VikyKleinik komentáře u knih

Švejk je zajímavá postava, jeho osudy během první světové války jsou humorné a Hašek byl skvělý spisovatel a satirik.
Češi měli bojovat v konfliktu, kterému nerozumí za impérium, k němuž necítí žádnou loajalitu. Do toho je zasazen náš protagonista, u něhož si nemůžeme být jisti, jestli je to skutečný imbecil a nebo to jen předstírá, čímž se hravě dostává z krkolomných situací i odhaluje stupiditu války a armádní disciplíny. Je velkou smůlou, že toto vzácné dílo nebylo dokončeno. Hašek chtěl napsat 6 dílů. Stihl dokončit tři a začít čtvrtý. Na žádost vydavatele měl dílo dokončit Karel Vaněk, kterému podle všeho chyběla Haškova genialita. Vaněk se prý snažil dopsat díl 4 ještě v Haškově duchu, ale jelikož jsem to nečetl, nevím jak se mu to daří. Pátý a šestý díl, kde Švejk upadl do ruského zajetí se Vaněk od Haškova stylu odprostil, jsou prý více naturalistické a Švejkova osobnost je poněkud pozměněna. Čtenář napsal: "Je to Švejk, ale není to Švejk."
Já Haškově dílu nechci dát plný počet, protože prostě není dokončeno.

Dříve jsem si myslel, že je Švejk přeceněná kultovní záležitost naší zasmrádlé kotliny (jako třeba Pelíšky), kterou zahraničí hravě trumfne. Fakt, že je dílo přeloženo do 58 jazyků napovídá, že tomu tak nebude. Jasně, Hlava 22 má obdobné poznávají prvky, ostatně Heller sám pronesl, že kdyby nečetl Dobrého Vojáka Švejka, tak by své stěžejní dílo nikdy nenapsal, ale přesto tu jsou diference a za přečtení stojí obě knihy.
Ani filmová adaptace s Hrušínským v hlavní roli mě nebavila. Uznávám sice, že Hrušinský byl vhodnej casting, ale scénáři a režiji něco chybí. Celá ta hloubka a "barevnost" předlohy ve filmu zkrátka chybí. Všechno je osekáno tak, že na mě ten Haškův humor zkrátka vůbec nefunguje, ale kniha si mě získala už jen tím svým začátkem. Ten je snad i vrcholem knihy, takže pokud někdo váhá nebo smýšlí stejně, jako kdysi já, možná by tomu měl dát šanci.

Doporučuji i audioknihu namluvenou Werichem. Miluji totiž, když čitatel zní tak, jako by byl součástí knihy.

2 18.04.2022

Na tuto knihu jsem byl zvědav, protože jsem slyšel, že zde si Röhr nevypomáhá na příkldu pohádky, nýbrž na vlastní odborné praxi, což mohlo být věcnější s zajímavější. Bohužel mi to tentokrát moc nesedlo.

Určitě velmi relevantní pro člověka, který nedostatečným pocitem nízký hodnoty trpí, ale mně kniha poněkud otravovala.
Bližší mi je totiž “Když se budeš snažit a vytrváš, budeš lepší než jsi nyní” spíše než “Jsi dobrý takový, jaký jsi.” Jasně, i já citím tlak a žiji ve společnosti zaměřené na výkon, která mi furt předkládá nějaké ideály, jenže to není tak hrozné, abych si musel opakovat něco takového, když vím, že třena nejsem dostatecně disciplinovaný.
Většina lidí mi též přijde značně osobnostně nedostatečná a myšlenkový obrat stagnace je tudíž nežádoucí. Až v momentě, kdy jedinec upevní univerzálně dobré návyky, začně používat rozum, vyladí svůj charakter a bude konstantně pečovat o duši i věci veřejné, tak se stane dost dobrým takovým, jakým je, ac dokonalosti beztak nikdy nedostáhne.
Když však slyším mluvit o sebelásce nějakou obézní youtuberku s vrstvou makeupu, která neudělá ani vajíčka, tak ty kecy musím považovati jen za alibistické výmluvy.
Proto jsem asi pocítil alergickou reakci, když autor narušenému navrhuje, aby se pomocí opakovaných frází ujišťoval o vlastní hodnotě.

Chtěl jsem si zde jen odůvodnit svou čistě subjektivní nelibost z obsahu. Dokážu si to ale přebrat a knihu opravdu nelze objektivně odsoudit za tuto rovinu věci, protože kráčí v jiných vodách a pojednává o jiném fenoménu. Opravdu totiž existují lidé, kteří tím trpí.

Už jsem četl/poslouchal jiné Röhrovy knihy a všechny mají stejně vztyčné body a podobné tematické okruhy, jenž jsou oněm psychickým poruchám společné. Zdá se mi tedy, že každá další kniha čtenáře obohatí o něco méně, protože se víceméně opakuje to, co už zná.

2 23.01.2022

Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje.
I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna.

Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho.
Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.

2 10.08.2021

Než se z Baryka stal Barykov, bavilo mě to poměrně dost, protože jsem sympatizoval a byly mi nanejvýš sympatické doktorovy prohlášení. Pak se však postava doktora stává trápenou a slabou a já byl divákem toho, jak jeho Homunkulus obtěžuje všechny kolem. Úderných momentů tam však bylo pomálu. Přesto mě těšilo, jakým satirickým způsobem Bulgakov kritizoval komunistický režim své doby.

2 12.06.2021

Pozoruhodný koncept. Zkušený ďábel radí pokušiteli a svádí se tu tak s nebem boj o lidskou duši. Autor prokázal velký vhled do lidského nitra. Ač jde o útlou knížku, tak je řádně nacpaná myšlenkami. Prakticky jedna za druhou.
Hodí se dodat, že ačkoli jsem antitheista, tak mi vůbec nevadilo, jakou pozici zde zastává křesťanství.
Přínosem této knihy jest, že čtenáře se něco naučí o sobě i lidech obecně.

2 08.05.2021

První povídka byla zajímavá: Obsahově byla daná hra mezi postavami zajímavě rozehraná. Sice to nespělo k ničemu, ale zanechalo to pocit. Další dvě vždy každá o stupeň horší a zbytek jsem četl v sebezapření. Povídky mají být úderné. Zde mi přišlo, že některé povídky nemají dostatečně nosnou dějovou kostru, někdy bylo vyprávění příběhu příliš otravným, někdy mě to prostě vůbec nezačalo zajímat, někdy byly celé odstavce uplně zbytečné a já je jenom přeletěl očima, abych už s touhle knihou mohl skončit.
Celkový dojem je tedy velmi slabý. Sbírku jsem si neužil, ač jsem na ni byl emocionálně naladěný.

2 01.03.2021

Ti, které nestrhne humor a dialogy budou osočovat dílo z obsahové repetetivnosti a bezobsažnosti. Poutavost díla by neměla být redukována pouze na příběh, ač ten se na ní přirozeně podílí velmi. Třeba takový film "Once Upon a Time in Hollywood" od Tarantina takřka žádný příběh nemá a lze ho interpretovat jen jako milostný dopis oné době a kinematografii jako takové. Přesto to poutavý film bezpochyby je.
Dílo tedy nemusí být charakterizováno příběhem (beztak už byly všechny příběhy řečeny), ale klidně pocitem, atmosférou či kritikou nějakým dobových poměrů.
Hellerův Gold právě tak nastavuje zrcadlo americké politické scéně a židovské zkušenosti. Pro mě to byl dostatečný podmětný stimul na to, abych se bavil. Nemluvě pak o ztřeštěných postavičkách, absurdních dialozích a morálně pokrouceném protagonistovi. Heller je skvělej humorista. Opravdu vkusné a vytříbené. Diametrální rozdíl oproti "humoru", jenž je užit ve filmech od Disney. Potřeštěnost Hellerových postav je takřka dokonalá a dialogy mě vyloženě rozesmívaly. Tohle se mi často nestává.
Současně ale musím říci, že Hlava 22 je poněkud stravitelnější a otevřenější. Gold totiž vyžaduje alespoň nějaké ponětí o tom, o čem pojednává a současně tam jsou pasáže i zmatené, případně nepříliš poutavé. Dle mého hodnocen je však zřejmé, co převažuje a současně musím dodati, že mé povědomí o americké politice osmdesátých let, židovství, Kissingerovi a Nixonovi nebylo kdoví jak velké.

Kniha se mi líbila více nežli filmy, protože dala více vyniknout svým postavám, čímž se pro mě stala atraktivnější. Film (alepsoň tedy ten první mám v živé paměti) má sice vizuální kumšt, ale obsahově mi přišel slabý, páč postavy nebyly dostatečně prokresleny, aby se mě jejich osudy dotkly. V knize je též lépe přiblíženo fungování této New Yorkské rodiny a porovnáno například s Caponovic famílií ze Chicaga.
Narozdíl od mnohých kritiků se mi části odbočující od hlavní linie rodiny Corleonů bavily. Knihu to v mých očích učinilo rozměrnější a plnější, když jsem mohl nahlédnout třeba pod naleštěnou pokličku starého Hollywoodu díky prostoru, jenž dostal Johny Fontano. Jeho osud mě zajímal možná nejvíc, páč jeho životní trable jsou nejvíc rozvětveny a jeho mysl se projevuje častěji, než mysl kohokoliv z famílie.
Kmotr bavil, ale neohromil. Četl jsem lepší příběhy.

2 20.09.2020

Příběh o člověku, jehož alkohol přivedl na zcestí. Přitom Ervín nebyl nijak dobrým člověkem než začal pít - byl málo schopný, slabý, neživelný ňouma, kterého nad vodou držela jeho žena a střízlivost. Bez ní se mu nedařilo v obchodě i jejich vztah začal kolísat. Myslím, že alkoholu propadl, protože ho jaksi vykurveným způsobem dodával pocit síli. Najednou se živelným stával - sváděl boje s ženou, těšil se na konflikty, otvíral si pusu na jiné ženy a užíval si brikule, které vyváděl. Ne nadarmo se říká, že alkohol je ďábel. Uzavřel s Ervínem smlouvu, poskytl mu (ač pokřiveně) co chtěl, ale současně s ním vyjebal a všechno mu vzal.

Respektive alkohol mu to nevzal. Tato kniha neni totiž čiistě o alkoholismu, protože od poloviny knihy se Ervín k pití nedostane. Jeho rozhodnutí, mezi nimiž bylo i nadměrné pití, ho zavedla přímo do prdele. Zavislý však asi nebyl, páč neprodělal delírium. Pil hodně a tvrdej, avšak pouze krátce. Nemyslím si tedy, že ta závislost přišla v příběhu přiliš rychle, jak mnozí vytýkají.

Jakmile se Ervín dostane do krimu a později do ústavu pro psychicky narušené, tak mi to silně začalo připomínat Vyhoďme ho z kola Ven. Jen s tím rozdílem, že Kesey se přihlasil dobrovolně jako pokusný králíček testů s LSD, zatímco Fallada nebyl schopný prozarit byrokracii těchto zařízení a byl zde vyloženě zavřený mezi labilními jedinci, kteří nejsou žádnými poťouchlými postavičkami, s nimiž se lze skamarádit, ale těžce otravní imbecilové zanedbávající vlastní hygienu a škodící si navzájem různými malichernostmi, které postihují jejich mysl. Vykreslení jednotlivých postaviček, se kterými Ervín přijde od styku, se autorovi povedl a přesto nesklouzl ke grotesce. Pijan si stále zachovává potemnělý odstín zkaženého osudu. Děj sice nemá takový rozměr "napínavé hry" jaký jsem cítil u Neviditelnýho, ale přec baví a zajímá po celou dobu.

Říkám si, že Pijan funguje jako varování, protože jsem po celou dobu měl pocít, že něco takového se člověku klidně může stát. Toto mi následně potvrdil kontext tvorby tohoto díla (z podstatné části je totiž zpovědí). Každopádně - nevím sice, jestli jsou na tom dnes ústavy lépe, ale faktem je, že člověk by měl přemýšlet, jak na něj působí to, čemu se oddává, proč tak činní a mít trochu představivosti, aby věděl, kam to může zajít. Pokud ji nemá, doporučil bych mu přečíst Pijana. Pokud ji má, stejně si ho užije.

2 30.07.2020

Kniha, narozdíl od filmu, dokázala poměrně dobře nastínit jak byla mafie napojena na odbory a já konečně zhruba chápu to, co se tam dělo. Taky Frank "Irčan" Sheeran u mne nabyl na lidskosti, protože přestárlý De Niro se svou provařenou mimikou ho na poli toho nedokonalého scénáře ztvárnil osobnostně ploše. Kniha je ve všech ohledech lepší. Jenom jí chybí ta krása filmu, kterou Irčan v některých technických aspektech oplývá (nikoli v omlazování dědků, ale ve vyobrazení doby, skrz kulisy, kostými a kameru). Jinak je to soliní faktická literatura, která dává nahlédnout do zákoutí americké historie. Charles Brandt odvedl kus práce.

2 30.06.2020

Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA.

Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení.

Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.

2 11.06.2020

malej cestopis bídy

2 20.03.2020

Teď jsem dočetl Obratník Raka. Zanechalo mě to docela chladným, což mi velmi kontrastuje s tím povykem, který kniha vyvolala a jaké přízviska si drží.

Ve filmu Martina Scorsese, After Hours (1/5) z roku 1985 je o románu proneseno:
"To není kniha. Je to věčná urážka. plivanec do tváře umění. Rána zasazená pravdě, kráse i Bohu..."

Takže jsem trochu brouzdal v kontextu.
Miller prostě psal o živote bez příkras. Psal o něm tak, jak ho zná, tak jak ho žije.
Američan, co neměl ani vyndru. Využívající přízně všemožných podivínů, kteří ho jsou ochotni pozvat na večeři. Inteligentní, ale unášející se pudy. Sex je v literatuře vítán, ale tohle není žádná pornografie. Vlastně bych řekl, že je ho tu málo a autor se v těch scénách ani moc nerýpe. Většinou je odstřelí dvěma větama. Mě baví to pomyšlení, že Obratník Raka vypovídá o morální šedi. Nejsou mantinely slušnosti, žádné "to se nedělá". Dělat se to může, když se naskytne příležitost. Proč by Miller neměl třeba okrást ženskou, které zrovna zaplatil za sex, když se naskytne příležitost učinit tak nezpozorován? Tato vykroucenost je mnoha lidem blízká. Je to ve světě přítomné.
Upjatá společnost žijící v nějaké načančané iluzi byla strašně popuzena. Asi i tím, že člověk, který v nic moc nevěří, je vlastně docela štastnej. Jistě došlo ke střesu idejí a světonázorů.

Ať už ale mám o kontextu sebevětší ponětí, tak to nic nezměí na tom, jaké potěšení z díla mám dnes.
Obratník Raka je takové roztříštěné pásmo. Jen výjímečně v tom plynoucím textu byl odstavec nebo pár stránek, které mne vytrhly z nudy. Většinou šlo o nějakou situaci, v níž účinkují Millerovi potřeštění přátelé. Častokrát jsem však přestával vnímat a musel jsem opakovaně uvádět mozek do provozu a nutit se pokračovat, jak mě text nudil.

2 08.03.2020

Quo Vadis? jsem přečetl, protože jsem se chtěl dozvědět o mocí opilém Neronovi, který pro svou inspiraci vypálil Řím. Arbitr elegancie Petronis mne jako postava zaujal svou svébytnou morálkou a jeho osud mne ve finále dojal. Na tomto poli kniha uspěla.
Linka Vinicia a Lygie úzce spojená s křesťanstvím mne však moc nebavila. Uznávám však, že téma křesťanství musí mít v tomto příběhu své místo.

jenže Polák Sienkiewicz až moc omývá jednu a tu samou pohádku učení lásky a odpuštění, jehož sílu dokáži uznat v době vlády šíleného císaře Nera, ale chraň komplikovaný moderní svět před rigiditou náboženství. Pro moderního člověka to není dobré. Každý můj znamý, jenž má tendenci věřit v něco většího či vyloženě věří, je na určitých rovinách svého smýšlení omezený. není to dobré pro ducha - respektive né tak dobré ajko jiné alternativy: Kdokoliv chce hledat odpovědi a morálku, tak udělá líp, když bude vstřebávat umění a číst filosofie.
Kniha však rezonuje v mé představě o tom, že jeden extrém je půdou pro růst druhého.

2 15.02.2020

Nemohl jsem se dočkat, až vyčerpán po práce otevřu Manaragu a rychle přečtu dalších 30 až 60 stran. Nikoli však proto, že by mne kniha bavila. Po prvních 30 stranách jsem si byl jist, že to bude bída, ale fakticky jsem jí už chtěl mít z krku. Mám problém přestat s tím, co jsem už začal a navéc si vždy říkám: "No třeba tam ještě bude odstavec, který mne pobaví či obohatí o zajímavou informaci..."

V létě jsem si přečetl Den Opričníka a byl jsem Sorokinovým spisovatelským umem tak okouzlen, že jsem si záhy koupil i jeho ostatní knihy. Vánice byla zklamáním a Manaraga je vyloženě otřesná.
Roztahanej hloupej nápad o grilování jídla na knihách pro smetánku by možná mohl být rozvrstven do grotesknějšího rozměru, ale autor se jen plácá v břidkosti.
Občas na mne z textu zableskl světlejší moment - například, když se Gézo sešel s klientem, který se stylizoval do Tolstoje a napsal novelu, kde se vylíčí jako zvěstovatele jara:
Šestimetrový Tolstoj přichází do vesnice a dětičky mu radostně pobíhají kolem nohou a on se lidí ptá: "Sejete dobro?" a vesničané odpovídají: "Sejeme, tatínko Tolstoj!" načež on pak poznamená: "A to je dobře..."
Pravděpodobně to zní komičtěji, než to doopravdy je. Mně zrovna tato "scéna" nalákala, ale ve výsledku to vtipné nebylo. Veliký podíl na nezábavnosti má sloh, který zkrátka není vybroušený do čtivé a líbivé podoby. Opravdu mi přišlo, že Manaragu napsal někdo neschopný. Jaký jen je to propad oproti stylisticky vyšperkovanému Dni Opričníka, kterého číst byla jedna radost.
Manaraga je však obecně nudná, obsahově břidká, nedotažená a roztahaná. Nevadí mi knihy, které nemají solidně vypracovaný narativ. Stačí, aby se v textu psalo o zajímavých věcech, aby autor vypracoavl nějakou svouf antazii, atmosféru, aby důvtipně vykreslil své postavy. Jednak by spisovatel měl mít o čem mluvit a druhak by měl vládnout vzletností jazyka. Sorokin mi obojí dokázal při mém prvním setkání s ním, ale od té doby mě jenom sere.

Zde jsem si užil zhruba 4 stránky ze 160.
Uvidím jak na tom bude ještě Telurie a Třináctá Marinina Láska.
Snad líp
nebo mi mrdne

Postavy knihy jsou obětmi i tyrany a to jak k sobě tak k ostatním. To člověka nutí k zamyšlení nad linií dobra a zla. Jenže tomuhle se věnují i jiné knihy a dělají to i lépe. Na Větrné Hůrce jde znát, že to psala žena, jde znát romantismus a jistá poetika slohu. Bohužel mě odpuzovali všechny postavy skrz své citové výlevy typu "líbej mě, ale neukazuj mi oči".
Už Dostojevskij mě svým melodramatem sere.

2 02.12.2019

Zprvu si mě novela získala svou melancholií a psychologií snílka, který prožívá život ve své hlavě, ve svých fantaziích. Bavilo mě prvních několik stran, jenž čtenáři střídmě dovolí nahlédnout do hlavy tohoto fantazíranta, který líčí jak promlouvá s domy a vytváří si symbolický vztah k muži, kterého prostě jen vídá:

"Tehdá, po tom, co jsme se neviděli celé dva dny a na třetí den se střeli, jsme už skoro zdvíhali klobouky, ale naštěstí jsme se včas vzpamatovali, spustili jsme ruce a se sympatiemi jsme prošli kolem sebe."

Později pak dobře poznamenal, že takto prožitý život je životem v hříchu. Roky s takovým smýšlením z něj udělaly slaboduchého a nevyzrálého ubožáka, který se zamiluje do té, jenž mu jako první věnuje pár vřelých slov. Nastenka je zase nesmyslně upnutá k někomu, kdo jí před rokem slíbil, že si jí vezme. Takto si dvě labilní postavy začnou vylívat své nešťastné situace a později city. Ač Nastenka čeká na jiného, tak se zamilovává do svého přítele snílka, který jí je dobrým přítelem a on samozřejmě neúprosně propadne jí. To všechno po několika nocích nechutných dlouhosáhlých teatrálních výlevů citů. Lásku tu Dostojevskij ždímal jak špinavou vodu z utěrky. Ke konci už mi bylo na blití z těch afektovaných žvástů předramatizovaných zavrženíhodných postav.

Kdysi jsem zašlápl mrtvého ptáčka, abych slyšel jak mu kosti zakřupali. Někteří lidé se však vůči tomuto činu vyhrazovali. Prý nemám úctu k mrtvím a prý oni by nikdy živýmu ani mrtvýmu zvířeti neublížili. Žižek to trefil, když napsal, že hrůza násilných činů působí jako překážka v přemýšlení.
- Oni by sice neublížili tlejícímu tělu vrabčáka, ale přitom si k obědu si dají hovězí. Oni mají úctu k mrtvým, ale přitom neocení solidní myšlenku a radši se obklopí levnou zábavou.
Tato esej je plná solidním myšlenek, cynických poznámek a snaze vidět za rok. Kde se násilí bere, v čem tkví, není to vždy tak očividné, zvlášť v takto složitém světě. Autor dokáže nalézat souvislosti v komplexním spektru vztahů a vyvozovat důsledky, jejich příčiny nejsou pro běžného hňupa očividné.
Kniha mě občas pobavila, občas poučila (nebude hrát, že jsem se nikdy v myšlence neztratil, ale v nejhorším jsem vždy alespoň zhruba věděl, kam autor směřuje), po většinu času mě však pěkně intelektuálně stimulovala. Jistě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Doporučuji Slavojovi filmy:
Perverzní Průvodce Filmem, Perverzní Průvodce Ideologií.

2 29.09.2019

Hlavní otázkou této knihy je: "Co je ten Meursault vlastně zač?"
Zdál se mi jako sociopat, ale n tu definici mi plně nesedí. Sociopati jsou manipulativní a jdou za mocí. Když však Meursaultovi šéf nabídl lepší pracovní pozici, tak odpověděl, že to klidně vezme, ale že je mu to vlastně jedno a nevidí důvod, proč svůj život měnit. Když se ho přítelkyně ptá, jestli ji miluje, tak odvětí, že je to bezvýznamné, ale že asi teda ne, což jí nejdříve zachmuří, ale po chvilce se zasměje, že je to podivín, ale asi proto ho má ráda. Když jeho soused potřebuje pomoci s napsáním dopisu, který by přilákal jeho přítelkyni, aby jí mohl následně vypráskat, tak mu dopis napsat pomůže, protože proč by mu nepomohl. Když mu umře matka a on potřebuje uvolnit z práce a uvidí, že šéf z toho nadšený není, tak dodá, že za to nemůže a až pak až si pomyslí, že to říkat neměl. Těší ho jen takové povrchní věci... Sex, bílá káva, cigareta - "Dal jsem si cigaretu. To bylo dobré. To mi přišlo vhod." Takové suché konstatování. Ke spoustě věcí přistupuje jen s takovým lehkým zájmem. Všimne si ženy, která vzbudí jeho zájem a tak jí sleduje. Pak se mu ale ztratí a tak se otočí a jde zase nazpátek. Ještě chvilku na ní myslí a pak na ní zapomene. Osobně na mě chvílema působil jako mimoň. Prostě Cizinec mezi svým vlastním druhem. Nebyl zlý, ačkoliv jisté sociopatické tendence měl. Zdál se spíše odproštěný.
Možná o tomhle chtěl Camus mluvit - O tom, abychom se odprostili, protože z dalekého měřítka nic co tu po sobě lidstvo zanechá nebude věčné. To nám může pomoci si uvědomit, co vlastně důležité je. Ta perspektiva je validní. Škoda, že to tam není rozpracováno podrobněji. Knížka je to poměrně krátká a snadná.

PS: Odehrává se to v Alžírsku a motiv pražícího Slunce se nese celou knihou a když je nejneúnosnější, tak Meursault vždy něco pokazí. Jakoby měl až fyzickou nesnášenlivost k vedru.

2 13.08.2019

Já to poslouchal během práce s tím, že jsem věděl, že to bude lehká látka a byl jsem zvědav, co mi to nabídne, a teď mohu říci, že je to prakticky bezpředmětné a že nevím, proč by tomu měl někdo věnovat pozornost (13h). To říkám jako velký fanda filmové série Alien.

Příběh této knihy je naroubovaný mezi 1 a 2 díl filmu (čímž je i autor limitovaný) a stylově je to posazené taky někam na pomezí mezi hororovou jedničkou, v níž je postupně lovena skupinka vesmírných dělníků na vesmírné lodi a dvojkou, kde si drsní a ozbrojení vojáci klestí cestu mezi hromadou vetřelců v prostorách bývalé lidské kolonii na cizí planetě.

Problém je, že tahle kniha po všech těch filmech nemůže sázet na nějaké mysteriózno a akce v literatuře nemá ani zdaleka takové grády jako ve filmu nebo videohře. Tím ovšem neříkám, že akce v Cameronových Aliens byla dobrá - nebyla.
Probuzení samozřejmě nemá ani žádnou tematickou hloubku a příběhy postav taky nejsou nikterak pozoruhodné.

Takhle kniha je jednoduše brak vozící se na slávě jedné značky. Nekteří na to přistoupí a budou rádi, že můžou v tom světě strávit ještě více času, ale chci spíše kvalitu, když už mám něčemu věnovat čas a pozornost.