Stilico komentáře u knih
Ač vyjmenovává autor jiné závěry, já bych je viděl ve dvou bodech. Pokud nezačneme něco podnikat ve vztahu k životnímu prostředí a potažmo klimatu bude zle. A druhý bod: ať uděláme cokoli, bude zle, protože nikdy nevíme do jaké míry narušíme rovnováhu složitě propleteného systému živých organismů a neživé přírody (tento systém nazval a rozpracoval autor v teorii Gaia).
Zkrátka doporučuji knihu všem, co se chtějí obohatit o pohled vědce Jamese Lovelocka na vývoj klimatu a globální oteplování v souvislosti s jeho teorií Gaia.
Kniha je velice čtivě a přístupně napsána (rozuměl jsem jí i jako neodborník v dané problematice, což přiznávám nic neznamená a může naopak znamenat silné zjednodušení a zkreslení tématu,protože jedno si člověk musí připustit, Jako vždy se jedná o žonglování se statistickými čísly a umělými modely).
Přišlo mi užitečné, že se autor snaží podat přehled o mnoha jevech s nadhledem (jaderná energie jako čistý zdroj, kterého se ale bojíme natolik, že se naopak zavádí zatím ne moc efetivní solární elektrárny, které nám zabírají pole a louky). Nesouhlasím s tím, že by lidé někdy v budoucnu mohli nesobecky udělat značné ústupky přírodě, když nejsou schopni si pomáhat navzájem a to v mnoha případech ani v kruhu vlastní rodiny.
Komplet tří básnických sbírek z pokročilého básníkova života. V mnoha básních se ozývá stáří, bolest a životní ztráty. Přesto všechno v básních cítím, že měl Seifert život rád a dokázal ho svými básněmi uchopit.
Vzpomínky, bolest, krása a dávné milování. Ač mnohdy pesimisticky laděné, přesto krásné svou opravdovostí.
Básně, které by si měl přečíst každý, kdo žije v Praze nebo jí alespoň má rád a vrací se do ní.
Očekával jsem knihu s původními irskými legendami, které budou okomentovány autorem. Možná ale naštěstí se jedná pouze o převyprávěné příběhy. Je pravda, že ve středověkých záznamech keltského bájesloví by se těžko jeden orientoval.
Je zajímavé, že už v úvodu se uvádí pro koho kniha je a pro koho není. V určitém smyslu se jedná o alibismus, ale líbí se mi že přesně vystihuje přidávané komentáře.
Kniha neříká nic nového, ale i když jsem skoro všechny myšlenky už někde slyšel, tak zde jsou pohromadě a pomáhají člověku se zamyslet.
Humor, který Voskovec a Werich vnesli na divadelní jeviště a filmová plátna, je nadčasový, i když zrovna pojednává o zcela určité době. Důkazem toho je i tento výběr her, kde hlavní problematiku tvoří hospodářská krize 30. let a radikalizující se Evropa, která směřovala k válce.
Zakoupil jsem si tuto sbírku básní na cestu vlakem. Četla se lehce a dokázala mne mnohými básněmi oslovit. Významy básní není obtížné hledat. Jedná se povětšinou o vzpomínkové básně, ať již okouzlení láskou či události a momenty z války.
Trochu jsem se bál, že se bude jednat o druidský lexikon a zaručeně poznané pravdě skrze keltskou ezoteriku, až na poslední kapitolu jsem se naštěstí mýlil. Autorka, ač zkušená druidka, se snažila věcně držet jen ověřených faktů z keltského duchovního odkazu.
Byl bych zvědav, jak by vypadal dnes obdobný žurnalistický slovník. Jaká klišé a kolik až roztodivných souvislostí dokáží vytvořit novináři v každé době a to se snažil zachytit Poláček ve svém žurnalistickém slovníku. Po přečtení slovníku od Poláčka si uděláte přehled, čím žila první republika a jak byli někteří politici vnímáni tiskem a uvědomíte si, že mnoho věcí v jádru zůstává stejných.
Čtiví text, který se snaží nabídnout odlišný pohled na vývoj lidstva. Oproti běžným modelům staví nad ekonomické a klimatické modely náboženské představy pravěkých lidí. Podotýkám, že autor má o náboženství ryze ateistické představy, neboť považuje každou víru za snahu o vyrovnání se člověka s nepochopitelnými informacemi, které nám občas náš vlastní mozek vysílá. Místy jsem jen nemohl vydržet až moc detailní fabulaci o průběhu těch kterých náboženských rituálů. Tak detailně by to nedokázal pojmout ani přímý účastník.. Ale rozhodně stojí za přečtení a popřemýšlení.
Postřehy z vojenského cvičení záloh za první republiky. Laděno do humorného tónu, ale místy Poláček zabrousí do filozofování nad údělem vojáků mladé republiky. Souhlasím s mnoha jeho závěry o smyslu armády. Po vojácích se již nemá požadovat statečnost ale smysl pro povinost, neboť proti plynu a jiným vražedným prostředkům se již nelze chovat hrdinsky jako dříve v boji muže proti muži. V neposlední řadě se mi líbil i svěží styl, který odpovídá snaze zaujmout novinového čtenáře (dnes se novináři snaží o totéž, ale mnohdy to sklouzne k pouhému podbízení se a ztrácí tím i samotná úroveň novin).
Postřehy z němé filmové tvorby, kdy film trpěl hodně velkým klišé. Škoda, ale možná i naštěstí, život je jiný než, jak ho znázorňoval Hollywood němé éry. Padouch se nepozná jednoduše po knírku a kladný hrdina není vždy blondýn, je-li jaký. To leda naposledy v Limonádovém Joem.
Dříve stačilo archeologům nálezové situace sledovat a dokumentovat především empiricky. Nyní potřebujeme hromadu teorie a převádět slovní popis nálezových celků do čísel. Má se tím prohloubit vědeckost oboru a zamezit spekulativním závěrům. O co jsou ale meně spekulativní závěry vyjádřené desetinnými čísly? Stejně se musíme rozhodovat, kde končí nenáhodnost. Navíc musíme zpětně závěry nějak slovně popsat... Místy působí archeologická metoda pseudovědecky...
Zajímavá zamyšlení nad vybranými otázkami ze starého zákona. Nejvíce mne ale oslovovali rozhovory nad obecnými problémy víry a osobním přístupu pana Hellera k víře.
Nedokáži říct, zda vždy správně chápu obsah Mikuláškových básní, ale důvod, proč sem si je oblíbil, je způsob jakým se mnou hovoří. Vnitřně mne rozezní a rezonují ve mne a to je podle mne hlavní poslání poezie. Za sebe doporučuji báseň Bázeň.
Přehledně chronologicky popsán vývoj náboženského myšlení. Od paleolitu přes neolit a mezopotámská náboženství k judaismu a řeckým kultům. Člověk může vidět paralely mezi jednotlivými náboženstvími. Na druhou stranu se nemohu ubránit dojmu, že mnoho shodných paralel je vytvořeno dodatečně námi a nejvíce se na ní podepisuje naše vlastní zkušenost, která mnohdy vychází z křesťanské tradice. Dalo by se tak mnohokrát hovořit o křeštanské symbolice i u neolitických rituálů, ale není to způsobeno samotným faktem, že i sám autor byl z křesťanského (pravoslavného) prostředí?
Za přečtení stojí pouze Pokušení Pescarovo.
Povětroň mne okouzlil již při prvním čtení i na podruhé a na potřetí. Zkrátka podle mne nejlepší kniha s jakou jsem se setkal. Pomáhá uvědomit si, že ostatní lidi poznáváme skrze sebe a své předsudky a touhy.
Zajímavý nápad o spojení antické tragédie s tragédií součastnosti. Osobní drama s dramatem celospolečenským. Propojením příběhu o Ikarovi a Daidalovi s událostmi v Hirošimě v kontrastu s poklidným průběhem nedělního odpoledne. Báseň určitě nutí k zamyšlení nad mnoha současnými celospolečenskými problémy,ale přesto nemohu říci, že by ve mne nějak hlouběji rezonovala.