Pablo70 komentáře u knih

Kdo by neznal (a neměl rád) dvojfilm Císařův pekař/ Pekařův císař? Odehrává se ve vrcholné éře historického období, které se nazývá manýrismus, bylo to naposledy, co v Praze sídlil císařský dvůr, vládl tam trochu podivínský císař Rudolf II. Podivínský? Alespoň nám se to tak zdá a filmové kulisy jsou jeho zálibami ve sbírkách kuriozit, astrologii, alchymii, pěkně naplněny. A hvězdáři a alchymisté (a ne ledajací) tam opravdu působili!
Preissův foliant vám ukáže, jaká to byla doba, a potvrdí, že Fričův film vychází z reality, byť parodicky zkreslené. Jak vypadaly ve skutečnosti Rudolfovy proslulé sbírky? Proč Arciboldo zpodobnil svého krále jako „vznešeného netvora“ boha Vertumna s obličejem sestaveným z ovoce? Jak souvisela tehdejší věda s šílenstvím a fantastikou? Jaký byl svět a vesmír v antropometrickém pojetí? Proč věřili, že lze přeměnit matérii hornin a vyrobit v křivuli zlato? Proč najdeme na manýristických zahradách (např. Valdštejnská v Praze) tajemné grotty? Jaký byl umělec stvořitel, tvůrce, filozof, mág a vůdce? A kam zmizely rudolfínské sbírky? Pan profesor nám toho servíruje mnoho a pokud vás nezajímají až tak jeho vyčerpávající přehledy, zobejte to, co vás baví! 16. století stojí za to!
A ještě k osobě pana profesora: je mu 95 a nikdy si nezadal s komunistickým režimem, klobouk dolů! Bylo mi potěšením! :-)

5 25.12.2021

Když Babela odvlekli do lágru, kde v roce 1941 zemřel, spálila NKVD jeho archiv. Nepodařilo se však zlikvidovat vše, v Kyjevě se po letech našlo torzo jeho deníku z roku 1920, který si Babel vedl za krvavých bojů na Ukrajině. V tlustém sešitě, do kterého si Babel inkoustovou tužkou zapisoval své zážitky ve službách První jízdní armády, chybí počátečních 54 stran. Deník nebyl určen pro veřejnost a je to syrové čtení. Vypovídá o velké trýzni z nesmiřitelného rozporu mezi ideálem a drastickou realitou revoluce. Když k tomu přidáte četbu povídek Rudé jízdy, všimnete si nutné autocenzury, bez které by byly povídky pro vydavatele v Sovětském svazu nepublikovatelné.
„Žena a socialismus. O ženských První jízdní by se dala napsat tlustá kniha. Eskadrony na zteč, prach, rachot, obnažené šavle, zvířecké nadávky. Jedou vpředu s vyhrnutými sukněmi, zaprášené, prsaté, všechny kurvy, ale soudružky, a kurvy právě jen proto, že soudružky. Slouží vším, čím vládnou, jsou to hrdinky a pohrdat jimi by bylo nesmyslem. Napájejí koně, tahají pro ně seno, opravují zbraně, kradou v kostelích cennosti, stejně jako i v chalupách místních usedlíků.“ (Deník 18.8.1920) Vraždění, nenávist, genocida – to všechno byla bolševická revoluce. Deník vypovídá o hrůzách stejně podrobně jako Rudá jízda, jen s menším necenzurovaným odstupem. Je to dřeň dní, z které kape krev. Sám Babel si po vstupu do Rudé armády změnil jméno, aby nebyl odhalen jeho židovský původ; dal si jméno Ljutov tj- Lítý (pro ty mladší: Lítý; podle Českého etymologického slovníku nemá slovo přesvědčivou etymologii. Spojuje se buď s waleským slovem llid (= hněv), nebo s předpokládaným indoevropským základem leu- s významem „odřezávat, oddělovat“. Předpokládá se zde významový posun „ostrý, příkrý“ – „divoký, zlý“.) Sám však chodil beze zbraně a nebo ji měl nenabitou, aby nemohl nikoho zabít, za což byl nadřízenými kárán. Svoji deziluzi o této revoluci v deníku zaznamenal také: „Všechno je to děsné, a já vyprávím dál své bajky o bolševismu.“
Pokud jste přežili četbu Rudé jízdy, zkomparujte ji s jeho Deníky!

5 13.10.2021

„Nechápu, jak se lidi můžou spokojit jenom s jedním životem. Vzpomínám si...(na) báseň Davida Frosta ´Dvě cesty se dělily ve žlutém háji´, znáš to?
´Dvě cesty se dělily ve žlutém háji
a byl bych tak rád nelenil,
šel oběma a zvěděl, co tají,
tu první jsem sledoval očima,
dal jí sbohem, když zmizela v zeleni…´
Ta báseň se mi hrozně líbila. Vzpomínám, jak jsem si říkal: PROČ? Jak to, že se nemůžeme vydat oběma?“
Zachtělo se vám také alternativního života? Moderní doba vám to částečně umožňuje, ale chce to odvahu, protože nebezpečí číhá všude. Konečně, s touto myšlenkou si pohrávali mnozí: Dr. Jekyll a Mr. Hide (R.L. Stevenson), u nás třeba Jacek Jošt (v Katapultu V. Párala) ad. Dan Chanon to navlékl na počítače a z jeho propletence se vám zatočí hlava. Čtěte pozorně, abyste tu brilantní knihu nemuseli číst 2x. Ostatně: „Můžete být kým chcete“, protože „nejsme snad všichni duše?“

5 22.08.2021

Antologie taoismu byla pro nás v roce 1971 zjevením odlišného vnímáni světa, jak by ne, vždyť jde o texty staré několik set let staré a nás vychovávali Čuk a Gek s Odvážnou školačkou. Avšak v tau jsme nacházeli jisté analogie s právě odeznívajícím hnutím hippies, které jsme po svém v domácím uvolněném socialismu (s lidskou tváří) prožívali. Ty taoistické věty o tom, že slabé přežije silné (trávu vítr jen ohne zatímco strom zlomí! - to bylo po osmašedesátém přímo životodárné), že neusilování je dobré, že prázdno je šancí pro příchod nového (do té doby jsme ho vnímali jen jako zmar)… Taoismu byla bytostně cizí ctižádost vystavět příliš pevnou a závaznou konstrukci filozofických, estetických a náboženských řešení. Jak skvělá šance do nejistých dob! Šance pro slabé, pro jedince uprostřed světa, pro hledače možností, pro tvrdohlavé mlčenlivé samotáře hledající harmonii a klid. Tao je mlčenlivá filozofie mužů z ústraní.
Jak číst knihy starých moudrostí? Když je žák připraven, učitel bývá nablízku, praví východní moudrost. Tak tedy tak. (Jste ready?) A také je nutné počítat s tím, že Číňané vnímají svět jinak: motýl je pro ně létající báseň, zatímco pro Evropana hmyz s dvěma křídly, tykadly atd. Musíme se je naučit číst. Pak najdeme řadu podnětů pro náš život.
„Člověk na cestě životem nakládá se svou myslí/srdcem jako se zrcadlem, jež za ničím také nejde, ničemu nenadbíhá, vše v sobě odráží, nic u sebe nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, aniž se o ně zraňujeme.“ Čuang ´C (asi 300 př.n.l.)
To je o překonávání životních problémů, říká se tomu metoda nezúčastněného pozorovatele.
Zdá se vám dnešní svět katastroficky příšerný? Podívejte se na něj očima Kua Sianga (asi 300 n.l.):
„Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!“
Jak silné jsou vaše předsudky a neměnnost vašeho pohledu na realitu?
A pak je tu i dobrý humor při pohledu na svět i na sebe sama:
„Mistr Chuej slyšel hodně o Mistru Čuangovi a pojal úmysl se s ním seznámit. Když ho konečně uviděl, udiveně zvolal: ‚Myslil jsem, že spatřím fénixe, a zatím tu vidím malou vlaštovku!´ Nato se oba posadili a dlouho se chechtali.“
A nebo:
„Dva mniši pijí čaj, jeden se zamyslí: ,V tom šálku čaje je celý vesmír!´ Druhý nato převrhne šálek a zeptá se: ,Kde je teď ten tvůj vesmír?´ ,Škoda toho čaje,´ řekne první a břicha se jim natřásají smíchem.“
Jaká uvolněnost! Jaká filozofie!
A ještě jedna na nadutost a pomíjivost mocných:
„Jakýsi muž věnoval veškeré své jmění na to, aby se vycvičil v zabíjení draků. Když si za tři léta tuto dovednost osvojil, nenašel příležitost, aby ji využil.“ (Čuang ´C)
10 let cvičím Tao tai chi. Zkuste si přečíst Starého Mistra nebo Chan šana! Změníte svůj úhel pohledu.

5 08.07.2021

Nejdřív pár pikošek o tomto Francouzovi: 1947 – Nobelova cena za literaturu („ve svých dílech lidské problémy a životní podmínky vystihl s neochvějnou láskou k pravdě“), vydal se odvážně do fašistického Německa a intervenoval tam za propuštění zatčeného levicového novináře Georgi Dimitrova obviněného ze zapálení Říšského sněmu (1933), v románu Zemři a živ budeš (1926) se otevřeně přiznal k homosexualitě (ač ženatý) a obhajoval ji, již na konci 19. století hlásal asketismus naruby a žádal, že se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Roku 1936 pak se zájmem o vše nové navštívil Sovětský svaz a vydal pak tuto knihu, která vzbudila velkou nelibost komunistů. Její četba je dodnes návratem ke kořenům chápání nejen bolševismu, ale i „ruské duše“.

„V Sovětském svazu je předem a jednou provždy uznáno za správné, že o všem a o čemkoli může existovat názor jen jeden. Lidé mají ostatně ducha tak uzpůsobeného, že tento konformismus jim připadá lehkým, snadným, že jej nepozorují, takže ani nemyslím, že by v tom bylo pokrytectví. Jsou tohle opravdu ti lidé, kteří dělali revoluci? Ne, to jsou ti, kteří z ní mají užitek. Každé ráno je Pravda informuje o tom, co se sluší vědět, myslit, věřit.“

Jak toho docílit?

„Je-li odstraněna možnost jakéhokoli srovnávání – leda s minulostí tuze málo lítosti hodnou – spokojíš se rád s tím, co ti nabízejí. Důležité je lidi přesvědčit, že jsou tak šťastni, jak – v očekávání lepší budoucnosti – být mohou, přesvědčit lidi, že všude jinde jsou lidé míně šťastni než oni. Může se dojít až k tomu, že se pečlivě brání veškerému styku se zahraničím… Jejich štěstí je uděláno z naděje, důvěry a nevědomosti.“

Důsledky?

„...nefunguje filantropie, ba ani prosté milosrdenství. To si vzal na starost stát. Vzal si na starost všechno a člověk, rozumí se, nemá už potřebí pomáhat. Odtud jistá suchost ve styku přes všechno kamarádství. A pak tu ovšem nejde o styk mezi rovnými, ale v poměru k tzv. nižším, komplex superiority působí naplno.“

Pokud nechápete, přečtěte si Buninova Antonovská jablka (1900), kde je služebnost těchto „nižších“ lidí dobře vypsána a poslechněte si projevy Putina, komplex superiority je zcela jasný. Návrat ze Sovětského svazu je stejného rodu jako Orwellův 1984. S jednou výjimkou: není to utopie. Ostatně, otázku "Rusko a demokratická civilizace" si před 1. světovou položil profesor Masaryk a po něm až roku 1981 Ronald Reagan a my prožíváme snahu o kontrolu prostoru mezi Ruskem a Německem dodnes...

5 11.06.2021

Tournierovy Meteory jsou plné představ a mystických obrazů („Průvod se rozplynul v nádherném východu slunce a po nebi pak celý den pluly rozličné cáry mraků, fantastická malá stáda, formy, náznaky, řada hypotéz a snů, jež neměly zítřek.“), jeho intuice sahá do hloubky („Čaromoc tohohle domu se dá totiž usměrnit aritmeticky. Vepsal se do něj každý den, každá hodina z těch 40 let, po něž vznikal… všechno je tady čitelné jako letokruhy na kmeni poraženého stromu. Jean byl v tomhle domě uprostřed té obrovské sbírky kamenů, skulptur, kreseb, mušlí, drahokamů, dřeva, slonoviny, rytin, květin, ptáků, nesrozumitelných knih, ztracený – každá věc mu říkala, že existoval určitý den, určitá hodina, kdy se tu octla, kdy byla přijata...“), dokáže tak jít k jádru lidských povah a osudů („Zřídkakdy bylo sice rozumět, co si pro sebe neustále mumlá – protože k nikomu se přitom nikdy neobracela -, ale pokud jsem z toho kdy něco zachytila, nesmyslné mi to nepřipadalo, naopak. Mám pocit, že to bylo významné, důsažné až příliš. Stejně jako její klikyháky, prý si tak čmárala odjakživa ač byla analfabetka… Slyšels někdy žvatlat dítě v kolébce? Napodobuje řeč dospělých, kterou slyší kolem sebe. Možná si myslí, že mluví jako oni. Méline napodobuje psaní a psát přitom neumí….“). Jeho kniha je v těchto ohledech velmi silná, např. líčení souzvuku mezi dvojčaty je tu naprosto ohromující. Pokud vám nebude vadit poněkud bizarní děj, určitě si v románu počtete a budete se střídavě vnořovat pod jeho hladinu a zase zní vyplouvat podle toho, kde se děj dostane mimo vaši životní zkušenost. Ale okouzlení slovem zůstane.

5 07.05.2021

Mladí čtenáři se tu perou s Hrabalovými texty z padesátek (jde o pramenné vydání s původním českým pravopisem, čili tak, jak to opravdu napsal), je to, jako když si pustíte starého Raye Charlese a buď snesete kvalitu a styl nahrávky, nebo ne. Ale literatura je už taková. Když upravíte pravopis do moderna, může to být to „pravé“ wau!, i když přestavěný hrad, už nikdy nebude tím starobylým panským sídlem… Hrabalovi bylo v roce 1950 už přes 35, přestěhoval se do Prahy a makal na Poldině u vysokých pecí (přihlásil se na nábor administrativních pracovníků do výroby), měl za sebou i elévské roky u protektorátní dráhy (později je zúročil v Ostře sledovaných vlacích – ten záškolák na výpravčího byl on sám), ale byl od roku 1946 i JUDr (po válce šlo všechno ráz/naráz a za rok jste mohli stát na promoci)! Experimentoval s poezií i prózou a všechny texty v této knize jsou „křtěné dobou“, v které žil. Radoval se ze života, byl na vrcholu tělesných sil, ovšem také silně vnímal omezení, které mu doba připravila: své prózy a básně z těch let mohl vydat až mnohem, mnohem později a v letech, kdy po úrazu pracoval ve Sběrných surovinách, zažil sešup „závadných“ knih do stoupy (Něžný barbar)... Když jsme konečně v polovině šedesátek mohli číst jeho první knihy, dýchly na nás atmosférou, kterou jsme znali z vyprávění našich rodičů a prarodičů, nostalgií zmizelého nebo mizícího světa (také v městě, kde jsem žil, se bouraly čtvrti starých domků s térovými střechami kvůli novým socialistickým panelákům a naši rodiče bláhově vyhazovali staré krámy - později ceněné starožitnosti - po babičce na smetiště a kupovali si nové dreky z plastických hmot). A řekněme si to upřímně: co dnes řeknou mladým surrealistické texty a dada? Možná ještě poetismus? Vždyť i pro naši generaci vychovanou v socialismu byly vzdálené…
Dovedete nasát tu atmosféru? Brutálně živou, měnící se a likvidující vše staré ve jménu…!
V knize je jeden sonet posměšně nazvaný ZDRAVÍ A KRÁSE VSTŘÍC KOSMETIKOU ELIDA. Čtěte pozorně. Jak být statečný? Jaká je doba? A co může básník? Snad potom lépe pochopíte… tu brutálně krásnou Hrabalovu poezii.

Buďme pak potom stateční a plni snění,
když ze všech míst sem táhne smrt a chlad,
jak mozek sám, který, jsa zcela rozštěpený,
na všechny strany stříká protiklad,

že není, kde se zachytiti a není více hvězdným
a lásky není, ani luny brunátné za stmívání
a ani hovor milostný a skřípot písku cest.
Jen jídlo, šaty, soulož, práce. A zívání,

co dělati než nadejde čas jíti spát,
jen prchlý pohled v zrcadle, tak jako vrah,
když na mrtvolu v prostěradle pohlédne.

A básník, který dostal úkol život hlídat
a v lásce bdít, směje se idiotsky u vrat
a chlastá z lahve. Je půlnoc nebo poledne?

Ještě dovětek: Bambino di Praga a Krásná Poldi měly vyjít v roce 1970 v sborníku raných prací páně Hrabala "Poupata". Vydání ovšem šlo do stoupy. K tomu se váže vzpomínka z biografických Proluk: "...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se z ničeho nic naklonil a řekl... Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Ne-é, řekl můj muž, jedu na návštěvu... Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci a řekl... Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám... V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat..."

5 29.04.2021

„Všecko je jen komedie, nic než komedie.“ dí Marlowe na konci Čekání na Lennoxe. Vyšlo v roce 1953 a kdo by si pomyslel, že jeho bystré postřehy o tehdejší společnosti budou za necelých 70 let platit o naší republice? Poznáváte to tu? Ten detektiv je hotový Komenský:

Noviny vlastní a vydávají pracháči. Pracháči jsou všichni v jednom klubu. To se ví, že je mezi nima konkurence, tvrdá, nevybíravá… pokud to nepoškozuje prestiž a privilegované postavení majitele. Jak se zjistí, že jo, všecko musí pod pokličku.

Proniknout do blízkosti (miliardáře) bylo těžší než dostat se k dalajlámovi. Muži se sto milióny dolarů žijí zvláštním životem, obklopeni služebnictvem, osobními strážemi, tajemníky, právníky a poslušnými administrátory. … Všechno, co se o nich dočítáte … bylo zpracováno štábem informátorů, kteří pobírají velké peníze za to, aby vytvářeli a udržovali v představách veřejnosti použitelnou osobnost, cosi prostého, čistého a pestrého jako sterilizovaná jehla. Pravdivá být nemusí. Musí se pouze shodovat se známými fakty, a známá fakta si můžete spočítat na prstech.

Peníze se chovají prapodivně. Jakmile se vyskytnou ve větších kvantech, jako by najednou měly vlastní život, dokonce i vlastní morálku. Zvládnout sílu peněz je pak neobyčejně těžké. Člověk je odedávna úplatný živočich. … Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky. Nemůžete požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těch hodnot. Masová výroba je nevytváří. Nikdo je taky nechce – nejsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod, vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo.

...copak se dá sto miliónů dolarů vytřískat poctivě? Možná si takovej hlavoun myslí, že má čistý ruce, ale kdovíkolik občánků ta jeho organizace přimáčkla ke zdi, kolika obchodníčkům podrazila nohy, takže svý hezký krámy museli prodat za pár šupů, kolik slušných lidí přišlo o místa… a velký advokáti dostanou palmáre za to, že shoděj prosazení nějakýho zákona, kterej si veřejnost vyžaduje, ale kterej se nehodí pracháčům, protože jim nabourává zisky...

5 12.04.2021

No, tak jo: drsný svět vyžaduje drsné povídky!
Natálie mi připomněla Špronglův a Vítkův dokument o HIV pozitivních v Oděse z roku 2008. Možná jste ho taky viděli, tenkrát byla Oděsa hodně promořená a filmaři se odvážili do ubohých bytů (často brlohů, o jakých Faber píše). Promítalo se to na akci „Chceme ještě žít“, kterou organizoval fotograf Jan Šibík. A export ruských nevěst stále pokračuje…
Ne, že bych měl s Faberem problém, ale četl jsem jeho povídky po přelouskání Bradburyho Marťanské kroniky. Svět se asi za ty roky hodně změnil, nebo spíš náš pohled na něj? Ta beznaděj z Faberových povídek čouhá jako sláma z bot! No future? Tak přidávám jako protiklad k jeho nevěře se spermatickými skvrnami jednu starou židovskou (každý to máme jinak):
Při pátečních večerních bohoslužbách přijde Móric ke svému příteli Roubíčkovi a říká:
„Potřebuji od tebe jednu laskavost. Spím s manželkou našeho rabína Můžeš ho po bohoslužbách nějak pozdržet v synagoze?“
Roubíčkovi se tento jeho nápad sice moc nelíbí, ale protože jsou s Móricem celoživotní přátelé, neochotně souhlasí. Po bohoslužbách zapřede s rabínem rozhovor a klade mu nejrůznější hloupé otázky, jen aby ho zdržel. Po nějaké době to začne moudrému rabínovi být podezřelé a zeptá se:
„Roubíček, o co vám vlastně jde?“
Roubíček, plný pocitů viny a lítosti, přiznává rabínovi:
„Je mi líto, rabbi. Můj přítel právě teď spí s vaší ženou, a tak mě požádal, abych vás chvíli zdržel.“
Rabín se usměje, položí bratrsky ruku na Roubíčkovo rameno a řekne:
„Roubíček, raději si pospíšej domů. Moje žena zemřela před dvěma lety.“

5 09.04.2021

Čím by byl Saint-Exupéry bez letadla? Možná „jen“ spisovatelem. Ovšem když vylíčil v knize Noční let svůj boj s cyklónem v Patagonii, napsal mu básník Léon-Paul Fargue: „Necháváte nám padat hvězdy do polévky.“ Tak sugestivní jsou zde popisy bouře, kterou letec musí zdolat. A už to ví, když odhadne své šance: „Jsem ztracen!“ Ovšemže bojuje. Zoufalý a odhodlaný.
I šéf leteckého provozu bojoval, ač vzdálený a na zemi – minutu co minutu, jak docházely telegramy, mu připadalo, že cosi rve z rukou osudu, že omezuje podíl neznáma a že vyvádí své posádky z hlubin noci...
Jeho vlastní bolest ho naučila mnohému: „Otvírá to jistá okna.“
Máte to také tak?
A další část poznání: Cítil se osamělý jako dnes večer, ale velmi brzy odhalil bohatství takové samoty.
Je pro vás samota obohacením?
Zkušenosti: Deset let zkušeností a práce… Ten člověk tu někde pracuje, aby život pokračoval… „Ten člověk netuší svou velikost.“
A zatím… kdesi zápasila poštovní letadla. Noční let se vlekl jako nemoc: bylo nutno bdít. Bylo nutno stát při těch lidech…
Dokážete podpořit své bližní?
Exupéry byl několik let i ředitelem malého letiště. A jeho Noční let by mohl být i příručkou pro naše managery a vládce:
„Jsem spravedlivý nebo nespravedlivý? Nevím. Budu-li trestat, ubude poruch. Odpovědný není člověk, odpovědnost je jako nějaká temná síla, s níž se vyrovnáváme, jen když postihujeme všechny bez rozdílu. Kdybych byl úzkostlivě spravedlivý, byl by každý noční let vyhlídkou na smrt.“
A v dnešní době nesmírně aktuální:
„Když si člověk chce získat oblibu, stačí trochu politovat. Já nikdy nikoho nelituji, anebo to skrývám. A přece bych se rád obklopil přátelstvím a lidským pochopením… Ale já sloužím událostem. A musím zocelit lidi, aby jim sloužili taky… Když si povolím, když nechám události běžet jejich cestou, začnou se záhadně rojit poruchy...“
Někteří čtenáři neodpoví na mé otázky, protože k nim ještě nedospěli. Exupéry je prožil. Na palubě letadla také zemřel. Hledejte odpovědi na otázku, co je život, v jeho knihách!

5 03.04.2021

V této detektivce vidíme sílící podhoubí fašismu, SA-many soupeřící s bolševiky a dalšími odnožemi ruské emigrace, zločineckým podsvětím - ta doba těžké krize po porážce Německa v 1.světové byla opravdu divoká. Opravdu dobrý příběh, jen závěr mě poněkud zklamal. Na druhou stranu mi kniha pomohla k pochopení některých částí televizního zpracování knihy. A ještě něco: autor dokázal zachytit jemné předivo skutečných dějin Evropy.

5 20.12.2020

Skoro vše tu bylo o knize napsáno, ale přeci mi to nedá nevytáhnout z ní jeden nadčasový šleh:
"...srovnávala tehdejší šovinismy s dnešními a došla k názoru, že tenkrát to bylo vydání pro mládež ve srovnání s dneškem. Nemyslím, že měla pravdu. Ono je to na světě podivné: z lidského hloupého počínání nejdříve vyvane krutost. Na tu lidé zapomínají z přirozené živočišné touhy nemyslit stále na ošklivost. Když krutost vyvane, zbude jen směšné a hloupé a mladým se pak zdá, že proti krutému dnešku to nic nebylo. Šovinismus bylo zlé idiotství a je dál."
Dobrá připomínka uprostřed léta!
Každý prožíváme ten "svůj" šovinismus, který právě panuje a ono zapomínání je bezpečná ochrana před návštěvou blázince.

5 21.10.2020

Ve scifinách bývají utopické prvky. Podoba utopie je pak dána dobou a společností, v které autor žil. Asimov psal první díly Nadace v 50.letech a Mlhovina vyšla roku 1957 v dobách tvrdého komunismu. Slyšel jsem ji také v rozhlase a pak si ji přečetl na studiích. Na str. 256 jsem si zatrhl: "...podívejme se na čin Muena Mase a Rena Boze z hlediska štěstí lidstva. Dříve lidé často nedovedli zvážit reálnou hodnotu svých skutků a konfrontovat ji se stinnou stránkou, kterou má bezesporu každý čin, každé opatření. Od toho jsme se už dávno oprostili a dokážeme mluvit jen o skutečném významu činů."
Pochopit skutečný význam našich činů - to by byla opravdu jedna z nejpokrokovějších věcí v dějinách lidstva. Stále na ni čekáme, že?

5 21.10.2020

Důvěrný vzkaz básníkovi

Raymonde Carvere
Koupil jsem si tě
V pondělí 24/07/06
Na svou kreditku v Luxoru
Evi promovala
A já šel na vlak od Dvou koček
Kde seděla s kantory
Tak spokojený dítě
Už nikdy nezplodím
A zdálo se mi
Že tě budu rád číst
Doma pod Mléčnou dráhou
Hned vedle Nirvány
Však to znáš...
(Drž mi místo!)

- básně Rolanda a Tess čtu už 14 let a je to s nimi tak, jak píše Tess: Básně jsou s námi jako sousedé a příbuzní: považujeme je za samozřejmost a ani si nevšimneme, když přijdou a když odcházejí - tak moc jsme si na ně zvykli...
Mám je celou tu dobu na nočním stolku.

5 26.08.2020

Korejský básník plný skvělé imaginace!

Vhodil jsem Prut do modrého moře a ulovil želvu,
nebe a zemi, slunce a měsíc jsem schoval před světem.
Řídil jsem labuť, jež letí z nebe ven nad mraky
a velké hrdiny jsem lehce sevřel do dlaně.
Došel jsem na konec Buddhova světa všemi zrnky prachu
a spolknul jsem deset tisíc rozhněvaných velryb.
Pak jsem se vrátil a uviděl, jak malý je lidský svět,
až mne to rozesmálo: malinký v širém světě.

Už tenkrát, před šesti stoletími? Náš svět je také plný rozhněvaných velryb. Je stále tak malý a příliš mnoho hrdinů je možno lehce sevřít v dlani.

Až jednou zestárnu, pro co budu žít?
Má mysl bude svobodná jak otevřený prázdný dům.

Vydejte se s Kimem do korejských hor a pokud jste čichli alespoň trochu k dharmě, budete ještě víc rozumět. Chodíval jsem meditovat do školy Kwan-um a korejské mantry byly nekonečné, někteří je přesto uměli zpaměti...
Ostatně, i noví korejští básníci stojí za přečtení: Ko Un (To je, Květy okamžiku) je ověnčen literárními cenami.

Kwan seum bosal! Zpívejte! :-)
https://www.youtube.com/watch?v=vaciUbilNxM

5 11.06.2020

V současné době běží v tv seriál o Kafkovi a sledujeme, jak jeho přítel Max Brod převáží na poslední chvíli přes české hranice v kufru jeho rukopisy, které mu Kafka nařídil spálit. Když před lety v Izraeli otevřeli tento kufr, našel se mj. i rukopis brožury, o které se Wagenbach nezmiňuje, Nechci být Židem, chci jíti s lidem. Takový pokus o proletářského Kafku. Wagenbach píše, kterak Kafka navštěvoval i dělnické a anarchistické sedánky. Samozřejmě, Wagenbach psal tuto knihu před otevřením tohoto kufru a tak o ní nevěděl… Přesto je jeho útlá knížka dobrým pomocníkem v porozumění Kafkovi, řekl bych, že je to Kafka svými vlastními slovy, je dobře vyzdrojovaná s velkou dávkou citací Kafkových dopisů a deníků. Je poněkud obtížné Kafkovi porozumět, realizoval se pouze v literatuře a Wagenbach, jako Němec, pojednává i o chudobě a zvláštnostech pražské němčiny. To mnohé napoví, když čteme Kafku přeloženého. Ostatně Kafka v jednom dopise Jesenské podotýká, „Nikdy jsem nežil mezi německým lidem“.
Zde se dozvíte základy Kafkova života, na kterých můžete budovat k němu svůj vztah. Jen jestli to dokážete. Ta doba už je tak vzdálená a XIX. století je hrozně zapeklité… taková Kafkárna.

4 11.06.2024

Paolo Cognetti miluje hory, o tom není pochyb. A kniha „promluví“ především k těm, kteří jsou na tom podobně. Ve dvou letech jsem už stál na Snežce, a tak vím, o čem je řeč. Ovšem takové hory, jako v Itálii, tu bohužel nemáme, a do Krkonoš se nevracím, jsou příliš zasažené masovým turismem. Poslední ranou mi byla vyasfaltovaná moje oblíbená hřebenovka a mrtvé lesy vůkol. I když se hory brání: před pár lety se ze zledovatělé hory sklouzl 30/4 můj kámoš, který tam z Prahy vyrazil v lakýrkách – no bodejť ne, Václavák byl už dávno otátý…
Ale zpět ke knize. Velmi sympatická je Cognettiho metoda osekávání textu do mrtě, namísto planého žvanění. Kéž by to tak umělo víc autorů! Zažijete luštění rodinných tajemství, rozdíl mezi městským a vesnickým chlapcem a snahu pomoci potřebným. A přátelství. To vše bez přikrášlení. Řečí hor.

4 15.04.2024

Zvláště v dnešní době války Izraelců s Hamásem je to velmi podnětné čtení. Knihu provází velmi zasvěcený úvod in medias res. Války křesťanů s muslimy trvají již přes tisíc let. A jak píše autor, zatímco v křesťanských zemích vznikají mešity, v zemích muslimských zanikají kostely.
Byla to však hrabivost křesťanského krále, která zničila řád templářů. Smutné. Co si však na nich nahrabal, toho si moc neužil. Války těchto dvou náboženství však zdaleka neskončily...
Jak píše autor- Evropské dějiny se zbavily pout křesťanských ideálů a vyřítily se vstříc moderní době. To, zda na miskách vah lidského utrpení převažuje středověk s křížovými výpravami, či dnešní doba národních států, masakrů, zákopů, gulagů a koncentráků, musíte posoudit každý sám.-
Lidská rasa je nepoučitelná a dějiny rasové i náboženské nesnášenlivosti prastaré.
Doporučuji vaší pozornosti.

4 23.01.2024

Ghost in machine po Čapkovsku. Jeho lidovost a srozumitelnost všem. Psal v pouhých 32 letech. 1. světová byla ještě na dohled. Čerpal člověčinu z rodného kraje. Zmiňuje textiláky z Trutnovska a Úpice, hrobky některých z nich ještě můžeme najít na místních hřbitovech. Mnozí museli prchnout před Hitlerem. Ale o fašismu ještě tehdy Čapek nic nevěděl. Příliš brzy. Ale opravdu existovali, žili zde. Jejich židovský majetek nejprve zchramstli Němci, po válce znárodnili komunisti. V knize statuje i Hradec Králové, kam chodil Čapek na gympl.
Myslím, že toho o knize bylo řečeno dost. Ale není to velká kniha od velkého autora. Jen malá, jaksi nahozená na papír, což autor předjímá už v předmluvě. I tak k nám dodnes aktuálně promlouvá. Máme ho rádi.

4 15.12.2023

Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.
I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru.
V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.

4 03.11.2023