Sigas komentáře u knih

Důvěrné, až intimní vyprávění, pocity a vzpomínky. Kniha o ztrátě nebyla tak drásavá, jak jsem čekal, ale zato jsem v ní našel něco velmi blízkého, co zná asi většina z nás, ale o čem se nemluví. Ty drobné, zdánlivě nedůležité detaily, které se vynořují jako ostrovy z oceánu zapomenutého života a jsou nabité významem toho, co zůstává neuvědoměno. Ta stále přetrvávající vnitřní nejistota: “A Ty, babičko, Tys zažila někdy něco z toho, co já? Ty výčitky, pochybnosti, ten děs?” Marné čekání na dospělost: “Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, jak já miluju cukrovou vatu.” Ten plíživý pocit bezvýznamnosti života: “Pane Bože, kde přebýváš v takových bezbarvých chvílích? Když tě není nikde vidět, ztajeného v maloměstských kulisách, ale zas to není zlé natolik, abys byl odhalen trpící v trpících.”

5 25.08.2019

Od samého začátku vás zavalí ponuré, depresivní líčení sprostoty pařížské spodiny: “Nevrlý, zpupný úsměšek se šířil po té rozšklebené šibeniční masce, táhl dolní pysk pod otrávené zubaté cimbuří ohavné tlamy, tlačil oba koutky hluboko do hlinitých či křídových výmolů, jimiž mu močka a kořalka zbrázdily tvář.” “Tělesně velmi zchátrala, k zoufalství zkrachovalého Chapuise, který by se nestyděl vydražovat svou něžnou družku; teď už ji mohl nabízet jen jako hadr na mytí dlaždic v márnici pro malomocné.” Kromě všudypřítomného hnusu budete klopýtat i o poněkud patetický, přepjatý jazyk, který ale není pouhou neohrabaností nebo dobovou manýrou - na to je v něm příliš mnoho opravdové bolesti a pobouření. Spíš je to adekvátní výraz autorova postoje ke světu, určitá základní nálada, protest proti sprostotě přítomnosti. Ostatně Bloy sám své dílo v tomto smyslu komentuje: Nikdo nepopře, že postavy, se kterými se setkáte, jsou málo pravděpodobné, a vyprávění tak hledá souhlas čtenářů vzpurných.
Je to vyprávění o bídě a utrpení, která jedny stáhne do nejhlubší sprostoty a které se jiní postaví, aby umřeli také nešťastní, ale s hlavou vztyčenou. Je to, abych opět použil slova autorova, jediné dlouhé odbočení, “v němž se mluví o trýzni žít, o pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha.” A je to křik člověka vedoucího beznadějný boj s dobou, která odnesla středověk do nenávratna, člověka, který i ve svatební písni neváhá vychrlit na čtenáře svou metafyziku bolesti: “Ve chvíli, kdy budete bečet rozkoší, budou řvát nemocní upoutaní na lůžko nebo odsouzenci na smrt, … budou řvát jako v pekle, stisknuti zuby vašich hříchů.”
Co k tomu říct? Leon Bloy vás nepobaví, akorát vás protáhne těmi nejsmrdutějšími pařížskými stokami, urazí vás svou nesmiřitelností a zcela jistě s ním budete v mnoha věcech nesouhlasit. Jenže v mnoha věcech je zase krvavě pravdivý. Zkrátka poslechnout si tohoto nasršence určitě stojí za to.

5 23.09.2014

Rafinovaná kniha. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah a novely. Osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.
Hlavním tématem knihy je rozpor mezi estetickým a etickým přístupem k životu. Estetická část je pestrá, živá, lehkomyslně duchaplná, schází ji vážnost a čte se snadno. Když pak přijde ke slovu zástupce etického přístupu k životu, je to zprvu menší šok. Styl je najednou rozvláčný, suchý a dokonce nudný. Formálně to je správné - etika není žádná sranda. Pokud má estetickou platnost, pak - jak se ostatně dočteme - spočívá v tom, že ji žijeme, ne že o ní mluvíme. Čtivost tím trpí, ale absenci estetického požitku bohatě vyváží šokující myšlenková hloubka. Popisy duševních stavů jako zoufalství, omrzelost životem, rezignace, lítost a vina, i prozoufání se k sobě samému patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Rozvíjejí se tu základní témata, kterými se zabývají další autorovy práce, a připadá mi, že oproti nim jsou zde snadněji pochopitelná.
I když, po pravdě řečeno, Kierkegaardovy spisy na mě někdy působí velice rozporuplně. Často se pohybují v kontextu dnes již zapomenuté dobové rozpravy provinciálního Dánska, což z nich činí něco nahodilého, čemu je těžko porozumět a co by nás vůbec nemuselo zajímat. Na druhou stranu je to hluboký výraz jednotlivce, s krvavou krutostí zpytujícího svou duši a bojujícího o opravdovost, a jako takový mě Kierkegaard nejen zajímá, ale přímo fascinuje.

5 01.07.2013

Knihu jsem četl až po zhlédnutí seriálu, který je sám o sobě vynikající, a trochu jsem se obával, zda se mu zážitek z knihy vyrovná. Mohu říci, že ano. Kniha je mnohem obsáhlejší a uvědomíte si souvislosti, které vám v seriálu unikají. Ani při obeznámenosti s dějem se neztrácí napětí a poutavost četby. V obou případech je přítomna sympatická drsnost a přímočarost ambivalentního, krutého světa, ale charaktery postav jsou trochu posunuté, už jen díky rozdílům věku. Také Tyrion působí mnohem plašeji a je mi ještě sympatičtější než dekadentní a věčně souložící postava z obrazovky. Ačkoliv v knize nechybí typické prvky žánru fantasy, dalece převažuje surová realističnost "středověkého" světa a nemusíte si kazit chuť instatní pachutí žánrových klišé.

5 30.06.2013

Hyperion mě nadchl. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. "Počnu přemýšlet a v tu chvíli jsem, zase jak dříve, sám ... příroda odpírá náruč a já tu stojím před ní podoben cizinci, který ji přestal chápat." A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a touha po něčem vyšším.

5 30.06.2013

Kniha, skládající se z deníkových poznámek, básní, dopisů, úředních lejster i výpisků z novin a knih, je pro nezasvěceného čtenáře, jakým jsem i já, dost těžko přístupná. Fragmenty ze života bez znalosti souvislostí, ohlasy na návštěvy, o nichž se víc nedovíte, odpovědi na dopisy, které neznáte. Přičtěte k tomu, že Deml je básník a mystik a že nám přímo říká, že souvislosti znát nepotřebujeme - a chápete, proč zde analytická mysl musí kapitulovat, jak bezradně přiznává referent biskupské konzistoře v odpovědi na autorovu žádost o udělení imprimatur.
Ale jaké poklady najdu mezi tím “pískem”! Mluví tu poesie tak čistá, prostá a zároveň hluboká, mluví tu radost oděná bolestí obrazy tak silnými a působivými, že už jsem dlouho nečetl něco tak dojemného a krásného. Deml stojí příliš daleko, abych se s ním dokázal ztotožnit, ale místa, kde se setkáváme, mě oslovila tak silně, že jsem dlouho zůstal poněkud otřesený.

5 30.06.2013

Trvalo mi déle, než jsem se začetl. Ta komunistická domácnost mě nijak nepřitahovala. A pak trochu zvláštní styl. Příběh je sice vyprávěn v první osobě, ale přitom suše a téměř nezúčastněně, jako by se všechno dělo někomu jinému. Postupně mi to přestalo vadit, dokonce jsem tomu přišel na chuť a vyprávění se stalo velice intimním. A když se čím dál silněji začal ozývat motiv konfrontace s ortodoxním judaismem, nebo šířeji s náboženskými kořeny duše, tak už mě to docela pohltilo.

4 01.01.2021

Historie prvních Targaryenů na Železném trůnu. Kronikářská stylizace nedovoluje tak šťavnatý a životný text jako v Písni ledu a ohně. Zpočátku jsem pochyboval, jestli tohle vůbec někdy dočtu. Ale postupně jsem se začetl a Martinova překypující fantazie mě opět dostala. Opravdu nechápu, jak někdo může z hlavy vysypat šest set stran tak košatých a zcela vymyšlených dějin. Na druhou stranu je to i nevýhoda, protože v té přehršli jmen a fakt se člověk ztrácí.

4 28.12.2019

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit.
Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”?
Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom si neuvědomoval, že se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného?
Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik.
Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije.
Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem - skutečnost vzkříšeného Krista.
Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, můžeme donekonečna diskutovat, co ještě brání eucharistickému společenství (a není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?), budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících konceptuální pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.

4 23.07.2019

Ze začátku to vypadalo na naprosté utrpení. Možná teď lépe chápu, proč v opačném táboře vznikají výtvory jako Boží blud. Ale ke konci jsem s překvapením zjistil, že i na téhle knížce něco je, ačkoliv je to důkladně skryté mezi nesmysly.
Jako by se stále potácela mezi dvěma protiklady. Což je divné, protože protiklad je její hlavní téma, buď něco je pravda, nebo to pravda není. Ostatní je jen mysticismus, a to pro autora není dobrá nálepka. Nevím, proč má Schaeffer takový odpor k přijetí paradoxu jako principu reality. Není snad biblický Bůh dost paradoxní? Ale podle něj je pravda to, co stojí v Bibli, doslova, včetně všech vědeckých, geografických a kdo ví jakých poznatků. Je mi líto těch, pro které je zpochybňování biblické neomylnosti takovým pohoršením, sám jsem tomu před léty věřil, ale je to zcela jasné nehistorické popření skutečnosti. Dneska nechápu, proč bych měl mít zapotřebí vytvářet si sekundární “pravověrnou” realitu, když Bible a Boží moc vůbec je tak úžasná právě proto, že je skutečná, což znamená mimo jiné, že se odehrává v dějinách a dějinně. Schaeffer na sekundární pravověrné realitě trvá, ale zároveň znovu a znovu opakuje, že problém moderního člověka tkví v tom, že není skutečný a nežije v souladu se skutečností a do souladu s ní se dostane, až když se stane pravověrným křesťanem. Takže na jedné straně je velice správná intuice, že abychom byli pravdiví, musíme být skuteční, ale na druhé její velice mylné a v důsledcích kontraproduktivní rozvinutí. Teoretický princip je skutečnost, jeho praktické naplnění neskutečnost.
Stejný nevyřešený rozpor se ozývá v lavírování mezi pravověrností a soucitem. Nejprve vyzná, že není nic ošklivějšího než pravověrný křesťan bez soucitu a pochopení. A o pár stránek dál bez ostychu napíše, že soucit nesoucit, přeci jen to hlavní, na čem záleží, je být pravověrný. Není ale se systémem, kde se tyhle dvě věci vylučují, něco zásadně špatně? Výsledkem je, že po čtení vám nakonec zůstane spíš dojem ošklivosti.
Nedávno jsem poslouchal přednášku Franka Schaeffera, Francisova syna, který měl být otcovým nástupcem, ale pozice fundamentalistického evangelikalismu opustil. Na rozdíl od svého otce dokázal paradox přijmout. Titul jedné jeho knihy je “Proč jsem ateista, který věří v Boha”.

4 07.01.2017

Deml s odstupem 40 let vzpomíná na pouť, kterou podnikl se svými přáteli v době, kdy se ještě chodilo pěšky, o nocleh jste požádali v neznámé chalupě a v nočním lese vás překvapil pytlák. Povídání je to malebné, mírně sebeironické (proč mi kapitolky typu "Jak jsme obědvali" neodbytně připomínají Cimrmana?), s přídavkem sarkastických šlehů, hlubokých myšlenek a prodchnuté Demlovou zbožností. Mám pocit, že to ani nemělo být ničím víc, totiž historka o zimním putování tří podivínů. Se zásadním dovětkem, že ji vypráví mistr básník.

4 04.09.2013

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici.

4 30.06.2013

Geniální, velmi působivá kniha. Naroubování dialektiky na mystickou zkušenost a vícero bystrých, konkrétních postřehů. Problém je, že snaha popsat vývoj božství může být považována za vrchol filosofické nadutosti. Může mít hodnotu jen jako mýtus, jako vyprávění s relevancí zcela zvláštního druhu.
Co s tím souvisí a co je daleko patrnější – zdá se mi, že spíše než popis vývoje božství zde vidíme vyjádření existenciální situace člověka. Tady mají pozorování o čase, lásce, hněvu, úzkosti atd. mnohem větší význam. Projekt božství jako projekt člověka, jak vychází ze své nedostatečnosti a touží se stát celým, navrátit se a spočinout v sobě. Tady nacházím velikou myšlenkovou hloubku.

4 30.06.2013

Tahle sbírka pohádek plná necudných šibalů, pohlavních orgánů a lejen mi nepřišla zajímavá ani tak vulgaritou, to by byla jen nechutná, ale především svou hlubokou ironií. Třeba muž naučí manželku na všechno odpovídat ne, dopadne to samozřejmě špatně a nakonec si řekne: To jsem ji naučil pěknou blbost. A aniž bych chtěl přeceňovat lidovou slovesnost, obscénnost spojená s cynismem tu většinou skvěle zdůrazňuje pointu.

4 30.06.2013

Pestré, pěkně odsýpající vyprávění, od lenochodů tříprstých, přes exkurze ke třem velkým náboženstvím až k životu trosečníka na širém oceánu. Jen konec mě trochu zklamal. Buď jsem ho vůbec nepochopil, nebo se obrátil v nevázanou hříčku o vztahu fikce a skutečnosti. Uniklo mi, proč by to měl být slibovaný příběh, po kterém uvěříme v boha, dva týdny nad ním přemýšlet nebudu, ale čtení to bylo výborné a strhující.

4 30.06.2013

Strhující příběh o tom, jak blízko číhá ve společnosti a v každém člověku zlo. Přečetl jsem jedním dechem.

4 30.06.2013

Opravdu působivé, začetl jsem se a nemohl přestat. Příběh je vyprávěný z pohledu dvanáctiletého chlapce, což ale vůbec neznamená, že by to byla knížka vhodná pro děti. Pohádky, do jejichž světa chlapec vstupuje, jsou kruté, jejich brutalita je až traumatizující, nemluvě o takových výstřednostech jako zoofilní Karkulka nebo homosexuální rytíři. Jak se ale postupně ukazuje, jsou tyto příběhy především obrazem lidské duše s jejími temnými stránkami, tápáním, stezkem a hledáním smíření, jsou to příběhy, které “obsahují všechno, co je třeba vědět o životě a o světě”. Předpokládám, že ne nadarmo je na začátku zmíněno Jungovo jméno. Vlastně je to kniha o duši, o překonání dětského egoismu, o cestě k dospělosti a o vyrovnání se se smrtí.

4 30.06.2013

Knížku jsem přečetl a byl jsem zvědavý, jak to dopadne. Jinak jsem ale čekal něco víc. Na strohý, úsečný styl jsem si dlouho zvykal. Chvílemi mi to připadalo nepřesvědčivé: ďábelský Kapitol, ujařmené kraje, umírající Peeta vedoucí lehkou konverzaci apod. K postavám jsem nezískal žádné silnější pouto a celkově mám pocit, že slibné téma poněkud vyšumělo do ztracena.
Přemýšlím, o čem to vlastně mělo být. O lásce? Na to mi přišly city hlavních postav příliš šedivé a neurčité. O lidskosti, o vzdoru vůči totalitě? Ale oni nemají ani žádné vyhraněné přesvědčení. A tak zůstavá jen u toho, že mě zajímalo, kdo přežije.

4 30.06.2013

Ačkoliv jsem k téhle knížce přistupoval tak trochu s obavami, musím uznat, že autorovi se povedlo přiblížit kvantovou teorii a další objevy moderní fyziky i naprostému laikovi. Obejdete se při tom bez matematiky i bez předchozích odborných znalostí a dokonce máte pocit, že je to srozumitelné, čtivé a úžasně zajímavé.
Navíc ve mně zůstalo kacířské tušení, jak se v případě vědy, která postoupila za hranice toho, co je vůbec přístupné zkušenosti i všemu konvenčnímu uvažování, zásadně problematizuje její vztah k realitě.

4 30.06.2013

Přiznám se, že jsem dosud považoval Luthera za postavu, která sice nastartovala reformu křesťanství, ale zároveň obětovala živoucí bohatství přítomné v mystické zkušenosti intelektuálnímu moralizování. Sypu si popel na hlavu, protože co může být pravda o některých podobách moderního protestantismu, rozhodně neplatí o Lutherovi, jak ho přibližuje Jaroslav Vokoun v této knížce. Naopak, vyvstává tu obraz člověka, který místo rušení klášterů rozšiřuje klášter na celý svět, místo marginalizace svátosti vidí Krista i v tom nejmenším listě stromu a místo intelektualizace náboženství je pro něj teologie především zkušeností Boží sladkosti.

3 23.01.2022