Sisssi komentáře u knih

Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.

3 22.04.2022

Francouzská lolitka, která si své zneužívání užívala do chvíle, než jí okolí vtlouklo do hlavy, že by se měla cítit jako oběť.

Opět kniha plná infantilního pseudojungiánství a nesmyslných plků o tom, jak nám chybí přechodové rituály (nechybí, máme je pořád, jenže forma, kterou v naší době mají, není většině uživatelů dost nóbl). Autorce chybí odstup, protože člověk, co sám bojuje s anorexií, by se sám neměl pokoušet stejnou poruchu uzdravovat u druhých. Sympatické je alespoň to, že Woodmanová nemá k archetypům onen nekritický a 100% obdivný vztah, jak to v podobných textech zpravidla bývá, ale přiznává, že archetyp může i škodit. V každém případě, jungiánské škatulkování je dnes již dávno překonané, bohužel je teprve nyní začíná spousta naivních lidí (ke své vlastní škodě) objevovat a věří tomu.

Hloupý, do sebe zahleděný Peer, který ale přece jen poskytne matkce krásný odchod ze světa v podobě snu o cestě do krásného zámku na bál, je jedním z vyrcholů Ibsenova díla. Zdařile kloubí dohromady typické prvky 19. století (exotické kulisy, fascinace nově objeveným cestováním) s noderními (ego, být sám sebou, důraz na výjimečnost jednice, potlačení role celku, z něhož vychází nebo do kterého patří).

Budu tě čekat; když se nedočkám
tady na světě, sejdeme se tam!

Budu tě kolébat, budu bdít;
spi, ty můj chlapče, spi a sni!

Je až neuvěřitelné, kolika lidem po vydání této knihy Hannelore Viertailová a Laura Janowitzová zamotaly hlavu. Hanka a Linda neexistovali. Hanka a Linda existovaly. Vlastně se divím, že tento vtípek někoho nenapadl dřív.

Ideologicky (přehnaně prožensky a "probohyňsky") pokřivené a mnohomluvné. Autorka se domnívá, že boří mýty, které vytváří patriarchální náboženství, sama však vytváří další. Škatulka "žena je chudinka, na kterou se v dějinách svedlo kde co, proto teď musí být rehabilitována a cítit se bohyní" mi není blízká, proč konečně nepřiznat každému pohlaví to své a uvědomit si, že mužský a ženský svět tvoří jeden (byť ne vždy harmonický) celek?
V knize je obrázek Erínyí s Orestem, jde o překresbu z antické kermiky. Zajímalo by mě, proč je na kresbě Orestés "vykastrovaný", když na nádobě je zobrazen jako muž se vším všudy.
Co mě však zcela dostalo, je věta: "Chybí-li nesporné, exaktní a jednoznačné historické prameny, pak se můžeme přesvědčit o pravdě celé věci jen uvnitř sebe." - opravdu se někdo domnívá, že lze plést dohromady vědu a city a nahrazovat jedno druhým? Směšné a dětinské. Mohu na sebe nechat působit určité vlivy, nechat v sobě vyvolávat emoce, mohu i soukromě doufat v určité nepodložené věci, ale nesmím těmto dojmům podléhat nebo je zaměňovat za fakta.

Není to úplně nejhorší, ale autorka neměla zasazovat děj do konce 19. století, když nemá dost nastudováno o tehdejší každodennosti. Pokud je tohle anglický román roku, pak jsme už klesli hodně hluboko. Přitom autorka umí vykreslit atmosféru, dovede si vyhrát s postavami, rozhodně vám nesplývají, ani nejsou ploché - jen kdyby nebylo toho nešťastného zasazení do konce 19. století. Naprostá absence spolenčenské hierarchie, přehnaný důraz na "moderní" témata, sestra v nemocnici, která s gumovými rukavicemi na rukou odtahuje roletu v pokoji pacienta v době (1893), kdy se gumové rukavice ještě zdaleka tak masově nepoužívaly, hlavní hrdinka je vdovou po členovi parlamentu, zvyklá na vysokou společnost, ale přitom má domácnost o jedné jediné služce/chůvě/společnici (či co to vůbec Martha je) - to všechno jsou chyby, které bohužel sráží dobrou snahu autorky nastudovat si něco o tehdejším lékařství či sociálních problémech. Škoda, protože jinak to (jako oddechovka) opravdu není špatné a baví mě to.

Moc dobré, rozhodně lepší než Příběh služebnice. Jen škoda, že od seance kniha začíná ztrácet na kvalitě a bohužel dospěje až k za vlasy přitaženému šťastnému konci.

Perfektní a přitom přístupné i nenáročnému čtenáři. Kdyby podobnou literaturu četli příznivci Hry o trůny, myslím, že spousta v nich by po Martinovi už ani nevdechla.

Příjemné čtení, má to atmosféru - panovačný manžel a zdánlivě laskavý tchán s kostlivcem ve skříni (skutečné či domnělé ublížení kolegům učitelům), kteří stojí každý na jiné straně barikády (staré Japonsko x západní svět), ačkoli se k sobě snaží být pozorní, ohleduplní a přívětiví. Tchán ze srovnání se synem vychází poněkud lépe, ale to je spíš tím, že je nám líto starého, osmělého člověka. Supermoderní, ale přitom sobecká a rozmazlená dcera Niki. Vrcholem je však nesnesitelná Sačiko, která nad vším ohrnuje nos, nic jí není dost dobré a je neopučitelná, což ovšem vrhá špatné světlo i na vypravčku, protože sousedka je jejím předobrazem.

Jako vždy - nejprve to vypadá nadějně, ale ke konci to autor zkazí spoustou nelogičností, včetně té, že letenky přece Amanda vůbec nemusela najít. Nechat odletět ženu s uneseným dítětem by komisařce neprošlo ani náhodou, narafičení celého podniku s plyšákem je kostrbaté a vykonstruované. Bussiho konce jsou vždy přitažené za vlasy a nesmí chybět happyend. Že komisařka skončí s Papym je člověku jasné nejpozději od strany 208.

Předvídatelné. Autor si opět nemohl odpustit svou obvyklou dávku patosu - manželé, kteří se ocucávají i v době, kdy jim jde o život a jeden z nich je samý puchýř a spálenina, to mi připadá opravdu jako rekvizita červené knihovny. Podobně slaďounký byl i konec Černých leknínů, kde stará Fanette najednou získá novou chuť do života, když k ní přijde její dřívější láska, případně happyendová scéna v porodnici, s jakou jsme se setkali ve Vážce. Další přeceňovaný autor.

Výborné!

Hned na počátku mě sice bodla do očí slova jako vydefinovat nebo prohlasovat, ale i tak je text opět "hůlovský" (dobrý, kvalitní, neotřelý, postavený na vychrleném proudu myšlenek, okořeněný hrou s jazykem). Kritika totalitních režimů se prolíná s kritikou současnosti. Waldorfští učitelé a olympijské hry v Pchjongjangu mě pobavili, stejně jako výsměch workshopům a reklamě. Hra s jazykem mi místy připomíná Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (laple). Text vrcholí v aréně málem gladiátorské, což je gradace, kterou autorka zdaleka neužívá na závěr všech svých textů, mnohdy se spokojí jen s prostým utnutím vodopádu myšlenek.

Pro dospívající rozhodně užitečné, ale překladatel se měl vyvarovat některých nedostatků (opakování slov, nesmyslné formulace a neobratná vyjádření, u nichž nevím, jestli vychází z originálu, nebo jsou pouze problémem překladu) a také si dát práci se zasazením do české reality (př. autorka píše, že gay je označení muže i ženy, což ale v češtině obecně neplatí). Dalším problémem jsou drobné nedostatky v oblasti anatomie a občasná autorčina naivita. Dále je mi záhadou, proč se kniha jmenuje Tohle není jen kniha o sexu. O ničem jiném totiž není, citová rovina vztahů je značně podceněná.

Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.

Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.

I přes minimální počet slov silný příběh o samotě, prázdnotě a ztrátě.

O mnoho slabší než předchozí dva díly.

Vtipné, ale černobílé a prvoplánové.

Přesně jako ten medvěd si často připadám. Neustále nucená do něčeho, co vlastně vůbec nechci. Jenže na rozdíl od medvěda se nemůžu vrátit ke své přirozenosti a prostě se zahrabat do brlohu a žít si dál svůj medvědí život...