terimila komentáře u knih

Asi nejlepší May, kterého jsem četla. Oproti Čínské sérii to funguje, líčení prostředí je autentické, je vidět, že autor ta místa i jeho lidi asi dobře zná. Policista, který kdysi dávno odešel z divokého, vesnického ostrova na okraji Hebrid, se tam po letech vrací, aby vyšetřil vraždu. Nevyhne se vzpomínání na dětství, dospívání a na chvíle, kdy se doslova měnil jeho život. Potkává lidi, které znával, zjišťuje, jak se kdo změnil a co kdo prožil... a poznává věci, které jsou stále stejné. A zjišťuje, že některé věci nejsou vůbec takové, jaké se zdají být. Taky je tady zamilovaná linka, ale narozdíl od poněkud trapné (a stále trapnější) linky v Čínské sérii je tady jaksi půvabná, přijatelná, neokázalá, něžná a patří tam.
Všecko je vylíčeno skvěle, perfektně to vtahuje, byla jsem napnutá jako struna... a závěr nezklamal. Je v tom všecko, co má správná detektivka podle mě mít - tak akorát nechutná vražda, rozplétání stop z minulosti, spád věcí v současnosti, dobře vykreslené a věrohodné postavy. A k tomu perfektní prostředí. Za tohle dávám jednoznačně pět hvězd a vrhám se na další díly série Lewis.

19 17.09.2019

Jedna z nejnenápadnějších a přitom supersilných kingovek. Tahle knížka se dovede zažrat pod kůži, a přitom to je skoro až nekingovská. Nepotkáte v ní příšery, potoky krve, obzvláštní odpornosti a nechuťárny. Vlastně je úplně normální a uvěřitelná (až moc), až na ten svět, v němž se odehrává. Hrozně dlouho - celé první míle, kdy byl Pochod ještě kompletní - jsem čekala, co se bude dít, až někdo nebude moct dál, a přiznám se, že tu variantu jsem si snad ani nepustila na mysl. Ale i věci, co nechceš, ať se stanou, ty se stejně stanou. Pak mě to totálně strhlo a já vzpomínala s těmi kluky, fascinovaně zírala na to, co se s nimi děje... a zírala jsem až do samýho konce. Jako by ti kluci stihli dospět, zestárnout a zemřít během několika dní. I závěr se mi neuvěřitelně líbil a naprosto mi do celé knížky zapadl. Prostě najednou přehozená výhybka a stopka, střih, konec. Tak dlouhý pochody končívaj.

19 21.08.2019

Tohle bylo super. Největší palec hore za hlavní hrdinku - ta holka je vylíčena tak živě, že mi občas bylo zle i s ní. Povedla se. Nejprve mi jí bylo líto, pak jsem ji obdivovala, že to ustála. No a ten příběh taky není špatnej. Sice obecně fakt nemusím příběhy (u detektivek to ještě obvykle snesu) z toho prostředí nablejskanejch pokryteckejch šťastnejch rodinek, supermužů a zelenejch vdoviček, ale tohle si aspoň na nic nehrálo a ukazovalo to tu hnusnou stránku věci. A ten obrat v ději, jak se najednou všecko ukázalo být úplně jinak... ten byl celkem dechberoucí. Za mě dobrý.

19 30.05.2019

Jedna z nejúžasnějších knih dětství. Hodnotím tehdejším, nadšeným dětským pohledem...
Je tady vše. Dobrodružství, odhalování starého a děsivého tajemství, honba za pokladem, dětské přátelství, tajemné uličky... Milovala jsem to. Coby dítě z nudné vesnice, věčně nemocné a nesmějící dělat to-či-ono jsem do foglarovek utíkala a touhu po dobrodružství si plnila s těmi kluky. A Záhada hlavolamu tomu vévodila.
Dneska bych už celého Foglara viděla jinak. Tehdy mě ale ještě neuráželo, že Foglar musel mít obrovský problém s dívkami a ženami, jinak by je v dílech tak okázale neignoroval, a že postavy jsou naprosto nevěrohodné a extrémně černobílé.
Ale tehdy to byla nádhera.

18 13.12.2023

Klevisové klasika, tj. hodně dobré, ale ne úplná špička. Jako vždy skvěle vylíčené prostředí a věrohodné postavy. Kdysi jsem jezdívala k bývalému do podobné vísky (kdoví, zda dokonce ne do té, která je fiktivní Kotlové předlohou :) , takže jsem ty místní postavičky, zbohatlíky na rádoby úrovni a proti nim ty zemité místní samotáře, úplně viděla. Opět tu jsou silné a svérázné dámy, to u Klevisové snad ani nemůže být jinak. Hodně se mi líbila i linka s rysy a lovem.
Motiv vraždy mě trochu překvapil, čekala jsem něco jiného, ale fajn. Skoro bych řekla, že v tomhle díle mě zajímaly spíš ty okolní propletené drobné osudy lidí a míst, než samotné vraždy (možná to bylo i tím, že mi ani jedna ze zavražděných nebyla nijak zvlášť sympatická). Ale povedlo se to a skvěle se to četlo, takže dobrá práce.

18 09.08.2023

Purpurový řeky prostě miluju. Fakt že jo. Takže když jsem v Levnejch knihách objevila nový vydání, okamžitě jsem po něm skočila a odnesla si ho domů jako vzácnou kořist. Knížku už jsem kdysi četla, takže jsem věděla , že to chci do své knihovny. Je to jedno z vzácnejch děl, kde se perfektně povedla knížka i filmové zpracování. (Když nad tím tak přemýšlím, tak to dokonce je možná film, který jsem viděla vůbec nejčastěji). A knížka... to je ještě úplně jinej level dokonalosti. Jestliže film u mě má pět hvězd, knížka by musela mít tak sedm. Tam, kde film trochu nestíhá všecko uvyprávět a já vždycky zůstala na konci trochu zmatená (co přesně se stalo s Judith v dětství a co přesně se s dětmi na univerzitě vůbec dělo), tak tam to kniha vysvětlí naprosto precizně, pochopitelně, tak, že to do všeho zapadne a celej děj najednou dává smysl.

A samozřejmě moc dobře vím, že to je celý přepjatý, překombinovaný, vyhrocený, naprosto nemožný a tak vůbec. Prostě... spousta drobnejch vad na kráse dobrý, uvěřitelný detektivky. A jeden z deseti hříchů proti desateru pátera Ronalda Knoxe. Detektivní pátrání je postavený na obrovský náhodě, štěstí a zaměření se ve správnej čas správným směrem... a vždycky to vyjde. Postavy mají obrovský štěstí snad na každým kroku. A samotný postavy - nevěrohodný, divný, člověk by je za spoustu věcí něčím praštil po palici, aby se jim rozsvítilo... ale stejně jim držíte palce, divže vám neupadnou. Místní, co znají zdejší tajemství, ale odmítají o nich mluvit. Dechberoucí ledová atmosféra vysokejch hor a odlehlýho městečka, kde řádí vrah, kterej řeže, mučí a zabíjí tak, že to děsí i otrlý policajty.

Vtip je v tom, že ony si Purpurový řeky ani nehrajou na to, že mají být uvěřitelný. Purpurový řeky jsou strhující, krvavý, propletený, tajemný a překombinovaný... a je to schválně. Purpurový řeky jsou jako odpoledne na pouti, kdy se vrátíte do dětství nebo mládí, zapomenete na sebeovládání a dospělost a ztláskáte obrovskou hromadu sladkejch pouťovejch dobrot a strašlivě si to užijete a zapomenete na chvíli na celej svět. Nemůžete to tláskat každej den... ale když to uděláte jednou za půl roku, může to být nehoráznej požitek. Víte, že se cpete laciným nezdravým blafem... ale ten blaf je skvělej a i to, že přesně víte, jak bude chutnat, je nádherný. Rozum ví, že konzumujete slátaninu bez většího smyslu. Ale požitek je tak velkej, že rozum jen stojí někde v koutě a tiše šoupe nohama. :) Úplně stejně, jako s Purpurovejma řekama, to mám i s dalším nekonečně milovaným dílem - s Městečkem Twin Peaks. I tam mě dere spousta detailů a je to kýč jak bič... ale když to miluješ, není co řešit.

PS: Čtenářská výzva - kniza se štítkem Tajemství.

18 12.06.2023

Hodně dobrý počin. Pěkně to navazuje na Pana Mercedese. Líbí se mi pohled na starou událost ze strany jiných aktérů... a potěšilo shledání se starými známými, Bill, Jerome a hlavně Holly jsou zlatíčka :-) Peteův příběh je celkem uvěřitelný, zápletka taky, ke konci se to vygraduje do pěkně ošklivého finále. Je pravda, že některé motivy už se opakují (vězeň píšící dopisy za ostatní; autor trpící / umírající za to, že se svými postavami udělal to, co se čtenářům nelíbilo; šílený čtenář, který za svým vysněným příběhem jde až na úplnou hranu (a vlastně i za ni). Prostě Kingova pozdní klasika, žádné velké a závažné dílo, ale dobrá a kvalitně odvedená práce. Těšilo mě a snad se ještě s Billem a jeho kolegy shledáme...

18 13.01.2022

Hodně povedená věc. Je to dobrodružná pohádka a jako taková se to musí brát. Nicméně v kategorii fantasy pro mladé je to skvělé, myslím. Má to obrovské kouzlo čehosi starosvětského, čemuž zdatně pomáhají i fotky. Celé je to pěkně odvyprávěné, jsou tam skvělá líčení, má to atmosféru; místa a smyčky jsou vylíčeny pochopitelně, představitelně a jaksi logicky, což je ve fantasy vždycky velký plus. A potěšilo mě zapracování skutečné nevysvětlené události - ten pokus se smyčkou v sibiřské tajze... jo. Líbilo by se mi dovědět se v příštích dílech víc, nechtěly by si třeba děti ze sirotčince najít nový azyl v pozůstatcích smyčky na Sibiři? :)
Postavy jsou povětšinou originální a jaksi půvabné. Jacob mi sice úplně nesedí, moc jsem se do něj nevžila a jeho jednání mi nepřijde nejpřirozenější; Emmino taky ne (a ten rýsující se vztah bych oželela úplně), ale ostatní to převažují - líbí se mi slečna Peregrinová, Bronwyn a pár dalších. No a zápletka je fajn. Nekoná se žádný extrémní překvapení nebo šok, spíš to všecko tak jaksi plyne... ale je to nesmírně příjemný plynutí.
Hodně dlouho jsem dumala, zda to budou čtyři nebo pět hvězd, ale pak jsem si uvědomila, že mi to vlastně sedí víc než třeba takový Naslouchač (což je taky fantasy pro mladé, takže ne úplně můj šálek), kterému jsem dala bez váhání pět. Jenže u Naslouchače mě strhla akce, kdežto tichý kouzlo a půvab Sirotčince člověka tolik nestrhne, spíš pomalu okouzlí. Nakonec jsem se ale přistihla u rozhodnutí, že pokud mě zbytek série výrazně nezklame, tak si to časem koupím. A to je myslím jasná nominace na pět hvězd, takže tak.

18 23.06.2021

Nádherná kniha o fascinujících lidech. Bylo to trochu jiné než jednička, nebylo tam už to okouzlení z prvního setkání s tímhle druhem osobností. Ale v něčem to možná bylo i bohatší. Dvojka mi přijde o něco zajímavější z hlediska typu osobností. Někteří zpovídaní jsou obyčejní lidé z lidu, kteří si ale dokázali udělat v té obyčejnosti nesmírně originální život (paní Kateřina z Člověčí!), jiní jsou umělci svého oboru a vlastně velice vzdělaní a specializovaní lidé, ať už jde o chov zvířat nebo umění. Přemýšlím, jestli v tomhle případě byl někdo, u koho bych si řekla, že jde úplně mimo mě (v jedničce se mi to stalo) - asi ani ne. Trošičku z jiného světa je Karin, ale pořád je to to hezký bytí z jinýho světa.
Krásná, inspirující a obohacující kniha.

18 25.03.2021

No. Není to špatný, ale napínavosti předchozího dílu se to absolutně neblíží, a tomu jsem dala čtyři hvězdy, takže víc prostě nelze. Některý scény mě strhly dost (noční kopání v rokli), ale takový to napětí, kdy musíte číst/poslouchat dál, i když už je jedna v noci... to tam nebylo. A víme, že RGJR to dokáže, když se zadaří.

Narozdíl od ostatních komentujících mi ani tolik nevadil rozsah. Měla jsem to jako audioknihu, uteklo to jako nic, RGJR umí skvěle vyprávět a umí čtenáře strhnout. A ústřední dvojka je pořád fajn. I když už občas začínají být trochu monotónní, Strike neustále trpí na nohu, Robin neustále trpí na Matta... jo, zlatej bludišťák za to, že to ta holka konečně směla rozseknout. Další díl pinožení se s tím blbečkem bych už asi přes srdce nepřenesla. V téhle linii to hodně potěšilo, ačkoli úvod byl strašlivě děsivej - ten svatební začátek sliboval pekelnou vztahovou hrůzu, leč nakonec to tak děsně pekelný nebylo. S narůstajícím napětím mezi R a S jsem se už asi smířila, prostě to k téhle sérii patří a ne že bych si to kdovíjak užívala, ale asi si na to zvykám. Takže budiž. Tohle by mi v lepším hodnocení nebránilo.

Jenže ta detektivní zápletka... ta je celá jaksi nemastná neslaná, nebo možná až moc mastná a slaná? Já vlastně ani nevím, každopádně mi to úplně nesedlo. Prostředí politiky a vysoké společnosti jsem se dost děsila, přijdou mi obecně poněkud odpuzující, ale RGJR se s tím celkem poprala, vylíčila i tyhle lidi jako lidi, tak, že ve mně vyvolávali jakýs takýs zájem.

Jako hlavní problém vidím moc velký propletení extrémního počtu postav a motivů. Vzpomínka psychicky narušeného kluka na vraždu, kterou viděl v dětství - super. Podezření na sodomiální skandál u mladého asistenta, u ministra, u kdovíkoho ještě, super. Korupce při pořádání olympiády, dobrý. Nevěra, pelešení a pošpiněná čest, no, tak jo. Čachrování s cennostmi, super. Ukradenej dopis vysokýho politika, super. Prodej morálně ne úplně košer výrobků, fajn.
Ale proč probůh tohle všecko dohromady v jediným díle? Vyjde z toho pak podivnej eintopf, ve kterým si vlastně žádnou složku pořádně nevychutnáte, i když by stály za to. Taky některý rozuzlení byly teda dost překombinovaný, myslím, že některé situace by se daly rozčísnout mnohem elegantněji, jednodušeji a logičtěji (já u těch zavražděných dětí a výroby nástrojů na export jasně větřila nějaké velice věrné výstupní testy kvality výrobků... Proč do toho ještě tahat koně a to, že jedna z postav, která se tam vlastně pořádně ani neobjeví, je zmetek ze zlatý mládeže?) Škoda, no. Tenhle díl není špatnej, ale ta přeplácanost ho sráží.

18 22.11.2020

Už dlouho se mi nestalo, abych po dočtení knihy neměla slov a tajil se mi dech. Les kostí mi to udělal. Je to fantastický, je to magický, je to silný a přitom křehký, je to děsivý a přitom překrásný.
Četla jsem to snad měsíc a půl, což je na mě příšerně dlouho a obvykle, když se s něčím takhle vleču, znamená to, že knížka nestojí za moc. Ale tohle bylo jiný. Tohle jsem četla pomaličku po pár stránkách, abych si co nejdýl užívala jejího kouzla a krásy. I když... dá se u knihy o nesmlouvavosti zákonů přírody i lidí, o osudu, krutosti, smrti a bolesti mluvit o kráse a nádheře? Dá. Tady jo. A v tom je její obrovská síla.
Nádherné a vtahující a jaksi křehce napínavé byly snad skoro všecky příběhy. Vtahující, živé, kruté, nevyhnutelné... a občas nepředstavitelně překvapivé. Mimořádné byly úvodní Les mytág, ta o chlapci s vlčí maskou, o zeleném muži, o dívce připravované na setkání s tajemným mužem. Bariéra, která je strašně jiná než vše ostatní, ale čímsi nevyřčeným se těm ostatním taky podobná... a nakonec je strašlivě smutná a jaksi... splasklá.
A závěrečný Trnatec, u toho se mi tajil dech. To poselství zmrtvýchvstalého roztaženého do všech světových stran a v symbióze se dřevem... uf. Mým někdejším disertačním úvahám o cyklech přírody, vadnutí a vzklíčení, a o paralelách se životem a smrtí, to dává zase další kus naléhavosti.
Ta knížka je neuvěřitelná. Kupuju si k podzimnímu svátku (nebo vlastně radši ne, radši hned, co kdyby se to za ten měsíc vyprodalo :-) nejen tuto, ale celou sérii o lese mytág. A to se mi prosím už dlouho nestalo, naposled u Karikovy Trhliny.

18 26.08.2020

Uf, tak tohle bylo silný čtení, respektive poslech. Knížka je skvěle napsaná, děj perfektně ubíhá, postavy jsou nesmírně živé a věrohodné. Měla jsem trošku problém s velkým množstvím vedlejších japonských postav, někteří vládci a vojevůdci se mi neskonale pletli, ale až tak moc to nevadilo.
Co byla největší síla, byla živost líčení dějů a vtažení do nich. Trpěla jsem s námořníky v díře, trnula, když si tahali stébla, kdo půjde na smrt, hrůzou byla skoro mimo sebe při mučení nešťastného Petersoona, hnusila si japonské opovržení a neúctu k životu spolu s protestantskými námořníky. (Prostě... jsou věci, které pochopit nedovedu. A ten národ to v sobě svým způsobem asi dodnes stále má, až na to, že dneska si už nepářou břicha, ale dřou do úmoru v práci a pokrytecky se klaní starším a zkušenějším...)
To je mimochodem první obrovský poučení z téhle knihy: buďme nesmírně, ale fakt nesmírně šťastni, že žijeme v kultuře založené na křesťanství, kde za normálních okolností život požívá úcty, je hoden ochrany; chyba a slabost nemusí vyvolat opovržení a trest, ale snad soucit a pomoc.
Ten nevěřícnej úžas, hnus a opovržení nad tak cizí a děsivou kulturou však postupně přešel do pozadí a můj zprvu zhnusený a nevěřícný pohled na japonské tradice se začal malilinko měnit. Stejně, jako se měnil "andžin" Blackthorne a vplul do jiné kultury. Najednou jsem viděla i její druhou tvář, čistotu, jednoduchost, prostotu. Versus špínu, ukoptěnost, umouněnost Evropy, odkud Blackthorne přišel. Fascinující bylo, jak jsem se coby čtenář postupně měnila s Blackthornem.
Ale na konci mi ta rovnice stejně vyšla jasně: pokud Japonsko rovná se posedlost smrtí a utrpením a pokrytecká přehnaná úcta na straně jedné; prostota, čistota a krása v pohledu na přírodu na straně druhé... versus Evropa možná uhmožděná, smrdutá a špinavá, ale přesto alespoň teoreticky s jakýsmsi ideálem úcty k životu a lásky k bližnímu... tak za sebe jednoznačně beru Evropu. Ale i to je přínos. Poznávání cizích kultur může být přínosné i v tom, že si poté o to víc vážím toho, co mám doma.

Celkově je to fascinující dílo. Děj šlape skvěle, nejzajímavější byla ta část, kde Blackthorne s Mariko a výpravou putují do Ósaky. Jejich příběh mi ani nevadil, ačkoli zaláskované linky v knihách jinak fakt ráda nemám. Tady jsem ale tušila, že z toho happyend nebude. A nebýt té linky, nebyl by se celej příběh tak rozvinul... Jakmile však Mariko odešla, už to nebylo ono. Zápletek najednou přibylo, spiknutí, konspirace, všude něčí dlouhý prsty...
A z toho plyne poučení druhé: nikomu nevěř. A nejvíc ne těm, kteří si extrémně zakládají na zdvořilosti, formálnosti a dodržování pravidel. Ti pod tu slušivou roušku dovedou skrýt nejvíc.
Nesmírně poučná a silná kniha. Uf. Vždycky jsem jaksi tušila, že Clavell byl dobrej (po přečtení Krále Krysy, i když už si toho z děje moc nepamatuju)... ale až teď mi došlo, jakej mistr to byl.

18 08.02.2020

Snad jediná básnická sbírka, kterou fakt hodně můžu. Myslím, že většinu motivů nelze neznat - Polednice, Vodník, vlastně i Svatební košile. Ke Kytici mě přivedl kdysi náš pan učitel na prvním stupni základky na malotřídce, který nám třeťákům, čtvrťákům a páťákům hororovým hlasem přednášel Vodníka, Svatební košili a další. A my si představovali a užívali si to... no, jako děti, který se děsně rády řízeně bojej.
Chopila jsem se jí pak sama, začala jí listovat a hledat tam další zajímavosti. Dávkovala jsem si to pěkně po kapkách a četla jsem to náhodně - kde mě něco zaujalo, přečetla jsem stranu dvě a zase to odložila a uživala si ten podivnej děs. Kytice umí vyvolávat neuvěřitelně silný a živý představy, vtahuje a pohlcuje. Třeba Záhořovo lože, bože! To bylo něco! Úplně jsem viděla ty scény v pekle, kde se paličatej ďábel peče v ohni a mrzne v ledu a řve a trpí... A další a další fascinující výjevy.
Jako poslední, snad už někdy na druhým stupni, jsem objevila Dceřinu kletbu, a s úžasem zjistila, že ta do té sbírky skoro ani nezapadá, to je naprosto příběh ze života. Dodnes ji považuju za nejsilnější z celé Kytice.
Podtrhlo to ještě fantastické filmové zpracování. Hrozně mě potěšilo, že si i méně známou Kletbu vybrali ke zpracování... a ta dokonalá, strhaná a hlubokooká Mihulová v roli Dcery, jak jí temný vlasy vlajou kolem hlavy... jo! Dokud jsem neviděla, nevěřila jsem, že se sbírka básní (byť výpravných) dá tak skvěle zfilmovat.

18 10.11.2019

Za mě zatím nejlepší Jonasson. V literatuře pro dospělý je děsný umění podat paradoxní, vyhrocený a absurdní věci jako naprostou samozřejmost (skvěle to umí Stephen King a Jonasson tomu umění taky vládne) a vyprávět to "s vážnou autorskou tváři". Když jsou ty absurdity v humoru, vzniká pak z toho asi jediná humoristická literatura, kterou fakt miluju. Takovej ten suchej až černej humor, žádná ta trapná česká ulepená rádobyhumorná šťavnatost.
No a tímhle skvělým uměním je Analfabetka prodchnutá od začátku do konce. Jedna absurdita za druhou - černá holka z ghetta, dostane se k vojákům, atomová bomba, no a pak holka a bomba najednou fičí do světa. A žijou, zažívají, prožívají, osudy se proplítajjí a člověku se nad tím až tají dech. :) Luxus. A za mě snad i lepší než Stoletej stařík, kterej byl taky nesmírně zábavnej, ale Analfabetka mi přišla originálnější. Utkvěla mi víc a proto pět hvězd.

18 09.11.2019

U Cartera se rozhoduju obvykle mezi "absolutní trhák" a "super". Tohle byl trhák. Plně to naplnilo očekávání, která čtenář od Cartera má - extrémní dávka nechutnosti, hnusu a utrpení, napínavé pátrání, rozplétání kořenů zločinu v minulosti menší či větší. A závěrečnej Hunterův boj o život. Sice už to není tak děsně wow jako u prvních věcí, co jsem od Cartera četla, spíš to jede podle zaběhnuté šablony... ale jede to podle ní parádně.
Odhalení vraha bylo hodně velké překvapení - i když tomu hodně pomohlo to drhnutí v překladu, co si budeme povídat. Ale nekritizuju, sama jsem dumala, jak to formulovat jinak, a na nic jsem nepřišla...
Pět hvězd. A roste ve mně odhodlání naházet celou tuhle sérii do svýho seznamu dárků :-)

17 02.10.2023

No... dobrý, celkem dobrý. Z hlediska formy parádní - fantastická čtivost, děj fičí jako rychlík, dost zvratů, zlomů dobrejch i zlejch, no a do toho pár hnusáren, který v severský detektivce očekávám. A skoro vším prolézající amotsféra rostoucí hrůzy a bezmocnosti před všehoschopným agresorem. Z toho, jak se z nemožného stávala realita a ta se stahovala kolem postav, z toho tryskala ledová hrůza. To se povedlo. Ale...
Ty postavy a ta přitaženost za vlasy. Já nevim, to mi prostě nesedí. Nejvíc se tu povedla Saga, ta holka si to tady teda vyžírá až na dřeň. Toho trpaslíka sis měla vzít, děvče - tenhle naprosto podružnej motiv mě z celé knihy zasáhl snad nejvíc... Jinak...už dlouho jsem Keplera nečetla a od Joony Linny jsem si nějak odvykla, takže mi přišel jaksi nemastnej neslanej. Což zrovna v tomhle díle je divný.
Jurek je skoro nesmrtelnej, ok, to už je takový detektivkový klišé, ale ještě to beru. Ale už se mi u něj dost zajedla ta jeho nekonečná genialita, vyčůranost, schopnost všecko plánovat, předvídat a všecky dovést přesně tam, kde je chce mít. Včetně zkušenejch policajtů, kteří už ho znají a vědí své. A přesto si je Jurek vodí přesně podle svejch plánů... a pak se ve finále jen tak nechá připravit o to, o co mu celou dobu šlo. A parťák... achjo. Převleky, ve kterejch musel být někdo takovej nenápadnej jako vidle ve výstavní galerii, a nikdo si ničeho nevšimne? Ehm. A ještě jeden střípek absurdity - Lumiina připravenost, statečnost a vůbec celá precizní připravenost a propracovanost únikovýho plánu. Achjo.
Tak nevím. Zatím dávám čtyři hvězdy za čtivost a atmosféru, ale je možný, je se mi to rozleží a jednu ještě uberu. Uvidíme, jakej to bude mít "ocas".
* Upraveno, sníženo na 3. Ono to fakt je absurdní a ten závěr tuplem.

17 22.02.2023

(SPOILER) Tohle myslím bude jedna z mých best-of od paní Agathy. A přitom to celé celou dobu bylo takové tak trochu nijaké, postavy nic moc, nikdo mě moc nevtáhl a nezaujal... a pak ten závěr. :-) Ne, ta paní fakt věděla, jak překvapit a jak udělat těžce překvapující závěr. Když si vysázíte vedle sebe několik jejích děl s neovyklými rozuzleními - namátkou Deset malých černoušků, Vražda v Orient Expresu, ale i míň známé věci jako právě Ackroyd nebo třeba Opona... tak to je přehlídka detektivkářské originality a trošku snad i zdravé, milé odrzlosti. A proto to plným právem dávám do Agathiny topky.

17 21.03.2022

Hodně jiná poirotovka... a mně se tou jinakostí o to víc líbila. Celý poirotovský příběh je krásně uzavřen, vlastně končí tam, kde kdysi začal, jen všichni aktéři jsou o desítky let starší, zkušenější, ale v něčem vlastně pořád stejní... Je v tom obrovská nostalgie a víc než detektivní rysy jsem v tom vnímala motivy lidské, psychologické... úvahy o přátelství, rodičovství, péči a svobodě, životě a smrti. Fascinující dílo. Ale ani detektivní linka za tím nijak nekulhá (upřímně řečeno, to rozuzlení mi dosti vyrazilo dech, čekala jsem leccos, ale tohle ne... hoodně jsem si vzpomněla na Hříchy pro pátera Knoxe, respektive pravidla). Já osobně se přiznám, že jsem paní Agathě zblajzla návnadu i s navijákem a myslela jsem si to, co by si byl býval myslel i chudák Hastings. A nakonec z toho byl vlastně happyend, i když velice hořkej. Takovej ten happyend, kterej snese i takovej cynik jako já.
Plná palba a obrovskej dík. Za mě asi nejlepší poirotovka a zlatej výběr od paní Agathy.

17 19.07.2021

Přečteno kvůli letošní výzvě. Verneovky jsem jako malá milovala, ale tahle patřila k těm, které mi z nějakého důvodu unikly. A teď, po přečtení v těžké dospělosti, možná tuším proč - já už tehdy měla nos na ta lepší díla z autorovy tvorby. To není kritika. Pět neděl v baloně se číst dalo, pár myšlenek se mi zalíbilo a půjdou do knihy výpisků... ale nebylo to nic, z čeho bych byla oslněná a uchvácená, jako kdysi z Tajuplného ostrova, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Vynálezu zkázy, Dětí kapitána Granta a podobně. V Pěti nedělích mi chybělo větší drama (epizody se zachráněným knězem a vyskočivším Joem nestačily, pardon)... a postrádala jsem tu hlavní "verneovinu" - větší scifi motiv. Tohle byl vlastně takovej trochu vyšperkovanej cestopis. Místy se konala dokonce i nuda, zejména u exkurzů do historie objevování Afriky všemožnými cestovateli. Ano, čtenáři 19. století to nejspíš populární formou mohlo rozšířit obzory a ponětí o světě... ale dnešního už to asi tolik nestrhne.
Sečteno, podtrženo, průměr - slušná kniha, jejíhož přečtení rozhodně nelituju, ale vracet se k ní asi nebudu.

17 11.10.2020

Dočetla jsem a připadám si jako ve snu. Ve snu neskutečně závažným, rozsáhlým, komplikovaným a logickým... a tak uceleným, že to už vlastně není jenom sen, ale celej jinej svět.
A přesně to je Ryhopskej les, kterej mě touto knihou definitivně vtáhl. Les - svět, kterým můžete postupovat jen nesmírně pomalu a soustředěně... stejně jako tou knihou. Nedá se číst rychle, ztratíte se v ní a připravíte se o 90% toho, co je v ní krásné. Holdstock dokázal neskutečně živě a barvitě líčit prostředí... a děj knihy vás díky tomu dokáže naprosto vtáhnout. A k tomu ty nádherný obálky novýho vydání od Arga, to je slast pro oko! Já Les mytág otevírala večer co večer s tím, že jdu na chvíli na návštěvu, později na výpravu do těch tajemnejch končin.
I když je kniha kompletně prodchnutá atmosférou beznaděje, opuštěnosti, hledání, nemoci, smrti a rozkladu (podobně jako ten hlubokej prastarej les)... tak je zároveň snovou ódou na to nejlepší, co v lidech je a co přetrvává staletí a nese se to v písních a mýtech: odvaha, vytrvalost, přátelství, láska, prozření, nekonečná touha po poznání, hledání štěstí a klidu.
Hodně mě oslovila myšlenka, že to, že jsme to vlastně možná my sami, kdo v některých situacích odcházíme kamsi do bezčasí a díky nám tam vznikají ty nejstarší příběhy a pověsti, které pak prodchnou celou historií lidstva... Asi jsem se zamilovala do svého mytága. Steve měl svou Guiwenneth a já mám Keetona, mytického Kittena, který kdysi létal nad zemí a pak věrně provázel Rodného, a pak šel hledat svoje vysněné místo vykoupení a uzdravení. Chci věřit, že to vše našel, a že se s ním ještě v dalších dílech setkám. Ach, hloubavý a věrný letec, takoví mi vypínají rozum a spínají city. Holdstock na mě nastražil past, z níž už neuniknu. :)))
Nesmírně originální, překrásná, promyšlená a moudrá nádhera, kterou nelze hodnotit jinak než plným počtem.

17 13.09.2020