vikyna9 komentáře u knih
Jsem nadšená. Četla jsem na doporučení od kamarádky. Že začátku jsem měla problém se stylem psaní, občas se musela vrátit zpět, abych měla jasno v postavách. Ale to byl začátek. Pak mě příběh totálně vtáhl a žasla se snad každou další stránkou. Kniha mi určitě zůstane v paměti a jednou ráda přečtu zas.
Knihu jsem omylem četla jako první. A líbila se. Po čtení Šamana a Ranhojiče jsem za svůj omyl byla nakonec ráda. Neříkám, že je slabší, jen ty dvě předčily tuto. Nevím, jak bych ji hodnotila, kdybych přečetla v pořadí, jak jsem měla.
Po přečtení Skvrny, která snad neměla ani vyjít, jsem dala spisovatele šanci. Jako kdyby to psal někdo jiný. Zajímavé téma, dobrý děj, i když občas to bylo takové vleklé. Touto knihou si u mě trochu napravila reputaci Možná někdy přečtu i ostatní. Možná.
Člověk musí číst dál a dál. Během prázdnin přečteny všechny knihy. Někdy hluchá místa, ale i tak... Jak tenhle žánr nečtu, líbilo se mi.
Prostě a jednoduše... Asi jsem narušená, protože normálně takové knihy nečtu, ale mě se Kvothuv příběh líbil. Příjemný útěk z reality.
Kniha mě nadchla. Četla jsem na doporučení kamarádky. Poutavý příběh. I když vůbec nejsem z oboru, popisy byly tak lehce a stravitelně popsány.
Zajímavě napsaný příběh o bezmezné lásce matky k dceři. Že začátku jsem četla trochu s donucením, pak už to šlo nějak samo.
Sice smýšlený příběh, ale dalo se. Určitě ve mě něco zanechala. Možná, někdy, přečtu znovu.
Tak jako jo, tohle bylo lepší. Možná i díky vrácení se k zápletkám a ději předchozího dílu. A propojení s mistry minulosti, to byl skvělý nápad.
Prostě a jednoduše... Skvělý psychologický thriller. Moje první kniha od Harta, určitě ne poslední.
Zajímavě psaná kniha, očima a jazykem malého chlapce, který neví, že za zdmi pokoje je opravdový život. Kniha mě pohltila, jen ke konci vystupování a chování babičky bylo dost zarážející. Možná tím autorka chtěla poukázat na fakt, že většinou si babičky dělají s vnoučaty vše po svém? Tímto se omlouvám všem vnímavým babičkám, věřím, že jich je většina. :-)
No, co napsat. Snad jen... Jak kdyby to psal někdo jiný. Nedokázala jsem se začíst jako u Hračkáře. Asi kdybych četla jako první Teorii vraždy, hodnotila bych trochu jinak.
Až mě mrazilo při čtení a uvědomění si, jak je to vyprávěno neosobně, jakoby bez citu. Ale to je jen a jen můj problém.
Po přečtení více jak jedné třetiny jsem knihu vzdala. Snažila jsem se číst dál a dočíst, nerada odkládám knihy a vždycky jsem dočetla. No, vždy je něco poprvé. Tak u mě je to tady.
Asi jsem čekala víc. Moje první přečtená kniha od Coleho, v mém špatném pořadí, dám šanci ještě Loutkáři a uvidím. Občas jsem se v knize ztrácela, nedořešené situace. Ale nápad, zápletka fajn, jen konec byl docela uspěchaně divný.
Druhá kniha od Jodi a mé druhé zaplesání, že jsem nesáhla vedle. Nebudu opakovat, co bylo psáno přede mnou. Dej mě hned od začátku vtáhl, nevěděla jsem, kdy skončit se čtením. Dokud únava nevyhrála.
Tři jsou málo, čtyři zase moc. Těšila jsem se na druhou mnou čtenou knihu od Sandry. Z Reportéra jsem byla nadšená. Podraz mě lehce zklamal. Možná těmi dlouhými pasážemi o ničem. Ještě se nijak v jejích knihách neorientuju, ale v začátku jsem Shwawovi, grázlíkovi, fakt fandila. No, pak...