StanislavRádl komentáře u knih

I když jsem byl hlavně v mládí vášnivým čtenářem, pokud si pamatuji, nikdy jsem během prosincových svátků nepřečetl čtyři knihy. Letos k tomu došlo, jednak díky covidové obezřetnosti, druhak díky Zapomenutým příběhům Mariana Kechlibara.

Musím konstatovat, že pro mne většina příběhů popisovaných v těchto knihách (snad s vyjímkou čtvrtého dílu popisujícímu hlavně případy poprav v Anglii a Velké Británii) nebyla zcela nová. Ovšem něco jiného je vědět, že se něco událo a zcela něco jiného je dozvědět se zákulisí a podrobnosti těchto příběhů. Autor se neomezuje jen na konkrétní detaily, ale snaží se příběh osvětlit v celém kontextu. Nezbývá doufat, že uváděné detaily jsou výsledkem důkladné rešerše a ne bujné fantazie. Autora. Několik v Příbězích uváděných detailů z oblastí mne známých (medicinální chemie, farmakologie, farmakognozie) mne přesvědčuje o tom, že první možnost je správná. Text je doplněn řadou poznámek pod čarou, zřejmě vzhledem k úspoře místa ale bohužel bez odkazů na původní zdroje. V době internetu by ale případné dohledání nemělo být problémem.

Pokud to shrnu, Příběhy jsou čtivé, psané svěžím jazykem s typickými občasnými návaznostmi na současné dění. Jak jsem zmínil v úvodu, Příběhy jsem přečetl téměř „jedním dechem“ a jsem si jistý, že se k některým z nich určitě časem vrátím.