Terror komentáře u knih
Na to, kolik toho Georges napsal, si držel celkem slušnou laťku. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že starší maigretovky byly lepší. V lovci zvuků jde právě jen o ten nápad, že si někdo místo fotek pořizuje zvukové záznamy míst, která navštívil. Ale dle mého tento nápad zůstal hrubě nevyužit a děj se zvrhne v malého pitavala z francouzského města. Jde o jednohubku na jedno odpoledne, která neurazí, ale ani nenadchne.
Jak to ti francouzi dělají, že píší všichni stejně? Verne, Laurie, Maël, všechno na jedno kopyto. Dovedu si představit tuhle skupinku spisovatelů dobrodružné literatury, jak sedí u kulatého stolu, oheň v krbu praská, burgundské teče proudem a chlapíci s červenými nosy a zářícíma očima se domlouvají, jakou robinzonádu kdo z nich napíše. Ten poradí tomu, ten zas tomu třetímu...
Pierrovi zřejmě nejvíc radil Jules. "Hele dvě děcka, to jsem ještě nenapsal. Škyt! Já mám jen dospělý... Frk! Flus! A na konci tam dej nějakýho Nema, jako já..."
Ale jo, dobře se to čte, ale je to pořád dokola. Jen místo ostrova tu máme pobřeží Jižní Ameriky. I když ten ostrov se tam nakonec stejně vejde...
Čtivá a lehce napsaná jednohubka, protknutá humorem a trochou toho mezipohlavního laškování, která splnila svůj účel - pobavila. Ale tak nějak mi přišlo, že detektivní zápletka, o kterou by v těchto knihách mělo jít především, je až příliš upozaděna. A Gideon Fell mne rozčiloval svým frkáním... :)
Když se sám sebe zeptám: "Přečteš si zase něco od Carra, pokud bude možnost?", musím odpovědět kladně.
Jako u každé antologie, každému sedne něco jiného.
Nejvíce se mi líbily povídky P. K. Dicka, Boba Shawa a Robina Scotta. Co mě naopak nebavilo vůbec, byl pokus jediné ženské autorky v tomto svazku Sonyi Dormanové.
Co ovšem převyšuje všechny povídky je doslov pánů editorů. Ani se nechce věřit, že jej napsali tak strašně dávno. (Jo, ani Terror ještě neexistoval). Hodnocení americké SF šedesátých let a hlavně filosofie nakladatelů, v tom vidím naprosto přesnou nedávnou minulost a také současnost SF české.
Třešničkou na kokosce jsou poté obsahy důležitých knih daného roku a medailonky autorů. Po stránce vydavatelské je to skvost a je škoda, že u nás s touto řadou Mustang, ani žádný další pakůň nepokračoval.
Marně přemýšlím, jaký literární útvar to vlastně pan Veselý spáchal. Zpočátku jde o krátké jakopovídky, které nás zavedou až na skautský tábor, takže by se mohlo jednat o takový roztříštěný román. Pak ale následuje hlavní náplň knihy, která nese název jako titul samotný a jde o uzavřené vzpomínky autora, alespoň jak jsem pochopil, které bohužel vůbec nedrží pohromadě ani zvlášť. Zajímavostí je nejdelší příběh Dobrodružství s Martem, což je formou snu vyprávěná eskapáda na Marsu a lze ji s klidným svědomím zařadit do fantastiky. Závěrečná trojice textů se vrací na skautský tábor. Chvílemi jsem se nechal strhnout autorovým rozplýváním se nad krásami přírody, ovšem to bylo posléze ubito nezajímavým dějem - nedějem a totální absencí dodržování základních pravidel pro vyprávění, které se učí již na základní škole. Netvrdím, že všechny texty jsou špatné. Jako celek však kniha noří svůj hřbet hluboko pod hladinu průměru.
Vymeteme všechny zbytky ze šuplíků, posbíráme, co kde upadlo a vydáme to! Tak nějak bych viděl genezi této sbírky. Předchozí komentátoři vcelku s nostalgií vzpomněli na Kedrigerna. Ale vždyť ten se tu vyskytuje též! Bohužel jde o řemeslně nedotažené příběhy se spoustou logických chyb. Sbírku dále shazují dvě vážněji pojaté povídky, které Morressymu moc nešly. Zato krátké a úderné vtípky ano. Za vrchol knihy považuji titulní povídku nepovídku, která mě rozesmála až k slzám. Opravdu. Už jen proto jsem rád, že se mi kniha dostala do rukou.
Třetí díl za mnou. Hurá?
Celou dobu jsem čekal, že se stane TO. Že prostě trilogie někam VYÚSTÍ. Místo toho proběhlo jen další nudné proplétání mimozermsko-zemských vztahů, ozvláštněné vcelku napínavou dějovou linkou. Toť ale vše. Plánovala autorka další pokračování? Máme si z nic neřešícího závěru něco vyvodit? Něco, na co má chabá a pokulhávající mysl nestačí? A co na to Jan Tleskač? Netleská. Bohužel, už dlouho netleská.
Takže: Hurá! Mám to za sebou.
Když jsem začal číst první povídku, která dala sbírce jméno, docela mne to vykolejilo. Co to je? Špionážní béčko? Teprve další povídky mi ukázaly, po jaké cestě se autor vydal. Jednotlivé příběhy se věnují různým záhadám, tajemstvím a lidstvem nepochopeným úkazům, které jsou někdy v povídkách vyvrácené, někdy ne. Musím uznat, že jde o celkem svěží a čtivé dílko, u kterého se občas i usmějete a někdy zakroutíte hlavou. Jeden z těch lepších sešitů, co Karavana přinesla.
Autor má rád hádanky, šifry a rébusy, což lze nalézt v mnoha jeho příbězích. Únos krále hádanek všemu nasazuje pomyslnou korunu. Kniha je těchto špumprnáklů plná. Na každé sudé stránce nalezneme něco k luštění. Bohužel příběh samotný je banální a přes veškerou snahu není příliš nosný. Také bych uvítal, kdyby výše uvedené hádanky byly součástí děje. Takto ještě více tříští čtenářovu pozornost. Co musím ocenit, jsou fantastické ilustrace Adolfa Borna.
(Začátek u svazku 1.)
Stěžejní část díla, tedy příběh, je v základě romantickou báchorkou, kterou můžeme nalézt ve většině tehdejších dobrodružných děl. Nečekané a nepravděpodobné náhody, padouši a kráska v nesnázích. Jen ten neohrožený hrdina nějak chybí. Nebo je jím Quasimodo sám? Hm… Každopádně to, co román povyšuje nad brakovou literaturu, je nadhled, se kterým Hugo popisuje veškeré dění. Místy se setkáme i s tragikomickými situacemi a upřímně, fakt jsem se bavil. A za to si autor zaslouží velké plus.
Tak jo. Mám to za sebou a nějaký čas si od dalšího fláku masa dám pauzu. V druhé části románu ještě více ubylo příběhu a celá kniha je jen sled zbytečného a prvoplánového násilí a pornoscén pro puberťáky. Hlavní hrdina umírá, znovu ožívá, motá se v kruhu nesmyslů, rochní se v krvi a souloží se vším, co má díru a dýchá. I brak se dá napsat tak, že jste napnuti, jak to celé dopadne. Tady jsem jen čekal, až to martyrium skončí.
Jednotlivé příběhy spojuje jedna základní myšlenka – posloucháme, co se nám naše děti snaží říct? Neskrývá se za jejich „darebáctvím“ něco víc? Opravdu je chápeme? A chceme vůbec?
Většinou jde o povídky s jednoduchým dějem a podobným vyústěním. Většina jich je smutná a měkčím povahám může cosi slaného zaštípat v oku. Koncept Černé knihy, kam učitelský sbor zapisuje prohřešky žáků, je zajímavý, stejně jako autorův lehce poetický a vypsaný styl.
Má první kniha od klasika francouzské literatury. Shodou okolností autorova poslední. Že bych se do Huga pustil od konce? A není to fuk? Román mě překvapil svým naturalismem ve své první čtvrtině. Oproti Dumasovi je zde více krve a smrti. Čím mne naopak Hugo nezklamal, jsou dlouhé a až úsměvně pitomé dialogy, které mají jediný účel – popsat více autorských archů. Druhá polovina knihy je dobrodružná, akční a měl jsem chvílemi pocit, že čtu nějaký starý brakový román, kterým se ve své cele mohl těšit Babinský. Ve svém popisu jsem vynechal jednu část. Záměrně si ji nechávám na konec… Ve druhé čtvrtině díla totiž přijde něco, co možná odradí od další četby spoustu čtenářů. Připomnělo mi to vtip z Televarieté o konkurzu na informátora pražské cestovní kanceláře. Kolik má Praha obyvatel? - 1183000. A teď nám je vyjmenujte. V Hugově soupisu členů zasedání Komuny snad chybí jen podavač vody a uklízečka…
Bez nadsázky jeden z nejlepších klukovských příběhů, co znám. Ani po letech nic neztrácí na svém kouzlu. Jde o skvěle napsaný příběh chlapce, který hledá v novém bydlišti kamaráda. Když se podíváte, kdy kniha vyšla, je až s podivem, že nenese nejmenší stopy nějaké ideologické propagandy. Navíc je psána tak čtivě, že mne mrzí další autorova neplodnost v tomto žánru... Přečteno potřetí, s chutí a za pět!
Druhý díl sbírky je někde jinde, než nezáživný díl první. Tady jsem opravdu našel povídky. A některé z nich (Zápas o Modřínový srub, První ze Žantovky) jsou dokonce výborné a obsahují to, co mám na Foglarovi rád, totiž příběh plný kamarádství a dobrodružství. Trochu slabší jsou povídky, které se neodehrávají v Čechách. Malinko mi připomněly Batličkovy krátké příběhy. Ovšem Batlička v nich byl mistr, kdežto Foglar jde trochu jinou, řekl bych nezáživnější cestou. Na konci knihy je "horror" Rozsvícený čaj, který někteří mohou znát z autobiografie Život v poklusu, dále úplně první Foglarova báseň, kterou mu vytiskli ve třinácti letech a bibliografie všech jeho povídek.
Tentokrát nezavírám knihu s pocitem zklamání. Ani náhodou...
Bohužel... Věděl jsem, že tato sbírka "povídek" mistra chlapeckých příběhů nebude to pravé ořechové. S tím jsem k ní i přistupoval. Přesto je skutečnost ještě horší. Dal jsem "povídky" do uvozovek. Proč? Ony to totiž ve valné většině povídky nejsou. Jde o krátké nástiny nápadů, které možná fungovaly jako vyprávění u praskajících polen táboráku, ale do knihy by bylo potřeba je rozvést a poupravit. Kupodivu nejlepší se mi zdály "lyrické povzdechy", které se občas v textu objevily. Při nich jsem mohl zapojit fantazii a zavzpomínat, případně si alespoň "představit". Samotné příběhy jsou prázdné, bez nějakých hlubších myšlenek a je znát, že mistrovi tahle parketa moc nešla. Možná ho ani nebavila. Pro ty, kdo s Foglarem začínají, přečtěte si raději některý z jeho románů, tohle je spíše pro sběratele a "kompletáře" díla velkého Jestřába.
A jdeme na druhý díl!
Trochu... spíš hodně naivní divadelní hra. V prvním jednání se malý skautík balí na tábor a řeší se sestrou zápůjčku jejího šitíčka. Ve druhém už jsme na táboře a nic moc se neděje. Začíná ze zpívat... Ve třetím dějství skautík bloumá při noční hlídce, bojí se, ale vydrží. Čtyřka je happyend, kdy na tábor dorazí skautíkova rodina, včetně sestry švadlenky. A pořád se zpívá...
Na to, že hra nemá žádnou zápletku ani dopletku, v ní poskakuje a zpívá až moc postav.
Jako historická relikvie je to zajímavý kousek. Na živo si tuhle bezdějovost představit neumím.
Oceňuji práci překladatele, který našel české obce odpovídající těm anglickým. Oceňuji vydavatele, že zaplnil hluché místo v českém vydávání velikána anglického suchého humoru. Oceňuji Adamsův a Lloydův skvělý nápad.
Při pročítání jednotlivých hesel jsem se královsky bavil. A o tom Smysl Životic je. O královské zábavě.
O téhle knížce vím jenom jedno. Byla první, kterou jsem sám přečetl. Bylo to těsně před nástupem do první třídy, takže někdy v roce 1980-81. Takže je to srdcovka nejsrdcovatější.
Postupem let dostala za uši - to jak jsem postupně v sobě objevoval skryté sklony k "malířství" (čmáranice snad po všech stranách), chovatelství divoké zvěře (sloužila jako ohrada) a posléze i hudbě (dva kartáčky na zuby a kniha jako buben).
Kdoví, kde je jí konec...
Žila byla tři prasátka... Vepřík si o sobě myslel, že je chytrý, Pašík tvrdil, že umí bojovat a Sviňka měla magické prdy... Tihle tři se jednou vydali na cestu a jelikož si všichni řádně šlehli, motali se po světě a navzájem se ztráceli. Když se konečně našli, řekli si: "Tak, teď to začne..." a byl konec.
Ne, to fakt nemá cenu...