strana1-100 komentáře u knih

Krásná, poetická kniha, již mi bylo potěšením číst. Půvabný jazyk, v jehož podání nepůsobí ani zabití násilně, jen podtrhuje cestu magickým světem, kde se stírá rozdíl mezi živými a mrtvými, padlými stromy a utopenými obry, sny a vzpomínkami. Možná nám autor dává zvolit ze dvou možností - je lepší zapomenout, nebo si pamatovat? Mně ale konec přesto připadá jednoznačný: Jakou hodnotu má pro člověka paměť, když s ní neumí zacházet? Zůstane pak lapen v síti starých křivd, namísto aby teď a tady tvořil nový, fungující svět.

14 17.04.2021

Při čtení Židovky z Toleda, a vlastně i komentářů k ní, mi přišly na mysl filmy dejme tomu ze 70. let. Při úvodních několikaminutových titulcích se tam často neděje nic jiného, než že auto projíždí městem nebo jezdec na koni krajinou... Dnešní filmy začínají přímým skokem do děje dokonce ještě předtím, než se objeví titulky. A s knihami je to podobné. Je třeba čtenáře zaujmout okamžitě, aby knížku hned na začátku neodložil.
No, Feuchtwanger si v 50. letech takové cíle nekladl. Tempo jeho vyprávění je pomalé. Důkladné. Takové, že když jsem jednoho dne byla podrážděná a nervózní, stačilo mi přečíst si stránku, nebo možná odstavec této knihy a byla jsem klidná. Jako kdybych prošla ulicí plnou tlachajících lidí, z níž jsem se najednou ocitla v téměř prázdné síni, kde na židli sedí muž a rozvážně hovoří.
Vážím si práce, kterou autor musel vynaložit na to, abych si mohla přečíst knihu v takovéto kvalitě.

12 30.11.2021

Susanna Clarková napsala v 21. století klasický anglický román z 18./19. století. Nejen časovým zasazením děje (1806-1817), ale stylem, který odpovídá tehdejšímu způsobu psaní. Proto, milí čtenáři, počítejte s tím, že
- kniha je opravdu tlustá
- děj plyne pomalu, nešetří popisy ani vedlejšími příběhy
- nadto obsahuje nevídané množství poznámek pod čarou (což je v současné beletrii záležitost prakticky nemyslitelná)
- nechybí ilustrace ani názvy kapitol
- jazyk, kterým je kniha napsána, bych pojmenovala nejpravděpodobněji jako gentlemanský (výkon překladatele už bezesporu ocenila řada čtenářů přede mnou)
- nechybí ani suchý anglický humor uložený v množství drobných výroků či vět.
Třeba:
"... všichni šviháci a dandyové milují lorňony. Většinou jimi nevěřícně zírají na nešťastníky, kteří nejsou tak elegantní jako oni."
"Tetu Greysteelovou vyloženě šokovalo, jak doktor Greysteel špehuje škvírou ve dveřích, a dloubla ho deštníkem, aby mu v tom zabránila. Jenže doktor Greysteel přijel do Itálie, aby toho zhlédl co nejvíce, a neviděl jediného důvodu, aby dělal výjimku právě v židovských bytech."

Být lepším znalcem starých anglických románů, popsala bych zmíněnou podobnost nepochybně mnohem lépe. Mně však hned, když jsem se do Norrella a Strange pustila, vytanul na mysli Fieldingův Tom Jones, kterého jsem četla před tolika lety, že už si prakticky nepamatuju obsah (kromě toho, že jsem vždy přeskakovala první části kapitol, ve kterých autor rozpřádal své úvahy), ale ta atmosféra tady je.

9 17.07.2023

Chystali jsme se navštívit zámek v Miloticích, a protože jsem nechtěla přijet nepoučena, půjčila jsem si od mamy, která je nadšenou čtenářkou knih Evžena Bočka, Deník kastelána, neboť jsem se nevím proč domnívala, že jde o autobiografický příběh.
Není, ale nijak mi to nevadilo. Nevadilo mi ani, že kastelán Vik používá množství vulgarismů, protože se to k němu hodilo. Nevadilo mi, že jsem se nedozvěděla, co stojí za záhadnými jevy na zámku, protože ani kastelán se to pořádně nedozvěděl. Nevadilo mi dokonce ani to, že mi mama při předávání audioknihy vyzradila většinu zápletek, protože i s vědomím, co se stane, byl pro mě excelentní přednes Jaroslava Plesla zajímavý a vyprávění tak napínavé, že jsem se nemohla odtrhnout.
Aristokratku jsem nečetla, takže jsem zůstala veškerého srovnávání ušetřena, ale po Deníku kastelána po ní ráda sáhnu, protože cítím, že mě vzhledem k autorově stylu psaní bude bavit.
A na závěr - bych ráda doporučila i návštěvu Milotic. Čekala jsem průměrný zámek, kam si návštěvník zajde na prohlídku a zase pokračuje dál. Milotice ale člověka vtáhnou vším, co nabízejí, na pěkných pár hodin - a průměrné tedy opravdu nejsou.

8 19.06.2023

"To jsou pávi. Jsou znamením pýchy," řekl Hamilkar.
"Jste pyšní?"
"Každý v sobě neseme někde uvnitř svého páva."
V průběhu knihy zakřičí pávi v nitru Regula, římského vojevůdce a hlavního hrdiny knihy, několikrát a obvykle to ovlivní jeho osud.

Nemůžu než:
opakovat, že jazyk autorky je nádherný, jak po stránce stylistické, tak slovní zásoby (naučila jsem se řadu nových slov jako žrec, žertva, nunvář, parkos...);
podtrhnout, jak autorka do příběhu, třeba i jedinou větou, vkládá tolik životní zkušenosti, platné po staletí;
zmínit svoje podezření, že paní Loukotková nadržuje Římu proti Kartágu přičítajíc ctnosti na stranu jednoho a neřesti na stranu druhého.

V každém případě čtenářský zážitek.

8 04.12.2020

(SPOILER) Les mytág, to je pohyb z okraje do středu. Tak jako hlavní hrdina nejprve hodný čas krouží kolem lesa a jeho okrajovými částmi, aby se nakonec vydal do jeho hlubin, tak se také po dlouhou dobu pohybuje na okraji mýtů - naslouchá jim, rozpomíná se na ně, pozoruje jejich projevy ve vnějším světě, aby nakonec odhalil, že on sám je zásadní postavou mýtu.
Les mytág mi připadá jako příběh archetypální, a kdybych byla psychoanalytikem, určitě bych věnovala pozornost nejen hrdinskému putování hlavní postavy, ale také (a především) boji na život a na smrt mezi otcem a synem, bratrem a bratrem, kde nutnost stát se vítězným jedincem přehlušuje pouta krve.
Les mytág je místo, kam bych se dobrovolně vydat nechtěla. Předpokládám však, že podvědomí mnohých tíhne k pravému opaku. Do Ryhopského lesa vstoupit. A proměnit se.

7 22.02.2023

Vypravěčskému stylu Isabel Allende jsem propadla loni, hned s prvními stránkami Dcery štěstěny, prvního románu, který jsem od ní četla.
Když jsem se letos vydávala na prázdninovou cestu, kam jsem si mohla vzít jedinou knihu, potřebovala jsem jistotu, že mě ta jediná umožněná kniha bude bavit, ačkoli jsem ji ještě nečetla. Isabel byla jasná volba. Na letištích, nádražích, v letadlech i ve vlacích jsem na hodiny odcházela do Domu duchů, aniž bych se v něm na chvíli nudila nebo se cítila četbou přesycena. Skoro škoda, že jsem necestovala do Chile. Chybějící vizuální znalost reálií si ale dodatečně vynahradím filmem. Knížka je přečtená, tak teď už můžu.

7 27.08.2022

Zdá se, že většina lidí, s nimiž jsem si kdy povídala o knížkách, má nejen dávno načteného Remarqua, ale je z něho i nadšená (čemuž ostatně odpovídá počet a výše hodnocení u jeho děl). Nakonec jsem tedy - procházejíc kolem naší police s klasikou a prokrastinujíc od jiné, velmi dlouhé knihy - sáhla po titulu, který jsme měli doma... a ačkoli se knihám o válce, v posledních letech tak populárním, vyhýbám, bylo mi jasné už na první stránce, že tohle je kvalita, kterou stojí za to číst.
Oceňuji, jak Remarque staví do příběhu nejrůznější typy lidí, z nichž každý má ke stejné situaci jiný postoj odpovídající jeho zkušenosti, takže válku vidíme z pohledu lidí, kteří ztratili domov, nacistického pohlavára, Žida na útěku, frontových vojáků... A myšlenky každého stojí za to.

7 04.06.2022

Tak jako je osobitý literární styl autora, který mě na jednu stranu hodně baví a rozesmívá a na druhou až přesycuje sarkasmem, který tuším i v dalších jeho knihách (a proto s nimi počkám), tak nevyhnutelně osobní je jeho pohled na situaci levné výroby a obchodní kultury v asijských zemích, který bych nerada nekriticky přejala, jak leží a běží, i když působí velmi přesvědčivě. Každopádně připouštím, že je to jeden z mála textů v poslední době, který mě nutí o věci přemýšlet a soustředit se na ni i v souvislosti s mým praktickým životem. Zrovna teď nemám vůbec chuť jít si koupit tričko do HáeMka (či dosaďte libovolné jméno jiného řetězce).
Jsou nicméně tvrzení autora, s nimiž nemám problém se ztotožnit. Že často posuzujeme něco, o čem nic nevíme a jen si o tom přečteme na internetu? Důkazy jsou všude kolem nás. Že osmdesát procent lidí tvoří blbci, kteří nevidí dál než po vrátka své chaloupky? Nevím, jak došel zrovna k tomuhle číslu, ale připouštím, že nás není zrovna málo.

6 06.03.2022

Moc milá kniha. Autor v ní zdůrazňuje jako zásadní princip uvědomování si světa a žasnutí nad ním, což je právě skvělé pro knihu pro mládež. Protože tento princip je pak východiskem pro další, ještě hlubší poznání, které se stane výzvou v dospělém věku.
Mám radost, že knížku četlo tolik lidí a tolika se líbila. Třeba žolíků přece jen nebude tak málo, jak nastiňuje Jostein Gaarder. :-)

6 05.11.2021

Knížky jako tahle se čtou pro potěšení z vyprávění, z příběhu. Kate Mortonová umí psát tak, že jsem v pokušení po přečtení jednoho románu hned sáhnout po dalším. Od této chyby mě však uchrání fakt, že ještě nějaký čas budou knihovny zavřené. Díky tomu, že jsem před časem přečetla rovněž výbornou Zapomenutou zahradu, vím, že autorka v knihách používá obdobné schéma - osoby ze současnosti pátrají po tajemném příběhu někoho z minulosti. Než riskovat, že se mi kvůli opakování schématu knížky Kate Mortonové zmrzí, raději si přečtu vždycky jednu za čas a každá pro mě bude zážitek.

6 05.11.2020

Této knize nesvědčí očekávání. Mí předčtenáři očekávali, že kniha bude o tom, o čem si představují, a byli zklamáni. Já, která jsem si přečetla jejich komentáře, jsem očekávala, že kniha nebude tak dobrá jako ostatní dva tituly autorky, a byla jsem překvapená. Diane Setterfieldová je Paní Vypravěčka. Bohužel podle všeho zatím nevydala čtvrtou knihu... Pro mě vyvstávají z Bellmanova příběhu dva hlavní motivy: obrovské potěšení z tvoření a budování (části o Williamově podniku nejsou vůbec nudné) a sebedestruktivní potlačování bolesti. Kdo osobně zná aspoň jedno z toho, toho kniha osloví o to víc. A taky toho, kdo má rád havrany.

6 09.10.2020

Prostě to nechápu. Ten příběh není nijak zvlášť originální, postavy jsou skutečně jasně rozdělené na dobré a zlé, mnoho z děje se dá předvídat... Ale čte se to tak, že není možné se odtrhnout, není možné se nenadchnout, není možné nezačít okamžitě číst další knihu od této autorky, která má úplně stejný účinek. Dokonce jsem já, která za beletrii v běžném knihkupectví nevydám ani floka, vydala čtyři stovky, abych tuhle knížku pořídila kamarádce k narozeninám. To se dá vysvětlit jedině kouzlem, nebo mimořádným vypravěčským talentem autorky.

6 01.10.2020

Škoda, že Dostojevskij nenapsal ještě druhý díl. Zajímalo by mě, jak si vede v životě "proměněný" Raskolnikov, kým se stal a čím se stal, zda zůstal na Sibiři a co tam dělal, nebo se snad vrátil do Petrohradu a začal žít "konvenční" život? Pro mě je ten román prostě nedokončený...

6 31.03.2020

Autor má výborný pozorovací talent pro věci vnější i vnitřní. Tak jako dokáže trefně popsat třeba to, co a koho člověk vidí, když projíždí autem londýnskými ulicemi, tak výstižně a nám známě zachycuje stereotypy v chování a myšlení lidí. Nastavení vztahů, reakce na smrt, vyrovnávání se se skutečnou nebo domnělou křivdou... A vtipnou pointu autor celému příběhu dává, když zasílá pohlednice s nápisem "chceme to, co máte vy" lidem, kterým zrovna není moc co závidět.
Líbila se mi směsice různých národností zasazená do rozličných životních příběhů, která se střetévá v prostoru Londýna, a dokonce mi ani nevadilo, že je to knížka s největším počtem vulgarismů, jakou jsem v poslední době četla. Překladatelka se vyřádila.

5 08.04.2023

Tahle knížka ve mně vyvolává rozporuplné pocity.
Nejprve jazyk, kterým je kniha napsaná a který je dominantním prvkem celého vyprávění. Na jednu stranu se mi líbil, autorovy obraty mě leckdy pobavily, ba i rozesmály. Na druhou mi přišel jako neskutečná manýra.
Pak příběh sám. Chvílemi jsem zvažovala, že tuhle 559stránkovou bichli nedočtu, ale pak jsem ji přece jen ještě pro jednou otevřela a styl vyprávění mě opět vtáhl. Přesto můj hlavní pocit z Dunbarovic rodinné historie je ten, že je to příběh prázdný, umělý, který má sloužit jen jako nosná kostra pro exhibici jazyka. A to bez ohledu na to, jak vážná témata se v něm objevují.
A do toho práce s časovými linkami, kdy se vzdálenější minulost prolíná s o něco méně vzdálenou minulostí, aby se postupně vysvětlovaly a někde ke konci knížky potkaly. Bohužel právě v poslední části knihy se tohle schéma začíná rozpadat, když se nejdřív dozvíme (a to je SPOILER), že jedna z postav zemřela, a pak nám je ještě dovyprávěn její život předtím, což už nás ale vzhledem k vědomí jejího konce moc nezajímá.
Vzhledem k tomu, že na zdejší účet zapisuju jenom knížky, které mi připadají dobré a můžu je vysoko ocenit, zatímco ty ostatní (pokud je vůbec dočtu) nechávám upadnout v zapomnění, je tohle určitě můj první kritický komentář. To, že o knížce přesto píšu, ovšem dokládá, že uznávám, že Markus Zusak skutečně psát umí - práce s jazykem je jeho velmi silná stránka a je vidět, že celému románu věnoval velkou péči, protože ani po pár stech stran kvalita neupadá. Ostatně celá knížka je jako vývěsní štít hlásající: Podívejte, jak šikovný je můj autor. A já dodávám: Podívejte, jak šikovná je překladatelka. Jméno uvedené na přebalu si zaslouží plným právem.
Takže pojďme na závěr doložit předchozí tvrzení několika ukázkami.

"Auta jako by někdo u chodníku spíš típnul, než zaparkoval, a elektrický dráty zplihle visely pod vahou němejch, přehřátejch a znuděnejch holubů."

" "Je-žišmarjá!" Jako rouhač jsem tehdy byl světová extratřída a moje specialita byla rozseknout Ježíše vejpůl a Marii vypíchnout důrazem."

"V každým domě se svítilo, lidi byli doma. Jako by vycítili, že přijde divadlo, z čista jasna tu byli holubi a strategicky se rozmístili na drátech vedení. Posedávali na televizních anténách a, pánbu s námi, na stromech. Byla tu i jedna jediná vrána, naducaná v tlustým peří jako holub maskovanej pršipláštěm. Ale nikdo jí na to neskočil."

5 21.03.2023

Kdyby ještě před vydáním postihl Mitchellovy Hodiny z kostí podobný osud jako operetu Proso Járy Cimrmana, mohli jsme mít namísto jediného románu nejméně deset, spíš víc, oceňovaných beletristických děl založených na přitažlivých a neotřelých zápletkách. A to Mitchellova pozoruhodná fantazie není jediná přednost této knihy. Slovní obraty a stylistika jsou tak propracované, že jsem některé pasáže četla několikrát jenom kvůli tomu. Takže si teď udělám radost tím, že sem jednu takovou okouzlující (a dlouhou) pasáž vyšlu:
"Impéria zanikají, stejně jako my všichni, ti tanečníci ve tmě protínané stroboskopy. Dívej se, jak světlo potřebuje stíny. Dívej se: vrásky se šíří po tvé broskvové pleti jako plíseň; tep-za-tepem-tep-za-tepem-tep-za-tepem, křečové žíly si razí červí cestičky v oholených lýtkách; trupy i ňadra tloustnou a prověšují se; podívej se, jak generál Philby dává francouzáka paní Bolithové; zatímco se loňská píseň řítí do písně příštího roku a toho následujícího, účesy tanečníků se pokrývají jinovatkou, řídnou a vypadávají v ozářených chuchvalcích; rakovina kropí tuhle vyuzenou plíci, tamtu stárnoucí slinivku, tohle bolavé varle; DNA se třepí jako vlna a my se kutálíme dolů jeden za druhým; pád na schodech, infarkt, mrtvice, už to není tanec, nýbrž záškuby. Tohle je klub Walpurgis. Ve středověku to věděli. Život je smrtelná choroba."

5 15.10.2021

Po pravdě řečeno jsem si při četbě této knihy říkala, jestli by nestálo za to začít chodit na psychoterapii. :-) Lori to podává velmi inspirativně jako cestu za objevením pravdivějšího a vyrovnanějšího já.
Obávám se však, že by mě nejspíš čekalo zklamání, protože jakožto klientka bych se nedozvěděla právě ty zajímavé "zákulisní" a nevyslovené věci, o kterých Lori ve své knize píše. Jak vnímá terapeut to, co klient říká a dělá, a co z toho vyvozuje. Jak usadit to, co klienta zahlcuje a vidí z toho jen zlomek, do celkového kontextu lidské psychiky a přirozených (i když třeba nežádoucích) reakcí na různé podněty. Jinými slovy: souvislosti.
Myslím, že každý čtenář si v knize najde spoustu myšlenek, které ho osloví. Pro mě to byly třeba tyto:

"... lidi nesnášejí, když jim někdo říká, co mají dělat. Ano, možná žádají, aby jim to někdo řekl - opakovaně, vytrvale - ale když jim vyhovíte, jejich prvotní úlevu vystřídá zlost. Stává se to, i když věci jdou hladce, protože lidi nakonec chtějí svoje životy řídit sami, což je důvod, proč děti celé dětství žadoní, aby se mohly rozhodovat samy. (Pak dospějí a prosí mě, abych z nich tu svobodu sejmula.)"

"Přemýšlela jsem o tom, jak často svým partnerům i v obyčejných situacích něco závidíme. A jaké tabu tohle téma představuje. Měli bychom si přece navzájem přát jen dobré. Není láska právě o tomhle?
Setkala jsem se s jednou dvojicí, kdy manželka získala vysněnou práci ten samý den, co jejího muže propustili. U stolu z toho bylo každý večer podivné ticho. Jak moc může mluvit o tom, jaký měla den, aby tím svého manžela neúmyslně nezranila? Jak si měl on poradit se svými pocity, aby jí to nezkazil? Co od sebe mohou lidé realisticky očekávat, když má jeden z nich to, po čem ten druhý beznadějně touží?"

4 17.01.2024

Na jaře jsem byla v kině na filmu Osm hor a líbil se mi. Rozhodla jsem se tedy od Cognettiho i něco přečíst. Z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že tato knížka je o prožívání odchodu mládí a příchodu středního věku. Proto jsem se pro ni rozhodla. Ale ačkoli autor několikrát zmíní, že mu brzy bude čtyřicet, o tom ta knížka není.
O čem tedy je? O putování, lásce k horám, reflexích a sebereflexích... Pro mě je to především knížka velmi klidná, až meditativní, a to se mi na ní líbilo. Jít, rozjímat. A ačkoli rozumím tomu, proč měla pro autora význam návštěva Nepálu a jeho starých kultur, já dnes knížku dočetla ve starých lomech, kde českou trávu prosvěcovalo mezinárodní slunce, a sílu krajiny i klidu jsem cítila zrovna tak.

4 29.09.2023

Jestliže záměrem knih je na své čtenáře zapůsobit, vyvolat v nich pocity nebo myšlenky, pak této knize se to v mém případě povedlo. Po celou dobu, co jsem ji četla, jsem se nacházela v uklidňujícím vědomí, že nejen já, ale i všichni ostatní lidé mají nitro plné bouří, protichůdných pocitů, pochybných motivů a ne vždy morálně nezpochybnitelných rozhodnutí a činů. Někdy, v touze po dosažení dokonalejšího života v dokonalejším světě, zapomínám na to, jak přirozená a všeprostupující nedokonalost člověku je.
Oslovuje mě proto i závěrečná věta z doslovu Martina Mikolajka: "Tu pravou svobodu tak Franzen nalézá ve schopnosti přijmout, jací jsme, a tím zároveň i přijmout svět, jehož jsme součástí."

4 04.03.2023