PeterRainhard komentáře u knih

Pozoruhodná knížečka, která je psaná vytříbeným stylem, současně velmi jasně a přístupně i pro filosofií nepolíbeného čtenáře.
Ne nadarmo byl Schopenhauer (vedle Luthera a Goetha) považován za jednoho z nejlepších německých stylistů. O obsahu samém již v komentářích leccos zaznělo, tudíž nebudu zbytečně "nosit dříví do lesa" - tím spíše, že knížka je vskutku útlá a potěšit se s ní nevezme mnoho času.

Každopádně tento spisek doporučuji každému, kdo se chce seznámit s myšlenkami tohoto klasického německého filosofa a současně se zamyslet nad posledními otázkami člověka. Může přitom porovnat, oč plytčí jsou různé moderní výklady vyvařované z buddhismu či hinduismu a reprodukované různými populárními "guruy".

Narozdíl od Nietzecheho (jež coby filosof "vůle" na Schopenhauera navazuje) nepíše Němec v úryvkovitých aforismech, je mnohem klasičtější, robustnější... a podle mého názoru i útěšnější.

Dodávám perličku: zmíněnou knížečku skutečně fasovali němečtí vojáci ve Světové válce. Na druhé straně fronty, mezi anglickým vojáky byla naprosto nejpopulárnější knihou "Pýcha a předsudek" Jane Austenové. (nevím, co četli Francouzi, leč soukromě tipuji "La Vie Parisienne" s lechtivými ilustracemi:)).

Domnívám se, že o různosti národních charakterů to vypovídá dost.

5 03.01.2023

Tento sovětský válečný román mi utkvěl v paměti jako jedna z knih, kterou mi jako klukovi půjčoval otec z knihovny a u níž jsem velmi litoval, že ji nemohu mít doma.
Jak správně píše vvikingg, anotace na Databázi je chybná - nepochybně se jedná o záměnu s nějakou jinou knihou. Propisuje se nicméně pořád dokola dokonce i v nabídkách antikvariátů.

Sám jsem si název knihy zapamatoval chybně jako "Bludného Holanďana" a tak jsem předlouho nebyl schopen román najít, ačkoliv mě v průběhu let několikrát napadlo, že bych si zrovna tuto knihu rád přečetl. Nu, došlo na to až teď - kdy na mě "sama vyskočila", jako zázrakem. A hned jsem si ji mohl stáhnout v elektronické verzi v originále (děkuji rozsáhlým free e-knihovnám na yandexu!).

Ve své době šlo o poměrně vzácný kousek - kniha totiž nabídla nejen napínavý děj z válečného Baltu , z prostředí torpédových člunů, ale přidala i lehce fantaskně, ba trošičku "lovecraftovsky" zabarvený motiv "Bludného Holanďana" - legendy o tajemné obří německé ponorce operující ještě dlouho po svém potopení. Román se ostatně také letmo dotýká i velmi zajímavého tématu poválečných plánů nacistů na ukrytí špiček režimu a technologicky vyspělých "zázračných zbraní" pro potenciální zrod IV. říše.
Ano, po převratu se samozřejmě s těmito tématy doslova "roztrhl pytel", ale do té doby šlo opravdu o něco vyjimečného.

Autor přitom psal o tom, co znal - vždyť od roku 1941 byl vojenským korespondentem, přičemž od léta roku 1943 do roku 1946 působil v tiskové službě námořnictva (ze služby odešel s vyznamenáním a v hodnosti majora). Takže i námořnické legendy a mýty, pověry kolující v tomto prostředí jej nutně musely inspirovat.
Postavy v románu jsou každopádně živé a psychologicky věrné, prostředí i drobné detaily znamenitě a realisticky postižené.

Možná hodnotím trochu velkoryse, s pocitem nostalgie po dávném okouzlení, ale nakonec si tato knížka myslím zaslouží oněch poctivých 80%.

2 01.01.2023

Tři vynikající a vtipné novely. Velmi pěkně je popsal "s-reader"v komentáři, takže jen doplňuji, že Calvino byl znalcem středověké literatury (jeho zdařilý výbor ze "Zuřivého Rolanda" ostatně vyšel i u nás) a je to velmi cítit především v novele "Neexistující rytíř". Řada postav, reálií (ano, i válečnice Bradamante se tam mihne, byť zpočátku v tuze nedůstojné poloze:)) je čtenáři rytířských románů důvěrně známa. Jedním ze zdrojů komična je pak nadsázka, dovedení principu až do důsledků. Nu a Calvino s úsměvem provádí to, co Bergson označuje jako axiologickou transpozici věcí a žene (středověký) realismus (respektive platonismus) až do krajnosti.

A tak je onen "pravý rytíř" doslova toliko čistým duchem a existuje jen coby své vlastní brnění. Případně (v druhé novele) levá a pravá strana člověka nesou odpovídající metafysické kvality...

Myslím, že mniši sepisující kdysi s chutí komické persifláže nejposvátnějších textů by se smáli (viz geniální studie Bachtinova o "karnevalové" podstatě středověké kultury). Leč s nimi zasměje se i moderní čtenář.

2 22.12.2022

Robert Silverberg patří mezi nejplodnější autory, nejen v oblasti vědeckofantastické literatury, ale vůbec. Jeho až nadlidská píle (jen přečíst si celé jeho dílo by zcela jistě trvalo několik let) má samozřejmě i odvrácenou tvář – kolísavou kvalitu a obtíž vybrat z nesmírného množství textového korpusu ta skutečně dobrá díla. Na jeho krátký román jsem narazil naprostou náhodou, když mne zaujal mne biblický citát, jímž je knížka zarámována. A jakmile jsem se začetl, naznal jsem, že v záplavě obvyklého braku chrleného doslova tovární výrobou komerčních nakladatelství a sterilním jazykem psaného průměru jsem nalezl pozoruhodnou perlu. „Dolů k zemi“ je vědomá a přiznaná, krásná pocta slavné novele Josepha Conrada „Srdce temnoty“. A jaká pocta!

Byť je Silverbergův román formálně zasazen do hluboké budoucnosti, tak velmi živě odráží těžko opakovatelnou atmosféru šedesátých let, dobu "dětí květin" a rozpadu koloniálních impérií; svou atmosférou je i (velmi vzdáleným) ozvukem dosud zuřící války ve Vietnamu či francouzského boje o Indočínu. (Vientnamská válka skončí definitivně pět let po vydání knihy a Coppola natočí svou vlastní poctu Conradovi, totiž „Nynější Apokalypsu“ až v roce 1979).

Autor dumá nad cestou člověka za sebepoznáním, uvažuje nad rozdílem mezi lidským a zvířecím. Přitom se naprosto vědomě prakticky úplně zříká efektních kulis technologických zázraků, umělých mozků, kosmických korábů, robotů, plazmových pušek a laserových děl, čertví jakými „implantáty“ vylepšených hrdinů a nezbytných überhrdinek, drsnějších než smirkový papír Vše je očištěno až na (nahou) kůži.

Trochu se mi chce varovat, že „Dolů k zemi“ spíše ocení čtenář, který měl v rukou (samozřejmě mimo slavné Conradovy novely) kupříkladu "koloniální" romány, jako „Pevnost Saganne“ , nebo „Návrat v dešti“, nežli vyslovený milovník „hard science-fiction“.
Právě takovému čtenáři bude asi hlavní hrdina Gundersen a atmosféra Silverbergova díla blízká a hlavní hrdina Gundersen pochopitelný.
„Dolů k zemi“ je spíše melancholickým, nežli akčním a dramatickým putováním člověka od vrcholu techno-civilisace až k samé syrové, přírodní podstatě – do tepajícího „Srdce temnoty“. Do místa, kde se spolu proplétají život a smrt, do bodu, kde čeká nejen poznání smyslu bytí, ale i očištění a (snad, možná?) spása - a znovuvzkříšení...
Kniha přitom celou dobu klade přitom velmi naléhavě otázku, v čem že spočívá ten skutečný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, co je onou záhadnou podstatou vědomého života.

Jak praví Písmo: „kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)

1 20.12.2022

Tento dvojromán jsem ještě jako hoch ukořistil (jako četné jiné) z knihovny mojí babičky, předplatitelky nakladatsltví ODEON. Velmi kultivovaná próza, doplněná v doslovu pro srovnání originální bájí o Theseovi. Jelikož jsem oba romány kdysi četl několikrát, tak i po těch desetiletích dojem zůstal a považuji je dodnes za špičku historické prózy. Ne, není to seštrikovaná "fantasy", ale z hlediska reálií archaického Řecka velmi poctivě a s velkou láskou k předloze (a rovněž se znalostí antické literatury) sepsaný příběh Thesea, od dětství až po jeho smrt. Je skoro neuvěřitelné, jak silná, AECHETYPÁLNÍ je to látka, jak ty prastaré příběhy stále fungují. A jak mnoho z nich je stále součástí našeho povědomí dodnes - vždyť Minotaurus v podzemí stále čeká na hrdinu, který se s ním vypořádá. A Theseus zase potřebuje svou Ariadnu, která jej provede labyrintem...

Doplnění ex post: po opětovném přečtení doplňuji, jak zajímavý náhled dvojromán nabízí do kultů a mystérií starověkých náboženství, které tvořily samozřejmou součást světa tehdejších lidí.
Co mi kdysi zcela uniklo je velmi citlivě a zajímavě popsaný přechod od prehistorického matriarchátu (kult bohyní) k patriarchátu. A konečně pak neobyčejně vkusně rozeseté odkazy na řecké mýty - kde tu a tam se zatřpytí známé jméno - Daidalos, Médeia, Faidra, Meleagros...

6 20.12.2022

Samotná novela "Král Šumavy" je perfektní thriller, kterému není v podstatě co vytknout. Drsná doba, drsná služba a drsný kraj Šumavy. A zajímavý pohled "z druhé strany", zachycený autorem, který sám u pohraničníků sloužil (1950-1952), psaný tedy s autentickou zkušeností. Děj se odehrává v době, dokud byla hranice ještě relativně propustná: nejrůznější "kopečkáři" a poražení po Únoru deroucí se ven a naopak kvalitně vyzbrojení "agenti chodci" trénovaní CIC naproti "u sousedů" mířící vesměs dovnitř. Tma, únava, sníh, mlha a zrádná blata... A tam "někde" nade vším tajemný "Král", znající perfektně průchody přes bažiny a řídící přechody agentů...

Čas oponou trhnul, jak praví básník. Přišel nový režim a z padouchů se stali náhle hrdinové (a naopak), jak už to tak po dějinných zvratech bývá. Skutečně kvalitní kniha ale přetrvá, pokud je psaná pravdivě - to jest upřímně, tak jak to autor skutečně cítí. Což je Kalčíkův případ.

5 19.12.2022

(SPOILER) Hororový román, který operuje v atraktivním prostředí v motivem vampyrismu. Bohužel, využití motivu Nacistů bojujících o život s tajemným zlem zůstalo jen nahozeno a nevyužito. Jakmile se v ději objeví dnes už povinní Židé, tak (v rámci ryze brakového žánru) nesporně nadprůměrně dobře napsaná kniha původně napínavou atmosféru postupně pohřbívá pod nánosem (nezbytných?) žánrových klišé. Původní pocit tajemna a nezemskosti se postupně vytrácí a a zbyde jen upírskými špičáky ohlodaná kost už stokrát provařených motivů, recyklovaná ve vývarech z kdysi skvělého "Draculy" pořád dokola. Myslím, že už ani nenáročného dospívajícího čtenáře kniha nezaujme, jako by bývala kdysi mohla...

Čteno kdysi vesměs pod lavicí, namísto mechaniky, stavby a provozu strojů a zejména matematiky...

3 19.12.2022

"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.

5 19.12.2022

Tématika asi působila kdysi senzačně, a pro sovětského čtenáře zřejmě přitažlivě chutí "zakázaného ovoce". Nu, jestli tohle je špička "disidentské" literatury... Každopádně témata jako sex (respektive prostituce), potraty, (kvazi)lesbičky a jakási pseudomystika nesmírně vyčpěly. A nejen to. Román vůbec nefunguje ani jako obraz doby, kdy vrcholící perestrojka skončila naprostým společenským rozvratem, protože o sovětské společnosti z doby těsně před rozpadem SSSR se nedozvíme vlastně nic. Nicméně román není ani psychologický portrét, soukromý příběh. V podstatě jsem měl dojem, že jde o surrealistickou koláž obrazů, nekonečných (a nudných) dialogů, proložených zřejmě četnými jinotaji a náznaky, jejichž význam je dávno ztracen. Román na mě působil jednak absurdně a jednak (bohužel) a i neobyčejně únavně. Mám také velké podezření, že nejvíce se při jeho psaní bavil sám autor. Připouštím, že ani styl, ani téma, ani všudypřítomné vulgarity (o hlavní postavě nemluvě) mi naprosto nesedly. Nedočteno, protože mě prostě nezajímalo, co bude s hlavní "hrdinkou" dál. Byť se autorovi povedlo podat erotiku kupodivu naprosto asexuálně (ano, román není rozhodně pornografický), tak je možné, že si tento celkem originální (to z mé strany není prosím chvála!) nějakého čtenáře najde. Já to však zcela jistě nebudu.

Román "Cement" bývá označován jako klasický vzor stylu "socialistického realismu". Může být - byť sám tento pojem je kategorie poněkud problematická (a problematizovaná) a ani literární teoretici přímo ze socialistických zemí se plně neshodli na jeho definici. Každopádně Gladkovův román je velice pozoruhodný. Pochází ještě z dynamických a umělecky neobyčejně produktivních 20. let a byť text autor opakovaně upravoval (český překlad se opírá o poslední vydání v SSSR, tedy z r. 1950), pozoruhodná svěžest a upřímnost v něm zůstala. Zdůrazňuji ten pojem upřímnosti - autor píše, jak skutečně cítí, nikoli konjunkturálně. V tomto je kniha neobyčejně cenná. Je také neobyčejně drsná, reálie Sovětského Ruska těsně po občanské válce jsou zachycené ještě bez jakéhokoli lakování na růžovo. Je to popis země, která prošla doslova apokalypsou. A nejen v materiálním ohledu (továrna na cement, o kterou vlastně jde zůstala uvázlým rozkradeným vrakem uprostřed ničeho), ale i v morálním. Přesto je v knize zachycen okamžik pozitivního zlomu, ukazuje co zvládne lidská vůle, pokud má cíl, na nějž se upne.

Ještě doplňuji: pokud někdo chce opravdu pochopit mentalitu "stalinských" let, s jejich světly i stíny, pak doporučuji si právě tuto knihu pozorně a bez předsudků přečíst. Je dobré porovnat postavy řekněme Čechova, s jeho schopností nesmírně jemně zachytit psychologii intelektuální elity Ruska předrevolučního - tedy lidi přemýšlivé, citlivé, velmi vzdělané a současně trapně bezmocné, doslova utopené v nehybné mase zaostalého národa, mučící se neschopností něco změnit. Tato předválečná intelegence byla revolucí a občanskou válkou doslova smetena, anihilována. A jak vzpomínal ruský filosof Nikolaj Berďajev (od r. 1922 v emigraci), i vizuálně se společnost naprosto změnila. Objevily nové tváře. Většinou mladé, hladce oholené, tvrdé, namnoze nelítostné, ale plné vůle. Velmi často se novou elitou stávali lidé prošlí službou v Rudé armádě a bojující v občanské válce, ze které si odnesli návyky chování, způsoby řešení problémů, hrubost a bezohlednost. Ale i vůli (tak často scházející v nekonečných diskusích zamrzlé inteligenci předválečné), kázeň a schopnost naprostého sebeobětování. A měli jasný a positivní cíl. Už ne bořit, ale stavět, budovat (zcela bez ironického nádechu, který snad pro někoho má). Řada scén "Cementu" myslím dnešního čtenáře zaskočí a šokuje svým natutralismem. A ani Gleb není bůhvíjak sympatická postava. Je živočišný, je přímočarý až k surovosti, je to "dělňas", samouk. Ale autor dává pochopit, proč je takový jaký je on i společnost, která se z plamenů a krve občanské války rodila.

1 15.12.2022

Stylově brilatní, vytříbeným jazykem psaná miniatura, stále působivá, navzdory tomu, jak nesmírně se nám ona doba vzdálila. Pokud se čtenář nechá unést vyprávěním, tak působí vlastně fantaskně a futuristicky současně. Pokud je novelka čtená jako realistická reportáž, tak samozřejmě REÁLIE nutně nesmírně zestárly a přinese zklamání. Pokud se ale necháme unést ATMOSFÉROU, tak nás přenese doslova do jiného světa. Vzpomenul jsem na ni živě, když jsem se poprvé hnal nad ránem přes celé Německo po A4 až na západní hranici. Kmitající se černé mercedesky, neony, města změněné v nápisy na cedulích. Utkvěla mi epizodická postava "Poutníka" - anonymního (Západního) Němce, který "odešel" na Autobahn a už nikdy nehodlal sjet z dálnice...

4 14.12.2022

Úsporným, lakonickým a velmi precizním (však hrdina "byl technik", jak Páral s nadledem a lehkou ironií rád připomíná) stylem psaná drobná knížka, kterou bych neváhal zařadit mezi špičku české poválečné prózy. Ani slovo tam není navíc. Na někoho může působit až skoro chladně, ale je to Páralův styl, který je mu vlastní, a který mu zůstal... nu, dlouho, dokud po převratu nezačal na stará kolena psát skutečně už jen (kvazierotické) hloupé braky. "Veletrh" prostě v české literatuře zůstane. Nejen jako přesný, dokonale uzavřený intimní příběh, ale i jako obraz doby, která ani náhodou nebyla černobílá. Páral velmi přesně zachycuje, jak těžké je zorientovat se v životě, jak nelehké je určit si priority. A jak pohodlný je naopak moderní konzumní stereotyp, který podporovala i do té doby nebývalá zajištěnost všech základních potřeb v již konsolidovaném socialismu.

5 10.12.2022

Skvělá kniha. Velmi svěží, psaná s láskou a zájmem, shrnuje nesmírně zajímavé umělecké hnutí způsobem, kerý není pedantický a suchý, natož moralizující, nýbrž přesně tak, jak si to futurismus sám žádá: dravě, svěže, sršíc elektřinou, s okouzlující sebejistotou a smělostí. Furismus byl takovým ohňostrojem tvůrčí energie. A kniha jej evokuje velmi živě. Futuristická malba, architektura, literatura ba i hudba či móda, kuchyně... vše v tomto "malém průvodci" je a hlavně volá k dalšímu a hlubšímu zájmu. Zasazuje celé hnutí do kontextu, postihuje jeho různé stránky. Kniha se zcela správně nezabývá pouze Marinettim - a není toliko o italském futurismu (byť vypráví hlavně o něm) - jakkoli to možná název trochu napovídá. Zajímavá je (nutně stručnější) kapitola o futurismu ruském, který vznikal v podstatě paralelně s italským starším bratrem. Autorka rovněž připojila část shrnující reflexi futurismu u nás, při níž sehráli pozoruhodnou roli bratři Čapkové. Eia! Eia! Eia! Alalà!

2 07.12.2022

Když kniha vyšla, tak byla jednou z nemoha novinek, kterou jsem si okamžitě chtěl obohatit knihovnu. Don DeLilo má samozřejmě mimořádnou pověst literární hvězdy první velikosti v oblasti "vážné literatury". Leč ouha. Mám postmoderní texty VÝBĚROVĚ rád - přiznaně patře naturelem mezi "passati" mnohem více nežli mezi "i futuristi" - leč preferuji spíše postmodernu ruskou (zejména Pelevina a Sorokina), případně starší (Barthelme). Chápu oč autor usiloval v novelce "Ticho" (její text není opravdu dlouhý). Zachycuje takříkajíc neuvěřitelnou banalitu života, složeného už dnes opravdu jen vesměs z pasivního konzumování, nežli vlastní aktivity. Postavy nejsou skutečné charaktery (celkem nic o nich nevíme), ale jsou to jmény označené monology synopticky postavené vedle sebe. Nekonají, necítí, nemilují se, (také nevyměšují), ale zato hodně hodně mluví. A mluví o mluvení. (Což je mimochodem pro Američany typické, přesněji pro jejich filosofii jazyka). Autor přitom skutečně nechává otevřenou otázku, zda skutečně zobrazuje "konec světa", či jen banální blackout. Což v kontextu dramatického vzestupu tzv. "klima-alarmismu" není vůbec nevtipné. Důležité je spíše co to, NENÍ autorem řečeno a co si čtenář jen domýšlí.
Tím žel není řečeno, že DeLilův text jako takový je nutně čtivý, či příliš dobrý. Já bych řekl, že spíše nikoli. Zaslouží si komentář, zaslouží si zamyšlení - snad. Leč nijak vyjimečný není a pro mě rozhodně srdcovou záležitostí nebude.

p.s. Mimochodem, kniha opravdu patři více XX. století než tom XXI. - už jen proto, že centrem dění (a symbolem zkázy) je vypnutá televize. Což je na počátku třetí dekády nového tisíciletí již ten nejviditelnější (nikoli jediný) anachronismus.

p.p.s Oceňuji, že ke knížce je připojen zajímavý a poučený doslov.

5 07.12.2022

Velmi pěkný román. Začátek je podobný klasické červené knihovně pro spanilomyslné čtenářky, s svazky zaplněnými "nahými markýzy" a "vévody v pokušení". Leč jen entrée. Stačí jeden krutý pád hlavní hrdinky z koně a vše je úplně jinak.
V dnešní době to zní už (bohužel) neuvěřitelně otřepaně, leč román skutečně nabízí osvěžující, "ženský" pohled na anglickou občanskou válku (podtržený invaliditou hlavní hrdinky) Takže ne, neuvidíme žádné bitvy, smělé jezdecké útoky, vlající prapory, dunění kanónů a třesk mušket, v dýmu prachu se blýskající píky a kordy kavalírů a puritánů... Díváme se na historické drama z hlediska žen. Těch, které čekaly doma, obvazovaly raněné, s úzkostí dostávaly pomačkané dopisy, které s pláčem pohřbívaly své muže, bratry a syny... A se staženým hrdlem naslouchaly, zda blížící se hřmění pochodových bubnů znamená příchod armády krále, či parlamentu...

4 05.12.2022

Tento román má atraktivní prostředí, které zpočátku skutečně působí zajímavě a neotřele - leč jen na první a velmi povrchní pohled. Jakmile se podíváte na příběh z města "Tristopolis", tak pod efektně střiženým kabátem z černé kůže obité střibrnými cvočky a vyzdobené runami ve tvaru blesků (dobrá, u těch run teď trochu fabuluju) na vás vyhlédne vychrtlá kostřička prostinkého, tisíckrát už variovaného a zcela sterilního scénáře z noirových detektivek, vyšperkovaného pouze rekvizitami ve stylu rodiny Adamsovy. Donal Riordan jako postava šustí papírem. Nemá psychologii, nejsou jasné jeho motivace, nevíme o něm nic. Jen že je "správnej polda". Což je věru málo. Stejně vypadají všechny ostatní postavy. Apropos - pokračovaní ("Black blood") je relativně stejně efektní - a stejně zoufale povrchní čtivo. Na jedno přečtení (asi) pobaví (dost nenáročného čtenáře).

2 01.12.2022

Nikoliv, při nejlepší vůli nemohu tento román (rozhodně není zasazen do "viktoriánského" Londýna) označit za podařený. Jakkoli v řadě "New Weird" vycházejí sem tam zajímavé věci, které se vymykají onomu sterilnímu "Eintopfu" namíchanému z oblíbených námětů /aby to bylo jako...xxx+yyy)/, tato kniha mezi ně nepatří. Nemám naprosto v oblibě "young adult" věci (což není totéž co Bildungsroman), ale hlavní problém je poměrná nuda, nepřekvapivost. Možná autorovi křivdím, leč zavřel jsem po zhruba 70 tiskových stranách a poslal dále - třeba kniha udělá někomu radost. Mě bohužel ne.

1 01.12.2022

Jestliže ruská literatura je skutečně vyjimečným jevem a vskutku celým (samostatným) literárním světem čili vesmírem (ves´ mir), tak se zajisté neobejde bez své fantastiky. Ta nicméně vždy byla poněkud ve stínu klasických děl ruské a ruské-sovětské krásné prózy. Zda tomu tak je zaslouženě, či ne, to nechci soudit. Přeci jen, vědecko-fantastická literatura se vyvíjela typicky spíše v anglofonní oblasti. Pro mě byl každopádně velkým autorem právě Ivan Antonovič Jefremov (1908-1972), z jehož díla kladu vůbec nejvýše dvojici románů o kosmické budoucnosti lidstva. Prvním z nich je Mlhovina v Andromedě (1958), kterým tento autor založil celý nový směr v tehdejší sovětské vědeckofantastické literatuře. Po vydání tato kniha zapůsobila prý na sovětské literární scéně jako zjevení svým rozmachem, smělým pohledem do daleké budoucnosti, panoramatem děje, spojujícím dramatický popis putování hvězdoletu "Tantra" s fantastickým obrazem nádherné budoucnosti Země, kypící životem a touhou po poznání. Co při čtení jeho románu bije do očí, je svérázné uchopení role techniky. Technické vymoženosti, "supertechnologie" jsou pro Jefremova vlastně nedůležité, neboť hlavní pozornost (a naděje) upírá na antropogenezi. Přitom nic není duchu románu vzdálenější, než představy současných extropiánů o kyborgizaci lidského organismu. Jefremov ve své vizi vidí lidské bytosti veliké rozumově, eticky, ale i fysicky. Krásné duše a nádherná těla, plná přirozené vnitřní síly a mystického ohně života (ne nadarmo v jeho knihovně prý byly spisy Agni jogy); lidé zrození pro plný, smysluplný život naplněný tvůrčí prací a poznáváním - to je podle Jefremova cíl vesmírné evoluce. Technika je opravdu pouze nástrojem, nikoli samoúčelem, natož fetišem V druhém vědeckofantastickém románu Hodina Býka (1968), se pak Jefremov specificky vyrovnal i s antiutopiemi, když popsal mimozemskou civilisaci, ocitnuvší se ve slepé uličce technického i mravního vývoje.
Stojí za to vrátit se k jeho dílu už jen pro srovnání s fantastikou současnou, takřka bez vyjimky popisující budoucnost lidstva jen a jen v podobě děsivých diktatur a ukazující lidstvo zubožené - samozřejmě obvykle s výjimkou několika vyvolených de facto mutantů, či kyborgů.
Ne, kniha to není dokonalá. Jak už to bývá právě u sci-fi, spousta popisů nesmírně zastaralo (střediskový počítač Tantry působí takřka úsměvně archaicky, stejně jako kabelem ovládaný robot). I styl má nedostatky, děj náhle skončí tam, kde by mohl být nejnapínavější...

Ale přes to vše nemohu hodnotit níže, než činím - kdyby pro nic jiného, tak pro optimismus, oheň a lásku k budoucnosti lidstva, kterou ze sebe tento starý román vyzařuje.

6 30.11.2022

Velice velice pozoruhodná novela. Ač napsána na konci osmdesátých let, je zdá se stále více aktuální. Je to vlastně vyprávění o Apokalypse. Autor zřejmě znal i "Krátkou legendu o Antikristu" slavného ruského filosofa Vladimíra Solovjova. Vždyť "apokalypsis", to jest přeci kniha Zjevení - vypráví nejen o konci světa, ale i "posledních dnech", kdy se svět katastrofou obnoví. Pazzi píše hodně hodně o konci technocivilisace, o Čase, který přestává být lineární, mluví o tom, jak se začínají bortit tak jasné a přehledné dějiny, jak se rozpadá zdánlivě jednotný svět... Mistrovské dílo!

26.11.2022

Velmi dobrý, vkusný překlad a velmi zdařilý výběr z Turgeněvova díla.

2 21.11.2022