valda
komentáře u knih
Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih
Matthew Perry
Jako většina mojí generace jsem fanda Přátel. Nejoblíbenější postavou byl pro mě Chandler, a tak jsem si rád přečetl autobiografii jeho představitele Matthew Perryho. Věděl jsem, že měl problémy s alkoholem a léky, ale ani zdaleka jsem netušil, jak velké problémy. Tahle kniha je dost temná, i když sem tam probleskne černý humor. Nečekejte klasický životopis. Tohle je spíše terapie. Perry je extrémně upřímný, někdy jsem si říkal, že jeho upřímnost asi ne každého, koho v knize jmenuje potěší. Matthew píše, že byl asi tak šedesátkrát na odvykačce a stejně znovu začal pít nebo něco brát. Neměl k tomu moc důvod. V jednom roce měl nejúspěšnější seriál i film v USA zároveň. Ale prostě si nemohl pomoct. Teď je snad čistý. Je až neuvěřitelné, že je pořád naživu. Jednu dobu bral 55 Vicodinů za den, ne 5, ne 15, ale 55. Nechápu, jak se tohle dá přežít.
"Tím jak chodíte tolikrát na odvykačky, dojdete do fáze, kdy vlastně víte o závislostech mnohem víc, než vaši terapeuti."
Odkazy porubských kronik
Jiří Lexa
Výběr zápisů z porubských kronik. Narodil jsem se v Ostravě-Porubě, a tak pro mě bylo zajímavé si přečíst, trochu o historii této části Ostravy. Poruba byla dřív zemědělská vesnička na západ od Ostravy. V části, kde už začínají kopce, a tak se územní plánování s ohledem na rozrůstající těžbu uhlí rozhodlo, v Porubě postavit obrovské sídliště, aby zde přesunulo obyvatelstvo z poddolovaných oblastí.
Projekt byl opravdu velkolepý, solero (socialistický realismus) sídliště měl připomínat stavby v Moskvě. Nakonec se stavělo 30 let a projekt musel bojovat s mnoha potížemi ať už s chybějící dodávkou teplé vody, nebo nedostatečnou občanskou vybaveností.
V tomto souboru můžete sledovat celý proces v krátkých zápisech z kroniky a mnoha fotografiích až někdy do roku 2000.
Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán
O knize jsem věděl jenom to, že je to bestseller. A že by mělo jít o několik rozhovorů s poustevníky Šumavy. Tak trochu jsem čekal soubor podivínů, kterých vám bude tak trochu líto, trochu se budete smát nebo kroutit hlavou. Překvapilo mě, jak blízko se autor k poustevníkům dostal, určitě stálo hodně času a úsilí této úrovně v rozhovorech dosáhnout. A tak jsou rozhovory dál, spíš filozofické, než povrchní. A vás donutí nad tématy přemýšlet, chápat proč žijí tak, jak žijí. Mám rád i přírodu a samotu, ale poustevníkem bych být nechtěl, protože ruch života a lidí kolem je něco, co je pro mě stejně důležité. I tak jsem si ale z rozhovorů hodně vzal pro sebe a možná i pro pochopení lidí, kteří se rozhodli žít v samotě.
Auta východního bloku
Jan Tuček
Sektor knih o autech se mi celkem vyhýbá. Auta mám rád, ale prostě nejsem zase takový nadšenec. Proto nemůžu srovnávat s jinými podobnými knihami. Každopádně souhrnná encyklopedie aut východního bloku mě nalákala. Konečně se dozvědět, co se v Sovětském svazu všechno vyrábělo... Na knížce je určitě super, že obsahuje všechna ta auta. Osobně mě překvapilo, že ta rozmanitost byla celkem malá (většinou to byla nějaká kopie Fiatu, nebo Renaultu). Taky je tam hodně fotografií. Co mě ale dost zklamalo je text. Většinou se jedná o prosté pospojování parametrů vozů do vět. Nejvíc ubíjející bylo číst si všechny rozměry, rozvory apod. Celé by to šlo přece dát do tabulky. Taky na konci knihy taková tabulka je. V textu bych čekal spíš popisy různých zajímavostí kolem aut, jak co fungovalo, nebo co se všechno přihodilo, při výrobě. Toho je ale opravdu minimum.
Pět jazyků lásky
Gary Chapman
Pět jazyků lásky. Zní to jako nějaká ezo tantra červená knihovna. Většina mužů regál s takovými knihami asi obejde velkým obloukem, aby to na ně nedej bože nezaútočilo ničivou silou kombuchového cappuccina. Protože jsem ale z několika zdrojů zaslechl, že tahle kniha je naprosto úžasná a několika celkem rozumným lidem zlepšila život, tak jsem si ji musel přečíst.
Hlavní myšlenka knihy je, že to co vy sami považujete za projev lásky, ten druhý zase nemusí tolik ocenit, a pokud chcete mít úspěšný vztah, měli byste se naučit mluvit jazykem lásky toho druhého, aby se cítil milovaný.
Určitě na tom něco bude, někoho stačí obejmout, někdo chce být obdivován, někdo vyslechnut, atd. Takže myšlenka určitě fajn, pro každého asi ne úplně objevná, a asi bych se vším nesouhlasil. Každopádně stojí za přečtení.
Vztahy a mýty
Jan Vojtko
Jan Vojtko je aktuálně celkem trendy vztahový terapeut. Určitě zaslouženě. Stejně jako tato kniha příjemnou nenásilnou formou vyvrací mnoho bludů co se za generace kolem vztahů nashromáždilo a mnoho lidí jim dosud věří. Na knize se mi líbilo, že je plná příkladů, vycházejících ze zkušenosti jeho klientů.
Zároveň musím říct, že jsem v knize nic pro mě objevného nenašel, ale je fajn si to sem tam zopakovat. Takže: "Respektujte, naslouchejte a nechovejte se jak kokoti." (No to se lehce řekne :-))
Josefův pivovar
Zlata Svozilová
Dědeček autorky byl významný občan. Měl pivovar a dařilo se mu podnikat. Autorka by udržováním jeho dědictví mohla žít život na celkem vysoké noze. Bohužel ale neměla moc štěstí na dobu, ve které se narodila. Nejdříve začala válka a potom jí komunisti všechno znárodnili. A tak začala psát aspoň knihu vzpomínek na rod Svozilů, tak, jak si to pamatovala z vyprávění a podle toho, co našla v archivech. Knihu vzpomínek na "buržoázní inteligenci" by jí komunisti samozřejmě nikdy nevydali, tak si jí psala aspoň do šuplíku. Když zemřela, potomci knihu našli a na vlastní náklady vydali.
A knížka je dobrá, v pohodě obstojí vedle úspěšných historických románů. I když název dost mate, o pivovaru tam jsou tak tři stránky. Ale jestli vás zajímá historie Litovelska, tak vřele doporučuji.
Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu
Tomáš Forró
Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach, Sýrie, Čečensko, Podněstří, Krym, Donbas... Moc nevíte, proč se tam lidi zabíjejí, ale naštěstí je to daleko. A najednou tanky zastaví těsně před Kyjevem, městem, které dávno patří do Evropy, ne do Novoruska. A vám dojde, že kdyby je stateční Ukrajinci nezastavili, tak klidně můžou jet dál.... Pokud chcete vědět, jaká je denní realita Ruské verze hybridní války přelévající se od roku 2014 v otevřený konflikt, tak doporučuji tuhle knihu.
"War. War never changes."
Cabin Porn - Za dveřmi
Zach Klein
Kniha nabízí přesně to, co napovídá její název, ehm :-) Prostě čekejte spoustu fotografií různých hodně zajímavých chatiček z těch nejlepších úhlů a ze všech koutů světa. Obrázky jsou opravdu krásné, nechybí příběhy s chatičkami související. Ale asi tento žánr není úplně pro mě.
Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
(SPOILER) Četl jsem první díl Souostroví Gulag. Solženicyn tam detailně a drsně popisuje realitu vězeňství v Rusku.
Tento příběh, jak název napovídá se odehrává v jednom dni. Odsouzený jej prožívá v Ruském gulagu. Dost mě překvapilo, jak je román střídmý vzhledem k syrové realitě, kterou popisoval Solženicyn v Souostroví. Vězeň schraňuje jídlo, získává co nejvíce času na spánek, společně s ostatními staví nový příbytek, snaží se ohřát, kde to jde. Ale vlastně si tak nějak žije a nic moc se neděje. Později jsem pochopil, že autor román napsal takto jemně, protože záměrem bylo vydat jej v Rusku a dokázat tak nastartovat diskuze nad tímto tématem. Autorovi se to nakonec podařilo a román opravdu na několik let vyšel, což je celkem neuvěřitelné, vzhledem k obrovské cenzuře.
Solženicyn je pro mě velký hrdina, ale musím říct, že tento román je důležitý spíše proto, co tím Solženicyn dokázal. Pokud chcete poznat realitu Ruského gulagu, tak bych sáhnul raději jinam.
Pověsti z kraje pod Vladařem
Dalibor Nesnídal
Vladař je stolová hora, tzn. že vrchol je plochý a oddělený od zbytku světa příkrým srázem. Znamená to, že na vrcholové plošině se může vyvinout život odlišný od toho dole, protože pro organizmy je složitější příkrý svah překonat. Na Vladaři je navíc jezero a v okolí se potloukal Žižka se svou družinou. Když jsem byl na Vladaři na výletě, líbilo se mi, že stezka byla doplněna komiksovými výjevy z historie okolí od Dalibora Nesnídala. Později jsem zjistil, že tyto komiksy vyšly i knižně. V této knize si tak můžete prohlédnout několik příběhů z kraje pod Vladařem a kolem Žlutic. Kresby a příběhy jsou hodně zábavné, tak doporučuji.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Oblast Karviná Doly, kde kdysi býval život a dnes kvůli těžbě tam zbyl jenom šikmý kostel je určitě zajímavé místo, o němž si rád přečtu historii. Nasát atmosféru Ostravy a Orlové ze začátku 20. století, rozhodně taky stojí za to. Autorka má hodně nastudováno a nejspíš několik let touto oblastní doslova žila.
Popisuje příběhy několika lidí, jejichž osudy se v průběhu let různě proplétají, zažívají všechny ty události, které se životem v hornické oblasti souvisí. Četlo se mi celkem příjemně. Bohužel jsem se ale neustále nedokázal zbavit přemýšlení nad tím, proč je tohle jeden z největších českých bestsellerů poslední doby. Kdybych nevěděl, že je to bestseller, řekl bych si, že je to prostě další historický román ve stylu "těžký život na vesnici", kterých už jsem četl mnoho a určitě jsou i nějaké o této oblasti.
Legenda Suchý
Karel Hvížďala
Rozhovor Karla Hvížďaly s Jiřím Suchým. Jak jsem pochopil minimálně jeden rozhovor už knižně vyšel, takže tady se Hvížďala spíše doptává na věci, které minule nestihli a baví se také hodně o věcech, které se děly v poslední době. Oba jsou kamarádi, takže Suchý mluví otevřeně a nebojí se promluvit i o méně příjemných tématech jako: "Proč vlastně děláš už 60 let pořád to samé, když publikum, je dnes jinde?" Každopádně příjemný rozhovor na jeden příjemný den.
Šéfové jsou kokoti
Jan Vlachynský
"Pokud jste šéf, dělejte toho co nejmíň, protože zaměstnanci si stejně myslí, že jste kokot." Tak by se asi trochu přehnaně dalo shrnout poselství knihy. Brněnský koncept Lidi z Baru, kterého je autor spoluzakladatel mám rád. Je to netradiční přístup k často nudnému a stále se opakujícímu odvětví pohostinství. Jan zariskoval a díky úsilí a zajímavé vizi se mu to povedlo. Určitě je zajímavé se od někoho takového poučit. Jak sám autor píše, nečekejte nějakou profesionální příručku, jak se stát úspěšným šéfem. Jan je spíš na začátku, prošel si mnoha roky v pohostinství, mnoha faily, začal se vzdělávat v šéfovství a koučování. A tohle je spíše takový jeho poznámkový blok. Příspěvky jsou psány stylem: "Tohle jsem zkusil, a tady to nefungovalo. Doporučoval bych tohle." Nečekejte žádné grafy, statisticky, teoretické závěry, spíš osobní zkušenost.
Pro mě byla kniha zajímavá i proto, že se sebeorganizovanými týmy zabývám v oboru IT, a tady Jan řeší v hodně vzdáleném oboru, vlastně to samé.
Zmizelé Jesenicko 2. díl: Téměř zaniklé osady
Pavel Macháček
V prvním díle se psalo o zcela zaniklých osadách. Tento díl obsahuje výtah z prvního dílu, protože ten se beznadějně rozebral. V druhém se podíváme na osady, které úplně nezanikly. Znamená to, že po nich nějaká ta stavba zbyla. Publikace je opravdu obsáhlá a je v ní i mnoho fotografií osad. Obsahuje také hodně informací a historie, což určitě nebylo snadné vzhledem k vysídlení německého obyvatelstva dohledat. Dýchne tak na vás atmosféra bohatých míst Jesenicka, které jsou nyní na okraji zájmu a tak jejich historii připomíná jen pár staveb. Zajímavé je taky vidět, jak hluboko do aktuálních lesů a luk zasahovala dřívější zástavba a jak rušný život existoval i vysoko v horách.
Baletky
Miřenka Čechová
(SPOILER) Když jsem tuhle knihu začal číst, věděl jsem, že je celkem úspěšná a částečně autobiografická. Drsný život baletek, které od 10 let stráví celé mládí drilem na prestižní škole, a potom, když mají štěstí, tak třeba pár z nich se podaří tančit sólo ve známém divadle. Drsná devadesátá léta plná drog a možností.
Na knize mě dost překvapilo, jak je vlastně depresivní, autorka pořád dokola popisuje, jak hrozný je život baletky. Nic proti tomu, napsáno je to čtivě. Nějak jsem ale čekal, že se nakonec ukáže, že ten šílený dril vyústí k nějakému pozitivnímu konci. Ničeho takového jsem si ale nevšiml. Knihu bych určitě doporučil rodiči, který svou nevinnou dceru nechá za dveřmi podobného ústavu. Rozhodně bych to svému dítěti udělat nechtěl. Třeba tomu ale jenom nerozumím.
Chápu, že kniha vyvolala velké rozhořčení většiny lidí, kteří se kolem baletu pohybují, protože z popisu nevycházejí rozhodně vůbec dobře.
Hornické vdovy
Kamila Hladká
Ženy, jejichž muži přišli v dolech o život. To je téma knihy z anotace. Ale není to jenom o neštěstí v dolech. Spíš bych řekl, že hlavní téma je prostě život. Starší paní vykládají, jak se poznali se svým mužem, o životě nejčastěji v normalizaci. O tom, jaké to je mít muže horníka, vychovávat děti, atd. Kniha taky obsahuje hodně soukromých fotografií a je napsána opravdu čtivě. Autorka destiluje ze všech vyprávění to nejpodstatnější a její styl se mi tak dost líbí. Určitě si rád přečtu i další její knížky.
Na ostrově krevní msty
Arnošt Černík
Absolvoval jsem korsickou GR20 a Vilém Heckel je jeden z mých nejoblíbenějších fotografů. Takže nešlo jinak a tuhle knihu jsem si z knihobudky musel vzít. Musím říct, že se jedná o skvělou publikaci, kterou jak píše m.thorand doporučuji si vzít sebou, pokud se chystáte na výlet na Korsiku. Autor píše hodně čtivě a postupně vypráví stručně historii a místopis celé Korsiky. Navíc je text prokládán zážitky autorů, kteří se pokoušejí zdolat Monte Cinto a pátrají po sochách původních korsických obyvatel.
Altvaterland
Gustav Ulrich
V Odrách byly nalezeny stovky skleněných negativů. Autorovi se podařilo dopátrat, že se jedná o více než 100 let staré fotky německé rodiny z bělidla v Rejhoticích v Jeseníkách. Autor postupně kontaktuje historiky a žijící potomky a tak skládá dohromady zajímavou historii celé rodiny. Knížka je samozřejmě i plná zrestaurovaných fotografií. Takže pokud vás zajímá historie Jesenicka, určitě si tuhle vzácnou knihu pořiďte.
Jaromír Čejka: Jižní Město
Jindřich Štreit
Pro mě bohužel dost zklamání. Fotky jsou skvělé. Prostředí normalizace Jižního města unikátní. Ale prostě nedokážu ocenit tuhle knihu. K fotografiím není absolutně žádný popis. Zajímalo by mě kde to je foceno, případně historický kontext toho, co fotografie zachycuje. Taky jsem čekal nějaký historický úvod nebo popis událostí kolem stavby Jižního města.
Místo toho se text knihy soustředí pouze na popis toho, jak máme fotografie chápat, což mi osobně není moc blízké. Umění je pro mě subjektivní věc a nemá smysl detailně popisovat, jak by se mělo správně číst. Buď tě to nějak oslovuje nebo ne.