-Pečivo- komentáře u knih

Protože jsem jednou byl v Koreji, jsem v jistých kruzích považován za odborníka na korejskou literaturu. Proto se mile rád podělím o své poznatky.

Říše světla je román ve kterým středně stará, ale stále sjízdná manželka hlavního hrdiny vojede dva studenty v motelu. Level erekčnosti nedosahoval kvalit Houellebecqa, ale i tak sem měl ve vlaku co dělat.

Celkem tedy 7/10. I krom této kapitoly je to totiž docela zábavná knížka popisující jeden den tříčlenné rodiny. Co dělala během dne máma už jsem bohužel vyslepičil. Spoiler alert. Sorry.

29.01.2017

Když člověk zemře, tak ho nejdřív opraví v centru, který vypadá jak vystřižený ze Zavřených dveří od Sartra (akorát Echenoz povoluje vycházky z pokoje) a pak ho pošlou do jižní Ameriky. Hovno nějaký náboženství, Echenoz tomu rozumí mnohem líp.

Jako bonus je hlavní hrdina za života koncertní pianista, kterej se bojí piana, tak furt musí hrozně lejt, aby zvládl odehrát koncert. Já se třeba ve svým starým bytě bál pavouků a tak sem musel hrozně lejt, abych usnul, takže mu úplně rozumím. Za mne 8/10.

29.01.2017

Belgická variace na Trainspotting z prostředí punkových kapel. Hlavní hrdina je jedinej normální člověk v celým příběhu, ostatní sou sadisti, fetky, buzíci, plešatý ženský a magoři s obrovskejma pérama. Zní to zábavně a zajímavě, ale vlastně moc neni.

Román je bohužel stejně průměrnej jako film na jeho motivy. Ani si nevybavuju jestli to mělo dobrej soundtrack. 5/10

29.01.2017

"Před očima ti neuběhne celý tvůj život, tvůj život ubíhá každý den, ale ne teď neboť nemáš čas a proto nemáš život - právě teď - a proto ani nestačíš zemřít." Jak by řekl Enrique Iglesias: ¿Qué? Bakke je tak poetickej a filozofickej, že se u toho člověk ani v klidu nevykadí. Pokud člověk teda nezvládá tlačit a filozofovat zároveň.

Bakke napsal norský silniční román. To je jako kdybych já upek českej betonovej rohlík. Do silničního románu sestavil Bakke svůj filozofickej svět okolo aut, dopravy a silnic. A ano, je to stejně tak zajímavý jak to zní.

Překvapivě to ale neni tak debilni jak sem očekával - Maud a Aud jsou dvojčata, který vyvázly jako malý z bouračky. Jejich máma bohužel nevyvázla a táta tak trochu. Stal se z něj totiž robokkop (ano, to je norsky robocop).

Aud je od tý doby posedlá bouračkama, ale překvapivě neni tak traumatizovaná, že by se furt chodila někam zbourat do baru. Jenom bouračky na tajňáka rekonstruuje ve svým černým mercedesu. Spoiler alert. 5/10 - blbě se u toho kadilo, ale na druhou stranu Bakke zmiňuje kapely jako Swans a Coil, takže musim dát aspoň 5.

29.01.2017

Podle autorky je hlavní postava, Jirka Bizom, postarší týpek, kterýho někde potkala. Kniha ale neni jeho příběh, je to snůška jeho zážitků, názorů a úvah. Je to tak trochu pátý přes devátý, ale i díky stylu psaní to neuvěřitelně funguje. Kdyby to bylo hudební album, tak by to byl Narcissist od Deana Blunta.

Navíc sem se utvrdil v tom, že bych do Indie nejel ani kdyby tam tek jagrmeister z voken. 8/10, velký překvapení, srovnatelný s Romanem Skamenem v Kindervejci.

29.01.2017

Lehké zklamaní, potom co to Palivo vychválil do nebes. Špatný to vůbec nebylo, ale zafungoval takovej ten blbej efekt, kdy díky tomu bylo moje očekávání někde u Laskavých bohyň.

Dopis pro mou ženu 10/10 neni. Je to pěkně napsaný, romantický jak cukrárna ale zároveň upřímný jak ČSSD a autentický jak auto, takže vlastně všechno dobrý.

Tenhle finskej Henry Miller navštívil v roce 1968 Dublin a napsal všechno co ho napadlo. Stejskalo se mu po manželce a tak lil a honil si ho a sral a honil si ho a lil a lil. Jak Lil Bow wow. Během toho lití stesk rostl a tak se po třech týdnech vydal domu za manželkou. Furt to ale neni Henry Miller a tak 8/10.

29.01.2017

Perec byl švihlej Francouz, kterej psal švihlý knihy. A pár jich nedavno vydalo Rubato. Doufám, že jsem jeho tvorbu vzal ze špatného konce, protože tohle byla docela nuda.

Voják se snaží s pomocí přátel vyhnout válce v Alžíru. Toť vše. Na 80 stran by člověk ani víc příběhu nemusel potřebovat. Tady ale má styl bejt víc než obsah a mě se zrovna jeho repetitivní funky vyprávění moc nezamlouvá. 5/10

29.01.2017

Železná košile je tak tenká kniha, že bylo předem jasný, že bude dobrá. Navíc se taky dost psalo na internetu, že je to dobrý, ale to už odbočuji. Autorky básně jsou krátké a i když poezii extra nemusím, tak se mi tady dařilo udržet pozornost. Za tohle už dvě hvězdičky nahoru (in your face Nezvale). Krom délky je kvalitní i kvalita. Ta se totiž taky měří IUP (index udržitelnosti pozornosti).

IUP je zde tudíž na poezii nezvykle vysoko a to společně s faktem, že jsem s autorkou prožil pubertální prázdniny v jižních čechách, má za důsledek 8/10.

29.01.2017

Myslivec Embargo Degen je moje nová oblíbená literární postava a jestli někdy budu mít syna, tak tohle je můj jasný adept na jméno. Jestli teda úřady a matka neschválí Pečivoslav.

Telekristus a Mentál je Měrkovo prvotina a je z ní dosti patrné, jakou cestou se vydá. Stejně jako u jeho pozdějšího Hitlera je to totiž sbírka krátkých dvoustrankových povídek, kde nešetří zabíjením, prcáním, chlastem a fetem. Bohužel když o tom teď na záchodě přemýšlím, tak mi krom posledního příběhu v hlavě neutkvěl ani jeden.

Na konci si pak Měrka napsal sám o sobě medailonek, kde objasňuje jak se ke psaní dostal a že halucinogení drogy a blázinec měly na jeho styl psaní určitý dopad. Těším se na Van Gogha 21. Století. Myslim, že bysme si s Měrkou mohli rozumět. 7/10. Už mám úplně vytlačený lokty na stehnech, jdu z mísy. Pečivo out.

29.01.2017

Ztracená čest Kateřiny Blumové je Böllův hejt bulvárnímu žurnalismu. Jelikož Böll svůj krátkej kriminální případ napsal v roce 1972, tak měl ještě tu smůlu, že musel hejtovat přes knihu a ne přes videjko na YouTube.

V roce 1972 sice nebyl YouTube, ale v Německu řádila Frakce rudé armády (RAF), což byli komunisticky laděný pošahanci, který vzešli ze studentských demonstrací proti válce ve Vietnamu. Jejich forma protestu bylo házet bomby na obchoďáky. Já když sem dostal sardel, tak sem si šel dát jägrbombu. Inu jinej kraj, jinej mrav.

V době, kdy frčela RAF, měl německej bulvár Bild žně a tak se snažil RAF narvat do co nejvíc článků a tahal si tak spoustu věcí z prstu. To se nelíbilo Böllovi, kterej se ozval, že by bylo dobrý, kdyby bulvár zůstal objektivní. A na to konto si začali brát do huby jeho i jeho rodinu. Takovej německej příběh o džambulce.

Na to konto Böll napsal tuto knihu o 27ti letý Kateřině, která žije spořádanej život na malým městě. Během karnevalu ji ale vyfičí jeden hledanej kriminálník menšího významu a ona ho nechá uniknout. Potom co ho nechala vniknout. Bulvár se toho chytne, udělá z ní kriminální štětku a celý to během pár dnů rozmázne takovým způsobem, že z toho mimo jiné její matka zemře a Kateřina zastřelí dotyčného novináře a jde sedět. Džambulka all over again. 8/10

29.01.2017

Rubato obyčejně nevydává srance, když pominu Velký pád od Handkeho, tak většina věcí, která se mi dostala do ruky, stála za to. Tohle bylo o fous.

Krátké pojednání o okultních jevech mě úplně minulo. Michaux píše o paranormálních jevech napůl vědecky a napůl formou vyprávění "jedna bába povídala".

Krátkých 55 stran nemá zhola nic společného s hororem, tak se kniha klidně dá číst i v cukrárně, když je vám dvanáct.

29.01.2017

Muž, který spí je můj druhej Perec. Oproti "Co je to tam za kolo něco něco chromovaný řídítka" je Muž, který spí skvělej. Jelikož v noci dost často spim, tak jsem se s Mužem, který spí velmi ztotožňoval, ještě než jsem knihu začal číst.

Příběh mladýho pařížáka je vyprávěnej v druhý osobě a to i když člověk nechce, od prvních stran evokuje nejlepší prózu Rubata a to Levého Sebevraždu. Spoiler alert: v této knize nikdo nezemře. Hrdina příběhu se prostě jednoho dne rozhodne vystoupit z aktivního dění ve společnosti a prostě zůstane ležet ve svým pokoji. Později, protože to bylo ještě několik let před vydáním Playstationu 1, začne bloumat Paříží a celkově se v této sto a něco stránkové knize vyskytuje jen on a jeho vnitřní hlas.

Jak by se mohlo zdát, není leitmotivem celé knihy deprese, ani alkohol, ani drogy, ani zklamání ze společnosti, ale lhostejnost vůči všemu. Sám jsem překvapen, že tomu dávám osm.

29.01.2017

Vrcholné dílo severské literatury dvacátého století, který tak vychvaloval Knausgård, mne zanechalo chladným. Je totiž polovina září, půl devátý večer, nemám deku a navíc mám otevřený okno. Krom toho ani ta knížka nebyla nic extra. Dokonce moje iritace dosáhla stupně gůglování “what is so special about vesaas the birds, dude” a i nadále jsem stejně bezradný jako výsledky tohoto vyhledávání.

Hlavní postava je prosťáček Mattis, kterýmu je 37 a žije v Norsku na samotě u jezera se svojí sestrou Hege, který je 40. Mattis se celej den potlouká v přírodě, jelikož se mu nedaří najít si ve městě práci, protože s vrtačkou umí ještě hůř než já. A rukama jakbysmet. Mattise tak živí jeho sestra, která od rána do večera plete.

Jednoho dne přes jejich barák začne lítat sluka. A to ještě ne ladajak, ale jejím speciální letem, kterej provádí když ho tam chce. Po dlouhý době se mi u knihy v němčině stalo, že jsem si přečetl tuto větu a němel absolutně páru, jestli někdo přes barák hodil nějakej šutr šejdrem, nebo jestli jim přes barák přeletěl norskej bramborovej knedlík. Tato informace je však velmi zásadní pro celou knihu. Jelikož jsem tak nadšený ornitolog, že si o tom odmítám i cokoli přečíst, tak opravdu nevim, co tim chtěl autor říci. Jak přesně vypadá sluka jsem se taky mimochodem dozvěděl až z internetů.

Potom co jim tam teda začne lítat, se s ní tenhle Ben Stiller skamarádí, ale to jen do chvíle než ji sundá nějakej myslivec. Aby se Mattis zbavil smutku, najde si brigošku jako převozník na pramici přes jezero, přes který ale nikdo nechce převést. Až jednou skoro převeze dřevorubce, kterej u nich nakonec ale přespí a štípne mu sestru a nastěhuje se jim na půdu. Hege se do něj zamiluje a má dilema co s Mattisem. Ten se pak rozhodne sám rozseknout dilema na jezeře a nechat svůj osud v rukou přirody. Buď se utopí, nebo ne. Konec zůstane otevřenej. Kdyby na to šlo vsadit na bwinu, tak bouchnu pětikilo na utopení ani nemrknu.

6/10 protože to vodsejpalo.

29.01.2017

O tom že neni všechno jen černý a bílý vim už nějakej ten pátek. Můj kamarád Libor třeba chodil s jednou korejkou a ta nebyla ani černá ani bílá. Tim chci říct, že Gregor von Rezzori v Pamětech antisemity nepřichází s žádnou objevnou myšlenkou. I když téma antisemiťárny je stále ožehavé a jakákoli polemika smrdí myšlenkovým skluzem k pravici. A co si budem povídat, horší už je pak jen skluz od Ujfalušiho.

Paměti popisujou v pěti příbězích život jednoho (kapitoly spolu úplně nesouvisí, ale já i tak vim, že jednoho) muže od jeho dětství v Rumunsku až po jeho staří v Římě. Jelikož se narodil někdy roku 1919 zažil všechny hrůzy toho století, který ale popisuje z pohledu pasivního křesťana ve velkoměstě - byl antisemita, protože mu doma říkali aby byl a byli všichni okolo. Občas se s nějakou židovkou skamarádil, protože měla bezva kozičky a tak dále pana krále. Dokonce byla jeho 2. manželka židovka! A to jako antisemta! - Okamura Level 1.

Na druhou stranu občas Židy popisuje jako pěkně namyšlený svině, například když zdrhali před deportací z Berlína a stěžovali si v nóbl restauraci ve Vídni na kvalitu Frappé. To samý dělá s pošahanejma náckama, který často ani nepoznali židovku od nežidovky a když jim to po prcání řekla, tak se chodili zabít na frontu, aby neztratili tvář a ji dali všechny peníze, aby se zachránila. Business modelu dávám 8/10.

Protože to ale nebylo až tak zajimavý čtení tak dávám celkově tři židovský hvězdy z pěti.

29.01.2017

Děsivý spřežení je průřez diskografií mladého Topola z let 1980 a 1984. Jelikož jsem tehdá ještě nebyl na světě, tak jsem rád, že to letos vyšlo a já si tak mohl doplnit prenatální nedostatky.

První část je poezie, ve který se mísí mladická naivita, ale která zároveň už ukazuje zárodky Topolova osobitého, jak by řekl Robert Rosenberg, rukopichu.

Druhá část pak zahrnuje povídku Venezuela - pracovní tábor, dozorci, vězni, válka, zmagoření. Této povídce dávám tři pichy z pěti, protože oproti pozdější próze to ještě prostě není ono. A navíc tam ten jeho pozdější rukopich skoro neni poznat. Celkem za 5/10.

29.01.2017

Den sedmý je čínská alegorie na Sartreho vržený kostky, potažmo na Piano od Jeana Echenoz. Stejně jako v tědlenctěch (takhle to říkal muj děda, takže to je slovo) dílech totiž člověk po smrti nejde rovnou do penálu, ale do čekárny krematoria. Tam si vytahne lístek a čeká na kremaci. Hlavní hrdina Jang Fej, ale zjistí, že nemá ani urnu a ani pořádnej vohoz a tak prostě jde zase ven.

Ven znamená do země nepohřbených. Kdo má hrob, dojde odpočinku v krematoriu, kdo ho nemá, získá věčný život v zemi nepohřbených. Což znamená, že tam bloudí vesměs chudí lidé. Čim dýl tam jsou, tim víc jsou kostra. Jang Fej mezi nima chodí a hledá svého otce a zpětně se čtenář dovídá jeho příběh, kterej je velmi zábavnej - tak například se Jang Fej narodil ve vlaku když matka šla na záchod a omylem porodila dírou rovnou na koleje. LOL. V podobném duchu se nesou i vedlejší dějové linky - osud jeho bývalé manželky, osudy chudých milenců z vedlejšího bytu, jeho pravá rodina a tak dále pana krále.

Krom toho je celá země nemrtvých skvělá popsaná a ke konci mi dost evokovala svět Tima Burtona z jeho raných časů. Což ale taky může být způsobeno vaječnákem, kterej jsem si k tomu při dočítání knihy dopřával.

Už první kniha Žít! od tohoto autora se mi líbila jak video best of Miloš Zeman na youtube a Den sedmý to dokonce předčil! Dávám 9/10.

29.01.2017

Ostrov, Bílý oceán, Dřevaři - geniální. Možná proto jsem si bezmyšlenkovitě koupil i Zázračné dítě abych byl následně potrestán tímto literárním bičem přes moje holá, mužně svalnatá, opálená, čtenářská záda. To je panečku slohový útvar!

Zázračné dítě je příběh z počatku sedmdesátých let z Norska. Finnovi je 8, vyrůstá sám s matkou na sídlišti a jednoho dne se u nich zjeví jeho nevlastní sestra Linda, který je 6 a všichni si o ní myslí, že je lehce imbecilní, protože oblíbené zvíře její biologické matky byl tuleň. A ten se norsky řekne toluen. A její matka k němu ráda čuchala. Bože, seberte mi někdo tu klávesnici.

Pomalu začne vyplouvat na povrch, že to matka Finna neměla v životě jednoduchý, že otec obou dětí zmizel jak pára nad toluenem a že její vlastní dětství nebylo vůbec harmonický. Linda začne chodit do školy, začne šikana, Finn se začne chovat jako brácha, celý je to o jeho dospívání a vztahu k sestře a matce a matka nechce už být sama a hledá si partnera a má špatný rodiný vztahy a celý je to strašně hořkosladký a trochu smutný a takhle nějak si představuju knížky od Jarchovskýho.

Sice chodim v tejdnu spát před desátou a nosim doma bačkory, ale tohle je na mě přespříliš. 3/10.

29.01.2017

Po dlouhý sobě skvělej doslov, kterej velmi informativně dosvětluje tento román. Šlo by to i bez něj, ale s nim je to lepší. Jako když jde člověk v noci čůrat a rozsvítí si. Jde to i bez světla, ale já se teda většinou netrefuju a pak je to všude. Na zemi, na prkýnku, v pantoflích a na stropě. A to nemluvím o močení s erekcí. To je teprv noční můra.

Modrý květy jsem přečetl skoro na jeden zátah a to díky Lufthanse, která mi můj let do Madridu zpříjemnila o další dvě a půl hodiny. Naštěstí to platí firma a tak bude spíš nasranej ten seňor, kterej mne vyzvedává na letišti. Já se hlavně těším jak zitra na snídani budu dělat Pepu Vojtka a říkat obsluze u palačinek: "nandej mi to seňorito pro favor!"

Inu zpět ke knize - Raymond Queneau je zakladatel Oulipa, což je francouzský surrealistický sdružení, který má rádo matematiku. Podle toho jsou i Modrý květy dost švíklý: hlavní hrdinové jsou dva, majitel hausbotu v současné Francii (60. léta) Cidrolin a Vévoda d´Auge, který cestuje v historii od 12. Století až do 60. let 20. století.

Pokaždé když Cidrolin usne, zdá se mu o vévodovi a tak má čtenář pocit, že jsou to jen obyčejné alkosny. Nakonec ale dojde k setkání a všichni pak lejou pohromadě na hausbotu a chudák čtenář neví, jestli je to jedna a tátáž osoba, jestli je Cidrolin lehce Džambulka, nebo jestli to vlastně není úplně jedno. Je.

Modrý květy bych asi nejlíp popsal tak, že je to film ve kterým by hrál hlavní role Bill Murray. Trochu to připomíná Dona Quijota, ale to bude taky dost možná tím, že jinou knížku o rytíři neznám. V tyhle knize navíc mluví koně.

V doslovu pak nějakej pán vysvětluje skrytý významy, který normálnímu čtenáři uniknou. Například etymologie jména Auge: francouzsky žlab pro prasata a zároveň reálná lokalita, známa svým calvadosem. Hustý. A taky to, že vévoda skáče historií vždy o 150 let, což je víc než o sto let. To je prej nějaký důležitý schéma, kterýmu já teda nerozumím, ale protože 150 je víc než 100 je víc než Sparta Praha, tak to dává smysl.

Za mne 9/10.

29.01.2017