squirrelka
komentáře u knih
Láska
Toni Morrison
Z toho, co jsem od Toni Morrison četla, vždy mi učarovala její obrazná vyjádření, její schopnost předávat pocity. Samotný příběh je pak vždy tak krásně hmatatelný i se všemi svými ošklivostmi. Svým způsobem jsem hodně cítila soucit - s Junior, se kterou se taky život nemazlil a tak si zvykla nebýt nikomu věrná a na ničem nelpět, leč postrádající svého Dobrodince; s Heed, která byla jako malá vystavena starýmu chlapovi; s Christinou, která se snaží svým způsobem utéct od těch, které nenávidí; i ten Dobrodinec Bill Cosey byl z určitého hlediska politováníhodný. Přátelství, přerušené nenávistí, v obou případech tak silný cit... Do toho veškerá špína v hotelu. A laskavá L, jejíž jméno může být právě Láska.
Domov
Toni Morrison
Syrové, leč svým jistým citlivé vyprávění. Citlivé, ale nikoli sentimentální, ufňukané. Každá postava by vydala na samotný román. Přitom by se dalo říct, že ani jeden z nich není někdo, s kým by se člověk vyloženě chtěl ztotožnit, ale ztotožní. Vše je svým způsobem vysvětleno. Nic víc, nic míň.
Mňam mňam.
Supermarket sovětských hrdinů
Jáchym Topol
Mosty mezi světy. Minulost, současnost. Východ, západ. Totalita, demokracie.
Tragikomické osudy, brutální detaily, rozverné popisy, zachycené momentální myšlenky.
Labyrint světa a ráj srdce
Jan Amos Komenský
Upřímně řečeno, čekala jsem od knihy spíše záležitost, do které člověk zaboří oči, a po pár stránkách neví, kde je, nebo zjistí, že několik hodin hypnotizoval stejnou stránku. Byla jsem tím pádem mile překvapena, nejspíš i díky překladu do současné češtiny, který učinil dílo stravitelnějším (no tak patřím k plebsu, co se nevyzná v složitých stavbách věty a neocení ty superarchaismy, pochybuju, že bych v originále dokázala vnímat smysl skrz řeč), že se jedná přinejmenším do tří čtvrtin o poutavé dílo, ve kterém čtenář spolu s Poutníkem zažívá beznaděj a zklamání ze Světa. (Existence někoho, kdo se nikdy nesebelitoval a nebyl nespokojen tak nějak se vším, co se děje, je spíše nepravděpodobná.) Všudypřítomná rozkošná alegorie je častokráte trefné a stále platná. Jenže čím víc se blížíme ke konci, je to slabší a slabší, už víme jak to dopadne, Ježíš tě miluje, světlo svítí, amen.
Vyvstává otázka alternativního konce. Co kdyby se Poutník opravdu zbláznil? Zemřel? Hledal cestu jinde skrz revoltu? Pak už by to nebyl hrdina té doby, ale... jak by to s ním mohlo skončit? Vždyť právě nespokojenost s tím, jak věci jsou, je to, co nás nutí ke změnám. Co umožňuje vývoj. Proč by jinak mělo smysl žít dál, když ne proto, že doufáme v něco lepšího?
