TnaKenov komentáře u knih

Od Pospíšilek rozhodně ne poslední kniha (ačkoli ani ne první - s jejich tvorbou jsem seznámena už dávno). Pár prvních stran mi stačilo k tomu, abych se zamilovala do obou kluků - ačkoli ostatní postavy ve mně málo zanechaly, kromě chaotična jmen a "kdo je kdo a ke komu patří". Líbila se mi metaforičnost celé knihy a hlavně hledání páté minuty - bylo postupné, jemné, úplný opak jednání kluků - jsou to kluci, co na to říct. je znát dnes typický náklon k postmodernismu a skoro až takovému "topolismu", což je pro autorky celkově dost běžné.

Ačkoli mi prve přišla kombinace basketbalu a plávání podivná - nakonec jsem si to zamilovala. Od hry, přes hodiny bazénu či v moři až po sezení na vysokých budovách a počítání matiky. Nutno podotknout, že u holek miluju hlavně jazyk - nebere si servítky, na nic si nehraje (viz již zmíněný postmodernismus) - to samé nám kniha servíruje už na počátku spolu se zastávkou a slovy "miluju tě" a "lidi jsou ku*vy". To dává pocit uveřitelnosti, to vtahuje čtenáře do děje.

Myšlenka páté minuty a jejího poselství ve mně hodně zarezonovala - stále jsem čekala na pointu, ačkoli jsem ji měla neustále před nosem. Čekala jsem, zadržovala dech pod vodou a počítala, i když jsem věděla, že pod vodou toho nedosáhnu. A nakonec? Doufám, že svou pátou minutu jednou najdu též.

"Pátá minuta. Komažik, kdy neexistuje nic jiného než štěstí a absolutní klid. Kdy cítíte, že tohle od života stačí, že je to skutečné."

2 17.05.2023

Otázka zní: A co s Ninou?
Němec přináší vcelku nelehký úkol pro čtenáře - číst jeho knihu jako autobiografii nebo jako autofikci? Nikdo neví.
Kniha má vcelku banální linku, která neurazí ani nenadchne a člověk tak nějak už tuší, co se stane. Hlavní jsou zde ovšem vypravěčské postavu - ať už je kniha vyprávěna jako deník, ich-formou či er-formou, či jak funguje její kompozice, kde se prolíná vše možné - od časopiseckých článků přes díla jiných autorů, zdánlivě související se samotnými Možnostmi, až třeba ke kapitolám s rejstříkem nebo výběrem mott. To je asi největší výhoda knihy, která jí dodává literární hodnotu.
Nicméně, z etického hlediska stále váhám. Neskutečně mě štval Němec jakožto "vypravěč" - jeho ego, neustále poukázání na intelekt skrze hovory s Kunderou či citace Camuse a dalších intelektuálů. Zároveň mi i vadila pozice, do níž se stavil vůči Nině - ať už skrze "rozhovor sám se sebou" či "zápis "Niny" do deníku".
Je román opravdu zápisem o lásce? Nevím, v tomhle mě anotace dost zaráží a konfrontuje vůči obsahu celého díla - je vidět, že anotaci si psal Němec sám, chce nalákat čtenáře - obsah je ale už úplně něco jiného.
A pak je tu též otázka - je to celé pravda? Co z toho je pravda a co je lež? A je eticky správné tohle psát - o Nině, o soukromém životě apod. Kniha přináší více otázek, než odpovědí. Němec chtěl šokovat a provokovat, a to se mu povedlo.
"Buď literatura, nebo život, jiné možnosti nebyly, Nino."

3 17.05.2023

Mezi řádky Letmého snehu zaznívá mimojiné též kritika dnešní konzumní společnosti, jazyka, technologizace či materialismu. Máme tolik práce s tělem s budováním kariéry, maličkostmi, které nejsou důležité, že na duši nám nezbývá čas, na lásku nám nezbývá čas.

Na každého z nás se jednou může sesunout lavina, která nás buď zasype, nebo se nás jenom letmo dotkne. Nikdy nevíme, kde k té katastrofě může dojít, a proto bychom si měli vážit přítomnosti a všeho, co máme našich milovaných či zdraví. Nebát se milovat.

Metaforou laviny by se dala vyjádřit celá kniha buď nás může zcela pohřbít, vtáhnout a zasáhnout jako lavina, nebo jenom lehce projít kolem nás, jako by se nás témata v ní ani netýkala. Důležitý je hlavně čtenář a to, jak moc je ochotný se nechat pohltit a jak moc chce nad jednotlivými otázkami, které Letmý sneh přináší, přemýšlet a jestli je možno na ně vůbec nalézt odpověď.

Láska je, keď niekto odchádza a ty máš pocit, že by si mu chcel niečo povedať. Cítiš, že je to čosi dôležité a naliehavé, hoci to navonok nemusí tak vyzerať, ale za svet si na to nevieš spomenúť, alebo si v časovej tiesni nevieš napochytre vybrať z nepreberného množstva nikdy nevysloveného.

17.05.2023

Ačkoli si jindy stojím za tím, že knihy z Wattpadu by měly mít šanci se dostat do knihkupectví, ale zde své tvrzení popřu, protože Slunečnice tam měla zůstat. Snažila jsem se odpoutat od informace, že kniha byla původně fanfikcí na One Direction, ale vzhledem k tomu, že od původní fanfikce se změnila minimálně, nebylo to možné - aneb After ještě v horší verzi.

Příběh by si jednoduše zasloužil více - více stran, propracování, vylepšení charakterů a celkově lepší proparacování (nemluvě i o redakčním týmu a menší počet chyb v textu). Kniha by chtěla ještě pár let a od autorky odstup a zrealističtění - na to, že kniha referuje o důležitých tématech jako domácí násilí či coming out, vůbec to ve čtenáři nerozonuje a celé je to pojato neskutečně ploše a povrchně.

Kniha naráží snad ve všech aspektech. Postavy jsou ploché, jejich chování neuvěřitelné, dialogy nereálné. Nemluvě o klišovitosti a postavách stylu Mary Stue (aneb školní král x chudák) - jednoduše typický děj, který každého brzy znudí. Je vidět, že jde o prvotinu. Spousta pasáží je uspěchaná, ty, co jsou důležité, dávají prostor zbytečným, čtenář nemá šanci poznat postavy a ani se do knihy vžít.

Nejde o vyloženě špatný začátek, ale autorce pro příště doporučím beta čtenáře, pořádnou redakci a sebereflexi především a odstup od vlastního díla, aby kniha mohla dozrát. Nicméně, některé myšlenky z knihy jsou milé - to jediné mě asi zaujalo.

1 17.05.2023

Na Wattpadu velmi čtená a populární kniha, v realitě bohužel klišé příběh s hrdinkou Mary Sue, který je jen velmi těžko uvěřitelný.

Čtení je to opravdu nenáročné a přesto jsem měla problém knihu dočíst, protože mi opravdu místy nedávala smysl a přišla mi dětinská.

Doporučuji spíše pro mladší čtenáře.

1 13.04.2020