Seraphine313 komentáře u knih

Ano, jako jednorázovka to funguje skvěle, neméně zajímavá kromě příběhu je i předmluva Jodorowského. Co mě opravdu děsí, je cena českého vydání, která je srovnatelná s pětinásobně dlouhým komiksem.

4 18.05.2019

Pro mě nejlepší věc, která zatím v rámci Modré Crwe (a že ji vnímám jako takové béčko MDEKu) vyšla. Dorison konečně vzal do ruky látku, ve které přilnul ke všem postavám. Je vidět, že osobnostní dramata mu jdou mnohem víc, než obří konspirace - Třetí zákon byl čisté utrpení a konec Dlouhého Johna Silvera... řekněme, že jsem čekal víc. Hrobař ale obecně nemá chybu a myslím si, že jako jedna kniha si zasloužil v MDEKu vyjít. Malba je skvělá, i když - kupříkladu ženy (až teda na Lin) vypadají všechny stejně.

5 18.05.2019

Po komentářích jsem čekal vtipnou, průměrnou zábavu, která se nebere vážně...dostal jsem naprosto podprůměrnou, podivnou, místy nereálnou (žabí Thor, Thanose překoná pididráček s pidiohněm, Fin Fang Foom je něco, čemu se Marvel měl obloukem vyhnout, hledání Kamenů...a nakonec polovinu z nich vyhrabou náhodou ze země?) přiblblou dětinskou patlanici. Nápad byl dobrý, ale provedení postrádalo jakoukoliv hlubší myšlenku či vtip. Nevadilo by ani, že to je zvláštní, vadí, že to není příběhově dobře zpracované. V NHM vyšly mnohem lepší díly.

1 18.05.2019

Fantasy. Od polského autora. Čtyřdílné. A má tu hodnocení 91 %. Nemohl jsem šlápnout vedle. A nemohl jsem se víc mýlit.

Osobně chápu, že i Sapkowski ve svém legendárním Zaklínači chvílemi sklouzává k béčku. But, man... ten svět je tak obrovský a tak propojený a promyšlený. Každá postava má svou motivaci, má svůj charakter, chová se tak, jak má. Dokážete se s ní spojit. I ta nejméně sympatická postava se chová logicky, i ta nejsympatičtější postava má své lidské chyby.

Opravdu nevím, kde se tu vzalo 90 %. První polovina knihy je vyloženě hledání autorského světa, rukopisu, postavy. Vuko je nemastný, neslaný. Jeho chorvatské průpovídky zní trapně až běda. A pak najednou ha, potká lidi. Až po nějakých stopadesáti stranách si uvědomíte, že autor v podstatě okopíroval mimozemšťany z Avatara. I když se celou dobu snaží tvářit, že to jsou lidi. A koně. A havrani. Všechno je jiné, ale autor to pojmenovává stejně. Ani náznakem se nedozvíme, co jsou zač třeba zvířata. Vuko sice zná šest místních jazyků, ale člověče, neřekne z nich aniprt. A Vuko jako postava je čím dál tím méně sympatická. Nejenom, že si k němu čtenář ani nemůže vybudovat vztah - Vuko je totiž celou dobu jaksi neutrální. Jeho průpovídky nejsou vtipné, i když tak mají vyznít - často jsou naopak do dialogů namontovány poměrně násilně, aby Vuko nevypadal úplně bezpohlavně. A pak ke konci knihy přijdou nějaká zvláštní sexuální probuzení, která od postavy odradí ještě víc, a hromada trapného sarkasmu, který ani není sarkasmus, jen brblání.

A pak je zde najednou dějová linka následovníka trůnu, která, tybláho, je na třech stranách zajímavější než stopadesát stran Vuka předtím. Fakt netuším, proč Grzedowicz nenapsal fantasy čistě o tohimonovi. Beze srandy - tahle indicko-turecká část se čte skvěle. Narozdíl od rádoby středověké dějové linky, která je v lepším případě nezajímavá, v tom horším trapná. Stačí se podívat na úvodní mapu a pousmát se nad autorovou snahou mít všechno děsivě tajemné a děsivě děsivé. Není to děsivé, poslední, kdo takhle uspěl, byl možná Jules Verne.

Z knihy i autora mám dojem, že v okamžiku, kdy jemu bylo jasné, že se svým původním tématem se nikam moc nedostane, začal psát druhou dějovou linku s Tahaldinem. Jenže namísto toho, aby seškrtal nudné Vukovo putování na minimum (a nejenom to, redakční práce by bylo potřeba na knize odvést o dost víc), tak ho tam nechal, protože přeci o tomto chtěl knihu.

Kniha má svým světem spadat prý někam do 14. století. Ani omylem, možná tak do 8.-9. Závěr je sepsaný dost narychlo a je to halucinogenní jízda, kterou nikomu nepřeji číst. Jako by se autorovi blížila uzávěrka a rychle potřeboval useknout děj a psát další díl. Zklamání. Jak popisem, tak dějem... četl jsem vůbec stejnou knihu jako ostatní? Nemám nejmenší chuť se pouštět do dalších dílů. Rozdíl mezi hodnocením téhle podprůměrnosti a trpkou skutečností překonal i ten u přemrštěně vyhypovaného Metra.

Co je ale v podstatě největší šlápnutí vedle - to je střídání ich- a er-formy, když autor popisuje děj a myšlenky týkající se hlavního hrdiny. Nejenom, že k tomu není jediný důvod, je to rušivé a nemístné. Myšlenkové pochody se dají popsat jednoduše v jedné formě, není potřeba ozvláštňovat příběh tímto střídáním, které nadělá víc škody než užitku.

Tam, kde má Sapkowski 30 různých příšer popsaných od hlavy k patě s jejich vlastnostmi, výskytem, možnostmi zabití/zahnání atd., tam Grzedowicz napíše něco ve smyslu "vypadá trochu jako kůň s pruhy, tak se budu tvářit, že je to kůň s pruhy" nebo "byla to obří slintající chlupatá koule". Tam, kde Sapkowski má vymyšlený celý jazyk (nebo se aspoň tak tváří), má Grzedowicz zkratku "mluvil amitrajsky" nebo "Vuko uměl šest místních jazyků, ale tady se moc nechytal". Odhalování střípků světa je v pořádku - ale čtenář musí o tom světě něco vědět a nepátrat ve tmě. Autor taky musí být schopný svět popsat a netvářit se, že čtenář ví to, co on. Ale přiznejme si, Grzedowicz není první ani poslední.

Ps.: Zaklínače jsem četl čtyřikrát. Pokaždé byl ještě o malinko lepší než předtím. Ale nejlepší fantasy knihy to nejsou. Porovnání s Grzedowiczem vyplynulo čistě z národnosti autora.

4 21.02.2019