Pebra komentáře u knih
Moudrý malý princ sděluje myšlenky, co se honily Exupérymu hlavou, když s letadlem ztroskotal na poušti. Obdivuhodné.
Možná jsem udělala dobře, když jsem nečetla, ale poslouchala skvělý přednes Honzy Kačera, Lubora Tokoše a Langmajera. Chápu tu Nobelovku. Tady přece nejde vůbec o ryby.
Kdyby to nebyl tak silný námět, autorův vypravěčský styl by mě zpočátku odradil. Anebo spíš rozčiloval - ať už mluví o velké lásce nebo o válečném zvěrstvu, obojí popisuje celkem chladnokrevně. Po přečtení však musím uznat, že se to vlastně k příběhu hodí víc než emotivní výlev. Vyjadřovat se ke kolektivní vině je ošidné... vzpomínám si, jak jsem jako dítě sledovala kluky, kteří pochytali stovky šneků a pak je rozsekali kameny. Neudělala jsem vůbec nic. Seděla jsem na bobku a bulela. Bylo mi pět.
Dvě dějové linky, které tušíte, že se někdy protnou, a když se to stane, je vám divně. Cítíte, že tak by to jednou mohlo být... Planeta bez pitné vody a naši potomci, kteří s tím zoufale bojují. Klimatičtí aktivisté jsou dnes většině k smíchu, jsou otravní, protože chtějí zabránit zpovykancům v hýření. Tahle krátkozrakost lidstva se nemusí vyplatit. Tahle knížka není sci-fi, a to je vlastně to příšerné.
Kdykoli je mi úzko ze současného světa, sáhnu po některé knížce z dětství. Hanýžka a Martínek mě vždycky pobaví. Umím s nimi běhat bosá po kopcích, pást krávy, loudat se do školy či zpívat na kůru. Báječná kniha.
Četla jsem ji opakovaně a už někdy ve dvanácti jsem se rozhodla, že také musím sepsat testament!
Jako malé mi Gabra a Málinka ulehčovaly prázdniny u babičky, kdy se mi ukrutně stýskalo po mámě. Teď - po pětačtyřiceti letech - mi pomohly zase. Zase se mi totiž stýská po mámě...
Rozesmál mě příspěvek o knize a o pohřbu. Chápu tyhle dětské asociace, mám jich fůru. Já Kubu milovala, tedy, spíše Barbuchu.
Smutné, jako bývají všechny romantické tragické lásky na pozadí války. Ale bohužel člověk je predátor a žádné dojetí ho nezastaví.
Kde vlastně jsou takové báječné Anny, kromě bohaté fantazie spisovatelů??? Kéž by se rojily, zvala bych je na návštěvu.
Oh, jak já miluju tyhle knihy z předminulého století! Úcta k tatíčkům, poctivě vydělávajícím na chleba, matinky na nekonečné mateřské a dospívající dcerky stydlivě klopící očka před nápadníky v rukavičkách... Všeobecná zdvořilost. Proč to sakra zmizlo?!
Nádhera. A znovu se mi potvrzuje, že chudé dětství formuje lidi k dobrému.
Nádherný laskavý humor. Kdo tu dobu nezažil, možná nepochopí.
Jo! Bavila mě velmi! Letadla mě sice zajímat nezačala, ale od chvíle, co jsem ji přelouskala v první třídě, miluju sušené hrušky!