trudoš komentáře u knih

Nejsem člověk stvořený pro kuchyni; ovšem ani ne tak pro nedostatek nadšení, jako spíš pro typicky mužský přístup – potřebuji jasný postup, žádné rady typu „přiměřeně“, „od oka“ a podobně. V okamžiku, kdy postrádám zkušenosti a netuším, co která ingredience dělá s čím, je pro mě vaření na úrovni středověké alchymie. Nemám-li jasně definovaný postup, dávám od toho ruce pryč, abych o ně třebas nepřišel.
Jana Florentýna Zatloukalová tenhle můj absurdní postoj změnila. Čistě proto, že při čtení jejích receptů se často dozvídám právě ty věci kolem chemie a fyziky, jež s vařením bezprostředně souvisí. V průběhu dvou let se pro mě pečení (to především) zbavilo hávu nejistých experimentů a přešlo v požitkářskou relaxaci.
Letošní Vánoce se tak neobešly bez jasných cílů – vánočky a několika druhů cukroví. To první (když opomenu vizuální dojem) se povedlo na jedničku, to druhé do sebe celá široká rodina s obdivem a nadšením láduje ještě pět dní po Štědrém večeru. Tímto Vám děkuji, paní Florentýno.

38 28.12.2023

Sylvain Runberg nenabízí čtenářům idealizovaný portrét Johna Fitzgeralda Kennedyho. Skrze rozhovor s jeho bratrem Robertem Francisem Kennedym, v předvečer atentátu na něho samého, poznáváme nejen životní cestu JFK až na samotný politický vrchol, ale především komplikované počátky 60. let. Novinář, který s „Bobbym“ vede interview, přitom nepatří k těm, kteří by Kennedyho stavěli na piedestal dokonalosti, ale naopak často poukazuje na méně známá fakta, nebo zdůrazňuje nepříjemné souvislosti. Ovšem účelem komiksu není historickou osobnost hanobit či adorovat, ale poskytnout čtenáři ucelený přehled základních skutečností, jež umožní vnímat postavu jako lidskou bytost a ne coby bájného mesiáše. V tomhle ohledu mě mile překvapila nestrannost tvůrců, kteří se v rámci cílovky, nesnaží čtenářům cokoliv podsouvat. Samozřejmě, nevyjasněné detaily, jež jsou často předmětem konspirací či bulváru, jsou pouze nastíněny, ale už jen to, že nejsou zcela ignorovány, ve mně vzbuzuje důvěru v celou edici.

28 27.12.2023

Komorní historická detektivka z českého pohraničí, jež ani tak neoperuje se sofistikovaným zločinem a jeho originálním provedením, jako spíš s věrným zachycením dobových poměrů v zemi na okraji mocenského zájmu.
Zápletka je rozehraná prostě a člověk má brzy jasné povědomí o tom, co sledovat. Po první třetině se však události zvrtnou nečekaným směrem a celý případ se začne nepřehledně zamotávat, aby pak vyústil v úplně jiném duchu, než v jakém byl započat. Ne, že bych se na autora kvůli tomu zlobil, ale řemeslně ztrácí dějová konstrukce na síle a jako detektivka nefunguje už vůbec. Na nepodstatné detaily je kladen velký důraz, naopak klíčové okamžiky nejistě přešlapují na místě – to vše se pak podepisuje na tempu vyprávění i výsledné gradaci. Jako by měl Jan Horníček jasnou představu o začátku a konci, ovšem vše mezi tím šil horkou jehlou, ať už je řeč o zvratech, nebo morálních dilematech. Ale ta mrazivá atmosféra zasněžených Jizerek stojí za každou jednu přečtenou stránku, o tom žádná.

29 26.12.2023

Mnohem lepší, než předchozí kniha Manga Jókai - Děsivé pověsti z Japonska. Paradoxně přitom nejde o scenáristické umění Seana Michaela Wilsona, které je v obou případech stejné – tj. velmi skromné – ale o výběr strašidelných historek. Tentokrát mají nápad, zajímavé vyústění i myšlenkový přesah. Samozřejmě, v duchu literatury pro mládež, ale obsahově natolik atraktivní, že bez problémů uspokojí také dospělého čtenáře (třebaže ten spíš ocení původní předlohu). Kromě nejslabší, závěrečné povídky jde vesměs o příjemně mrazivé horůrky, které sice nedisponují krvavým arzenálem, ale přesto si dokážu živě představit, jak v rukou schopného vypravěče vyděsí k smrti. Obrovská škoda je, že v knize je pouhých šest příběhů, rozkreslených tak, že přečtení celého komiksu zabere nanejvýše půl hodiny. Vůbec bych se nezlobil, kdyby rozsah byl desetinásobný, už jen kvůli tomu, že by lépe vynikla „sběrná“ výjimečnost Lafcadia Hearna, který po půl svého života japonské legendy, báje a mýty zaznamenával.

23 24.12.2023

Vyvrhel tak není ničím lepší, než předchozí romány Anthonyho Ryana. Nabízí však plnohodnotné dobrodružství, plné smělého hrdinství, krkolomných přátelství a nezbytného hřmotu oceli na válečných polích. Jednotlivé motivy jsou sice známé z jiných děl, ovšem tím, jak se děj neustále proměňuje, komplikuje a vyvíjí, je nemožné odhadnout, jaký směr zápletka nakonec nabere.
Opět přitom platí, že největší silou autora je schopnost vyprávět. Ačkoli první román z plánované trilogie čítá neskromných šest set třicet stran, nelze text osočit z hluchých míst nebo prvoplánové výplně. Po celou dobu se příběh drží jasné vytyčené linie, jejíž finále je zdánlivě v nedohlednu, ale postupně se k němu děj se vší parádou blíží. Průběžně je zároveň obohacován dalšími a dalšími záhadami, které s největší pravděpodobností dostanou prostor v následujících dílech. Tohle je poctivá heroic fantasy, pro kterou fanoušci tento žánr milují. Bez magické omáčky či bájných ras, zato však s plnou porcí řádně hořkého patosu.

30 22.12.2023

Adaptace románu Ricka Riordana nedopadla vůbec špatně, a kdyby v sérii pánové Robert Venditti a Attila Futaki pokračovali, možná bych se časem i dozvěděl, jak to celé s Percy Jacksonem vlastně dopadlo. Knihu jsem totiž před lety vzdal právě po prvním díle. Komiksové zpracování v tomhle ohledu zafungovalo lépe, to ale bohužel neznamená, že nemá chyby.
Kvůli rozsahu dělají tvůrci kompromisy mezi tím, co je třeba zobrazit a co ne, vinou čehož občas některé dialogy působí jak z inscenace Mrazíka v provedení amazonských domorodců. S tím souvisí i mizerná práce s pozadím celého vyprávění, včetně alespoň základního načrtnutí charakterů ústředních postav. Jasně, po nějaké době je nám vysvětleno, kdo jsou polokrevní a jak se to má s řeckými bohy v Americe, ale vztahy mezi postavami působí natolik uměle, že když dojde na finální zvraty, berete je jako záležitost předlohy, než jako logický vývoj událostí. To všechno je přitom důsledek nuceného krácení, aby se příběh vešel do určitého počtu stran.

24 21.12.2023

Problém Osmičky spočívá v tom, že k ní nesmíte přistupovat jako k detektivce. Ačkoli přebal slibuje netradiční počtení, v konečném důsledku je to obyčejné psychologické drama o dvou manželských vztazích, které se ať už z těch, nebo oněch příčin rozpadají. Vyšetřování zločinu, které zde probíhá, je k smíchu a nakonec skončí u chlapáckého přesvědčení, jak to všechno bylo, zatímco ta chytřejší ženská polovička své dojmy raději zatají, aby se náhodou nezesměšnila. Přednější pro ni je, co co uvařit svému milému macho příteli. Jestli v tom byl nějaký feministický manifest, naneštěstí mi unikl. Každopádně stylistika, zápletka, postavy, to všechno jde v zaběhnutých kolejích, nijak nové, nijak objevné a rozhodně nijak zajímavé. A protože hrdinové Radky Třeštíkové jsou z valné většiny nenapravitelné fňukny, kterým se děje přesně to, z čeho mají největší strach, marně jsem doufal ve zvrat, nadstavbu či odlehčení. Což při tři sta osmdesáti stránkovém rozsahu, vážně nebyla žádná legrace dočíst.

41 20.12.2023

Teenagerská romance ze sportovního prostředí, která se od jiných liší vlastně jen tím sportovním prostředím (badminton a basket). Jinak je to klasická verze nesmělého zamilovaného, který se bojí oslovit vyvolenou, ale zároveň je do ní tak strašlivě zakoukaný, že udělá prakticky cokoliv, jen aby si jej všimla. Ale protože je do příběhu zapojeno i pár dalších dívčích a chlapeckých postav, je dost pravděpodobné, že se celá, zpočátku jednoduchá vztahovka ještě maličko zamotá.
Proti kresbě ani humorným gagům nemůžu říct nic, oboje se nese v sympatické rovině, kterou si snadno oblíbíte. Ale buď jsem už všech těch zamilovaných komiksů vážně přeslazený, nebo na můj vkus Kódži Miura zvolil až příliš okoukanou šablonu. Všechno to nejisté přešlapování na místě i záměrné chyby v komunikaci a křečovité reakce na obyčejné doteky mě spíš unavovaly, než motivovaly k dalšímu čtení. Ono to samozřejmě k žánru patří, jenže když to samé čtete bez výrazných obměn už po miliontý šestý, krapet se vám to přejí.

23 19.12.2023

„Snad bych ti jen mohl říct: střez se pozornosti úřadů. Nevzbuď naši pozornost. Nenuť nás, abychom se chtěli o tobě dozvědět víc.“
Číst romány Philipa K. Dicka je jako prožívat noční můru v bdělém stavu. Kaňte, mé slzy, řekl policista není v tomhle ohledu výjimkou, třebaže zápletka nabízí zdánlivě minimum akce. Společně s hrdinou se ocitáme ve víru nejistot, strachu a proměnlivé reality, kdy za každým rohem číhá další překvapení. Jeden den jste někdo a druhý nikdo, přičemž neexistovat ve společnosti, kde i štempl má štempl na to, aby mohl být štempl, je docela lapálie. A to je teprve začátek problémů...
Je to jako prožívat Kafkovu Proměnu a Orwellovo 1984 najednou. Jen člověk od zápletky nesmí čekat moc, protože ta pro autora není tím hlavním. Sice se drží určité osnovy, jakmile však dojde na vysvětlení celého toho maglajzu, jeden si není úplně jist vnitřní logikou. Síla vyprávění však spočívá v podmanivém vyobrazení policejního státu, ve kterém zlovůle mocných může prakticky cokoliv.

34 18.12.2023

Uzavřený příběh pro děti a mládež s nádhernou grafikou, ale se scénářem, který zůstal na půl cesty mezi finální dokonalostí a základním nápadem. Italští tvůrci Marco Rocchi a Francesca Caritá mají sice svůj svět parádně rozmyšlený a vizuálně vyšperkovaný, přičemž čtenáře baví jak ústřední myšlenka, tak spousta detailů kolem; jenže průběh vyprávění je ve svém důsledku zbytečně uspěchaný, častokrát zkratkovitý a při závěrečném vyústění až trapně fádní. Dost možná je to tím, že člověk má tendence obsah srovnávat s komiksy jako Hilda či Dobrodruh Timo. A ačkoli Gerta má v sobě zajímavou inspiraci tibetskou kulturou, zápletka se vine tou nejpřímočařejší cestou k cíli, až je přitom jednomu líto nevyužitého potenciálu. Na druhou stranu, z vyprávění čiší nadšení pro věc a bezmezný optimismus, který může být pro dětského čtenáře klíčový. Ostatně proč jim také hned zkraje sdělovat, že život je kromě napínavého dobrodružství také plný špatných rozhodnutí, promarněných šancí a nevyhraných soubojů?

23 17.12.2023

Pravdu říct, z Posledního poutníka jsem si užíval především linii z 2. světové války, plnou lidských tragédií a drsných rozhodnutí, která byla pro tu dobu nezbytná, přestože se zákonitě musela podepsat na psychice obyčejných lidí. Atmosféra nejistoty je zachycena dokonale, stejně jako chování odbojářů, kteří k zabíjení a atentátům přišli často jak slepí k houslím.
Naopak ústřední zápletka ze současnosti byla jiná liga. Nesympatický hrdina solitér, jeho nesympatický milostný život a zbytečné scény z tréninků dívčí házené. Třebaže úvodní rozjezd se třemi mrtvolami a následným zabitím bývalého ministra navnadí na něco sofistikovanějšího, než je epizoda ze seriálu Ach, ty vraždy!, rychle se bohužel přejde do skandinávského fňukání nad osudem, vyplněného množstvím nezajímavých a obehraných příhod ze života té které nepodstatné figury, aby se v závěru ukázalo, že jen máloco z toho mělo s mordy skutečně něco společného. Nemluvě o přepálené motivaci a překombinovaném způsobu provedení zločinu.

25 16.12.2023

Jednoznačně opus magnum Manua Larceneta. Dílo, které je sice adaptací, ale je natolik osobité, že znalost předlohy v tomto případě není podmínkou. Největší síla komiksu totiž spočívá v atmosférické kresbě, která celému vyprávění dává svérázný punc psychologického hororu a plnohodnotné ruské klasiky à la Zločin a trest. Ve svém důsledku by tak příběh mohl zůstat beze slov a stejně by vám svou krásou bral dech. Tím ovšem nijak nesnižuji sílu a hodnotu původního díla Philippe Claudela. Protože Brodeckova zpráva není vůbec jednoduchým čtením, ovšem ani ne tak pro složitost textu, ale pro jeho neoddiskutovatelnou tíhu, jež se jako obří balvan tlačí na lidské svědomí.
Ostatně, s příběhy o důsledcích válečných zvěrstev na civilistech – ať už těch okamžitých nebo naopak dlouhodobých – se to má tak, že zasáhnou na tom nejcitlivějším místě. Člověk si totiž až moc dobře uvědomuje, jak snadno by se mohl podobného vyprávění stát součástí a vůbec by přitom nemusel stát na straně hlavního hrdiny.

35 13.12.2023

Pamatujete na časopis Hrom, vycházející v 90. letech? Místo, kde si podávali ruku mimozemšťané s nadpřirozenem a vše bylo myšleno vážně? Nejeden z nás si tehdy říkal, kdo jen může pracovat v podobné redakci. A právě o nich román Podivná doba je. O novinách, které týden co týden přinášejí ty nejfantastičtější zprávy z Britských ostrovů a o lidech, kteří těmto zprávám věří. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy se bizarnost stane skutečností...
C. K. McDonnell má dar zábavného cynika, který sice svět kolem vidí v pozitivních barvách, ale opakovaně pochybuje, že to někomu k něčemu bude. Svoji novou sérii zakládá na podobné premise, jako Ben Aaronovitch s Řekami Londýna, pouze změnil lokalitu a tým hrdinů nestaví do pozice ochránců, ale pozorovatelů. A že jde o povedenou partičku existencí. Právě chemie mezi nimi je tím, co táhne celé vyprávění vpřed a bonusem navíc je prostředí redakce časopisu, kde každý, kdo k téhle práci alespoň trochu přičuchnul, najde své místo. Dokonalost sama.

33 10.12.2023

„Mám špatnou náladu. A v takovém případě se dá dělat jen jediná věc. Předat ji dál.“

28 10.12.2023

Jednoduché, úsměvné a krátké, což u literatury pro mládež vždycky oceňuji. A i když jsem se tentokrát nebavil tolik jako u prvního a třetího dílu série, stále to považuji za zdařilejší kousek, rozhodně lepší než díl druhý. Přičemž nejvíc jsem se nasmál při vtípku na pokračování, jež spočívá ve starém dobrém brnkání na nervy třídnímu učiteli.
Jinak mi ale přišlo, jako by Joachim Friedrich začal přicházet o nápady. Ačkoli zápletka nabízí pro jednou skutečnou záhadu, kterou se popletení „detektivové“ snaží rozklíčovat, samotný průběh „vyšetřování“ není ani moc originální, ani napínavý. Jako jednohubka ovšem parádní, jen se obávám, že bez ilustrací Libora Páva by zážitek byl pravděpodobně poloviční.
Co mě ale na příbězích Čtyř a půl kamaráda opravdu fascinuje, je autorský záměr každý román vyprávět z jiného úhlu pohledu (včetně toho zvířecího). Takže příběh nám v této knize zprostředkovává potřeštěný Kalle, jehož největším snem je být detektivem a tak tomu přizpůsobuje i realitu kolem sebe.

24 09.12.2023

Druhý díl adaptace jediného románu H. P. Lovecrafta V horách šílenství nabízí oproti úvodní části méně dějových zvratů, protože je prakticky celý složen z prolézání tajuplných trosek. Akce žádná a průběh statický. Vynahrazuje to ovšem způsob, jakým Gó Tanabe vykresluje Lovecraftovu vizi mýtu Cthulhu, Prastarých a Mi-Go, přičemž je to asi vůbec poprvé, co jsem rámcově pochopil, jaké jsou mezi nimi rozdíly (dosud jsem je, já nehodný, považoval za tvory z jednoho šuplíku, přitom mám tvorbu podivného pána z Providence načtenou odzadu dopředu a zase zpátky).
Nechci však ani na vteřinu naznačit, že bych se cítil zklamán. Atmosféra zamrzlé krajiny, historie stará miliony let a konfrontace s mimozemskými tvory - z nichž nejvíce mě dodnes paradoxně děsí obří tučňáci albíni - dělá z díla výjimečný počin. Kde jsem u originálu usínal pro zdlouhavé popisující pasáže, tady jsem si tvůrčí záměr užil se vším všudy. Teď ještě aby Gó Tanabe adaptoval Příběhy Artura Gordona Pyma a byl bych úplně spokojen.

30 03.12.2023

Víte, že každý z nás zná všechna telefonní čísla, jen nevíme, komu patří? Že pouze lidé a včely rozlišují sudá a lichá čísla? Že ledvinové kameny jsou de facto lidské perly?
Mudroprdy představují způsob, jak se nechat ohromit bizarností, a přitom neštudovat půl života na Oxfordu. Jakub Hussar zahltí čtenáře všeobecnými poznatky, které, byť vytržené z kontextu, nepřestávají fascinovat. Něco je sice promyšlený chyták, něco zas vypečená skutečnost, ovšem takhle hezky všechno pohromadě je to východisko k putování za znalostmi, nebo alespoň ke hře na chytrého. Jedinou vadou na kráse je skutečnost, že ke spoustě faktů chybí doplňující informace. Tohle není encyklopedie v pravém slova smyslu, ale zábavný průvodce světem humanitních i společenských věd i kosmem živé a neživé přírody. Ostatně, kde jinde než tady byste se dozvěděli, jestli jsou v průměru smrtonosnější pavouci či šneci, kdo byl prvním animovaným párem sdílejícím manželské lože nebo jak se jmenoval ptáček v původním logu Twitteru?

30 30.11.2023

Zatímco Unesená od francouzského tvůrce Manura se nesla v příjemně hororovém duchu a byla komplexní jak po stránce dějové, tak dobrodružné, Slzy bohyně představují pouze slabý odvar toho, co komiksový gamebook může nabídnout. Příběh ještě funguje, třebaže nedává moc často na výběr jak si s kterou situací poradit. Co ale čtenáře zamrzí, je množství zbytečných odkazů, jež nespočívají jen v tom, že vás provedou po všech čertech, ale častokrát končí nesmyslně ve slepé uličce, což v kontextu se střídmým rozsahem působí o to absurdněji.
Komplikace v průběhu pátrání po třech zlodějích vám ale hlavu nezamotají, rébusy tu na vás čekají jen dva, z toho jeden je sice nápaditý, ale prostinký a druhý nemusíte řešit vůbec, protože stejně nemáte možnost si ověřit, zda řešení máte správně. Jednoduchost pravidel, kdy je třeba úplně vynechán soubojový systém, pak hraje do karet hráčům-začátečníkům do desíti let, tomu ovšem zas úplně neodpovídá charakter obsahu. Těžko říct, komu se chtěl autor zavděčit.

23 29.11.2023

Dějová linie, ve které Josef Škvorecký hájí svou manželku před nuzným nařčením z udavačství, je na celé knize nejzajímavější. Především motiv, kdy dobří mohou být často stejně zaslepeni, jako ti zlí, proti kterým bojují, protože zaslepenost nezná mezí. Škoda, že autor popisuje problematiku jen ze své pozice, třebaže před čtenářem nijak netají, kdo co vlastně způsobil. Ovšem ta černobílost kladné a záporné strany trochu zkresluje realitu, protože život takhle jednoduchý naneštěstí častokrát nebývá.
Naopak zápletka s vraždou profesora mi přišla zbytečně navíc. Nejen, že řešení je takřka vycucané z prstu, ale tím, jak je to celé přitažené za vlasy, se bezděčně shazuje síla tvrdého zápasu, který vede hrdinova žena. Navíc jsem se doslova ztrácel v postavách a jejich motivacích, jak mi splývaly v jedno.
Mám-li tedy knihu soudit jako tvůrčí experiment, příliš u mě nevyhrála. To, co mě pro mrazivou autenticitu zajímalo, bylo příliš v pozadí a naopak hrálo prim to, co mě pro průměrnost nebavilo.

24 29.11.2023

Tentokrát až příliš jednoduchá akční space opera. Z dobře promyšleného dobrodružství autor vybruslil velkolepým galimatyášem, ve kterém se (spoiler alert!) všichni padouši navzájem vystřílejí a intriky největšího záporáka jsou smeteny jedním rychle rostoucím stromem. Finále odyssey mladičké naivní Mony a ostříleného veterána Kashe se sice nese v duchu spousty vysvětlování jak, co a s čím vlastně souvisí v rámci předchozího děje, ale spíš než překvapení přináší zápletka pocit zklamání z nedotažených ambicí.
Chuť vylepší alespoň hned následující příběh, který funguje maličko samostatně a dává sérii vizi možných pokračování, jež se mohou táhnout do nekonečna a ještě dál. Tady se tvůrci vrací k osvědčenému žánru vesmírné kovbojky a docela se nepářou s tím, komu to natřou a jak moc to bude bolet. Jestli tímhle tempem budou pokračovat i nadále, je otázkou, jak rychle posádka UCC Dolores projde celkovou obměnou, včetně hlavní hrdinky. Jen to zatím příliš nikam nesměřuje, což není úplně dobře.

24 27.11.2023