Pralinka1910 komentáře u knih

A. Christie je fenomén a chyběla mi v portfoliu. Černoušci jsou nadčasová záležitost , která se bude číst ještě hodně dlouho.
Příběh je ohromně vymyšlen a do detailu vyšperkován. Svižně ubíhá, asi i díky krátkým kapitolam. I když při čtení netušíte, nakonec je vše naprosto logické a zapadá to do sebe.
A vrah je samozřejmě, jako ve všech detektivkach, psychopat.

33 26.03.2021

To byl teda opravdu šupec!
Napínavé do posledního řádku. Autoři psychologických krimi to mají dvojnásob těžké. Jednak musí mít příběh spád, aby se dobře četl, a ještě musí být uvěřitelný a logický.
Téma náboženských sekt je nadčasové. Byly, jsou a budou.
Stejně jako lidé duševně stigmatizovaní, kteří do nich vstupují.
Z tohoto pohledu i poučné …

28 04.08.2021

Jsou knihy a Knihy.
Ty první na chvilku zaměstnají moji mysl, ale nic v ní nezanechají. Po čase už si nejsem jistá, zda jsem to opravdu četla.
A pak jsou Knihy.
Nemam jich moc. Je to tématem, zpracováním, autorem…?
Nevim přesně. Ale Knihy se zapíšou někam hluboko a jistě do mé čtenářské duše. Do smrti si je budu pamatovat.
Ranhojič patří mezi ně.

… Ani lvi nedostanou chuť na seno, když navštíví krávu. ….

27 18.07.2021

Příběh o lidské odlišnosti, společenské toleranci, síle kamarádství a důležitosti správného ukotvení v rodině. Děj není nijak atraktivni, přesto se mi velmi dobře četl.
Hlavní hrdinka je emočně mírně oploštělá, sociálně nedozrálá a vykazuje aspekty PAS (porucha autistickeho spektra).
Za skvělé považuji, zde v komentářích, přirovnání k Sheldonu Cooperovi z Teorie Velkého třesku. Sheldon je typický Asperger, což je jedna z forem PAS.
Po přečtení této knihy, si začínáme uvědomovat, ze podobných “jiných” lidí je na světě víc.
Když se kolem sebe podívám já, takové “nestandardní typy” napočítám hned čtyři.
Jednoho z nich považuji za svého kamaráda.
Je to lékař, momentálně pokořující x-tou atestaci, sportovec s vypracovanými bicepsy, štíhlý, vysoký, černovlasý, inteligentní, cestovatel, fotograf... Když vystoupí v záchranářském ze sanitky RZP, musí plesat srdce všech dívek, které ho spatří.
Přesto jeho tajným přáním je mít aspoň par kamarádů, přítelkyni (tu mu nenápadně pomáhám najít i já), založit vlastní rodinu, vychovávat děti.
Nevím, zda se to někdy podaří. Je mu čtyřicet a je to Asperger. Většina lidí v okolí ho nemá, pro jeho odlišnost, ráda, někteří se veřejně radují nad jeho sociálními neúspěchy.(potíže při vyřizování věcí na úřadech, neohrabanost při jednání s vedením ...)
Muj život jeho existence hodně obohatila. Mám kamaráda s křišťálovou duší, která není schopná závidět, prospěchařit, cítit zášť.
Pokud jsme schopni pustit si do života takového nestandartního člověka, dostane kamarádství nový rozměr.
A to je poslání knihy o Eleanor.

27 01.04.2021

Ano, toto je přesně román předurčeny získat prestižní knižní cenu. Hluboký příběh, velmi kultivovaně zpracovaný, se záběrem do botaniky, fyziky, geografie a samozřejmě historie. Kulisy války emočně příběh umocňují. Děj je uvěřitelný s mezinárodním přesahem a prostý senzacievokujicich zvratů. Střídání časových rovin zvyšuje čtivost, romantická linka je milá a konec není přeslazený.
Není co vytknout.

Přes to všechno, to není literatura pro mne.

Existuje spousta racionálních důvodů, proč takové příběhy číst. A jeden iracionální. Ten muj. Nevím, proč bych se trápila nad těžkými osudy lidí z minulosti, které nelze změnit. A znovu s nimi trpěla. Zbytečně.
Pro většinu nadšených čtenářů válečné literatury teď působím jako “nelida”. A to jsem napůl Aškenázim Židovka a napůl Němka.

Moc se mi líbilo jméno hlavní hrdinky. Kdybych měla možnost rozhodovat o svém křestním jméně, určitě bych se snažila přesvědčit rodiče na Marie - Laura. Nádherné. A co teprve ve francouzštině.

26 26.08.2021

Bravo pane Čapku! U nás jste pobil YouTube :)
Momentálně dělám hlídací tetu. Ke zlepšení akčnosti jsem naplánovala návštěvu hradu, který nabízí i ubytování. Po absolvování dvou prohlídkových okruhu, jsem zjistila, že mé svěřence nejvíc zaujal obrovský krocan z hradního zvěřince, pískoviště před branou s možností tvorby bábovek a kuřecí stripsy v hradní restauraci. Přesně v tomto pořadí. Dal nemam odvahu pátrat.
Když jsem je unavené, strčila hodinu před domluvenou večerkou, do vrzajících hradních posteli, nejmladší se zeptal, jestli radši nepojedeme spát domu. Po všech průvodcovských historkách o useknutých, probodnutých, zavražděných, umučených a zazděných, se opravdu báli.
Tak jsem jim dala úplné volno.
Děti briskně vytáhly iPhony a jeden jutuberak začal překrikovat dalšího. Vydržela jsem čtvrt hodiny. Pak jsem zvažovala ústup - sednout si v pyžamu na nádvoří a číst si v klidu venku. Ale bylo zima. Venku bych musela pochodovat. V růžovém pyžamku a na hradním ochozu bych nechtěně mohla konkurovat místní Bílé paní. Tak to ne.
Lstivě jsem využila strachu dětí. Nabídla jsem čtení pohádky, aby se v noci nebály. Kupodivu všechny souhlasily a odložily mobily. Potřebovala jsem něco milého, pozitivního, chytrého a bez nadpřirozených bytosti. Stáhla jsem z Databáze Čapkovy pohádky a začala. První jsme dočetli minutu před večerkou. Moji malí posluchači se přimluvili o přídavek. Pevně věřím, ze to nebylo kuli odložení večerky :D
Každopádně svůj účel pohádky splnily a do rána už jsem žádného protagonistu YouTube neslyšela!

Když jsem se minuly týden kochala výlohou knihkupectví na náměstí, upoutala mne tato, spoustou chvály ověnčená, kniha.
V tu chvíli jsem sváděla boj sama se sebou. Podobně jako když tloušťík kouká do cukrárny a ví, že jestli tam vstoupí, tak se do těch kalhot opravdu nevejde.
Odolala jsem, protože už mám knížky mimo lednici, snad úplně všude. O to jsem byla radši, ze naše skvělá knihovna, nabízí tento titul formou eknihy!
Příběh, který je citlivě namíchán z různých témat- nezvykle zajímavý pohled na přírodu, částečně o dobrých a špatných lidských vlastnostech, o rodině, lásce, detektivní zápletka…,jsem přečetla téměř na jeden zátah.
Z knihy číší pokora, což aspoň pro mne zvyšuje její hodnotu.
Jednu hvězdičku ubírám za nepovedený závěr. Ocenila bych konec o dvě kapitoly dříve. A skončilo by to příjemně a víc přirozeně.
Možná jsem to neměla dočítat v 03:30 našeho času ve vzdušném prostoru;)

24 10.08.2021

Babičku jsem četla několikrát, a ruku na srdce, ani jednou dobrovolně. Ano, je to ryzí základ naši literatury a všichni bychom tím měli projít. ALE
Když někomu (čti žákovi ZŠ), kdo není zvyklý číst, nařídíme pod heslem “ povinna četba “ přečíst jako první knihu v životě Babičku, tak je zaděláno na doživotní odpor k literatuře a knihám.

Skvělá kniha. Vyborne vymyšlený příběh vylíčen skvělým vypravěčem. Popsáno neuvěřitelně důvěryhodně, takže čtenář má pocit, ze postavy zaklepou na dveře... Dobre vykreslena Lisbeth, o které se domnívám, že trpí poruchou autistickeho spektra(PAS). Jestli to Larsson věděl nebo ne, těžko říct.Ale zachytil skvěle. Prvních 38 stran hodně nezazivnych, do strany 100 se příběh pomalu rozjíždí, po stránce 100 se kniha téměř nedá odložit a čte se jedním dechem. Kniha zanechá nesmazatelnou stopu. Druhy a třetí díl povazuji za mírně slabší, navazující další tři díly D. Langerkrantze jsou psány jinak, ale přesto to není špatné čtení.

23 06.01.2020

Nemůžu napsat, ze by se mi to líbilo, asi nenajdu ve svém okolí čtenáře, kterému bych dílo doporučila, ale jsem rada, ze jsem knihu přečetla.
Co se dá na toto téma dodat?
Určitě není ideální uspořádání ve kterém žijeme, ale par neuvážených tahů nebo možná správně uvážených tahů nás muže vrhnout do mnohem horší reality...
A proto je dobre, ze 1984 patří mezi doporučenou četbu k maturitě.


“Nejhorší nepřítel člověka, napadlo ho, je jeho vlastní nervový systém. Napětí, které mate v sobě, se může kdykoli proměnit v nějaký viditelný příznak.”
.....genialni na str. 68

22 21.04.2021

Nejsem pedant na gramatiku, ale v žádné jiné knize jsem nenašla takové selhání korektury před tiskem. Neshoda přísudku s podmětem typu: vstal a odešla jsem k oknu, pro mne byla opakovaně ranou na solar.
Ale za to Colleen nemůže.
Příběh jsem přečetla za dva dny a označila bych ho za sladkobolný.
Název v češtině je zavádějící, ale nápad s básněmi v klubu se mi líbil. Kdyby bylo něco podobného u nás, tak se taky zúčastním.
Z knihy lze poznat rozdíly mezi životem středoškoláků u nás a za velkou louží.
Hlavní nití příběhu jsou nepřekonatelné překážky, které se objeví ve vztahu dvou lidí … a to je stejné napříč celým světem.

21 25.09.2021

Představte si čekárnu. Tu u doktora. Spousta nervoznich lidi, všichni spěchají, nikdo nechápe proč to trvá tak dlouho, když každý chce “jenom”. Nejvíc spěchají důchodci. A mezi nimi sedí mladý muž. Sedí v klidu, nespěchá, nepředbíhá a čte - většinou tlustou knihu. Tento výjev se opakuje po určité době a on vždycky čte.
Takže logicky lze usoudit, ze se jedna o vášnivého čtenáře. Jednou, když jsme probrali co bylo třeba, jsem se odvážila:
“ Můžu se vás zeptat něco soukromě?” Souhlasil naprosto nevzrušeně.

“Co čtete?”

Zamžikal.
Vytřeštil oči a mlčel.
Nechápal.
Takovou podpásovku evidentně nečekal. Když ticho nabíralo na trapnosti, tak jsem s přehnanou artikulací, velmi pomalu a nahlas zopakovala:
“ CO ČTETE ZA KNIHU?”
Opět nic.
Asi jsem se měla zeptat něco méně osobního, třeba jakou má momentálně motorku nebo jestli má milenku…
Teď už jsem to nemohla vzdát. Nevyjasněný dotaz by mohl přejít v traumatizující zážitek.
Obšírně jsem začala vysvětlovat, ze ho pokaždé vidím v čekárně s knížkou, tak mne jen zajímá co čte, protože asi bude vášnivý čtenář, ale jestli to je hodně osobní téma, tak mi nemusí odpovídat.
Konečně pochopil.
Výrazně se mu ulevilo.
S úsměvem mne informoval, ze čte nějakou poušťní střílečku a že přečetl téměř celou místní městskou knihovnu.
Když už jsme se tak pracně dostali k mému oblíbenému tématu - ke knihám, musela jsem se zeptat, jaká kniha se mu líbila úplně nejvíc ze všech.
Moc nepřemýšlel a vypálil: Tanečník. Jeffrey Deaver - Tanečník.

Doporučení číslo 1.: přečtěte si Tanečníka. Opravdu stojí za to.

Doporučení číslo 2.: pokud čtete na veřejnosti , počítejte s tím, ze se někdo zeptá, co čtete.

21 09.07.2021

Člověk by neměl mít přehnané očekávání, pak je lehce zklamán.
Třeba tato kniha.
Těšila jsem se na humorný příběh, u kterého se budu za břicho popadat, a nic takového se nekonalo.
U první kapitoly jsem se usmívala, protože mi to přišlo stejné, jako občas u nás v práci.
U druhé jsem se opravdu smála. Vzpomínala jsem na svou první, a zároveň poslední, účast na schůzi panelakoveho výboru. Předseda mne hned při vstupu pokáral, ze jsem si určitě důkladně nepřečetla stanovy spolubydlení v panelovém domě. Nějak automaticky předpokládal, ze asi neumím číst. Zatímco on musí vše pravidelně kontrolovat…No cely Ove. Vida, jak se takový Pecháček z vedlejšího vchodu dostane až do švédské literatury!
Pak už mi dej tak humorný nepřipadal.
Knížka je nejvíc o lidské samotě, životním neštěstí a pocitu opuštění. To je někdy horší než nemoc.
Po přečtení mám takový hořkosladký pocit. Oceňuji skvělý překlad.

20 02.09.2021

Této knihy jsem se bála. Zásadně nečtu knihy z války, z prostředí koncentračních táborů, o genocidě, protože nesnesu jakoukoli formu ubližovaní bezbranným. Vždycky strašně trpím.
Knížku jsem přečetla, ale přiznávám, ze prostřední část jsem často přeskakovala.
Vydržela jsem kuli sympatické Sage a hlavně Leovi.
Nevím, jak na ostatní čtenářky, ale na mne působil téměř jako afrodiziakum.
Také všichni ostatní hrdinové jsou velmi věrohodně vylíčeni. Jen Damiana nechápu.
Konec mne nemile překvapil, a proto ubírám jednu hvězdu.
Občas si z knížky něco vypíšu nebo zapamatuji. Tady by se dalo vypsat mimo přímých řečí téměř vše.
V úžasných filozofických myšlenkách je síla tohoto příběhu.

19 24.07.2021

Na autora mne nevědomky přivedl uživatel Kortez, kterému tímto děkuji za tip. Moc jsem si chtěla přečíst něco z Islandu.
Kniha velmi dobře kopíruje tamní život ve stylu funkčního minimalismu. Nevyvolává žádné zvláštní emoce. První polovina se na detektivku trosku vleče.
Já jsem spokojena, protože se mi dostalo přesně to, co jsem chtěla: krkolomné zeměpisné názvy, zvláštní osobní jména lidí, písmenka, která naše abeceda nezná i nádech národní hrdosti.
Jsem touto vikingskou zemí elfů, hobitů a nepředstavitelně krásné přírody naprosto fascinovaná.
Islandane jsou největší čtenáři knížek na světě. Přečtou v průměru 4 knihy na osobu za rok.
Prvenství přispívá i fakt, ze v teto zemi, kde je opravdu draho, jsou knihy zbaveny daně.
Že bychom se poučili aspoň tady?

18 19.09.2021

Nevím jak kde, u nás je to půl na půl. Pro mne a mého vědecky založeného taťku, jsou knihy nezbytnou součástí života, pro mou sestru a mamku neodpustitelné plýtvání časem.
Z každého pravidla existuje výjimka. Tou jsou u nás knihy Ellen Berg. Za posledních 20 let je to jediná autorka, kterou mamka dobrovolně přečetla až do konce. (Zatím jenom jednu knížku, ale i to je obrovský úspěch.)

Takže mohu klidně prohlásit, ze autorka píše multigeneračně.
I tento její počin je vtipný, milý, svižný, tepajicí zkostnatělé zvyky německé společnosti, ale s pohádkovým koncem a Uwe….. nadpřirozená bytost!

18 12.09.2021

Velmi příjemné čtení. Nasmala jsem se. Letní a zimní gumovrat proste nemá chybu...
Ostatně, kdo by neměl rad vytříbenou úroveň, noblesní vyjadřování a šarm tohoto člověka. Zrovna tyto vlastnosti bych velmi ocenila ( čti zásadně postrádám ) u prezidenta republiky. A tak mne napadá: Pane Ebene, nechtěl by jste to příští rok zkusit????

18 01.03.2021

Oceňuji úžasný vypravěčsky talent autorky a bezchybnou češtinu. Příběh bych označila za schizofrenní.
-——————————————————
Osobní poznámka pod čarou:

Napadlo vás někdy, ze každý člověk na světě má určité konkrétní poslání ?
Já podobné úvahy řeším často a ráda.
Pokud je to pravda, tak mě sem poslali, abych rozdávala optimismus. Opravdu.
Nejsem žádný televizní komik, spis takový optimista okresních rozměrů.
S tím dobře koresponduje i moje povolání. Nalévám lidem optimismus do žil. A to často do slova a do písmene.
Když na konci pracovní doby sundám bílý mundur, ( teď mi došlo, proč je vlastně bílý: protože v černém nebo třeba červeném by optimismus jaksi rozdávat nešlo), tak šířím i v civilním životě. Je lepší se na druhého usmát, než zamračit.
Když je člověk zamilovaný, to se to šíří! Tímto luxusem nyní nedisponuji, a tak rozdávání optimismu, je teď docela fuška ( komplikovaná, těžká práce - pozn. autora pro nemoravské uživatele. Já vím, ta moje rozvolněná čeština..)
Pro dobrou náladu chodím do knižního světa.
Když jsem sáhla po knížce s krásným obrázkem na obalu, názvem Hezčí svět, od autorky jménem Šťastná, předpokládala jsem, ze radost bude prosakovat z každé stránky. A ono nic. Bahníte se v životě hlavní hrdinky za socialismu. Ani v přítomnosti to není o moc lepší, takže se bahníte dál, jen hlavní protagonistce naběhla navíc úzkost.

Ale nechci hanět tuto knihu.
Autoři píšou pro nás čtenáře a tak píšou to, co se čte a prodává.
A co frčí ?
Podle žebříčků - válečné hrůzy, nejlépe koncentrační tábory, totalitní režimy u nás předrevoluční doba a pak další témata o nefukcnich rodinách, ubližovaní bezbranným, špatné vlastnosti a pokřivené vztahy mezi lidmi.
Proč to čteme? Máme radost, když si přečteme něco negativního, ze nás to taky nepotkalo? Nevím.
Děti jsou mnohem veselejší, než my dospělí. Třeba je to i tím, ze před spaním jim čteme pohádky. Ty zaručeně dobře skončí. Děti věří ve správný, nepokřivený svět.
Nasledujici “dobrodružné” knižní období je taky pozitivní. Robinson si sice ťafnul, ale nakonec dobře dopadl.
Divci romány jsou OK, červená knihovna se pořad dokola číst nedá. Z tohoto pohledu jsou detektivky a psychothrillery u kladného pólu. Sice si během čtení napětím okoušete prsty ( pomáhá lak na nehty se třpytkami. Ty se opravdu pojídat nedají), ale nakonec je padouch lapen a v lepším případě i potrestán.
A dál?
Žádný další radostný žánr mne nenapadá….

Možná, ze kdyby se četlo více pozitivního, český národ by měl lepší náladu a my, šiřitelé optimismu shůry, méně práce. :)

17 30.09.2021

Čokoládu jsem objevila v nově vzniklé sekci naší knihovny s názvem: Knihy na dovolenou.
Zřejmě se předpokládá, ze většina čtenářů jezdí na pobyty all inclusive. V mém případě to není úplně pravda. Čtení pro mne bylo jistým druhem sebemrskačství:). Nepamatuji, ze by mi někdy nad knihou tak zoufale kručelo v břiše. ( dovolenou trávím na nádherném konci civilizace, se samou zdravou stravou. Na čerstvý zeleninový salát, který máme 3x denně, už se nemůžu ani podívat. Momentálně nabízím půl království za pytlik dětských českých piškotů a celého koně za jakoukoli laskominu z La Celeste Praline. Aspoň jednu malou florentynku…)

Ale Čokoláda není jen kniha o sladkostech.
Je až neuvěřitelné, kolik toho autorka vmestnala na stránky nijak zvlášť tlustého svazku.
Je to působivý, krásně napsaný příběh o štěstí, rovnoprávnosti, svobodě, předsudcích, násilí a náboženském fanatismu.
Nejvíce mne oslovila postava Armande.
Film jsem neviděla.
Nepřišla jsem zatím na chuť Johnymu Deepovi. Mám strach, aby mi filmové zpracování nezkazilo nádherný pocit z knížky.

17 12.07.2021

Proč když se to v originále jmenuje Beautiful mistake, se to u nás jmenuje jinak? A další půlhvězda dolu za ten obal. S tím mám opravdu problém. Kdybych četla ve veřejné dopravě, tak se stydím knížku vytáhnout. To, co je na obálce, není ani sexy ani univerzitní profesor.
Vygooglila jsem si originál, tam má Cain na obálce aspoň košili. Sice vypadá spíš jak číšník, ale rozhodne je to lepší než u nás.
Obsah mě ale příjemně překvapil. Není to jedna erotická scénu za druhou…
Moc se mi líbila ústřední linka příběhu s falešným zpovědníkem, muzikoterapie u demence, řeč těla při lhaní …
Samozřejmě jsem si užila dobrý konec, protože v ty já v životě věřím.

Občas si z knihy něco vypíšu. Tady se mi zrovna hodí ze str. 219: “ Všichni děláme chyby. Nedostáváme žádný recept na život.Ten, kdo vás miluje, vám vaše chyby odpustí. Ale pokud je budete skrývat nebo o nich lhát, už to nebudou chyby - budou to rozhodnutí.”

16 24.05.2021