RomanTilcer komentáře u knih

Coby prozaička se Anna Bolavá představila v roce 2015 úspěšným románem Do tmy. Letos vydaná kniha Ke dnu na něj navazuje, ale navazuje opravdu volně a vlastně je docela jiná. Zatímco Do tmy vyprávělo ich-formou příběh jedné výrazné hrdinky, ve kterým nebylo zrovna moc místa pro ostatní postavy, Ke dnu líčí z pohledu třetí osoby osudy celé řady lidí. Ze začátku v tom čtenář může mít trochu zmatek, ale jakmile se s postavama seznámíte a pochopíte, jak spolu jejich příběhy souvisí, čte se to o poznání líp a častý střídání vypravěčů pomáhá udržovat slušnej spád. Přestože v zápletkách nechybí tajemno a napětí a velkou část knihy ovládá pošmourná podzimní atmosféra, nejvíc jsem si užíval chvíle, kdy autorka s ironickým nadhledem komentovala nízký myšlení obyvatel příznačně nazvanejch Řečovic. A že těch chvil nebylo málo! Pokud tedy nevyžadujete pevně sevřenej příběh s ukázkovým dramatickým obloukem a přistoupíte na to, že tentokrát Anna Bolavá nabízí především depresivní obraz maloměsta, ze kterýho probleskuje ponurej kousavej humor, můžu tuhle knihu jedině doporučit.

16 28.10.2017

Vystavěno zase trochu jinak než předchozí dvě knihy. Ač se autorka snažila propacovat motivace postav, chování některejch z nich mi místy připadalo poněkud nepřesvědčivý, ale i tak to bylo dost dobrý, četlo se to samo, nejsilnější stránkou je samotnej jazyk, hustá vodní atmosféra a tepání maloměsta (nejdrsnější z celé triologie, řekl bych). Fantastickej prvek není vůbec na překážku a v závěru to pěkně gradovalo. Těším se na další Bolavou.

14 04.04.2021

Krásně to odsejpalo, skoro až moc rychle. Postavy jsou přesto prokreslený pěkně. V Barkerovi se nezapře dramatik. Zjišťuju, že mě nebaví jeho pokusy o vtipný poznámky (ovšem jeho humor v tematické rovině, to je jiná), vynahrazuje to ale svébytnou estetikou. Užívám si i ten retro náboj. :-)

11 17.10.2021

Přečteno za jeden den, velmi dobrá věc. Baví mě hlavně autorův přímočarej styl ("Mainstream" mi v tomhle přišel ještě lepší, ale tam nakonec šlo jen o pár lidí, tady to seznamování s partou bylo trochu složitější), krásně to odsejpá, nejde se odtrhnout. Některý věci bych teda nevzal až tak hopem (mluvím o příběhu záporáka), jindy oceňuju, že je autor ochoten jít dál, než bych čekal. A ta devadesátková nostalgie na mě účinkovala naprosto dokonale. Ideální kniha ke zfilmování. Jen bych jí přál trochu pečlivějšího korektora. Zároveň ale nakladatele chválím, obálka se povedla, matný provedení jí sluší. Těším se na dalšího Pecha!

11 01.03.2021

Uf, uf, uf, u téhle knihy jsem se natrápil... Zkoušel jsem se začíst několikrát, abych byl správně naladěnej, ale nepomohlo to, dočítal jsem se zaťatýma zubama.
Hlavní hrdina narazí v antikvariátu na knihu psanou neznámým písmem. Když se o ní snaží zjistit víc, dozví se, že vedle Prahy, kde žije, existuje takzvaný „druhý město“, zvláštní místo, o kterým lidi nemají tušení, protože ho prostě přehlížejí. Je to něco jako Gaimanův Podlondýn nebo Miévillův neLondýn, zkrátka svět sám pro sebe, kam se nedostanete jen tak a kde je všechno trochu jinak, než jsme zvyklí (všechno je tam samozřejmě fantastičtější, dobrodružnější a tak dále). Problém je, že zatímco Gaimanovo i Miévillovo alternativní město mělo nějakej řád, byť podivnej, Ajvazův druhej svět je ujetej až běda, míchá pátý přes devátý, možný je v něm úplně všechno a jistí si nemůžete být vůbec ničím. Surreálno předchází až v absurditu.
Oporu neposkytuje ani příběh – nedá se mluvit o pořádné zápletce, je to spíš takový to pohádkový putování, hrdina prostě jen jde dál a dál, občas potká někoho na způsob kouzelnýho dědečka, a když se dostane do ohrožení, vyřeší to jednoduše odchodem. Situaci nezlepšujou ani postavy, protože jakmile dojde na přímou řeč, začne se na vás valit tolik nesouvisejících informací, že za chvilku ani nevíte, kdo vlastně mluví, co chce říct a proč. (Bonus: všechny postavy mluví stejně.)
Ajvaz prohlašuje, že kultura potřebuje lidi, co se vydávají tam, kam se nikdo jinej nevydává, a zkouší, co nikdo jinej nezkouší, jinak by zakrněla, a to je pravda. A i když si dovedu užít řádnej úlet (jako třeba Rimbaudovo čistokrevný třeštění v Sezóně v pekle), tahle kniha mi hrubě nesedla. Je sice napsaná pěkným jazykem a nabízí spoustu poutavejch snovejch obrazů, jenže sdělení je tak roztříštěný a zavalený zbytečnostma, že pokud někdy dám Ajvazovi druhou šanci, tak nejdřív za pár let.

11 02.04.2017

Zlatá klasika. Bavilo mě to stejně jako v dětství, snad ještě víc, člověk do toho po těch letech vidí přece jen trochu hloub. Jenom mi teda bylo líto, jak dopadlo setkání s draky. Jinak bych se docela vsadil, že když se Joe Abercombie rozhodl napsat Půl krále, načetl nejdřív to nejlepší YA a načerpal tu spoustu inspirace - mladej hrdina čelící svejm chybám, dospívání, Ged - Gettsko, Gedova teta - matka Gudrun, všechno to plavení se po moři a tak dále.

Až na pár čarodějnickejch povídek se jedná o příspěvky k takzvanýmu mýtu Cthulhu. Derleth využíval všechno, co k Lovecraftovi patří, dokonce i s různým úspěchem napodoboval jeho sloh – mě osobně to ale nijak neuráželo, jelikož zjevně choval Lovecrafta v hluboké úctě a celý to působilo jako pocta jeho dílu. Co by ale mohlo některejm čtenářům vadit, občas přidal i něco vlastního, například postavil prastarý vesmírný božstva do souboje dobra a zla, zatímco u Lovecrafta byly tyhle entity k nějaké morálce zcela lhostejný.
Lovecraft to zkrátka není, ale když už máte Lovecrafta načtenýho, může se vám tahle kniha postarat o příjemnej návrat do jeho světa, dýchá z ní ta správná nostalgie.
Mimochodem, je to slušná bichle, a ještě bych zmínil, že v ní najdete i pár zdařilejch ilustrací od Johna Coultharta a poměrně rozsáhlý poznámky ohledně vzniku jednotlivejch příběhů a různý další zajímavosti.

9 05.02.2017

Nejdřív to nejdůležitější: Hilda je skvělá! Připomene totiž to nejlepší z dětství – bloumání po městě, toulání po lese, stanování, objevování, hry...
Hilda je modrovlasá holčička s patřičnou dávkou zvídavosti, díky které naráží v severské krajině a tentokrát i ve městě na různý bytosti, jaký dospěláci obvykle nevídají – na trolly, pidimužíky, obry, skřítky a tak podobně. To všechno nám Pearson servíruje jemnou kresbou v tlumenejch pastelovejch barvách. Radost pohledět! Jediný, co mi trochu chybělo, byl porůznu skrytej humor, jakej umí do komiksu propašovat třeba Dan Černý… Hilda ovšem hraje hlavně na rozkošnost, a té má na rozdávání, především když dojde na výrazový schopnosti jejích velkejch kukadel.
Náležitě rozkošnej je i překlad.
Ať jste staří, nebo mladí, tohle byste měli zkusit!

9 04.01.2017

Kratší básně mě příliš neoslovily, jelikož se v nich není moc čeho chytit. Morrison se nechává hypnotizovat samotným slovem, a staví tak kusý, neprostupný vize. Neřekl bych, že to bylo překladem Luboše Snížka, ten se mi líbil, snad jen s výjimkou několika málo míst, kde bylo potřeba rýmovat (ale to je možná můj osobní problém, rýmy mě obecně jaksi neberou).
V delších textech se dá přinejmenším sledovat řetězení asociací a oplývají zvláštní temnou mystikou. On Morrison nebyl žádnej květinkovej hipík, hodně ho poznamenalo braní drog, a hlavně neustálý chlastání. V knize se kupříkladu několikrát opakuje děsivý téma stopaře-vraha (a vlastně tu najdete i Morrisonův scénář k nedokončenýmu filmu Stopař).
Přečetl jsem si to, abych zjistil, jak by na mě Morrison působil čistě jako básník, a i když jsem si občas nebyl jistej, kde nelehká četba přechází ve vyjetý blábolení, mělo to svoje kouzlo a výslednej dojem je dobrej.

8 26.11.2017

Do tmy vyšlo u Nakladatelství Odeon v roce 2015 a rok nato vyhrálo v Magnesii Liteře cenu za nejlepší prózu. (Přitom to pro autorku byla prozaická prvotina, předtím jí vyšla jen básnická sbírka Černý rok.) Vypráví příběh zapálené sběratelky bylin, a protože ho vypráví z jejího pohledu, nějakou dobu se necháváte unášet proudem vědomí, kde nenarazíte na výraznější děj nebo rozhovory, zato se toho hodně dozvíte o krásách a úskalích sběru během vrcholné letní sezóny. Až časem vyplouvá na povrch, že nás nečeká žádná idyla. Hlavní hrdinka je znechucená ze vztahů v rodině i na jihočeským maloměstě a trápí ji nepojmenovaná nemoc, a proto se čím dál víc uzavírá do sebe. Chce se věnovat už jen sběru, a to za každou cenu, i když ji začíná zrazovat tělo i mysl. Čtenář s ní trpí a občas možná nechápe její paličatost, ale silnej zážitek přináší právě její odhodlání nenechat si vzít, co ji naplňuje. I kdyby u toho měla vypustit duši.
Kdo čeká hlubší pitvání zmiňovanejch obtížnejch vztahů, bude zklamán. Hlavní hrdinku opravdu zajímá především sběr. A přestože ho nelíčí v růžovým éterickým oparu, ale střízlivě a věcně (natrhat, usušit, odevzdat ve výkupně), sálá z jejího vyprávění poetickej náboj. Ten ve spojení s její mírně vyšinutou psychikou a menší dávkou tajemna vytváří silnou a stále tísnivější atmosféru, která vám nedovolí knihu odložit. I přes počáteční rozpaky jsem byl nakonec velmi spokojenej a rád si přečtu, s čím Anna Bolavá přijde příště.

8 04.01.2017

Příběhy jsou svižný, vtáhnou vás, a než se nadějete, postaví vás před nějakou potvoru, obludu, bestii… S mým vkusem se to úplně nesešlo, ale řemeslně to není vůbec špatný. Oceňuju hlavně tu přímočarost, kdy jde Kučera stručně a jasně rovnou k věci – to mám rád, protože o to víc pak vynikne, jestli je povídka dobře vystavěná. Občas jsem teda měl pocit, že menším přibržděním v dramatickejch momentech by se z nich dalo vymáčknout větší napětí, ale v zásadě to byla sympatická sbírka, a až autor vydá něco dalšího, zřejmě po tom zase sáhnu. Při čtení jsem se neubránil dojmu, že by z Kučery byl dobrej scénarista, kdyby se někdo rozhodl natočit drsnej krimi-hororovej seriál.

7 18.10.2022

Svou recenzi Zlověstí, debutové sbírky povídek a básní Pavla Skořepy, jsem končil tím, že má autor rozhodně potenciál a zajímá mě, co vyplodí dalšího. Z toho důvodu jsem hned sáhl po jeho novince Jedno sto skořápek.

Tentokrát Skořepa přesedlal zase na něco jinýho – sbírku tvoří stovka drabblí, totiž mikropovídek o rozsahu sto slov včetně názvu. Říkal jsem si, že na tom člověk pěkně pozná, jestli autor umí psát. Po zkušenostech s první sbírkou jsem čekal víc hororu, ale jak se ukázalo, drabble přejou hlavně asi humoru. Ne že by horor chyběl, některý příběhy rozhodně hororový jsou, mnohdy jsou brutální, většinu bych ale asi označil za černohumornou. Kolikrát je to takovej ten humor, u kterýho se jen suše uchechtnete, ale když takovejch věcí čtete víc za sebou, začne vás to do sebe vtahovat. Nejednou jsem si říkal, že by tomu slušelo zpracování v podobě komiksovýho stripu jako Red Meat nebo dnes populární Terapie masem. Tak třeba jednou, až Pavel Skořepa bude chtít zkusit zase něco novýho a najde k sobě správnýho ilustrátora. Nicméně zpátky ke sbírce – účel zjevně splnila, slupnul jsem ji jako malinu, a i když mě některý kusy neoslovily, často jsem se bavil a stále mě zajímá, s čím autor přijde příště. Můj oblíbenej kousek: „Paranoik“.

7 17.10.2022

Četl jsem v překladu Jakuba Valenty - a ten se moc povedl, musím pochválit!

7 02.01.2021

Rudé hřeby – mám trochu smíšený pocity. Ač Régis Hautière ve scénáři přišel s několika chytrýma zkratkama, pořád mu toho zbylo hodně k vysvětlování, což komiks zaměřenej především na bojový scény poněkud brzdilo. Rudý hřeby za mě líp fungujou jako povídka. Nicméně po výtvarné stránce (tu mají na svědomí Olivier Vatine a Didier Cassegrain) to bylo působivý. Obličej samotnýho Conana mi teda příliš nesedl a líbilo by se mi, kdyby výtvarníci používali ostřejší linky, ale oceňuju práci s prostředím, a hlavně se světlem. I ty bojový výjevy byly dobrý.

Lidé černého kruhu – ke scénáři (Sylvain Runberg) nemám tentokrát žádnou výtku, svištělo to, jak se na příběh meče a magie sluší a patří. Jen mi teda vždycky přišlo kapku neuvěřitelný, že ať se Conan hne kamkoli, vždycky zná tamějšího náčelníka nebo tak něco, ale to lze vyčítat jedině Howardovi. :-) Co se týče kresby (Park Jae Kwang), hlavně v první polovině ji zbytečně znepřehledňovala všudypřítomná svislá šrafura – a náznaky manga stylu jako by kreslíř vypínal a zapínal docela náhodně. Celkově vzato to ale vůbec nebylo špatný, čišela z toho dynamika, v boji to opravdu vypadalo, že se postavu pohybujou, místo aby jen strnule pózovaly. Za mě spokojenost.

Zambulské stíny – Gessova kresba mi místy sedla méně, místy více. Určitě tam byly výrazný momenty, třeba po vstupu do chrámu, i Baal-Pteor se velmi povedl. Barvy byly jednoduchý, ale vesměs působivě podtrhovaly atmosféru, jen kontrastní scéna, kdy se seznámíme se škrtičem z Jotapongu, mi málem vypálila sítnice. :D Pokud jde o souboj s Baal-Pteorem, neubránil jsem se myšlence, že z toho šlo vymáčknout víc (hrozně rád bych to viděl v podání Simona Bisleyho, Rafy Garrése nebo třeba Dermota Powera), a Zabibi na mě spíš než jako kráska v nesnázích působila jako nějaká drogově závislá ubožačka, což je vážně škoda. Celkově bych ale řekl, že byla tahle adaptace v pohodě. Co se rozhodně povedlo, bylo potlačení rasistickejch tónů původního textu – nenásilný řešení zachovalo všechno, co mělo, odpadla jen ta divná pachuť.

6 01.01.2023

Pokud jde o povídky, hned zkraje mě autor překvapil vytříbeným slohem. Sem tam jsem narazil na škobrnutí, místečko, které bych přeformuloval (asi moje profesionální, překladatelská deformace), ale v zásadě by stačilo pár menších redakčních zásahů a práci s jazykem by nebylo absolutně co vytknout. Styl má autor zvládnutý. Pak už jde jen o to, jestli vám vyhovuje, k čemu ho využívá. Nečekejte zadumané, tísnivé příběhy, z velké části se jedná o takové ty zábavné, rychle plynoucí historky. Vlastně nevím, jak se tenhle subžánr nazývá, ale kolikrát mi to připomnělo sešitovou řadu John Sinclair – na stopě hrůzy. Povídky stojí převážně na svižných, živých dialozích. Nejsou nijak zvlášť hloubavé, většinou tušíte, jak dopadnou, ale na cestě k tomuhle očekávanému konci se pořád něco děje, takže je slupnete jako malinu, jako takovou lehkou svačinku. Pokud nechcete, aby se vám přejedla, možná si mezi jednotlivými příběhy dejte menší rozestupy, protože při nepřetržitém čtení si asi všimnete místy se opakujícího vzorce, kdy protagonisté pijí alkohol, načež se něco neodvratně zvrtne. Nelze ale všechny povídky házet do jednoho pytle, rozhodně jsou tu kusy, které se vymykají silnější atmosférou, pointou, úderností. Sbírka je to pestrá. A co ji krásně osvěžilo, byla určitá slovenská stopa. Kniha vyšla u slovenského nakladatelství Art Floyd, v několika povídkách se postavy na Slovensko vypraví a i na nějakou tu slovenštinu v přímé řeči dojde.

Co se týče básní, některé jsou určitě působivé, ale ve větší koncentraci mi začaly trochu splývat. Je to samozřejmě velice subjektivní záležitost. Osobně bych asi ocenil, kdyby jich bylo míň a byly třeba roztroušené mezi povídkami, ale možná bude stačit, když projevíte určitou čtenářskou kázeň a nebudete je číst spotřebitelsky, jednu za druhou.

Sbírka je to ambiciózní a v mantinelech, které si autor vymezil, se jí tyhle ambice vesměs daří naplnit. Pavel Skořepa má jako spisovatel rozhodně potenciál, jsem zvědav, jak ho bude dál rozvíjet.

6 17.07.2022

Ligotti je literární poklad, jsem rád, že se konečně dostává i k nám. Tohle je jeho první sbírka, takže je tu i pár slabších kousků (slabších na Ligottiho, ale pořád jsou to dobrý, poctivý povídky), vyšly tu ovšem i zcela zásadní texty, který by fanoušci temnoty rozhodně neměli minout. Doufám, že se dočkáme i dalších sbírek, protože ty jsou ještě lepší.

6 17.10.2021

Přes to, jak to bylo civilní a jakoby o ničem, mě to velice bavilo, scénář to táhl, kresba a barvy super, překlad vynikající. Jestli mi něco nesedlo, tak jenom font na zadní straně obálky. :-)

6 22.06.2021

Ke konci, kde se řeší tiskový technologie, už to bylo jen tak letem světem, takže jsem trochu propadal hrůze, kolik mi toho asi uniká, ale jinak to byla velmi poučná publikace a odkazuje na spoustu dalších zdrojů, takže ve výsledku jsem spokojen.

6 04.06.2021

Už z toho nejsem tak odvázanej jako z předchozích dílů, ale pořád je to příjemná četba. Baví mě ta zeměpisná složka, jak člověk může luštit prostředí a hledat v něm narážky na náš svět a různý vtípky, a taky rozpoznávání zrcadlovejch protějšků známejch postav z naší reality. Chybí mi tam větší špičkování mezi Jurijem a Mravenou, přál bych si, aby to další díly trochu osvěžily, ale určitě po nich zase sáhnu.

6 09.05.2021

Darebáci v domě – velmi zdařilá adaptace. Scénář si vzal na starost Patrice Louinet, zřejmě jeden z největších současnejch odborníků na Howarda, a dopadlo to na výbornou. Oceňuju nejen věrnost originálu, ale i vtipnej štěk „Rudé Sonii“ v bikinové zbroji. Po výtvarné stránce (Paolo Martinello) to bylo taky super, hlavně pak ztvárnění Thaka a souboj s ním. Tohle se vskutku povedlo.

Hodina draka – každej si asi pomyslí, že román nejde jen tak nacpat do komiksu o rozsahu dvou alb, ale Julienu Blondelovi se to celkem povedlo. Samozřejmě bylo potřeba děj poněkud osekat, ale vyšel z toho soudržnej, srozumitelnej příběh. Ještě působivější než um scénáristy je tu ale výtvarná stránka. Ačkoli mi při prvním letmým pohledu nepřipadalo, že půjde o něco, co by mě uchvátilo, musím uznat, že Valentin Sécher podal skutečně pozoruhodnej výkon. Při čtení máte pocit, že se díváte na film, a i když jsem už zanechal vší naděje, že snímek s králem Conanem někdy vznikne, tohle ve mně zase probudilo chuť ho vidět. Čtvrtej svazek Conana z Cimmerie je velice silnej, ne-li zatím nejlepší!

5 08.01.2023