Smolař komentáře u knih

Já mam s Kingem takovej malej problem. Ten problem je totožnej, jako při sledování kulinářskýho umění mistra Jirky Babici. Oba to totiž dělaj strašně napínavý tim, že čekáte na ten MOMENT!, kdy si řeknete "A... tak teď to dojebal".
A bohužel takovym dojmem na mě působí celkově King. Pod kupolí je toho skvělym příkladem. Kdy jednom momentě (výbuch) to měl utnout a ukončit. Od toho momentu už to bylo vyslověně trapný.
Protože ono to jinak celkem Kingovi prochází a nějak to funguje. Je to napínavý a čtivý. Postavy se někam posouvají a nekončí tam, kde začaly. Bohužel je tu pár nelogičností a rozjetých nápadů, který ovšem King nedokončil.
Takže výsledek je tak nějak napůl. Hlavně to tahne dolů závěr. Tohle bylo prostě odfláklý a King očividně nevěděl co s tim.

1 14.11.2023

Příběhově jednoduchá, ale dobře napsaná kniha pro děti, která je názornym příkladem, že i literatura pro omladinu může zaujmout starší publikum, pokud se udělá dobře, aneb nedělejme z dětí debily.
Co zde ovšem tahne, jsou ilustrace. Nádherný grafický zpracování z knihy dělá malý velký umělecký dílo. A jako bonus se omladina naučí něco nejen o severských mýtech, ale i o tom jak se zvednout z bláta, ve kterym mu život koupe tlamu a ještě u toho někomu pomoci.

1 08.05.2023

Jó, jako malej smrad jsem si tou knížkou často listoval, protože se mi líbily ilustrace. A jak jsem zjistil, ani se mi to po těch letech neomrzelo. No a skvěle se mi hodí letos do výzvy a tak jsem si řek proč ne? Nikdy jsem ji vlastně nečet a za večer bylo hotovo. Patejdl dostal svojí soudružku princeznu, zloděje kradoucího z eráru čaply švestky, zlej soudruh hromaditel materiálních statků do osobního vlastnictví dostal přes prsty a to je v kostce obsah.
Jó, jasně padá tu jeden soudruh za druhym a další narážky na světlý zítřky jsou v každý pohádce, ale vzhledem k době vzniku je to zcela logický. Až budu předčítat mym dvěma ratolestem, s radostí jim vysvětlim co a proč. Když totiž obereme knížku o tyhle srance, tak tu máme milou a hezkou pohádkovou knížku pro děti. A o to tu jde předevšim.
Za mě fajn, ale asi bude potřeba už v dnešní době komentář rodiče. Nás ta doba sice jenom trošku štrejchla, ale asi jsme poslední generace, která si ještě přímo uvědomuje, o co šlo a naše těsně porevoluční dětská léta byla (až na to, že už se nemuselo řikat soudružka učitelka, ale pani učitelka) vesměs svým rázem ještě socialistická a bezstarostná.

1 06.01.2022

M*A*S*H, aneb jak jsme se prochlastali válkou. Co víc napsat k něčemu, co téměř všichni znají. Snad jen to, že knížka je spíš podobná filmu, ale všichni ji budou srovnávat se seriálem. To moc nejde. Seriál už hrál na úplně jinou notu. Henry Blake je tu spíš prchlivej zelenej mozek. Hawkeye a Trapper se tu kuního ksichta zbavěj dřív, než je zdrávo a tim prakticky ztratí „úhlavního nepřítele“ ještě před půlkou knihy.
Osobně se mi moc nelíbí, jakym jazykem je kniha napsána. Ale to je asi dáno věkem (napsána byla roku 1968). Vtipný mi to moc nepřišlo a celkově mě to nějak nenadchlo. Kromě poslední kapitoly, kdy se vrací Hawkeye a Trapper domů. Holt seriál je seriál.

1 30.08.2021

Už je to nějakej pátek, co jsem ji měl v rukou. Čet jsem ji tehdy ještě jako puberťák a má mladická mysl hltala každou informaci.

Vzhledem k tomu, že už mám něco naposloucháno a nastudováno, usoudil jsem, že to žádnej zázrak neni. Platí zde totiž pravidlo "všechno zajímavý je bezpečně ukryto někde jinde". Jsou tu prakticky jen ty nejznámější a milionkrát profláklý kapely a informace o nich jsou spíš všeobecně rozšířený mezi příznivci. A nikdo jinej, než příznivec si to prostě nekoupí. Navíc je to psaný stylem "blogísek zapálenýho fanouška Metalliky". Metallica tohle, Metallica támhleto...
V době internetu si veškerý informace prostě někdo, kdo se o to zajímá, najde tam. Ve svojí době účel částečně splnila, ale s odstupem času prostě jako informační zdroj neobstála.
Nicméně přiznávám, že můj negativní postoj je z části zapříčiněn tim, že mam vysloveně averzi vůči masovým záležitostem, pozlátkum a siláckym kecum, který chtě nechtě, tuhle scénu provázej. Já miluju muziku a emoce v ní obsažený. Ne ten bordel okolo. A tahle knížka je ekvivalent fanouška Manowar.
Dvě a půl hvězdy, pokud máte rádi výše zmíněný, tak si dvě hvězdy přidejte.

1 08.02.2021

Fajn oddychová jednohubka, aneb i superhrdinové a superhrdinky musí chodit do práce, nakupovat, řešit manželský věci, dojít si na hajzlik, nebo si taky občas odpočinout. Takhle si to představuju, když superschopnosti dostane do rukou někdo, kdo si nevytírá prachama řiť, jako Bruce Wayne.
Vypadá to, že autorka nemá s timhle tématem mnoho zkušeností (což je tu ku prospěchu věci) a celá útlá knížečka tak působí přirozeně. Bohužel je škoda do značný míry promrhanýho potenciálu. Hodně motivů je zde nakousnuto a už nerozvedeno. Vtipný to docela místama je. Mohlo i víc.
Za mě: takovej lepší průměr.

1 18.01.2021

To je tak, když někdo seká knížky, jak Baťa cvičky... no dostal jsem se k tomu tak, že to bylo zadarmo na Gůgl knížkách a já zrovna přemejšlel co budu číst. A nutno říci, že i zadarmo to bylo drahý. To jsem si zas uplet na sebe bič.
K obsahu - máme tu třináctiletýho kluka, co je zabouchlej do svojí kamarádky (autorka se může snažit jak chce, ale to prostě neokecá), podle nálady autorky někdy rychlejc - někdy pomalu umírá, příjmá do řepy na hulváta signály z vesmíru a do toho řeší konflikty světových mocností tim, že někoho zatahá za bundu a řekne mu, že to, co dělá je špatný. Fajn... možná v jinym vesmíru, ale v tom mym to nefunguje. A jak tak děj plyne (to je jediný plus - čte se to fakt rychle), najednou jsem na konci a zjišťuju, že se neuzavřela prakticky žádná nosná otázka a místo toho je tu jen cliffhanger jako kráva... což je mi prakticky jedno, protože moje penízky dostanou jiní autoři. O vývoji postav prakticky nemůže bejt řeč. Takže asi tak.
Jedno slovo tuhle věc dokonale vystihuje - naivita. A na tý se to celý veze. Jo, pokud je vám dvanáct a míň, tak je to určitě super čtení. Strašně mi to totiž připomíná takový ty emerický filmy z osmý dekády, kdy puberťák jde zachránit svět a tváří se u toho děsně důležitě.
Ještě jednou, pokud jste dítě, nebo máte jednu mozkovou buňku, tak si přidejte tři hvězdy k dobru. Ale štítky thriller a sci-fi jsou mimo mísu. Zejména sci-fi je facka do tváří seriózních autorů.

1 28.09.2020

Toto je příběh Roberta Wildinga. Muze, jenž je vtažen do spiknutí a vrací se do místa svého dětství, aby vyšetřil vlnu pozorování UFO.
Takto by se dal v kostce shrnout příběh Hlídačů, knihy Neila Springa, která je inspirována skutečnými událostmi z oblasti zvané Broad Haven Triangle ve Wallesu, které se udály roku 1977.
Spring sází na atmosféru deštivé, ponuré anglické krajiny a vychází mu to. Svůj podíl na tom mají i postavy, které si projdou svým vývojem. Od skepse a popírání, až k pochopení a přijmutí svého místa. Spring načíná i téma víry a rodinných vztahů. Bohužel ke konci dostali Hlídači ránu železnou tyčí do nohy a s otevřenou zlomeninou se dobelhali do cíle.
I tak mohu doporučit těm, kteří mají rádi tématiku UFO a paranormálních jevů.

1 20.09.2020

Larry je skvělej. Tady ubral na obrovitosti a postavil příběh jenom na Harbringerovi a vůbec to nevadilo. Odpočineme si od hromotluka Pitta budeme sledovat příběh o jeho šéfovi a vlkodlačim problému.
Je to spíš menší spin-off, ale rozhodně skvělej napsanej. Akce ubylo, napětí přibylo a je tu hláškující Harbringer tak, jak jsme ho dosud neznali.
Těšim se na další pokračování.

14.11.2023

Tož jako jo. Ono to nebylo tak nějak špatný. Problém bude asi v tom, že se Pavlo pustil přípravy švédskýho stolu, v půlce dostal hlad a tak začal užírat. Od každýho trošku. Až se tim sám zadávil. Jinými slovy - nakousal toho v příběhu hodně, ale jen málo toho dokončil.
Moc postav na moc malym prostoru nedostane možnost k tomu, aby vynikly a tudíž nejsou vykresleny jejich charaktery do větší hloubky.
Je to škoda. Na začátku jsem měl dojem, že bude fajn příběh o bandě partizánů. Nakonec se to spíš zvrhlo v mix Rychlých šípů s MP40 v rukou a 7. roty, kdy se prakticky volně potulují po rajchu a přitom kradou zbraně, aniž by po nich kdokoli pátral.
Ale tak nějak se to četlo docela dobře a člověk se nenudil, až na to, že značná část knihy je věnována spíš událostem, které s příběhem přímo nesouvisí. Spíš to působí dojmem, že to mělo být mnohem rozsáhlejší dílo, ale někdo to seškrtal a je z toho tohle...
Za mě - horší průměr.

26.02.2023

Arila se chce stát hrdinkou. Bohužel neví, jak na to. Ale kdyby se stala hrdinkou, lidi by jí měli rádi, měla by fet, prachy a chlast. Byla by to prostě celebrita. A chtěla by se stát hrdinkou. A tak hledá svoje místo v životě. Už jsem se zmínil o tom, že by se chtěla stát hrdinkou? Asi takhle by se dala shrnout jedna z nosných linek a vlastně kniha celá samotná.
Bohužel tohle je přesně ten případ, kterej zosobňuje všechno, co na fantasy nesnášim a tahá si s sebou všechny svoje neduhy, jako přeraženou hnátu cikána po bitce se skinheadem. A to všechno se jmenuje trapnost a klišé. Trapný jména, trapný motivy prostředí, nelogicky stagnující a deevolvující svět.
Chápu, že je to prvotina, ale imho se to dalo všechno udělat líp. Kniha totiž vypadá, jako slepenec nápadů a místo toho, aby spolu fungovaly, tak jenom na sobě leží. Je vidět, že Ráďa (jehož tvorbu nesleduju, nezajímá mě a prakticky netušim kdo to je, kromě toho, že za mých WoW dob jsem se s tim jménem setkával) má plno nápadů, ale neumí je nadávkovat a následně vytěžit a pracovat s nima. Proto hodně věcí nakousne, ale pak se po nich slehne zem. Čas od času si Radek na pár stránkách protiřečí, ale co mě vysloveně točilo, tak byla nelogičnost jednání většiny postav. Za všechno mluví situace před finální bitvou, kdy místo toho, aby se všechny ruce a nohy nějak zaměstnaly a šly nějak pomoci, tak jdou do kantýny na oběd a kafe. Všichni vědí, že nepřítel je před branama, ale nééé, dáme si gáblík a budeme čumět do mobilů. Dále nadužívání zázraku na poslední chvíli, přeskakování z jednoho tématu na druhej a věčný a doslovný opakování již řečenýho.
Co můžu ocenit, tak je vývoj hlavní hrdinky, která se postupně od naivní puberťačky přetaví v jistější verzi puberťačky. A postava Harariho, jež měl mít mnohem víc prostoru a jako jeden z mála má potenciál. Jo a rozhodně kladně hodnotim absenci romantický linky.
Možná časem dám šanci pokračování a uvidim, kam se Ráďa posune. Možná by nebylo od věci vyměnit beta čtenáře za někoho neutrálního.

24.01.2023

Já nemam opravdu rád, když se z dětí dělaj kreténi. A tohle je toho důkazem. Takhle si to představuju. Knížka pro děti s dospělejší mluvou.
Příběh je jednodušší, ale dobře napsanej. Postavy sympatický a mnohdy ne úplně jasně zaškatulkovaný, což jsou plusový body.
Zkrátka a dobře - mně se to líbilo. Těšim se na další díl.

13.12.2022

Soubor stovky zajímavostí. Velkou část z nich jsem věděl a u mnoha mi přišlo zajímavější spíš to, že to vůbec někoho napadne zpochybnit. S několika se ale souhlasit nedalo. Nu což... jen toho mohlo být víc.

10.02.2022

Top Gun meets Vzpomínky na Afriku. Ale jo. Rozhodně to špatný nebylo. Je to má prvotina od W. Smithe, protože Čtenářská výzva. Jen jsem čekal, že to bude víc o letadlech a smíchu rotačních kanonů při palbě na nepřátele Izraele (slušně řečeno).
Takhle je z toho spíš cestovatelská příručka, jejímž průvodcem je rozmazlenej fracek. Milostná linka je imho až moc v popředí a často sklouzává do klišé. Ta mě v knihách téměř nikdy nezajímá. Chvíli to vypadá, jak červená knihovna.
Myslim, že v jistym bodě knihy to měl W.S. utnout a příběh ukončit. Po izraelský epizodě už mi to přišlo strašně natahovaný.
Ale, jak řikám, dá se a přes všechny nedostatky to prostě nějak tahlo ke čtení.

10.02.2022

Psal se rok 1959, Robert Heinlein vydal Hvězdnou pěchotu. Roku 1952 vydal Simak svoje Město A Asimov Nadaci. A mezitím, roku padésátého čtvrtétho Kurt Sandner Signály z vemíru. Tak! A Je to venku!
Nebudu se dlouze rozepisovat, protože by to byla škoda mýho času a „papíru“. Je to nudná hovadina, která zmizela někde v dějinách a to právem.
Celej děj se točí kolem jakýhosi outsidera, kterýho zavřeli do blázince, protože sestrojil příjmač a zachytil signály z jiný sluneční soustavy. Což by nebyl problém a samo o sobě by to působilo, jako hodně dobrej námět, ale tohle je tak nudně a špatně napsaný, že mi nejde na mysl, proč to někdo vůbec vydal. Ono totiž na samotnej hlavní motiv prakticky ani nedojde.
Za mě odpad.

Ufff… to jsem si zas naběh na vidle s touhle * píp *. Moh by mi někdo * píp * vysvětlit, vo co tu * píp * šlo? Něco tak * píp * chaotickýho nemůže napsat zdravá mysl. Prostě ne.
Představte si knížku, která je první půlku prakticky celá vedená formou dialogu a druhou zase z větší části jen popisy. Do toho autor hojně boří čtvrtou stěnu. Ne, moment, on ji neboří. On jí projel tankem, srovnal buldozerem a vystavěl místo ní něco jako Jinosvět ze Silent Hillu.
Nějakej příběh tu tedy je. Jakási xtá variace Matrixu, křížená ještě s něčim. To všechno sprskaný do sebe stylem Pejska a Kočičky, co vařili dort a ještě k tomu v druhym kastrolu nějakou dobrůtku, kterou během psaní autor užíval v množství většim, než malym.
Ale teď věcně, co mě iritovalo. Věčný přeskakování z jednoho tématu na druhej bez možnosti se trošku zorientovat v ději. Rozhovory nijak neoddělený od sebe. Nesympatický postavy. Jediný, co tohle veledílo omlouvá je to, že autor sám připouští, že je to totální hovadina.
Jestli je to cesta do hlubin zhulencovy duše, tak se to povedlo a mělo by to dostat plný hodnocení.
Jinak je to imho na odpad.

Tohle je moře sraček. Ono to totiž snad do půlky nedává smysl a člověk prakticky nemá šanci se čapnout a dostat se do děje, protože celej tenhle stodvacetistránkovej canc působí, jako jedna kapitola vytržená z rozsahově objemnějšího díla. Najednou vás někdo hodí do vody a buď budete plavat, nebo se utopíte.
Jo, jako on to není špatnej nápad. Máte popový hvězdy a jistý entity se z nich snaží udělat legendy - alegorie hudebního průmyslu. Problem je v tom, jak je to napsaný. Paní Mariana totiž asi hojně požívala svojí rostlinnou jmenovkyni během psaní. Roztroušenost, roztěkanost a přeskakování od jednoho ke druhýmu, čemuž asi rozumí jen autorka. V jednom odstavci spolu mluví dvě postavy. V následujícim další dvě, ale to už vám nikdo neřekne, a najednou zjistíte, že jste o tři rozhovory a dvě místa děje dál. Díky tomu nemáte ani možnost si vytvořit vztah k postavám. Ke konci jeden silnější moment, ale ten to sám o sobě už nevytrhne díky předchozímu průběhu.
Za mě – tohle se fakt nedá nikomu doporučit.

30.08.2021

Když si z knihy nepamatuju prakticky nic, je něco hodně špatně. A tohle je ten případ. Vypadá to jak výlet do mozku schizofrenika na perníku.

29.09.2020

Nápad za 1, provedení za 3. Bohužel.
Knihu jednoznačně tahne pes. Celkem vtipně a neotřele komentuje dění. Bohužel to je asi tak jediné pozitivum. Hlavní postava je osobnostně plochá. Bez vývoje. O dalších postavách platí prakticky totéž. Místy jsem měl pocit, že čtu skript k detektivnímu seriálu z konce osmé dekády.
Co se týče námětu, tak šlo z něho vytěžit více. Chybí výraznější záporák, který by táhl dějovou linku tak, aby člověk neměl pocit, že "když už jsem to teda rozečet, tak to i dočtu", ale chtěl vědět, co bude následovat. To se tu neděje. Navíc děj místy nedává smysl. Kdyby se alespoň autor vyvaroval snad nejtrapnějších klišé, zejména týkajících se jistých obyvatel východní Evropy, a kdy to vypadá tak, že si někde náhodně přečetl několik nejběžnějších ruských jmen a musel je nutně někde použít.
Ale třeba následující kniha bude lepší.

28.05.2020

Špatně. Toto dílko má být parodií Matrixu. A u parodie se chci bavit. Chci se usmívat. Nemusím se nutně řezat tak, že sousedi budou volat městapo za rušení nočního klidu. Vzhledem k průměrné předloze se Adamu Robertsovi otevíral prostor, kde mohl samotnou předlohu poměrně snadno udolat... ale nestalo se tak.
Kniha sama se čte poměrně svižně, až na pasáže, kdy se hlavní hrdina vysloveně utápí v hromadě slovního hnoje. A to je asi ten největší kámen úrazu, když pominu téměř absenci vtipu.
Druhou hvězdu přidávám za poslední část knihy, která by jako námět vystačila na slušný sci-fi román, pokud by byla dobře rozvedena. Bohužel to knihu ale nezachrání.

01.08.2018