RADOST komentáře u knih
Existuje spravedlnost? Nakolik může člověk ovlivňovat svůj osud a nakolik o něm rozhoduje společnost, politika, lidé? Co je to vlastně domov? Co zapomínat, co odpouštět, jak chápat další generace? Zajímavá kniha. Nejen o osudu Gerty Schnirch, brněnské dcery Němce a Češky.
(citace,str.378) Koukala se na ten náš stát jako na něco, do čeho nepatří a čím šíleně opovrhuje. Po těch sáhodlouhých výlevech, co si mi stěžovala, jak ji odsud Češi vyháněli a jak ji nikdy nepřijali! koukala jsem se na ni jako na cvoka. Jako by v mojí mámě byly dvě ženské. Jedna ta ukřivděná německá, co ji vyhnali z domu, a druhá nadřazená německá, co se Čechoslovákům, mezi kterými žije, jen posmívá. A ta česká, co v sobě vždycky viděla, ta jako by někam zmizela.
Lepší než předchozí díl. Ale podle stejné šablony, jen trochu mírnější. Někdy si říkám, zda by Lottie se svou povahou a závislostmi obstála v nějakém jiném povolání a domácnosti. Pochybuji o tom. Katalyzátorem dění v tomto díle je žárlivost a rodinná čest, přerůstající až do šílenství. To autorka vystihla dobře a uvěřitelně, děj rozvinula do velké šíře. Bylo to napínavé čtení. Závěr je příslibem velké změny. Jsem zvědavá, jak to autorka zpracuje v dalším pokračování.
Takový hněv. Taková bezcitnost. Taková závist. Vychytralost, cílené jednání, vypočítavost, potřeba ovládat, touha se začlenit. A to všechno proč? Přečtěte si, posuďte sami.
Tento díl série se nečetl tak lehce a nepohltil mě tak silně, jak díly předešlé. Přesto jsem se nemohla od poslední čtvrtiny knihy odtrhnout a musím konstatovat. Bylo to mrazivé, nepochopitelné, ale bohužel uvěřitelné.
Manželství je jako stavba. Některá se zhroutí, některá stojí pevně, některou naruší trhlina. Tak ji zalepíme! Jenže jak se nám v ní bude nadále žít? Nakolik to bude bezpečné a příjemné? Trhlina plodí další trhlinky, rozrůstají se jak plíseň, jsou jak pavučina, co uchvátí všechny obyvatele té stavby. Udržovat, opravovat nebo stavbu zbourat a vystavět jinou? A bude lepší, dá zapomenout? Nebo už navěky budou její obyvatelé cítit bolest, každý tu svou?
Kniha mě zaujala obsahem, sdělenými myšlenkami i jazykem.
Kniha po všech stránkách krásná. Citlivá, lidská, empatická, poučná. Tklivá, smutná, poetická. Sahá přímo do duše a nabádá - pochop kořeny, pochop rozdíly, hledej kompromis. To platí pro obě strany. Pokud se změnily podmínky, nelze žít postaru. Ale v případě, že na to nové přistoupíš a plníš své povinnosti, zasloužíš si stejnou úctu jak ostatní.
Jednoduchá, moudrá, mnohdy vtipná zamyšlení nad běžnými situacemi. Doporučuji číst pozvolna, každý den si okořenit jen pár fejetony. A zamyslet se nad nimi. Potěší, pohladí, zpříjemní den.
Klasická slečna Marplová se svou všímavostí a znalostí lidských povah. Dobře se to poslouchalo. Taková přemýšlivá relaxace.
Tak to mě bavilo! Naivita, důvěřivost, prozření, zajímavé rozuzlení. Příběhem prostupuje tajemno a čím více se rozplétá, tím více z něj mrazí. Čtivé, napínavé. S přibývajícím počtem stránek vzrůstal i můj počet hodnotících hvězdiček. Doporučuji.
Skvěle napsaný silný životní příběh o nadání, píli a lásce, které dodávaly této umělkyni vůli a sílu všechna úskalí přežít.
Dobře, že jí k tomu pomohlo sto zázraků.
Ale škoda, že se nestal ten jeden hlavní - že nebyla ta hrůza ve svém prvopočátku zastavena. Že nepřišel zázrak, který by ty historické události nepřipustil.
Vynikající. Kniha přesně pro mě. Souboj mozků. Bezcitného a pátrajících. Tady jde především o pocity, o vnitřní prožívání. Co je pro vraha zdrojem slasti a cílené manipulace, to je pro oběť a kriminalisty jediným zdrojem poznatků a možné záchrany. Autorka píše skvěle, bylo to napínavé i poučné.
Tak to mě moc bavilo! Zřejmě daleko víc, než samotného doktora Karpetu. Možné? Nemožné? Ale kolik myšlenek nabízí inspirující námět. Je příjemné a zajímavé o tom popřemýšlet.
Tento díl je především o bezcitnosti. O tom, jak se projevuje, jak je vnímána okolím i jejími nositeli. O hranicích. O ospravedlňování. O tom, kdo skutečně je z ledu a kdo jen tak vypadá. Velmi napínavé, čtivé.
Tak záhadné, tak napínavé, tak propletené, tak bezcitné! Chvílemi až moc. Všeho je tam tak trochu přes míru. A za to ubírám tu pátou hvězdičku. K přečtení samozřejmě doporučuji.
I devátý díl série je skvělý. Tentokrát o opožděném a skutečném hledání pachatele vraždy mladé ženy, matky pěti dětí. Kate opět ve velkém nebezpečí, ale slib příteli z dětství se jí podaří splnit. Čtenář spolu s ní tuší a předvídá, ale rozsah odhaleného překvapí všechny.
Soutěž. Touha po vítězství, po uznání, po zviditelnění, po moci. Probíhá všude. A může vyvrcholit ve stejné zrůdnosti v týmu pachatelů i týmu strážců zákona. Napínavý druhý díl série.
Msta. Souboj dvou geniálních mozků. Jeden je lidsky citlivý, druhý je v těle psychopata, který svůj život zasvětil působení a zkoumání zla. Je ironií, že kdysi se přátelili. Nyní je psychopat veden nenávistí a touhou ukázat své schopnosti, sílu a nadřazenost. Je to boj, v němž nemůže zvítězit nikdo. Protože i dílčí vítězství jsou zároveň velkými nenapravitelnými prohrami.
Je k neuvěření, kolik podob zla dovede člověk vymyslet a realizovat. To je hrozné, to mě odpuzuje.
Ani druhý díl nezklamal. Bavilo mě sledovat korupci a zradu těch, kdo měli chápat i chránit a zároveň tipovat, kdo je tím brutálním mstitelem. Jeho brutalita i komplikovanost činů mě však zaskočila, ukazuje na zhoubný dopad dlouhodobého negativního myšlení na zraněnou mysl.
Doporučuji přečíst celou sérii Případy Kate Burkholderové. Jsou to dobře napsané thrillery, které zároveň seznamují s komunitou Amišů a jejich způsobem života.
Tentokrát to Camilla přepískla a vyčarovala kočičkopejskovský dort, obsahující snad všechny problémy současnosti a k tomu průběžně stoupající počet vražd. Okořenila 400 let starou esencí, nešetřila kapkami tajemnosti, zloby a nenávisti, nápojem lásky, hřebíčky šikany a tvrdými oříšky rodičovství. Snad jen invaze mimozemšťanů chyběla. Což o to, jednotlivá sousta chutnala dobře a dokonce probouzela chuť na další, ale spořádání celého megadortu a efektnich závěrečných ozdůbek mi způsobilo potíže, zmatečný mozkobol a znechucení. Asi miluji střídmost. Raději bych ochutnala jen lžičku čarodějnického lektvaru, než takovou nálož hořkosladkostí.
Knihu jsem četla v raném dětství krátce po jejím prvním vydání. Hluboce na mě citově zapůsobila. Vrátila jsem se k ní s cílem předčítat z ní vnoučatům (6 a 3 roky). Předčítání jsem vzdala, jen jim o Bobšovi vypravuji a přibližuji dávnou dobu. Dnešní děti žijí v úplně jiných podmínkách, mnohé vůbec nechápou. Snad si to přečtou až budou starší. Ale zřejmě si raději vyberou modernější současnou knihu. Na rozdíl od např. Povídání o pejskovi a kočičce nepatří už Malý Bobeš k dílům, která osloví i děti vyrůstající o cca 70 let později. Bohužel.