným vůdcům bez mozku musí ještě omlouvat, že jejich úkol udělal za ně, protože oni to nepochopí. Velmi realistický děj. Podle skutečné události.
Na knize mně překážel jen poznámkový aparát, člověk nerad skáče sem a tam.
Od téhle autorky čtu všechno; řekla bych, že daleko lépe jí jde popis reality, než vymýšlení fikce. Název může být zavádějící, protože připomíná červenou knihovnu. K té má však daleko. Co se týče vstřebávání faktů, kam se na takové poutavé příběhy hrabe jaká učebnice.
Kniha mě velmi příjemně překvapila. Poutavě podané a žádný upjatý názor, že tak to nezbytně "muselo být", naopak navádí k přemýšlení. Autor je historik a čerpal z mnoha zdrojů, takže logicky nemohl dogmaticky vsadit na jediný. Calá tato série ode mě dostala plný počet bodů.
Poutavě podaná knížka. Podle skutečných svědectví se v ní popisuje způsob, jakým se polské zajatkyně dostaly do koncentračního tábora, jak jednaly pro vlastní záchranu a důkladně zobrazuje šílené "hygienické" podmínky. Jen letmo se zmiňuje o zdejších hrůzách. Z knihy vyplývá, že arijské politické zajatkyně zde trpěly daleko méně než arijští političtí zajatci v Mauthausenu (viz jakékoli svědectví mauthausenských vězňů, např. Hruban, Littloch atd.) a než jiní vězni v Osvětimi (pokusy na lidech v knize od Truckových Lékaři hanby).
Popis koncentračního tábora přeživším vězněm. Vedení vyloženě zasedlé na Čechy. Autor vše líčí bez emocí, tak, jak je to správně z historického hlediska. Překvapilo mě, že se autor zmiňuje o solidaritě mezi českými vězni; v tom se shoduje s jinými autory, kteří psali o Mauthausenu. Narozdíl od jiných svědků Littloch zmiňuje jak zvěrstva, tak několik kápů, kteří byli mírnější než ostatní, a uvádí jejich jména. Ze zmíněných důvodů hodnotím z literatury o Mauthausenu tuto knihu nejvýše.
To byl nápad! Za ten dávám plný počet bodů.
Autor vydával knihu na pokračování v časopisech, proto děj působí zdlouhavě. Přesto je z něj zcela jasně patrné, čemu autor straní: absenci vypočítavosti a poněkud pasivní, čisté ženské lásce bez přetvářky. Jeho hlavní záporná postava se hodně podobá současným moderním ženám, povrchním, průbojným, soutěživým a ctižádostivým. Kdo ví, zda tušil, že to jednou přijde. A v mnohem, mnohem drsnější podobě.
Dávám plný počet bodů, nadčasový obsah, platný dodnes. Nelze než s autorem souhlasit.
(SPOILER) V šestnácti jsem příběh prožívala. Nezapře jisté kvality po umělecké stránce, přesto bych ho nikomu mladému nedoporučila. Za mě ohrožuje mladé "frajery", neb je po přečtení může napadnout vzít si příklad z hlavního hrdiny – sebevraha, potažmo autora, protože ten ukončil život stejným způsobem. Nevyrovnanost se tu podobá duševní hloubce a stává se terčem obdivu.
Zola spadá do škatulky "naturalismus", ale tohle mně připadalo spíš jako kříženec romantismu s realismem.
Síla. Citlivějším žaludkům nedoporučuji u tohohle díla jíst.
Hodně čtivá kniha. Velmi poutavým způsobem popisuje především, jak si vdova po Korvínovi dělala zuby na našeho neschopného, ale o to hezčího krále... Být to beletrie, vyznívala by komicky i přes všechnu dobovou drsnost.