Sisssi komentáře u knih

Tuctovka, podobných knih dnes vznikají mraky.

Lepší, než bych od tak mladého autora (28) čekala.

Pěkné, lepší než Habsburkové 1740-1918, přesto nelze pominout drobné nedostatky. Některé formulace jsou poněkud kostrbaté, jinde najdeme chybný popisek u obrázku. Oceňuji široký záběr a snahu seznámit čtenáře s Habsburky ze všech možných úhlů a odhalit i mnoho na první pohled nepodstatných detailů z pozadí. Daní za tuto snahu je však krátkost a heslovitost jednotlivých příspěvků.

Velmi průměrná červená knihovna. S dobou a osobností Marie Terezie to má jen málo společného. Škoda, zasloužila by si víc, když už měla to výročí. Pro čtenářky Oldřišky Ciprové nebo Hany Parkánové-Whitton je to vhodné, pro toho, kdo se chce seznámit se skutečnou Marií Terezií, nikoli.

Další zajímavé dílko Torey Haydenové. Překvapilo mne, že ještě v 70. letech byly udělovány fyzické tresty a rovněž každodenní ranní přísahání vlajce a zpěv vlasteneckých písní. Vždycky mě dokáže pobavit, jak podobný vývoj prodělal i přes ideologické odlišnosti Východ i Západ.

Pobavilo, poučilo, potěšilo. Románová biografie, která čtenáře seznámí nejen s H. G. Wellsem, ale i s dobou, ve které žil. Člověk si uvědomí odlišnosti mezi smýšlením Anglie a středoevropského prostoru na počátku 20. století.

Neurazí, nenadchne. Od Ceny Evropské unie za literaturu bych čekala víc.

Vřele doporučuji! Úžasná kniha s dobře zpracovanými vysvětlivkami, Kalista zkrátka nikdy nezklame. Díky této korespondeci si člověk udělá obrázek o každodennosti třicetileté války - věčný strach, devastující důsledky pohybu vojsk, ať jsou to pluky naše či nepřátelské a k tomu ještě náhled do vztahu šlechtické matky a jejího vzdáleného syna.

Hostina pro vrány a Tanec s draky jsou krásnou ukázkou toho, jak to dopadá, když autor nedokáže udržet na uzdě své grafomanské choutky. Tohle Martin bohužel neukočíroval, což je škoda, protože stačilo pouze některé zdlouhavé dějové linie zkrátit a vyškrtnout všechno přebytečné. Přibližné rozdělení dějových linií na "jižní" (Hostina pro vrány) a "severní" (Tanec s draky) působí neprofesionálně a zbytečně tříští děj, ačkoli chápu, že pro autora je pohodlné takto zamaskovat chronologické nepřesnosti, kterých se dopouští.
Pokud Martin stylizuje svůj svět jako inspirovaný středověkem, měl by se rovněž držet alespoň základních bodů středověké reality. Arya dostává cestou do Braavosu dárky od ostatních cestujících na lodi, mimo jiné i stříbrnou vidličku. Je krajně nepravděpodobné, že by obyčejný námořník vlastnil takový předmět, ve středověku lidé totiž vidličky užívali velmi vzácně, příbor tvořil pouze nůž a lžíce. Celkově je Braavos docela příjemnou kombinací Rhodu, Benátek a fantazijního města. Úsměvným dojmem působí Martinova slova o neštovicích (strana 361). Tato nemoc představovala velmi nebezpečnou chorobu, na niž umíralo obrovské množství lidí (nemluvě o jizvách, které zanechávaly na přeživších), ale autor pravděpodobně zná jen dnešní (ve většině případů) neškodné plané neštovice a nevidí rozdíl mezi planými a pravými. Podobně nestředověce zachází autor v průběhu celé ságy s výrazem panna, který vůbec neodráží někdejší chápání tohoto slova (panna jako synomymum pro slečnu, neprovdanou ženu je u Martina zcela vytěsněn a soustředí se jen na fyziologickou stránku věci panna = osoba ženského pohlaví s neporušeným hymenem, což je předmětem mnoha oplzlých narážek a dvojsmyslů).

Připomeňme si alespoň několik pravopisných nehorázností, které můžeme přičíst na vrub překladatelce:
Aby bylo jisté (správně "jasné"), jeho milá sestra zjevně považovala za naprosto neschopnou nebo zrádnou dobrou polovinu dvora - strana 148.
Shromáždil se kolem něj dav, aby jej přivítali, popřáli mu vše nejlepší a získali si jeho přízeň - strana 307 - pokud se shromáždil dav, pak jej přivítal, popřál, získal, ale překladatelka se od druhé věty tohoto souvětí tváří, jako by v první větě místo davu byli lidé.
Zasmál. - strana 311 - chybí "se".
Arya obaluje filátka v ořechách (správný tvar je "v ořeších") - strana 372.
Dovídáme se, že rod Darryů zemřel (správně "vymřel") po meči, Edmurovi stále dávají oprátku kolem krku, ale nepověší ho (správě "nepověsí") - strana 581.
Arya/Kočka byla cítit slanou vodou a rybami, ale zvykla si na to již natolik, že to sama vnímala (správně "nevnímala") - strana 588.
Osney si stěžuje Cersei, že Margaery ho jen škádlí: "Nikdy my (správně "mi") nedovolí víc než..." - strana 678. Toto je můj favorit v soutěži o nejpříšernější a nejostudnější chybu roku.
Řeka Greenblood je do češtiny překládána většinou jako Zelenokrvavice, někdy je ale označena jako Zelenokrev - strana 680.
Černá ryba nechal Řekotočí plně vynásobené (správně "zásobené", protože výraz "vyzásobené" je sporný, viz článek Hany Prouzové O zásobování jinak, Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 166-7) - strana 762.
Oběsili ho i s celou svou (správně "jeho") družinou. - strana 766 - tento druh chyb se táhne všemi díly, svůj se vždy vztahuje k podmětu.
Jeden z mužů, s nimiž se Sam potkal ve Starém městě měl čupřinu hustých černých kudrn, která mu vybíhala (chybí "do") špičky - strana 783.

Doufejme, že (prozatím) poslední díl na tom bude lépe.

Sice si ráda přečtu i další díly, ale očekávala jsem mnohem víc. Myslím, že třeba Tolkienův fikční svět je daleko promyšlenější a propracovanější. Zklamalo mne příliš mnoho laciných efektů (krev a sex), postrádám hlubší prokreslení postav a dětské charaktery jsou bohužel dost nepovedené. Pro ty, kdo mají rádi tajemno, spletité rodinné vztahy, spory o vládu a nečekané zvraty, bych doporučila knihy o skutečných dějinách středověkého světa, ktetý byl mnohem zajímavější a barvitější než tento vymyšlený.

Z vědeckého hlediska se tomu dá vytknout leccos, to ale nemění nic na tom, že je to počteníčko. Jedna z knih, u nichž si člověk uvědomí, že žádný spisovatel nenapíše tak skvělé příběhy, jako sám život. Pár Václav Zmrhal & Alžběta Šoustalová, šedesátník, který se brání, že několikrát za sebou by se ženou nedokázal obcovat, sex v jedné z třeboňských bran nebo hození podkovou - to jsou věci, na které nezapomenete.

Pozoruhodná odhalení? Císařovna Alžběta v novém světle? To ani náhodou. Slabá kniha, která možná uspokojí francouzské čtenáře, kteří se o Sisi příliš nezajímají.

Tak tohle jsem příliš nepochopila. Když kniha vyšla poprvé, bylo to oprávněná první vlaštovka, protože k tématu zeleného muže u nás do té doby nic moc nebylo. Ale uplynulo 13 let a naše vědění se posunulo dál. Není mi jasné, proč byla kniha vydána znovu, když nebyly v textu provedeny žádné změny v souladu s pokračujícím bádáním na toto velezajímavé téma. Jediný, kdo v novém vydání zveřejnil úpně jiné povídání, byl Matouš Jaluška, nejsem si však jistá, zda nám jeho nový text pomáhá proniknout k zelenému muži blíž. Drobné změny můžeme zaznament i v úvodní Cílkově kapitole, ale bohužel se od zeleného muže spíše vzdaluje, než by se mu přibližoval. Jak jinak si vysvětlit vyškrtnutí pasáží o Baradě a Gerase (vyobrazení mozaiky z Gerasy tak nedává v textu nového vydání příliš smysl), které se v 1. vydání alespoň snažilo odhalit nějaké předevropské kořeny či inspirační zdroje zeleného muže. Místo toho nám Cílek předkládá povídání o karbonském lese, které nemá s kulturním fenoménem do kamene tesané olistěné hlavy vůbec co do činění (lidsky samozřejmě chápu, že Cílek jako přírodovědec k vytváření podobných oslích můstků inklinuje, ale z vědeckého hlediska je to prostě nesmysl, když zvážíte, že v té době neexistoval nejen člověk, ale ještě ani savci jako takoví).

Původní úprava (včetně obálky) mi připadala hezčí, elegantnější, navíc o zeleném muži z Norwiche, který je na obálce nového vydání, se v textu snad ani nemluví. V obrazové příloze se sice objevila pozvánka na korunovaci Karla III., není však nijak okomentovaná, což je škoda, protože pozvánka se zeleným mužem vyvolala v západních akademických kruzích poměrně ostrou, avšak podnětnou debatu. V dubnu 2023 o ní referoval Jiří Dynda v časopisu Religio (článek "Zelený muž krále Karla III." je dohledatelný na internetu).

Je to jen můj dojem, nebo se autoři opravdu v zájmu zachování záhadnosti a tajemnosti tématu cíleně vyhýbají textům, v kterých "přihořívá" a záměrně odvádí naši pozornost do končin, kde je "samá voda"?

Cílek se v této i v několika svých dalších knihách vyznává ze své lásky a celoživotní fascinace zeleným mužem (Makom, Krajiny vnitřní a vnější, Posvátná krajina,...), často se však pouští na tenký led. Například jeho fabulování o cypřiši, do něhož se pouští na stanách 22-26 je poněkud mimo, o této symbolice si můžeme přečíst více například v textu Aleše Mudry: K branám ráje a Jeruzaléma. Významy reliéfu na portálu klášterního kostela v Plasích v časopise Umění, roč. 68, č. 4 (2020), s. 350-364).

Autorka jednoho z příspěvků, Michaela Ottová, se tematikou zelenéh muže zabývala i ve svých dalších textech, z nichž většina není v novém vydání této knihy vůbec zmíněna. Přitom jde o texty k zeleným muřům v českém prostředí zcela zásadní (kniha "Pod ochranou Krista Spasitele a svaté Barbory", článek "Na hranicích posvátného prostoru. Zelený muž v presbytáři kostela sv. Matěje v Horšicích", Pod Zelenou Horou, 14(26), č. 4, 2011, s. 6-9;)

Divím se, že nebyli přizváni takové osobnosti, jako je třeba Aleš Mudra nebo Jiří Kroupa.

Na závěr - zcela zásadní text poslední doby, bohužel jen v angličtině, představuje stať Ronalda Huttona "The Green Man" (najdete v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture. 2023, Vol. 17 Issue 2 - celé číslo vzniklo právě v souvislosti s diskusí, rozpoutanou korunovační pozvánkou Karla III.), kde jsou shrnuty a vysvětleny největší mýty a také vývoj fenoménu zeleného muže. Je tam vyvrácena spojitost s Jackem in the Green, Zeleným rytířem i Chidrem (čímž ztrácí na relevanci třeba kapitola Jakuba Hlaváčka). Jak napsala Mercia MacDermottová, hledači zeleného muže mají mít otevřenou mysl a být vnímaví i vůči zdánlivě nepravděpodobným stopám.

Velice zajímavé, stejně jako ostatní knihy z této edice.

Kniha je bohužel o ničem. Jen líbivá luxusně vypadající slupka, ale pod tímto nátěrem nenajdeme nic než prázdnotu, klišé a kýč. Ženská duše si rozhodně zaslouží víc než tuto vyprázdněnou nicneříkající načančanost.

První díl je ještě takový ani ryba, ani rak. Většinou značně realistický děj je sem tam ozvláštněný snovostí. Vypravěčka je typický "hledající" člověk, který se rychle pro něco nadchne, u ničeho dlouho nevydrží a stále potřebuje někoho, kdo ho bude řídit, ke komu bude vzhlížet a pak se cítí podvedený, když zjistí, že se mu toto dětinské a nevyzrálé chování vymstilo.

Kniha by se měla jmenovat spíše "Kořeny ženské spirituality tak, jak by se nám zamlouvaly" nebo "Kořeny ženské spirituality jak si je představujeme/jak jsme si je vysnily, aby odpovídaly našemu ideálu a zvedaly nám sebevědomí". Musím říct, že když jsem do ní před pár lety nahlížela poprvé, musela jsem si ji dávkovat, protože mě velmi odpuzovalo množství zkreslení a dezinterpretací, které autorka přebírá ze svých velmi jednostranně zaměřených zdrojů.

Ačkoli Dubinová přiznává, že nejde o žádný odborný text, přesto často manipuluje s fakty a tvrdí, že někdejší převaha ženského živlu je vědecky doložená věc. Není. Naopak, daleko víc důkazů či alespoň náznaků hovoří proti ní. Přesto se určité feministické kruhy nehodlají své iluze vzdát (jak z podobných knih vidíme) a odmítají práce, které jsou k někdejšímu výlučnému postavení ženy ve společnosti kritičtější, jako je například (autorkou nelibě vnímaná) kniha Cynthie Ellerové "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future".

Žasnu nad tím, jak autorka (hebraistka!) může uvádět tak hrubé chyby, jako například, že v době Ježíšova ukřižování byl císařem Augustus. O vylíčení počátků křesťanství nemluvě, to se v jejím podání scvrklo na obvyklá klišé o zlé církvi, která potřela všechny výdobytky prvotního křesťanství. O široké škále herezí a skutečném vývoji počátků církve není v knize ani zmínka. Tvrdí, že Marii Magdalenu uctívali "kataři a albigenští", jenže kataři je alternativní označení pro albigenské, Dubinová se tedy neorientuje ani v základních pojmech. A to už vůbec nemluvím o tom, že přisuzovat katarům víru v blízký, až manželský vztah Magdaleny a Ježíše, je rovněž nepodložená domněnka, která pochází z pera vyšetřovatelů. O tom, co si o vztahu Magdalena a Ježíše mysleli sami kataři, žádné zprávy nemáme (např. kniha "Pokřtěni ohněm" od Davida Zírala).

Všimněte si, jak často dnes ženy autorčina typu používají raději výraz "joni" než pochva a podobně. Před čím utíkají, proč se před těmito slovy schovávají? Raději nějaký cizí, vzdálený název než otevřít ústa a čelit svému strachu z českého slova?

Občas je text opravdu absurdní. Dubinová třeba popisuje "nepatriarchální" verzi mýtu o Gaie, aby čtenářkám přiblížila onu starou ženskou historii - a vzápětí v poznámkách přizná, že tato verze mýtu je novodobá smyšlenka! Dokazovat cokoli něčím smyšleným to chce opravdu hodně velkou absenci soudnosti. "Proč si myslíte, že je tahle osobnost/událost důležitá?" - "Protože jsem si to tak vymyslela a teď věřím, že to tak opravdu bylo." Budeme podobný přístup uplatňovat třeba i na současné osobnosti a události?

Plastičtější představu o labyrintech si udělejte spíše z knih Umberta Eca nebo Craiga Wrighta (třeba přechod bludišť do středověké architektury vypadal dost odlišně od toho, jak si to představuje Dubinová).

V jedné části textu autorka doporučuje jiným začít studovat a probrat se z myšlenkové zakrslosti. Já bych totéž doporučila jak jí samotné, tak lidem, co jejímu textu věří.

Když Gilgameš neposlechne Inannu a místo postele vyřeže paličky a bubínek, je to solárně orientovaný ignorant, který nectí bohyni, škodlivě oddělený od ženského živlu (ale podívejte se schálně do českého překladu Eposu o Gilgamešovi od Matouše - není tam, že by buben a paličky vyřezával Gilgameš, ale ona - Inanna, to docela zásadně mění situaci! Překlady jsou však ošidné, není jasné ani to, zda v básni zmíněný strom je vrba, dub či něco jiného, stejně tak vyřezané předměty nemusí být buben a paličky, ale třeba palice a koule, schválně se podívejte do vícera překladů, nejen českých, Gilgameš navíc není v básni obyčejným smrtelníkem, člověkem Inanně podřízeným ale je nazýván jejím bratrem, dále pak bohyně není o svůj trůn a lože ošizena, Gilgameš jí dřevo dá, dokonce z kmene, zatímco své předměty si vyřeže z kořene, tedy vlastně ze zbytků, někdy je to podáno dokonce tak, jako by oba předměty dala přímo Inanna Gilgamešovi za odměnu - a tohle všechno nám Dubinová a její pseudofeministické zdroje zamlčují. Jen tak mimochodem, ona divoženka Lilit v kořenech posvátného sromu vůbec není Lilit, v originále je na tabulce výraz "ki-sikil-lil-la-ke", což může být jakýsi duch (i vodní), sova a podobně, s Lilit tohoto tvora spojil Samuel Kramer, jak známo velký lilitofil, který viděl Lilit i na onom známém Burneyově reliéfu, ač má jít spíš o bohyni Inannu samotnou). Když neposlechnou Boha Adam s Evou a ochutnají zakázané ovoce, je to považováno za jejich "první odvážný a samostatný čin". Proč? K čemu ten dvojí metr, jiný na Gilgameše a jiný na Adama a Evu? V podobném duchu je koncipována celá kniha. Neobjektivní agitka, která má posílit ženské sebevědomí. Ale k čemu? To už opravdu nemáme zapotřebí. Je to, jako když si v 19. století nacionalistické kruhy potřebovaly dokazovat slavný původ svého národa a vymýšleli si slavnou historii prostřednictvím falz (Ossian, Rukopisy,...). Pokud chcete hlouběji nahlédnout do problematiky mužů a žen v pravěku, sáhněte raději po knize Kamily Remišové-Věšínové (mimochodem, také velké feministky) "Gender a pravěká společnost".

V závěru autorka říká, že končí doba Bible, jíž je třeba poděkovat, přijmout ji jako svou minulost a propustit. Nevím, zda se smráká nad Biblí, ale mám spíš dojem, že bychom takto měli naložit s Velkou bohyní. Nač zakládat svou hrdost a sebevědomí na uměle a účelově vytvořeném konceptu?

Jedna z knih, u kterých se buď smějete nahlas (jako zrovna teď já), nebo zmateně koukáte, co že to vlastně ten Eco píše? Ačkoli mnohé věci již zastaraly (diskety, fax, drobné přístroje, nabízené v osmdesátkových katalozích a staré mobily,...), princip zůstává stejný. V eseji o spiknutí se dotkne Fucoultova kyvadla i Dana Browna a ukazuje, jak jsou nám obecně známé věci prezentovány jako senzační historické objevy a teorie o světovém spiknutí obsahují "z 90% brak omílající stále totéž dokola". V eseji o snaze uniknout každodennímu karnevalu přibližuje, jak byl karneval kdysi pro běžné obyvatelstvo nevšedním zážitkem, vytrhujícím je z celoročně zajetých kolejí, kdežto dnes nám nemá moc co nabídnout, protože všechna lákadla karnevalu jsou pohodlně dostupná celoročně. Trefně popisuje, jak jsme zahlcováni zbytečnou mnohomluvností zbytečných textů o ničem. Ukazuje, jak kloužme z extrému do extrému, od vyznávání ideologie pokroku (dějiny postupují stále k lepšímu a dokonalejšímu) ke klanění se tradici (skutečnou pravdu pochopily už dávné civilizace, k jejichž moudrosti se máme pokorně vrátit) a nakonec naznačuje jakousi střední cestu "zkoušení znovu", kterou by chtěl vidět jako téma k vyučování na školách.

Jak napsat úvodní slovo: Tento sloupek by nebyl možný bez stálé pomoci mé ženy, která, vždy připravená s uklidňujícím ujištěním o zbytečnosti všeho, snášela a snáší nálady a rozmary vědce, jenž je nepřetržitě posedlý největšími problémy bytí. ... Velkou oporou mi byly mé děti, které mi poskytly lásku, energii a víru v dokončení mého úkolu. Díky jejich naprostému a neutuchajícímu nezájmu o moji práci, po každodenním boji s definicí role intelektuála v postmoderní společnosti, jsem získal sílu tento sloupek dokončit.

Jak trávit čas: ... dostaneme výsledek 666 hodin, což znamená jednu hodinu a čtyřicet devět minut denně, kterou jsem věnoval: sexu, konverzaci s přáteli a rodinou, pohřbům, lékařské péči, nakupování, sportu a divadlu.

Jak používat web, když se snažíte na něco si vzpomenout: Scalfari si všiml, že je to právě zploštění způsobené umělou on-line pamětí, jež způsobilo, že celá jedna generace trpí zapomnětlivostí. ... Scalfari ale necituje tu pasáž z Platonova Faidra, kde faraon spílá bohu Thovtovi, vynálezci písma, že vynalezl technologii, kvůli které lidé zapomenou na dobrý zvyk používat paměť.

Jak přežít mediální chaos: Kdyby se mě někdo zeptal na moudrou radu, moudrost by mě přinutila říct, že žádnou nemám.

Opět je v knize na středověk trochu moc židlí a nočních stolků, nespokojený podkoní, který se užírá tím, že to on ani jeho rodiče nikam nedotáhli, přitom se má na svou dobu neobyčejně dobře, je trochu moc novodobý motiv, ale jak oddechovka - proč ne.

Cílek neurazí, ale ani nenadchne. Jeho knihy jsou o třídu lepší než tradiční, populárně naučný bulvárek, ale o dvě třídy horší než skutečná odborná literatura. Je zajímavé, jak v kapitolce o Kounovských řadách autor vůbec nepřipouští, že by řady mohly být mladšího (středověkého? nebo dokonce novověkého?) původu. Přitom ústní tradice v okolí mluví o tom, že kamenné řady byly vytvořeny cca před 200 lety jako hranice pozemků.