Osice komentáře u knih

Tento skvost mezi dětskými knížkami jsem poprvé četla, resp. vyslechla až v dospělosti. Manžel nám (mně a miminku v bříšku) ho předčítal před spaním. A teď o knihu projevila zájem sama Barunka (téměř 4 roky). Vlastníme vyřazenou z knihovny, tak bylo jen otázkou času, kdy jí padne do oka:-)

Čtení jsme si užívaly obě. Zatímco dcera bedlivě sledovala zážitky hlavních protagonistů, mě nejvíc bavily dialogy. Mnohdy jsem se tak smála, že jsem nebyla schopná předčítat. K srdci mi přirostla všechna zvířátka. Moudře se tvářící Sova (píšící se SOAV), věčně zarmoucený a litující se Íjáček, verše skládající Medvídek Pú, bojácné, přesto správňácké Prasátko, neposedný Klokánek a starostlivá Klokanice, skákající a chvástající se Tygr a plány spřádající Králíček. Kryštůfkovi Robinovi jsem na chuť přicházela nejdéle. Dříve mi přišel v příbězích jaksi nadbytečný. Ani postava vypravěče mi nebyla úplně jasná. Až když jsem narazila na knihu v originálním znění, tak jsem pochopila, kdo komu (otec synovi) příběhy vypráví. Od té doby jsem si Kryštůfka Robina a jeho dětský svět užívala mnohem víc. K pochopení mi napomohly i kouzelné původní ilustrace od E. H. Sheparda. K českému vydání, které jsem četla, mám 2 výtky. 1) Absence autorovi předmluvy. Český čtenář je ochuzen o to, jak získal Pú jméno a hlavně nemá možnost pocítit vřelý vztah otce ke svému synovi, který z přemluvy sálá. To může vést ke ztížené orientaci v samotných příbězích. 2) Vynechání zásadní ilustrace, na které schází Kryštůfek Robin ze schodů a táhne za sebou plyšového medvídka, ten naráží hlavou na schody a ozývá se známé bum, bum, bum.
Dceři jsem při čtení ukazovala původní ilustrace a musela vysvětlit, že tatínek vypráví Kryštůfkovi Robinovi příběhy. A že v těch příbězích vystupuje on sám (dcera má také ráda, když jí vyprávím příběhy, ve kterých vystupuje ona) a že v nich jsou i jeho plyšové hračky (zase stačilo poukázat na to, že i ona chce, abych do příběhů zapojovala různé hračky). Nemyslím si, že to děti samy dokáží rozklíčovat.

A. A. Milne úžasně vykreslil jednotlivé postavičky. A udělal to převážně prostřednictvím dialogů! Klobouk dolů. A ty Púovo písničky a básničky jsou překrásné. Písničku o čokoládě slyšeli určitě i naši sousedé:-) Tady je:

Láda, láda, čokoláda,
a tu každá bába ráda,
i když se jí třese brada,
láda, láda, čokoláda.

Láda, láda, čokoláda,
tou vždy uctíš kamaráda,
té si moje srdce žádá,
láda, láda, čokoláda.

Láda, láda, čokoláda,
lepší je než marmeláda.
Láda, láda, čokoláda,
tramtaráda, tramtaráda.

Pro zajímavost tady je originální verze:-):
Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
A fly can't bird, but a bird can fly.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
Why does a chicken? I don't know why.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
A fish can't whistle and neither can I.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Během posledního týdne jsem byla Klokanicí, Sovou i Tygrem, dcera si oblíbila Klokánka (má s ním hodně společného:-)). Vyzkoušeli jsem si „medvědí klacíky“ a i dokonce náš nejmenší (1,5 roku) chtěl, abych mu při kojení četla Púa a vždycky volal Barču, že se bude číst. Akorát se mu nelíbilo, když jsem zpívala Púovo písničky:-) A mně nezbývá než všem popřát:
MNOMO HOHO ŠETĚ ZETÍ.

60 17.04.2020

Když mi u nás v knihovně padl zrak na tuto vystavenou knihu a uviděla jsem jméno Patricka Modiana, bylo rozhodnuto:-) Přitahují mne knihy laureátů Nobelovy ceny za literaturu, proto jsem byla nesmírně zvědavá, jak bude vypadat dětská kniha, kterou napsat takto oceněný autor. A tady je můj „verdikt“:-)

Jako dospělého čtenáře mě knížka bavila. Dospělá žena se vrací ve vzpomínkách do svého dětství, jehož část prožila ve Francii jenom se svým otcem, obchodníkem. Katka má velmi mlhavé představy o tom, co její tatínek dělá. Ta neurčitost ve mně probouzela zájem. Stejně tajemně na mě působil vztah Katčiných rodičů. Ovšem i po dočtení si připadám, že vlastně stále nevím jistě. Stejně tak není přesně řečeno, v jaké době se ocitáme. Můžeme zkusit dopočítat. Mně to vychází někam do 50. let. Při čtení se mi hlavou vířily otázky, ale na většinu jsem nedostala odpověď. I když má potřeba vědět zůstala neukojená, tak si říkám, že tak to s dětskými vzpomínkami bývá. Velmi příjemně na mě působil Katčin otec. Cítila jsem, jak moc ji miluje.

Kniha by měla být určena čtenářům od 9 let. Osobně si nejsem jistá, že tato kniha děti zaujme, ale nějak nedokážu vypíchnout proč. Je to spíš můj pocit. Nejspíš je to tou zamlžeností, hodně vzdálenou dobou a tím, že příběh o malé Katce je téměř oproštěn o dětské zážitky s jinými dětmi, sledujeme ji převážně ve společnosti otce a pana Kapouna. Moc by mě zajímal názor nějakého dítěte:-)

59 24.02.2023

„Když potřebuje pižďuch vědět, co má dělat, vezme telefon a zavolá vyššího pižďucha, a ten mu to řekne. Když pižďuch potřebuje, aby někdo udělal to, co mu vyšší pižďuch řekl, že má udělat, vezme telefon a zavolá nižšího pižďucha a řekne mu, že to má udělat.“ (ukázka z kapitoly Telefon)

Mé první čtenářské setkání s V. Havlem. A podobně jako u Tolstého, jsem se k Havlovi dostala paradoxně přes dětskou knihu. Pižďuchy jsem objevila úplnou náhodou. Měla jsem besedu s dětmi ze speciální školy a na závěr si mohly vytahat knihy podle svého uvážení. Já je pak musela všechny zařadit:-) Mezi knihami k zařazení byla i jedna cizojazyčná a tehdy mě uhodilo do očí jméno našeho prezidenta a podivný název The Pizh´duks. Samozřejmě jsem se do ní hned začetla a celou dobu jsem dumala nad tím, co Pizh´duk znamená. Až po chvíli jsem si všimla, že je kniha dvojjazyčná:-)

Chytře absurdní, milé, vtipné a se silným poselstvím, které při troše snahy objevíte. Nejsem si úplně jistá, zda si knihu užije dítě. Spíš ne. Ale já jsem si ji užila hodně:-) Když jsem četla příběh Zálesák (The outdoorsman), tak jsem si vzpomněla na náš poslední výlet s dětmi na kopec Špičák a na tu plechovku od piva, kterou někdo mrsknul do křoví. … Kniha obsahuje ten nejkrásnější doslov, který jsem kdy četla. Jsem úplně dojatá. Napsal ho Ivan Klíma. … Je mi jasné, že kniha nebude pro většinu lidí přitažlivá nebo ji označí za nesmysl, přesto za mě vřelé doporučení:-)

PS. Přiznávám, že o panu Jiřím Sopkovi jsem nikdy neslyšela. Jeho ilustrace se ke knize vážně hodí.

59 02.06.2022

Na knížku jsem narazila náhodou, když jsem vybírala zvířecí knížky na jednu aktivitu pro MŠ. Doma jsem pak o ní vyprávěla dětem a ony o tučňáka Pipa projevily zájem:-) Pip je daleko od domova a potřebuje pomoct. Stačí ho objevit na obrázku a může pokračovat ve své cestě. Pip svou cestu s pomocí Barunky a hlavně Arnošta absolvoval už asi 20x možná víckrát:-) Závěr je vtipně originální. Nechci prozrazovat pointu, jenom řeknu, že my jsme se na to stejně snažili přijít. Já, Barunka i manžel jsme si zkusili určit a odůvodnit náš výběr.

Pip je takový zvířecí Valdík:-D

59 15.02.2022

Detektivka jak má být:-) Myslela jsem si, že vím, ale ukázalo se, že jsem se nechala pěkně vodit za nos a pachatele neodhalila. Příběh mě natolik vtáhl, že jsem četla až do půl čtvrté do rána. A to už se mi leta nestalo. Naposledy to bylo, myslím, s knihou Gerald´s Game od S. Kinga:-)

Odložená spravedlnost se skládá ze 2 částí, které na první pohled vypadají samostatně, ale jsou provázané a dílky do sebe postupně zapadnou a poskytnou vám jasný náhled na celou situaci a jednotlivé postavičky. Anotace zde na DK je trochu zavádějící, protože bere v potaz pouze úvodní část, při níž je souzen Josef Sklenář za údajné zabití mladé dívenky. … Jeden jediný den soudního přelíčení, během kterého jsem nakoukla do myšlenek rovnou 7, resp. 8 osob, stačil k tomu, abych je mohla poznat pěkně zblízka. Teď jsem chtěla napsat, čí myšlenkové pochody mě bavily nejvíc. Jenže se nedokážu rozhodnout:-) Samozřejmě mi učaroval kafkomil Drahomír Schnirch, ale stejně tak mě fascinoval Ivan Slepička s jeho hráčkou vášní, taktéž podezřelý Josef Sklenář přítomně nepřítomný v jednací síni a mohla bych pokračovat dál:-) Při čtení jsem si říkala, že každý z nás sám sebe nějak vnímá a že se ta naše představa asi hoooodně liší od toho, jak nás vidí ostatní lidé. … 2. část je vystavěna úplně jinak a na scénu přichází další zajímavé postavy. Fandila jsem hlavně Puťákovi:-)

K této knize jsem se dostala dost netradičně. Měla jsem tu čest seznámit se s rukopisem Italský styl, který má být volným pokračování Odložené spravedlnosti. Italský styl byl pro mě 1. dílem pro dospělé od Petra Čepka. Nebudu vám z děje nic prozrazovat, pouze řeknu, že jsem si jeho čtení nad očekávání užívala a jsem fakt zvědavá, jak bude vypadat ve finální podobě. Původně jsem si chtěla Odloženou spravedlnost přečíst před Italským stylem, abych byla v obraze, ale nebyla v naší knihovně dostupná. Shodou okolností jsem to byla já, komu čtenářka knihu vracela. Když jsem zjistila, kdo v knize vystupuje, tak jsem si ji prostě půjčit musela:-) Při čtení jsem se cítila, jako bych se potkala se starými známými. Akorát jsem se nedozvěděla, jak se postavy posunuly:-) Zato jsem se toho dozvěděla spoustu z jejich minulosti. Teď ještě musím počkat, až se vrátí Sametové iluze, abych věděla, jak to všechno začalo:-)

59 15.12.2021

Tak já se teda přiznávám. Tuhle knihu jsem si vyhledala hned, jak o ní napsal komentář trudoš. Romány pro ženy moc nečtu, ale když nadchnou chlapa, tak jsem ochotná jim dát šanci:-) Taky se ke knihám z této kategorie moc nepřiznávám a komentuju je výjimečně:-) Smlouva na lásku, resp. anglický originál Trophy Wife mě fakt bavil. Je tam sice hodně erotiky, ale proč ne. Voyerismus byl příjemným zpestřením:-) Hodně se mi líbilo, že se v knize objevovaly momenty, kdy jsem vůbec nevěděla, co se bude dít dál. Příběh není přímočarý, a i když je „jasné“, jak to nakonec skončí, tak jsem stejně párkrát cítila pochybnosti a nebyla si jistá, o co vlastně jde. To je právě ta přidaná hodnota, kterou si mě autorka získala. A je to vlastně i důvod, proč jsem se nakonec rozhodla knihu „okomentovat“, protože bych na tuto autorku nerada zapomněla:-)

59 04.07.2021

„Vzdělání je strašně důležitá věc, nemyslíte?“ „Nemyslím. Myslím, že naše posedlost vzděláním je sebevražedná.“
„Prosím?“
„Každá generace se vzdělává, aby vydělávala dost peněz na vzdělání další generace, ale aby své vzdělání skutečně uplatnila, o to se nestará. Vy se honíte, aby vaše děti měly vzdělání a mohly se honit kvůli vzdělání svých dětí, a tak pořád dokola. Jaký to má smysl?“
„Stejně tak byste se mohla ptát, proč lidé vstupují do manželství a zakládají rodinu.“
„Přesně.“ zvolala paní Zappová. „Přesně tak se ptám!“

Díky knize Sedmá funkce jazyka mě mé pomyslné čtenářské kroky zavedly do americké Eufority a britské Papridge, dvou fiktivních městeček, mezi jejichž univerzitami už dlouho probíhá výměna učitelů. A tak jsem konečně měla tu čest poznat osobitého Morrise Zappa, pro kterého je výměnný pobyt tou nejlepší variantou z nejhorších možných. Druhým zúčastněným v akci škatulata hejbejte se je na první pohled nevýrazný Phillip Swallow, věrný manžel a starostlivý otec, jehož kariérní vyhlídky jsou velmi mizerné. Píše se rok 1969: studenti se hlásí o nejrůznější práva, hnutí hippies má spoustu příznivců, zkrátka bouřlivé období, jehož živočišnost dožene i naši profesorskou dvojici.

„Nic ve zlém, Phile,“ zašeptal Sy Gootblatt. „Ale myslím, že máš erekci, a při čestné stráži to nevypadá dobře.“

„Že by na něho [Morrise Zappa] lezla ta chorobná anglická lidumilnost? Musí si na sebe dát pozor."

Kromě příběhu samotného mne oslovil také originální přístup k jednotlivým kapitolám. Nejvíc mě bavila (co do formy) ta s dopisy a pak závěrečný scénář. Všechno do sebe krásně zapadá a čtenáři se střídavě dívají na oba protagonisty výměny. Oba profesory i jejich manželky jsem si hodně oblíbila. Jejich životní eskapády mi zpříjemňovaly pár posledních dní. A i když by ze mne profesor Zapp neměl radost, tak říkám, že se mi kniha LÍBILA:-) Fakt povedené. Autor D. Lodge je pro mne velkým objevem. Už čtu pokračování (Svět je malý) a užívám si ho snad ještě víc.

„Mám noční práci na Jižním nábřeží.“
„V nějakém lokále, kde dívky tancují nahoře bez?“
„Ne, v obchodě s deskami. Jako striptérka jsem pracovala taky, ale jen v prvním ročníku. Potom jsem pochopila, jaké je to vykořisťování, a šla jsem od toho.“
„V takových podnicích berou hosty na hůl, co?“
Vykořisťovali mě, ne zákazníky,” opáčí dívka s citelným opovržením. „Tehdy jsem začala pracovat v hnutí za osvobození žen.“
„Osvobození žen?“ říká Morris Zapp, kterému se taková představa ani trochu nelíbí. „O tom jsem jakživ neslyšel.“ (Jako většina lidí počátkem roku 1969.)
„Ještě uslyšíte, pane profesore,“ říká dívka. „Ještě uslyšíte.“

59 19.11.2020

Úlovek z darů v knihovně:-) Byla sice dost rozpadlá, ale stejně jsem neodolala. Doma už máme knihu Tři koťátka od stejného spisovatele, tak jsem věděla, že se bude dětem líbit. Líbí se tak, že ji čteme pořád dokola. Když Barča při čtení vytuhne, tak chce Arnoštík (3,5 r.) číst obvykle tuhle knihu. Několikrát jsme na popud dětí sehráli příběhy Hříbek, Tři koťátka a O myšáčkovi a tužce, při kterém děti ke kreslení využily podlahu v obýváku:-D Po vzoru zvířátek jsme vyráběli trakař, kolovrátek a studnu. K výrobě nám skvěle posloužila stavebnice Seva, která obsahuje různě velká kolečka:-) A děti si samozřejmě z lesa přitáhly své hůlky šikulky. … Knížku nám bezvadně opravila kolegyně z knihovny. Teď je skoro jako nová. Díky moc, Zdeni!

Malované pohádky, stejně tak jako Tři koťátka DOPORUČUJI. Škoda, že obsahují hodně stejných příběhů. Ale ilustrované jsou jinak. Spíš se nám líbí obrázky v Malovaných pohádkách, protože zachycují víc situací. Arnoštík mi tuhle, když už jsem nemohla kvůli ucpanému nosu číst, podle obrázků převyprávěl Tři koťátka a ještě má v plánu, že mi jako rozmazlené koťátko bude říkat, co mu mám nakreslit:-)

PS. Omlouvám se za tolik osobních zážitků. Malované pohádky jsou u nás teď zkrátka knihou Number One:-)

58 28.03.2022

„Dneska všichni všechno vědí,“ říkala doktorka, „pro radu lidi lezou na internet. A někdo jako za stara láduje dítě laciným aspirinem, i když dneska už je spousta dobrých léků, co děti berou s radostí. V sousedním obvodě jedna babka ročnímu dítěti kvůli vlastní skleróze dala hned tři pilulky aspirinu. Jiná dítě mazala lihem, až z toho byla alkoholová intoxikace. Další dítě napájela vlaštovičníkem, protože si popletla bylinky. Babičky obecně moc neposlouchejte, pokud nějaké máte.“

Kniha na mě čekala v knihovně. Když mi ji slečna knihovnice podávala, tak jsem na ni rozpačitě koukala, vůbec jsem si nepamatovala, že jsem si ji zarezervovala:-) Do čtení jsem se nicméně pustila. Přečetla jsem pár stránek a nevěděla, zda mám vůbec ve čtení pokračovat. Knihu jsem naštěstí neodložila, a čím víc času jsem s Petrovovými trávila, tím mi byli milejší. Obzvlášť paní Petrovová mi byla sympatická. Její profesi důvěrně znám:-) Dočítala jsem více méně spokojená. Pak jsem ale udělala chybu a nahlédla jsem do doslovu. A totálně jsem znejistěla. Fakt jsem si to měla vyložit tak a tak!? Doslov jsem už nedočetla. Místo toho jsem se pustila do druhého čtení samotného příběhu, rozhodnutá, že budu věnovat pozornost „každičké“ maličkosti a že tomu přijdu na kloub:-D

Druhé čtení mi přineslo několik aha momentů. Objevila jsem nové souvislosti, které mi napoprvé unikly. V tom je pro mě vlastně kouzlo celého příběhu. Souvislosti si složíte z titěrných zmínek a k situacím se dostáváte opakovaně a nabývají jiných nečekaných rozměrů. Jen si těch zmínek všimnout:-) Myslím, že jsem se napodruhé i víc pobavila. Co se A. Salnikovi opravdu daří, je to, jak ve vás dokáže svými slovy probudit obrazy. Jeho popisy nejsou zbytečně rozvláčné, přišly mi spíš úsporné. Nevybavuji si, že bych kdy četla knihu, která by na mě takhle silně vizuálně působila. Jako by mi chvílemi blikaly před očima filmové záběry. Kniha samotná zfilmovaná už byla, ale neláká mě. Interpretačně totiž nabízí velké pole působnosti a já jsem spokojená s tím svým přízemním pohledem na Petrovovi. Ani druhé čtení s ním neotřáslo:_) Je fakt, že ne všechno mi dává v knize smysl, jsou tam asi 2 momenty, které se mi do krámu moc nehodí a matou mě.

„Babička Petrova nepouštěla, aby se šel vykoupat, protože se bála, že se utopí, nedovolovala mu lézt na střechu, protože se bála, že spadne, nedovolovala mu dokonce, aby si moc četl, protože si mohl pokazit zrak. Jediné, co mohl na chatě dělat, bylo sedět na zápraží, koukat kolem a poslouchat babiččino láteření, že z něj roste takový budižkničemu. Každé léto trávil u babičky na chatě celý měsíc. Že z toho nezešílel, byla prostě záhada.“

S Petrovovými, takovými ruskými Nováky, strávíte pár dní, během kterých je sužuje chřipka. Jestli vyhledáváte knihy s výraznou přímočarou příběhovou linkou, tak se do téhle radši nepouštějte. Prolínání současnosti s minulostí, nejrůznější vzpomínky, sny a ruská realita líčená tak nějak samozřejmě bez patosu, že bych si celou knížku přečetla klidně ještě jednou.

„Angličtina stejně jako matematika byla potřeba nanejvýš proto, aby se člověk nemusel stydět před svým budoucím potomkem, až bude dělat domácí úkoly. Nic víc.“

„V místech, kde i učitel literatury musí štípat dříví a umět si to vyřídit s místními dělníky, čtení není žádná potřebná dovednost, je to přítěž.“

Ruští autoři mě baví. Díky Petrovovým jsem získala několik dalších zajímavých knižních tipů (např. Stavební jáma od A. Platanova a knihy Lágr a Kufr od S. Dovlatova). Líbilo se mi, že je součástí knihy i rozsáhlá sekce poznámek, díky kterým má i český čtenář možnost ocenit některé kulturní narážky. A pak zajímavý doslov, který je možná lepší nečíst:-) Co se týče překladu, tak je podle mého skvělý. Celkově věnovala A. Machoninová knize velkou péči. Doporučuji.

PS. Co se týče koupelny a záchodu u nás v rodině, tak je to hodně podobné:-D

58 08.08.2021

„Bože, ty máš vtipy jak slepička Pipi, synu,“ odpověděla paní Glassová.“

„Správně! Tak se na to musí! Buď bude jíst slepičí polívku nebo nic. Tomu říkám dupnout si nožičkou. Jestli se rozhodla, že se nervově zhroutí, musíme pro ni udělat aspoň to, že se postaráme, aby k tomu neměla moc klidu.“

Amerika. Rok 1955. Hledání sebe sama, pátrání po smyslu života, kritika vzdělávání a společnosti a především silná rodinná pouta. To je kniha Franny a Zooey. Ústřední postavy jsou nejmladší z Glassovic sourozenců, jsou nadprůměrně inteligentní a citliví. Nádhera. Krásně ukecané. Užívala jsem si každou větu. Příběh je v podstatě vystavěn na 3 dialozích. Za mě top rozhovor je koupelnová rozmluva mezi Zooeym a jeho matkou. Z jejich špičkování je silně cítit láskyplný vztah, který k sobě mají. Bavilo mě, že děti oslovují rodiče křestními jmény a všichni to berou naprosto samozřejmě. I když v příběhu vystupují pouze 2 děti ze 7, tak čtenář pozná do určité míry všechny z nich. Jestli jste si rodinu oblíbili a chcete se o nich dozvědět víc, tak máte možnost. Salinger se jim totiž věnovat v nejednom své dílku. Já už si užívám další vyprávění:-) Mimochodem manželé Pellarovi odvedli při překladu skvělou práci. Četla jsem kdysi v originále The Catcher in the Rye a ano tohle je Salinger. DOPORUČUJU.

„Já [paní Glassová] nevím, k čemu to je, tolik znát, mít takovou hlavu a všechno, když člověk není šťastnej.“

Příběhem prostupuje všudypřítomný cigaretový dým. Věděli už v té době, že kouření s sebou nese zdravotní rizika? Nedalo mi to. Tady je odkaz https://www.retrowow.co.uk/social_history/50s/cigarette_smoking_1950s_usa.php

Knihu jsem získala z darů v knihovně. Hned po pár stránkách jsem věděla, že čtu správnou knihu. V knize je totiž zmíněna postava Pegeen ze hry Hrdina západu od J. M. Synge. Bezprostředně před knihou Franny a Zooey jsem četla knihu Pokoření a jedna z postav se jmenovala Pegeen. Můžete si tipnout, po kom ji asi pojmenovali:-) Miluju, když se mi věci takhle propojují.

PS. Díky knize jsem objevila básnířku Emily Dickinson (1830-1886). Nedá mi to a o jednu její báseň se podělím:-)

Over the fence—
Strawberries—grow—
Over the fence—
I could climb—if I tried, I know—
Berries are nice!

But—if I stained my Apron—
God would certainly scold!
Oh, dear,—I guess if He were a Boy—
He'd—climb—if He could! (báseň 251, sama jim většinou názvy nedávala)

57 04.07.2022

Moc hezká dětská knížka s originálním závěrem. Momentálně nejoblíbenější našeho Arnoštíka. Chce ji číst každý den před spaním, děti po vzoru zvířátek hrají neobvyklé hry a umí krásně zoufale říct: „To je příšerný den.“:-) Protože jsme ji přečetli tolikrát, stihli jsme si všimnout různých nesrovnalostí na obrázcích. Snažili jsme se vymyslet např. jak se mýval dostane do svého domečku nebo kde by mohla být myška, když ji na obrázku nevidíme. Já odhaduji, že na ní leží jezevec:-) Arnoštovi zase vrtá hlavou, jak zvládne mýval pověsit všechno prádlo, když podle obrázků nemá dostatek kolíčků. A když se nám něco nedaří, tak Barča s ledovým klidem pronese, že máme smolný den:-) Tahle knížka mě prostě baví!

57 24.02.2022

„Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato.“

Dočteno, i když to byl boj. Začátek mě bavil moooc, ale pak jsem pomalu ztrácela chuť ve čtení pokračovat. Těsně před polovinou jsem příběh dokonce odložila s tím, že už ho asi nedočtu. Jsem ráda, že jsem mu nakonec dala ještě šanci, protože poslední čtvrtina knihy mě zase bavila hodně. A pak to pro mě tak trochu zazdila poslední kapitola. Vím, o co autorce šlo, ale mně to přišlo hodně patetické:-)

„Myslíte, že to dokážete?“
„Řekla bych, že ano, ujistila [McGonagallová] ho suše. „My učitelé se v kouzlech celkem dost slušně vyznáme, jak víte.“

Nejvíc se mi líbily pasáže, v kterých jsem se dozvídala více o Brumbálovi a Snapeovi. Tyhle dvě postavy jsou vskutku zajímavě napsané. Také samotné relikvie smrti mi přišly přitažlivé. Ale samotné pátrání po viteálech se tak šíleně táhlo… Tento díl mě úplně neoslovit hlavně proto, že se děj odehrává z 80 % mimo Bradavice. V těch předchozích to bylo právě naopak. Jak jsem se ocitla zpět ve škole kouzel, tak to bylo zase to pravé ořechové. … Celá série je úžasně propracovaná, všechno do sebe zapadá, postupně jsem si mohla udělat ucházející představu o kouzelnickém světě. … Úplně jsem se nedokázala napojit na přerod z dobrodružného v zásadě bezpečného příběhu v mrtvolami hemžící se jatka. Bližší mi byly úvodní díly, kdy jsem se s Harrym, Ronem a Hermionou potulovala po Bradavicích a objevovala nová tajemství hradu. … Každopádně nemohu Rowlingové upřít nesmírnou fantazii a vynalézavost, se kterou přistupuje k propojování přítomnosti s minulostí. Tohle jí jde báječně.

„Po dvou téměř probdělých nocích byly všechny Harryho smysly v pohotovosti víc než obvykle.“ … Tak to bych teda chtěla vidět. Jednou jsem dělala zkoušku na VŠ po téměř probdělé noci (měli jsem akci s dětmi Noc s Andersenem) a byla jsem tak mimo, že jsem měla problém soustředit se na otázky, které mi zkoušející dával:-)

Nevím, zda někdy šáhnu i po osmém díle. Nejdřív jsem myslela, že ne, ale teď jsem na vážkách:-) Každopádně si dám teď určitě nějakou dobu od Harryho pauzu. A možná pak zkusím nějakou tematicky laděnou knihu z této výjimečné ságy. Potterhead se ze mě sice nestane, ale chápu, proč si tuhle sérii tolik lidí zamilovalo. Kdybych se nemusela rozloučit s tolika oblíbenými postavami, tak bych jím možná také byla:-) Teď když už vím, tak mě znovu neláká.

„Hodláte se snad živit kouzelnických právem, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek.
„Ne, to nehodlám, odsekla Hermiona. „Doufám, že budu dělat něco užitečného!“

57 09.07.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Po Uprchlíkovi na ptačím stromě jsem se hodně těšila na další setkání s O. Sekorou a úplně nedopadlo podle mých představ. Kniha se skládá z 3 částí (Ferda mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v Mraveništi). Knihu jsem měla s Barunkou rozečtenou poměrně dlouho. Oběma nám totiž nesedla první část. I jsem si myslela, že knihu nedočteme a ani mně to moc nevadilo. Ferda mi byl z počátku hodně nesympatický, dlouho trvalo, než jsem si k němu našla cestu. O Berušce ani mluvit nebudu, celé to zachraňoval brouk Pytlík:-)

Ale pak přišla druhá část a jako bych četla úplně jinou knihu. Najednou nás strašně chytla. Líbily se mi příhody, které Ferda prožíval, začala jsem si všímat nejrůznějších zajímavostí z hmyzí říše, chrostíky a jejich domečky jsem si dokonce vyhledala:-), těšila jsem se na pohádky, které vyprávěl, dcera chtěla číst dál a dál a já si prostě předčítání užívala.

Ve třetí části se Ferda navrací zpět do mraveniště a já se bála, aby se nenesla v podobném duchu jako ta úvodní. Naštěstí se tak nestalo a i když se Ferda nezařadí k mým nejoblíbenějším postavám z dětských knížek, tak jsem díky němu mohla nakouknout do mraveniště, dozvěděla jsem se, jak se vyvíjí mravenec, k čemu potřebují mšice, „jak probíhají mravenčí námluvy“, atd. … Když chodíme s dětmi na procházku, tak nám často přes cestu přechází mravenci. To se vždy zastavíme a chvíli je pozorujeme. Dneska dokonce náš nejmenší (2,5 r.) ukazoval, kudy předtím mravenci procházeli. Už bylo k večeru, tak byli asi zalezlí v mraveništi:-)

Knížku Ferdy mravence jsem doma určitě jako dítě měla, vybavuji si, že jsem si ji prohlížela, ale vůbec si nevzpomínám, zda mi ji někdo četl:-) Hvězdičku ubírám za začátek, na knize je patrné jakého smýšlení autor byl, ale to je mi jedno, moc na pilu netlačí:-) Po dočtení posledního příběhu, se Barunka dožadovala dalších příběhů, tak myslím, že se jí Ferda líbil hodně:-)

57 25.03.2021

Je Silvestr, hrajeme s manželem hru Svět a mě čeká otázka z Evropy. Jak se jmenuje jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu fakt netuším, hrajeme bez nápověd, takže příslušnou kartičku nezískám, ale nedá mi to a hned na Josého Saramaga koukám na DK a objevuji jeho Slepotu:-)

„…, tady nás nemá kdo napadnout, i kdybychom venku vraždili a kradli, sem nás nikdo zatknout nepřijde, ten, který ukradl auto, by si nikde jinde nemohl být jistý svobodou tak jako tady, jsme natolik vzdáleni světu, že zakrátko zapomeneme, kdo jsme, vůbec nás nenapadlo říct si, jak se jmenujeme, a nač taky, k čemu by nám byla jména, psi se také nepředstavují a nepoznávají podle jmen, která dostali, ale podle pachu, a my jsme vlastně jako nové plemeno, poznáme se podle štěkotu, podle hlasu a na ostatním, na tváři, barvě očí, pleti, vlasů nezáleží, jako by to přestalo existovat, já sice ještě vidím, ovšem na jak dlouho.“

Drsné čtení. Městem se šíří zvláštní forma slepoty a vláda bleskově jedná. Zavírá všechny slepé i ty, kteří s nimi přišli do kontaktu do bývalé psychiatrické léčebny. S přibývajícími slepými začíná atmosféra v psychiatrické léčebně houstnout. Lidé si šahají na pomyslné dno svého lidství, o nějaké důstojnosti nemůže být ani řeč. … Při čtení mi myslí proběhlo několik dalších knih (Zápisky z bunkru, Spící město, Pán much, ale i Puls od Kinga). … Nejdrsnější pro mě bylo, když jsem si představila, že to na co jsme zvyklý, bereme jako samozřejmost (voda, elektřina, jídlo, možnost umýt se, vzít si čisté oblečení, spát v čisté posteli, trávit volný čas, jak se nám „zlíbí“, jít nakupovat, atd.). Moc z nás už není schopno soběstačně fungovat. Největší šanci přežít by měla asi moje rodina na Šumavě, která má k soběstačnosti hodně blízko. … Včera proti mně šla na ulici žena s plnou taškou jídla a mě přepadl divný pocit, představila jsem si, že jsem ve světě slepců (jako lékařova žena). A když teď vyhazuji zbytky od jídla, tak se taky dobře necítím.

Příběh je „okořeněný“ různými připomínkami vypravěče. Ty mi z počátku trochu překážely, chci se nad tím, co čtu, zamýšlet sama, ale na druhou stranu glosy v případě J. Saramaga jsou něčím, co ho odlišuje. A radost mi udělala přísloví, kterých je v textu také požehnaně. Škoda, že jsem si je nevypisovala.

„…, Navrhl jsem to nejjednodušší, Přece se říká, že kdo dělí a rozděluje a přitom si nenechá to nejlepší, je buď blázen nebo trouba, Co pořád meleš ta přísloví, nech toho, sakra, znervózňuješ mě, Měli bychom odnést všechny potraviny do jídelny, každý pokoj zvolí tři zástupce, kteří jídlo rozdělí, když jich bude šest, hrozí menší nebezpečí, že se spletou nebo budou podvádět, A jak si ověříme, že ti druzí mluví pravdu, když řeknou, že jich je v pokoji tolik a tolik, Tady jsou slušný lidi, To je taky přísloví, Ne, to říkám já, Drahý příteli, pravda je taková, že tu jsou především lidé, kteří mají hlad.“

Baví mě, že se autor neobtěžuje používáním tradičně zavedených interpunkčních znamének, seká jednu větu za druhou. Do jedné věty (když beru tu hlavní, ukončenou tečkou) nacpe klidně několik promluv různých osob. Proč ne, na srozumitelnosti to neubírá. V Slepotě nepadne ani jedno jméno, přesto je hned jasné, o koho jde. Taktéž je mi jasné, že tohle nebyl můj poslední román od J. Saramaga:-) DOPORUČUJI těm, kterým nechybí odvaha pustit se na cestu, z níž se vrátí s velkou pravděpodobností poznamenaní.

„…, Nejsem ochoten položit život, aby si ostatní mohli užívat, A nebudeš ochoten jíst, až někdo umře, aby ses najedl, zeptal se jízlivě starý muž s černým klípcem a druhý už neodpověděl.“

57 12.01.2021

Může obsahovat mírné SPOILERY???

„Plížím se k domovu a vůbec nikdo si mě nevšímá. Kárka je přeplněná a náklad v ní neuspořádaný. Spoustu natě cestou trousím na chodník, ale já si toho nevšímám. Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správné.“ (s. 52)

Vskutku originální kniha. Hodně těžko uchopitelná, přesto se mi líbila. Byla jsem napjatá, co se z hlavní hrdinky Anny Bartákové a dalších postav nakonec vyklube, co všechno se o jejich životě dozvím. Autorka skvěle po troškách dávkovala informace z minulosti Anny, tu něco utrousila, tu něco mimoděk vyplavalo na povrch… Velká pozornost (až do těch nejmenších detailů) je věnována sběru nejrůznějších bylin, resp. tomu, jak ho provádí Anna. Osobně bych uvítala také zmínky o tom, na co jsou jednotlivé léčivé bylinky dobré. To mi v knize chybělo. Sama něco málo pro vlastní potřebu sbírám nebo dostávám od babičky, a pak dělám čaj, když máme kašel:-)

„Babičko, klidně se tam v té zakopané ztrouchnivělé truhle protoč na obě strany, ale já věřím v naplněné pytle od jara do podzimu a taky v to, že nám tu nezavedou euro.“ (s. 162)

Nezdolná či šílená (ta hranice je tak tenká) samotářská hlavní hrdinka, posedlá sběrem bylin, mi přirostla k srdci. Určitě si přečtu pokračování Ke dnu, protože jsem fakt zvědavá:-) Anna, i když jsem s ní prožila 5 týdnů, má pořád mlhavé modré obrysy.

„A třeba to není konec, ale začátek.“ (s. 74)

57 18.01.2020

Může obsahovat drobné SPOILERY???

„Ale když tu po opětovném namáhání zase ležel a oddychoval jako předtím a znovu viděl, jak nožičky spolu zápolí snad ještě krutěji, a nepřipadalo mu již možné vnést do té zvůle klid a řád, říkal si zas, že nemůže setrvávat v posteli a že nejrozumnější bude obětovat vše, jen bude-li tu sebemenší naděje, že se tím z postele vysvobodí. Zároveň si však znovu a znovu připomínal, že mnohem lepší než zoufalé rozhodnutí je klidná a nejklidnější rozvaha.“

Nikdy bych nevěřila, že mě to bude tak bavit. Situační humor, groteskní situace (i jsem se rozesmála) vzápětí střídají pasáže, které mě nutily k zamýšlení. Třeba: proč je naše společnost nastavena tak, že tak silně vnímáme pochybení člověka? - neochota vcítit se, pochopit, porozumět, jako by člověk před momentem, kdy pochybil, vůbec nic nedokázal…; Jak naši nejbližší reagují na vnější změnu (proměnu)? – jsem to přece pořád já, tak proč se ke mně chovají odtažitě, co všechno může maskovat změna chování (strach, odpor, bolest, láska, …) – lidé mají velké rezervy, když přijde na vyjádření niterných strachů…

Proměna. Všichni jí procházíme. Sice na první pohled ne tak drastickou jako Řehoř Samsa, ale na další třeba uvidíme, že byla velká, že okolí nebo i my sami jsme měli s přijetím problémy, nějakou dobu nám trvalo, než jsme se se změnou srovnali, nebo se v našich očích někdo proměnil tak moc, že už s ním nechceme nic mít… Také ostatní postavy v rodině hlavního hrdiny projdou jistou proměnou.

A kde byla ta pověstná bezpodmínečná láska, o které ze všech stran slýcháme? Kafka nic nemaluje na růžovo a to se mi na něm líbí. … Z nejmilovanějšího člověka se může stát ze dne na den přítěž. Stane se z něj „obtížný hmyz“. Obviňování na sebe nenechá dlouho čekat…

Od 1. vydání uplynulo více než 100 let. Pro mne je to dílo nadčasové. Určitě mi uniká spousta významů, ale líbí se mi…

57 06.01.2020

Po Ukradeném jméně jsem si dala další porci moderních korejských povídek:-) Skvělou předmluvu ke knize napsal V. Pucek, přední český koreanista. Nejenže jsem se toho dozvěděla spoustu o pohnutých korejských dějinách, taktéž se mi dostalo informací o literárním vývoji moderní povídky, jejichž autoři silně reflektují aktuální témata a svou tvorbou sledují určité cíle. Zajímavé jsou i poznámky pod čarou a samozřejmě medailonky autorů. Ty jsem nečetla úplně poctivě. Ne proto, že by mne nezajímaly, ale protože je v nich vyzrazen obsah některých povídek a já bych si je moc ráda přečetla sama. I když nejsou přeložené do češtiny, tak některé jsem dohledala aspoň anglicky a třeba časem vypiluju svoji korejštinu na takovou úroveň, abych si je mohla přečíst v originále:-D

Ve sbírce najdete 14 povídek od 13 autorů. Pouze 2 povídky jsou z pera ženských autorek. Je fajn, že jsou povídky seřazeny víceméně chronologicky. Mohla jsem si je lépe konfrontovat s tím, co jsem se dozvěděla v úvodu. Nejvíc mne zaujala asi povídka s filosofickým podtextem Sonáta apassionata od Kim Tong-ina (김동인), která pojednává o nadaném hudebním skladateli, který nemá hudební vzdělání a jeho úspěšná tvorba je podmíněna nějakým silným zážitkem, ne zrovna společensky přijatelným.

„Takže dejme tomu, že je tu nějaký krámek. A že zrovna ve chvíli, kdy je úplně prázdný a kdy tam není majitel ani žádný příručí, prochází náhodou kolem nějaký gentleman. Jde o gentlemana, který je sice zcela korektní, má jmění i slušnou reputaci, ale co když ho při pohledu na liduprázdný a otevřený krám napadne maně kupříkladu takováhle myšlenka: „Uvnitř není ani noha, lehce by tam mohl vniknout třeba zloděj. A kdyby tak vešel a něco ukradl, nikdo se to nedoví. Proč jen nechávají krám takhle prázdný…?“ Což by nemohl jako důsledek takovýchto myšlenek – jak bych to řekl – jako důsledek jakéhosi okamžitého zvráceného hnutí mysli nastat případ, že onen gentleman se tam vrhne a strčí do kapsy nějakou drobnost, takovou, jež pro něj nemá žádnou valnou cenu a po níž ani netouží?“

Ve sbírce Tváře a osudy jsem se setkala s dvěma starými známými. Tím prvním byl výše zmíněný Kim Tong-in a tím druhým byl Hwang Sun-won (황순원). Jeho povídka Čápi reaguje na korejskou válku a na nenávist, která se promítla do vztahů lidí. Hlavní hrdina se setkává s přítelem z dětství, který „stojí“ na druhé straně a který má být popraven. Zvítězí rozum a lidskost nebo nenávist?

Autorka Han Mal-suk (한말숙) mě oslovila povídkou Konec mýtu, v níž mladá dívka řeší své existenciální problémy prostitucí. Tahle povídka je svým způsobem docela drsná a nedivím se, že se jí dočkalo v Koreji rozporuplného přijetí. Han Mal-suk byla v roce 1993 nominována na NC za literaturu. Její knihu Písně z druhého břehu bych si moc ráda přečetla.

V těchto povídkách je často zaměřována pozornost na lidi na okraji společnosti, na chudé a na postižené, kteří ať se snaží, seč mohou, tak se ze svého postavení nemohou vyhrabat. V paměti mi delší dobu uvízne určitě Bláznivá Adada od Kje Jong-muka (계용묵), v níž se skoro němá dívka snažila vzít osud do svých rukou, ale vycházela ze špatného předpokladu. Také budu vzpomínat na příběh otce a syna z povídky Utrpení dvou generací, kteří se musí potýkat s válečným zraněním. A Hwang Sok-jong (황석영) mě dostal povídkou Cesta do Sampcha, v níž je pozornost zaměřena opět na lidi, kteří se protloukají životem a jsou vděčni za ojedinělé chvilky štěstí. Závěr povídky stejně jako život autora na mě silně zapůsobil. Pro zajímavost, Hwang Sok-jong byl v roce 1993 odsouzen k sedmi letům vězení za ilegální návštěvu Severní Koreje. Po pěti letech byl díky amnestii propuštěn.

Čtení poslední povídky Trpaslík a jeho kulička letící k Měsíci se protáhlo, protože jsem v ní narazila na odkaz na báseň od Samuela Taylora Coleridge Píseň o starém námořníku. Tak jsem si ji hned 2x přečetla. Je fakt nádherná a tahle začíná:-)

„Tu je ten starý námořník;
z tří jednoho si chyt.
„Ty plesnivče, ty ohnivče,
co nenecháš mě být?

Ženichův dům je dokořán
já z jeho přízně jsem;
už čeká nás tam hodokvas,
je slyšet hluk až sem.“

Vychrtlou rukou po něm sáh:
„Byl koráb – a ten plul…“
- „Pusť, darmošlape! Ruce pryč!“
vzkřik muž – a stál jak kůl.

Ohnivým okem po něm sáh
- a ztuhl svatebčan;
jen poslouchá jak malý kluk
a námořník je pán.

PS. Samozřejmě doporučuji. 안녕히 계세요.

56 29.07.2022

Jsme na návštěvě u manželových rodičů a manžel mi z jejich knihovny přináší 2 knížky (Ukradené jméno a Tváře a osudy). V obou případech se jedná o moderní korejské povídky. A proč mi je vlastně přinesl? Ví moc dobře, že mne přitahuje korejština, tak by mne třeba mohly zajímat i korejské povídky:-) Knížky jsem si půjčila s tím, že mi bude ale nejspíš trvat, než je začnu číst. Přesto mi to nedalo a ještě před odjezdem domů jsem si první povídku z knihy Ukradené jméno rozečetla:-) A během pár dní jsem přečetla knížky obě:-)

Nejvíc mi učarovala hned první povídka Basník z Wonmidongu, jejíž autorkou je Jang Kwidža (양귀자). Tato autorka je zde na DK vložena dokonce 2x, pokaždé pod jinak přepsaným jménem:-) Ach, jak já ty přepisy korejských jmen nesnáším. Je to peklo, když dohledávám další tvorbu. Básník z Wonmidongu je povídka vyprávěná malou chudou dívenkou, která nemá do čeho píchnout a tak se různě poflakuje a vysedává a povídá. O své rodině, o svých „přátelích“ a hlavně o podivínovi, kterému lidé říkají básník z Wonmidongu. Ten konec mě fakt dostal.

„V naší čtvrti máme kromě wonmidongskýho básníka ještě taky wonmidongskýho slavíka, wonmidongskou fešandu, wonmidongskou paní Chytrou a tak podobně. Strejda fotograf Om je wonmidongskej slavík. Na poslední celostátní pěvecký šou prej ale vypadnul už v předkole, takže to asi s jeho zpěvem nebude zas až tak slavný. Zato Nory máma je wonmidongská fešanda úplně bez debat. Nikdo kromě ní totiž nemá fialově nalakovaný nehty a nažluto obarvený vlasy. Trochu se za to sice stydím, ale pokud jde o wonmidongskou paní Chytrou, tak to je naše máma. Stydím se, protože dobře vím, že „paní Chytrá“, co se do všeho plete a s každým se pořád hádá, není nic jinýho než nadávka.“

Druhá povídka Výhrady je od významného korejského spisovatele Kim Tong-ina (김동인), po kterém je pojmenovaná jedna prestižní literární cena. Výhrady jsou o jednom zaníceném křesťanovi a mne nadchly mimo jiné i skvělou pointou.

V podstatě mne každá povídka něčím oslovila. Hodně se mi líbily ty, které se soustředily na dětské postavy. Třeba povídka Liják, která má podle doslovu předvídatelný konec, mne svým koncem překvapila:-) Témata, postavy, prostředí, pocity a frustrace, to vše v moderních korejských povídkách silně koresponduje s historickým vývojem této asijské země ve 20. století. Silně na mě působila taktéž nejdelší povídka sbírky Záchytný bod od autorky Pak Wan-so (박완서), ve které je znázorněna touha matky poskytnout dětem lepší budoucnost, i za cenu sebezapření a šílené dřiny. Touha po zakotvení na lepším místě. Povídka je o to působivější, že ji vypráví dcera, která matčino konání nechápe.

Bylo fajn, že každé povídce předchází stručný medailonek autora. Já ho radši četla až po povídce, abych se vyhnula spoilerům:-) Je mi sympatické, že muži/autoři nepřeválcovali početně ženy/autorky. Ženské korejské autorky mají podle mě úplně jiný pohled na ženské hrdinky a dokáží ženské prožívání lépe popsat. … Korejští autoři nejsou všeobecně moc překládaní do češtiny. Myslím, že je to škoda. A doufám, že se mi poštěstí přečíst si od těchto spisovatelů i něco dalšího, protože u mnoho povídek mi bylo líto, že už jsou u konce. ... Jestli čtete rádi povídky, tak za mě vřele doporučuji. A vůbec nevadí, že se neorientujete v korejských reáliích.

대박이에요. 저는 그 책 읽는 거 너무 좋았어요. 감사합니다.

PS. Možná se divíte, jak se taková kniha ocitla v knihovně manželových rodičů. Tchán ji totiž sázel:-)

56 27.07.2022

Leporelo jsem dětem vypůjčila, protože jsou v něm postavičky, které známe z knihy Jaro je tu. Úspěch mělo hlavně u Arnoštíka. Přečetli jsme mnohokrát, dokonce jsme si upekli preclíky. Bohužel jsme je nemohli ozdobit mákem, protože jsme ho doma neměli. K ozdobení použily děti uzenou sůl, kmín a slunečnicová semínka. Nejvíc jsem jich snědla já:-) Taky jsem zavzpomínala na své dětství, jak jsem každý rok s babičkou vyprazdňovala naše makovice. Milovala jsem zvuk chrastících makovic a vždycky jsem si jich plno vysypala rovnou do pusy:-) Škoda, že už na Šumavě babička mák nepěstuje a moje děti tyhle chvilky pravděpodobně nezažijí.

56 02.06.2022

Knihu jsem se rozhodla prozkoumat, protože jsem vytvářela program pro děti na téma jaro:-) Přiznávám, že mne na první pohled vůbec nezaujala, přišla mi hodně přeplácaná, ale líbila se mi společenská hra „O sněženčin pohár“, která na mne vykoukla po otevření knihy. Ani jsem neměla v plánu ji číst. Pak jsem ale byla „nucena“ pracovat z domova a všechny „jarní“ knihy se ocitly u nás. Hru jsme mnohokrát odzkoušeli s Barunkou a Arnoštíkem:-) Nakonec jsme ji přečetli za 2 dny. Moc se nám líbila, oblíbili jsme si děti, které nás jarem provází, vyzkoušeli jsme si podle receptu upéct tzv. boží milosti, dali naklíčit čočku, plnili nápadité úkoly, ofotila jsem si návod na výrobu čarodějnice a zavzpomínala jsem si na svoje dětství, kdy jsem i já dělala frkačky z pampelišek. To co mne na první pohled od knížky odrazovalo, bylo ve výsledku tím, co se mi na ní tolik líbilo.

Andrea Popprová dokázala zábavně a poutavě seznámit děti s všemožnými jarními zvyklostmi a přírodními zákonitostmi. Trochu mě mrzelo, že opominula hrkání, které podle mě k Velikonocům neodmyslitelně patří. Aspoň u nás na Šumavě:-) Pravdou je, že manžel se s tímto zvykem na severu Čech nesetkal. A má jediná výtka patří komiksovému zobrazení, které nás mělo seznámit s velikonočními událostmi okolo Ježíše. Přišlo mi, že si s tím autorka sama neví moc rady. Moc jsem nepochopila její vysvětlení, proč se říká Zelený čtvrtek, Velký pátek atd. A když jsem Zelený čtvrtek dohledávala, tak jsem našla úplně něco jiného:-)

PS. Barunku nejvíc nadchl Apríl. Jsem zvědavá, co na nás vymyslí:-D A na zimu si dáme od stejné autorky Čekání na Vánoce:-)

56 21.03.2022