Osice komentáře u knih

Když jsem knihu uviděla mezi vyřazenými knihami v knihovně, tak jsem po ní sáhla všemi deseti. Ruské pohádky se mi moc líbí a dceři jakbysmet:-) Tak nějak jsme se s Barunkou naladily nezávisle na sobě na ruskou vlnu. Přes den jsem jí předčítala Veselé pohádky a říkadla od Bulatova. Zvládly jsem je za 3 dny. Daly bychom je za 2, kdybych vyslyšela pokaždé dceřině opakující se hlášce na konci každé přečtené pohádky. „Další!“ A večery jsem trávila s Oněginem:-)

Při čtení jsem si zavzpomínala na moje první pasování prvňáčků v knihovně. Starší děti se mnou pro ně nacvičily podle této knížky pohádku o chaloupce roubence:-) … Barunka se při čtení zase podivovala nad tím, že jsou vlci často šedobočkové, lišky ryšky atd. Jak píše pode mnou Metla, tak to časté opakování je fakt na palici. Jednou jsem přehodila při čtení 2 věty a Barunka si toho hned všimla a připomínkovala, že je to obráceně:-) A už ani nevím, kolikrát jsem četla pohádku, ve které byli 3 bratři, a ten nejmladší se jmenoval Ivan:-) Pohádky s Ivany jsem si samozřejmě užívala, dcera ani nedutala, hltala jejich dobrodružství, když se bála, tak se ke mně víc přitiskla, ale číst chtěla stejně dál. Největší strach má z čarodějnic. Asi bych je neměla číst tak děsivým hlasem. Jenže si nemůžu pomoct, ty záporné postavy se mi čtou lépe:-) Snad se brzy dostaneme na Šumavu a podaří se mi vyhrabat ještě Krásu nesmírnou. до свидания!

65 10.04.2021

Přečteno úplně poprvé v životě:-) Škoda, že jsem tuhle přenádhernou pohádku ve verších jako malá neslyšela recitovat babičku. Babička nám recitovala samé drsné balady a já to milovala. Úplně si dokážu představit, jak bych hltala pasáže s babou Zimicí.

„Když mrzlo, baba Zimice
nejhezčí měla časy –
studeným světlem měsíce
topila, svítila si,
rampouchy posnídala,
pak do zpěvu se dala,
krákala jako hejno vran,
okna i dveře dokořán.

Zlá byla na Květušku,
na svoji malou služku.
Květuška pro ni k obědu
sněhové koule dělá,
prsty jí křehnou od ledu,
sníh utírá si z čela,
a nikde nemá zastání,
baba ji na mráz vyhání
a divné práce jí dává:
do nůše vítr nachytat,
sněhové vločky počítat –
Květuška poplakává,
slzy jí mrznou na tváři,
nic se jí z toho nedaří.“

Moc ráda bych knížku přečetla svým dětem, ale vím, že by se strašně bály a nechtěly ji číst. Holt v tomhle nejsou po mamince:-)

64 02.03.2022

Naše první seznámení s Heidi. Když jsem po této knize v knihovně s dcerou sahala, tak jsem měla za to, že si půjčujeme původní příběh od J. Spyri. Ale až po dočtení jsem si všimla, že jsme si užívaly příběh převyprávěný. … Heidi je těžké si nezamilovat, tak milou holčičku jsem ještě nepotkala. Hned jsme si ji oblíbily a prožívaly s ní nejrůznější dobrodružství a přály jí, aby byla šťastná. Heidi není však jedinou postavou, která čtenáře přitahuje. Naše Barunka si samozřejmě oblíbila ještě Kláru a mě nejvíc přitahoval dědeček, o kterém jsem se toho ale bohužel moc nedověděla. A to je vlastně i největší problém této knihy. Mnoho věcí je nakousnutých, ale nedořešených. Co se stalo s koťátky, které přinesla Heidi k Sesemannům? Jak probíhalo Klářino uzdravení? Co se stalo s dobytkem, když se na zimu odstěhovali do Dörfli? A mnoho dalšího. Nejradši bych kvůli tomu jednu hvězdičku ubrala, ale Barunka byla nekompromisní:-) Klady však natolik převyšují, že jsem ochotná ustoupit.

Knížka je krásně ilustrovaná, bavily jsme se tím, že jsme zkoumaly, jak mají dívky vždy sladěný oděv s mašlemi ve vlasech nebo s kloboučky. Dcera se dozvěděla, co je dostavník, jak vypadaly dřív plavky, že práce průvodčího bývala kdysi ve vlaku dost adrenalinová a už víme, jak zařídit, aby se přes potok přebrodilo stádo ovcí. Také už ví, co znamená být náměsíčný a že jsem se i já takhle po nocích jako malá potulovala:-) a manžel jí může ukázat podobný měchový fotoaparát, který si pořídila babička Sesemannová. … Líbí se mi, že se mezi postavami najdou i ty méně kladné, ale je jich pomálu. Jedinou postavou, která nás dost „štvala“ byla slečna Rottenmeierová:-)

Obětovala jsem jednu měsíční e-výpůjčku na Heidi od J. Spyri. Už jsem si kousek přečetla a je tam přesně to, co mi v této knize chybí. Už se těším až ukojím svou zvědavost:-)

64 19.05.2021

Myslím, že se knížka dětem líbila. Já jsem si při čtení mnohokrát v duchu povzdechla, že to prostě není ono. Josef Čapek je nenapodobitelný. Věřím, že se jeho příběhy o pejskovi a kočičce budou ještě dlouho číst a budou přinášet radost jak dětem, tak rodičům. Osobně vnímám další pokračování jako parazitování na popularitě staršího z výjimečných bratří Čapků.

Při čtení jsme si s dětmi povídali o tom, co dělají v zimě ve skutečnosti konkrétní zvířátka. Přišlo nám zvláštní, že s nimi slaví Vánoce i ty zvířátka, která v zimě spí:-)

63 11.08.2022

Nebýt vášní, které tato kniha vzbudila zde na DK, tak bych o existenci nějaké Jedovaté houby vůbec nevěděla. Takže konečně přečteno, hodnotit hvězdičkami nebudu, ale o svůj názor se ráda podělím:-)

První příběhy mi přišly úsměvné. Autorův záměr byl tak okatý, že nešlo číst s vážnou tváří. Říkala jsem si, že tohle přece nemůže nikoho zmanipulovat. Jenže jak jsem četla další a další příběhy, cítila jsem, že to stále omílané, začíná působit najednou víc „důvěryhodně“. Po přečtení celé knihy se nezdráhám věřit, že na tehdejší děti měla velký vliv. I když nejsou příběhy kdovíjak dobře propracované a mnohdy jsou useknuté „v tom nejlepším“, tak vysílaly k německým dětem jasný vzkaz. Doprovodné karikatury a básničky ještě umocňují sílu sdělovaného. Takže pokud jde o sugestivitu, s kterou byla Jedovatá houba napsaná, zasloužil by autor plný počet hvězdiček a vlastně na jednu stranu chápu, proč se někteří tak rozčilují nad vydáním této knihy.

Na druhou stranu si však myslím, že tento text v sobě dnes skrývá velký potenciál pro práci s dětmi. Sama jsem si z hodin dějepisu (na ZŠ i SŠ) odnesla jen to, že byli Židé za 2. sv. války pronásledováni a likvidováni. Jedovatá houba může posloužit jako odrazový můstek k získání širších souvislostí. Osobně bych se nebála příběhy s dětmi dešifrovat, zbavovat propagandistického rasistického balastu a následně pátrat v jiných zdrojích po dalších informacích. To je jeden z možných směrů, kterým se dá při práci s textem s dětmi ubírat. Tím dalším je např. zaměření na téma manipulace (se čtenářem).

Myslím si, že cenzurou a zavíráním očí před minulostí si prokazujeme medvědí službu. A už vím přesně, které učitelce dějepisu ji doporučím:-)

PS. Nebuďme naivní, podobnými texty jsou určitě manipulovány severokorejské děti. Jen v nich nehrají prim Židé. Zajímalo by mne, jakým směrem by se zde ubírala diskuze, kdyby se nějaký textík dostal až k nám.

„Psal jsem dál a smutně se díval na seznam úkolů a vzpomínal, jak jsem před pár dny napsal rouná cesta je dobrá. Babička vyškrábala chybné u, já jsem dopsal do volného místa písmeno f, ale ukázalo se, že rofná cesta taky úplně nevyhovuje. Babička mi popřála, abych už zažil jen jedinou cestu, a to cestu na hřbitov, začala škrábat na tom stejném místě, proškrábala stránku naskrz a přinutila mě přepsat nanovo celý sešit.“

Knížka P. Sanajeva mě zastihla v tu nejlepší možnou chvíli a pomohla mi překonat blbé období. Že mi vrátila úsměv zpátky na rty, by bylo slabé tvrzení. První polovinou knihy jsem se „prořehtala“, i když jsem silně vnímala, že nečtu humoristickou knihu. … Malý Saša, přestože není sirotek, vyrůstá u své babičky a dědečka. Babička má slovník, za který by se nemusel dlaždič stydět, je psychicky nevyrovnaná, a za své životní poslání pojala úzkostlivou starost o často nemocného vnoučka. Prakticky nic mu nedopřeje, hlídá ho jako ostříž, tahá ho po vyšetřeních, cpe ho práškama a nedej bože, aby se zpotil.

„A proč musíme k homeopatovi?“ zeptal jsem se [Saša].
„Abys nezdechl! Neptej se tak debilně.“

Postupně jsou vtipné historky ze života malého Sašenky nahrazeny momenty, díky kterým se začne poodkrývat neveselý život babičky, dědečka a matky. Ani na chvilku mě nenapadlo, abych někoho odsuzovala. Bylo mi jich docela dost všech líto. Jak málo stačí, aby se člověk ocitl ve vleku událostí, rozhodnutí a výčitek?! A uprostřed toho všeho toxického malý bezbranný klučina, který pozoruje a zkoumá své pocity k jednotlivým rodinným příslušníkům a neptá se: „Proč je babička život a máma pouze občasné štěstí, které odchází ještě dřív, než se stihnu cítit šťastný.“

Ve výsledku se jedná o knihu, která v sobě ukrývá tíživá témata. Malý Saša svým dětským pohledem ze začátku dost odlehčuje, avšak ke konci svou přítomností v centru dění na tíživosti přidává.

Kniha mne navíc obohatila v nejrůznějších oblastech. Dozvěděla jsem se třeba, proč je na horečku dobrý klystýr. Samozřejmě jsem si to ověřovala:-) A pak mě popostrčila k poslechu písní Vladimíra Vysockého.

63 21.05.2021

Wow. No, ty … (doplňte si podle toho, kterému zvolání údivu dáváte přednost:-))

„Poslouchejte mě, Netanjo, dobře mě poslouchejte: daně by se měly vybírat výhradně od těch, u kterých má stát důvodný podezření, že se mají dobře – od toho, kdo se jen tak usmívá, kdo je mladý, zdravý, plný optimismu, kdo v noci šuká a ve dne si píská. Tyhle parchanty je potřeba zdanit, oškubat a nemilosrdně z nich sedřít kůži.“

Nacházíme se ve městě Netanja v Izraeli. Na pódium vletí brýlatý, vyhublý mužík jménem Dovík, publikum se dobře baví. Vítejte na stand-up představení. Na představení, které nemá v historii stand-upu obdoby… Ze začátku jsem si myslela, že tahle kniha možná nebyla tou správnou volbou. Dovíkovo humor mi nijak zvlášť vtipný nepřipadal, jenže večer se vyvíjel a já brzy s napětím sledovala osobní příběh čtrnáctiletého Dovíka. Navíc v publiku sedí někdo, kdo Dovíka v té době znal a začíná si dávat dvě a dvě dohromady. Víc neprozradím, protože vás nechci připravit o tu jízdu, která se v Netanje konala. Jenom pár osobních postřehů. Knih s židovskými hrdiny je plno a já je ke čtení zrovna nevyhledávám, ale víte co? Dovíkovi stačilo pár vět, pár momentů a já měla pocit, že takhle blízko jsem se k nikomu, kdo přežil holocaust, nedostala. Asi to bylo tím jeho humorem a tím, jak dovedl uhodit hřebíček na hlavičku. Mám pocit, jako bych jeho rodinu fakt poznala. Střípek za střípkem se přede mnou skládal mnohovrstevný obraz jedné izraelské rodiny. A já hltala každé slovo. Upřímně, v hledišti stand-up představení bych být nechtěla (pro mě prostředí, ve kterém bych se nechtěla ocitnout:-)), ale takhle z bezpečné vzdálenosti jako pozorovatel jsem nasávala atmosféru, prožívala sebemenší detaily a společně se čtrnáctiletým Dovíkem jsem se děsila chvilky, kdy se to dozvíme a zároveň jsem se toho momentu nemohla dočkat.

„Tak už to v rodinách chodí, jednou tě objímají, jindy tě seřežou řemenem, a všechno z lásky. Koneckonců už v Bibli se píše, že „kdo šetří hůl, nenávidí svého syna“, a věř mi, Dovíčku, že jedna facka je někdy lepší než tisíc slov. To byla tátova sbírka lidový moudrosti v kostce.“

Tleskám Davidovi Grossmanovi, autorovi, který mě dostal. DOPORUČUJI. Mnohokrát děkuji Evaho73 za to, že mě svým komentářem ke knize Život si se mnou pohrává, k autorovi nasměrovala. … „Fakt ho neznáte? Kde to žijete?“:-)

63 06.01.2021

Jsem první, kdo komentuje, tak si dovolím delší komentář:-D

„Lidé jsou schopný nosit v sobě malý křivdy strašně dlouho dobu, ale aby si takhle dlouho pamatovali, že maj být vděčný to fakt ne.“

Seznamte se s An Činčin, pětadvacetiletou holkou, která se snaží vyznat sama v sobě, ve své rodině a taky v lásce. An Činčin mi byla hodně blízká, hlavně její pocity, nechtěla bych sice zažívat to, co ona, ale v zásadě souhlasím s její tetou, taky to tak cítím. Protikladů najdeme v knize hned několik. Třeba život dvojčat (matky a tety An Činčin) se po jejich svatbě ubíral úplně jiným směrem, jejich životy jsou jak nebe a dudy. Také jejich děti mají díky zažitým zkušenostem odlišný pohled na svět. Člověk není nepopsaný list, ale je částečně determinován tím, co zažil, prostředí ho ovlivňuje. Těm, co život klade do cesty nejrůznější překážky, můžou být ve výsledku šťastnější, než ten, co má na růžích ustláno. Problém je v tom, že štěstí je relativní a každý ho vnímán jinak.

„A abych ospravedlnila svoji existenci, musím to vzít přes život mý mámy. Zní to fakt hloupě. Ostuda už je, když se dospělá pětadvacítka musí ospravedlňovat. Je mi dost trapný, že jsem se se všema těma nadlouho pohřbenejma záležitostma v sobě zatím neuměla vypořádat. Abych se uklidnila, začnu tohle zpytování ještě jednou a od začátku. Je tu jediná věc, kvůli který se stydím. Při pátrání po vlastní podstatě musím přivést na scénu svoji mámu.“

Dalším protikladem jsou 2 odlišní nápadníci, kteří se hlavní hrdince dvoří. Bylo velmi osvěžující, že i když hlavní hrdinka řeší lásku, tak nevzdychá roztouženě po nějakém chlapovi ani ženě:-) Myslela jsem si, že si vybere nakonec tak, jak si vybrala:-) Nemusíte se bát, že jde o červenou knihovnu. Láska má mnoho podob a i to na pohled nejdokonalejší manželství nezaručuje člověku štěstí. Otec An Činčin se s tíhou manželství vyrovnával taky po svém.

„Manželství je večeře, v níž je polévka lepší než dezert.“

Kniha je plná zajímavých myšlenek. Buď s nimi víceméně souzníte, tak si knihu zamilujete, nebo se s nimi nepotkáte a Protiklady si tolik neužijete. Můžete si tipnout, k jaké skupině se řadím já:-) … K trvalé mojí mamky jsem měla podobný přístup jako An Činčin k trvalé svojí mamky:-)

„Cizí neštěstí považujeme za přirozené. Své vlastní nejsme nikdy schopni přijmout.“

Knihu napsala korejská spisovatelka Jang Kwidža a já jsem si ji objednala hned po přečtení její povídky Básník z Wonmidongu. A od včerejška na mě doma čeká její kniha A Distant and Beautiful Place:-)

V textu je odkaz na povídku The Gift of the Magi od O. Henryho. Tady si ji můžete přečíst: https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/1-the_gift_of_the_magi_0.pdf

PS. Děkuji M. Löwensteinové za pěkný překlad. Hovorový jazyk jsem si moc užívala:-) Doporučuji.

62 11.08.2022

Tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela. Salinger mi v knize Franny a Zooey představil rodinu Glassových. A mě učarovala nejenom zmiňovaná rodina, ale i autorův styl. První příběh (název si vypůjčil autor od Sapfó) je psán ve stejném duchu jako Franny a Zooey. Buddy přijel na svatbu svého staršího bratra Seymoura. Místo svatebního veselí však zažije perné chvilky s družičkou nevěsty. V této povídce jsem si užívala výborné dialogy a atmosféru, která houstla v rozpáleném autě. Druhá část je úplně jiná liga. Buddy se snaží sepsat životopis Seymoura. Neustále odbíhá od tématu, poví nám toho spoustu o sobě. Zkrátka semele všechno, co mu přijde na mysl. Ve výsledku jsem se toho ale o Seymourovi a jeho poezii dozvěděla hodně:-) Říkám si, že napsat tohle, tak na to je potřeba hodně talentu, důvtipu a nevím čeho ještě. Protože i když jde na první pohled o zmatené blábolení, tak jsem nemohla přestat číst. Jestli vás zajímá, jak to bylo se Seymourovou smrtí, tak doporučuji povídku Den jako stvořený pro banánové rybičky, kterou najdete ve sbírce Devět povídek. Strašně ráda bych si přečetla nějakou Seymourovu báseň:-)

Salinger si mě získal svou ukecaností:-) Nejenže byl mistr dialogu, tak dokázal zajímavě pracovat s dlouhými větami, vystačí si s pár na stránku:-) Bavily mě odbočky k čínské, japonské a jiné poezii. Čtení této knihy jsem prokládala čtením básní haiku od Issy Kobajašiho. A objevila jsem ještě 2 další básníky (R. Burns a W. C. Williams, ke kterému jsem se dostala přes překlady básní od Sapfó:-)), jejichž tvorba mi zpestřovala čtení o rodině Glassových:-)

„Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši.“ (Issa Kobajaši)

PS. Snažím se, aby můj komentář nebyl tak ukecaný, protože mé psaní Salingerových kvalit ani omylem nedosahuje:-) Doporučuji! Salingera samozřejmě:-)

62 14.07.2022

„Nemáme-li nic jiného, máme alespoň naději.“

No, ty bláho:-) Skvělý román z lékařského prostředí. Hlavní pozornost je zaměřena na oddělení patologie. Hodně mě překvapilo, co všechno měl patolog na starosti a že na jeho rozhodnutí mnohdy závisel další osud živých pacientů. Román je už staršího data, tak se toho určitě od té doby ve zdravotnictví mnoho změnilo, ale i přesto pro mě byl pohled do nemocnice Three Counties velmi podnětný. Líbil se mi zobrazený vztah lékařů k pacientům a zarputilost některých postav. Hailey se chytře vypořádal s problémem, jak medicínsky nevzdělanému čtenáři polopatě vysvětlit, o co jde:-) Velmi mě zaujaly pasáže o Rh faktorech a těhotenství. Sama mám Rh faktor negativní a jsem fakt ráda, že jsem nerodila v popisované době.

Když jsem dočítala, tak jsem byla dojatá jako blázen. Joe Pearson mi zůstane dlouho v paměti a bude ve mně vzbuzovat silné emoce. Doufám, že si na něj vzpomenu, až se budu chtít kriticky vyjádřit o práci nějakého staršího kolegy:-)

Ke knize jsem se dostala dost netradičně. Nejdřív jsme jí v knihovně s dětmi vytrhávali listy a vytvářeli jsme tzv. blackout poetry. Nakonec mi to nedalo a do knihy jsem nahlédla a začetla se:-) Musela jsem si z pochopitelných důvodů vypůjčit kompletní výtisk:-) Škoda, že sem nelze vkládat obrázky. Ráda bych se s vámi o výtvory našich „černobílých básní“ podělila. ... Doporučuji. Můj první Hailey a určitě ne poslední:-)

PS. I když mne hodně oslovil i román Chirurg od P. Dvořákové, Konečná diagnóza se mi líbila přece jenom víc.

62 11.04.2022

Delfínka, Marienka a plno zvířat nám dělalo společnost několik dní. Příběhy holčiček jsou vtipné, chytře napsané, neobvyklé, čtivé a hlavně velmi originální.

V dnešní době naprosto neobyčejná, nekorektní kniha. Když děti udělají nějakou pitomost, tak je rodiče fyzicky potrestají a klidně je nechají jen o chlebu a vodě. A představte si, že autorem je Francouz:-) S několika zvířátky se musíme bohužel rozloučit. Moc se mi líbí, že si autor nedělá s ničím hlavu, prostě psal příběh a neřešil, že by to někomu mohlo přijít kruté. How refreshing. Pokud vás v dětské literatuře nepohoršují před lety naprosto běžné věci a témata (trestání děti a smrt), tak určitě zkuste. Já si ji užívala maximálně.

Na knihu mě upozornila kolegyně, která má na starosti burzu knih, a já jí za to mnohokrát děkuji:-) Barunka (6 let) mé nadšení sdílena. Když jsme dávaly hvězdičky, tak prohlásila, že by jich dala 100.

61 02.01.2023

Výjimečně nebudu knihu hodnotit hvězdičkami, protože nechci dávat knihám odpad. Jedná se o propagandistickou knížku, to by mi ani tolik nevadilo. Proto jsem po ni vlastně sáhla:-) Zajímalo mně, jak se snažil ruský spisovatel apelovat na děti v duchu komunistické ideologie. Je tam toho dost. Problém je v tom, že je to i špatně napsané. Opravdu špatně. Téma v kombinaci s bídnou kvalitou dělá z knihy hrozivou záležitost:-) Ráda bych věděla, jak tuto knihy vnímaly tehdejší ruské děti, protože Vitalij Gubarev byl nejspíš oblíbeným spisovatelem pro děti. Zmiňuje ho i knihovnice Petrovová v knize U Petropových řádí chřipka, ale o Pavlíkovi Morozovovi se jí číst nechtělo:-) Mně už se o něm taky číst nechce:-)

Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu.

„Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu."

Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál.

Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)

„Mother says there's no reason why any child should live that gets no fresh air an' doesn't do nothin' but lie on his back an' read picture-books an' take medicine. He's weak and hates th' trouble o' bein' taken out o' doors, an' he gets cold so easy he says it makes him ill.“

Tak kouzelnou dětskou knihu jsem snad nikdy nečetla. Malá, otravná, sebestředná a citově deprivovaná Mary je nucena žít u příbuzných v Anglii. Všude kolem jsou vřesoviště a dům, ve kterém žije je obrovský a „prázdný“ a její strýc se ani odtažitěji chovat nemůže. Tahle malá holka, která je jako tintítko, pobytem na čerstvém vzduchu sílí a nachází smysl života v péči o tajnou zahradu, která měla zůstat už navždy nepřístupná. Tajemství skrývá ale i sám dům. Koho Mary slyší po nocích plakat? Tajemná atmosféra a skryté tajemství domu mě velmi přitahovaly. Jsem ráda, že se nenaplnil můj odhad, kdo plačící zvuky vydává:-) A pak tu je místní chlapec Dickon, který se pohybuje po vřesovištích jako ryba ve vodě, zná kdejakou rostlinu a výborně si rozumí s divokými zvířaty.

„Even gray days pleased him. He would lie on the grass "watching things growing," he said. If you watched long enough, he declared, you could see buds unsheath themselves. Also you could make the acquaintance of strange busy insect things running about on various unknown but evidently serious errands, sometimes carrying tiny scraps of straw or feather or food, or climbing blades of grass as if they were trees from whose tops one could look out to explore the country. A mole throwing up its mound at the end of its burrow and making its way out at last with the long-nailed paws which looked so like elfish hands, had absorbed him one whole morning.“

Kniha mě okouzlila z několika důvodů.
1) Obsahuje výjimečně krásné popisy přírody. Vřesoviště a samotná tajná zahrada je tak nádherně popsaná, že to ani nedokážu zprostředkovat. Při čtení jsem se častokrát přistihla, že jsem úplně u vytržení.
2) Dojímaly mě dětské osudy. Děti bez rodičovské lásky, jejich projevy a s tím spojené reakce okolí. A jako protiváha životní moudrost prosté ženy, matky Dickona, která dokázala pochopit, co se v dětské dušičce odehrává a co dítě potřebuje. (např. „Good healthy child laughin's better than pills any day o' th' year. That pair'll plump up for sure.“)
3) Napětí, které jsem cítila. Kde je tajná zahrada? Kdo to v domě pláče? A co strýc, jak bude reagovat?
4) Yorkshirské nářečí, které bohužel překladem vymizelo. Ta trocha hovorových tvarů je žalostným pokusem o rozlišení mluvy místních. V originále je silně zastoupeno a hraje v příběhu nezanedbatelnou roli. Když se např. Mary snaží mluvit tímto nářečím.
5) V knize je zmíněno mnoho rostlin a živočichů. Protože jsem četla v originále, tak jsem si je musela často dohledávat. A k mému velkému překvapení jsem zjistila, že havran není raven. Vím, že A. E. Poe napsal báseň The Raven a že je to Havran:-) Ale jak se ukázalo, tak havran je rook a raven je krkavec:-) Tak jsem si tuhle slavnou báseň konečně přečetla. Jak v originále, tak v českém hravraním překladu.

Tajemná zahrada (knihu jsem měla vypůjčenou z knihovny) obsahuje ilustrace. Bohužel musím říct, že se ke knize nehodí. Proč je Mary tmavovlasá, když se hned v úvodu dozvídáme, že má světlé vlasy?! A nejen to. Celkově podle mě nevystihují atmosféru knihy.

Na knihu mě upozornila kolegyně z dospělého oddělení. Vzpomněla si na ni, když jsem ji ukazovala knihu O zahradě od P. Čecha:-) Dětská kniha, původně z roku 1911, to ve mně vzbudilo hned zájem. I když se jedná o dětskou knihu, tak ji máme v knihovně mezi knihami pro dospělé. Nakonec jsem si ji ale přečetla v originále. Chtěla jsem přijít na kloub tomu, zda je vhodnější název Tajná zahrada nebo Tajemná zahrada:-) A jak se při čtení ukázalo, český překlad za originálem v několika směrech pokulhává. A nemůžu si pomoct, myslím, že Tajná zahrada je přiléhavější název.

„At first people refuse to believe that a strange new thing can be done, then they begin to hope it can be done, then they see it can be done—then it is done and all the world wonders why it was not done centuries ago. One of the new things people began to find out in the last century was that thoughts—just mere thoughts—are as powerful as electric batteries—as good for one as sunlight is, or as bad for one as poison. To let a sad thought or a bad one get into your mind is as dangerous as letting a scarlet fever germ get into your body. If you let it stay there after it has got in you may never get over it as long as you live.“

PS. Doporučuji. Pokud můžete, tak spíš originál:-)

60 15.06.2022

I když příběh party spolužáků knihou Sametové iluze začíná, tak pro mě touto knihou prozatím končí. Určitě to není tím, že by mne málo zaujala. Jen jsme četla knihy v opačném pořadí:-) Strašně moc jsem si ji užila, jednotlivé osudy postav se pěkně proplétají, ale těch tajemství je tam podle mě víc než jenom to jedno avizované:-) Moc mě potěšilo, že byla pozornost věnována i Ondrovi Kepkovi. Ten byl pro mne doposud postavou nejhůře uchopitelnou. Všem časovým rovinám je věnovaná velká péče. Dočítala jsem úplně nadšená. Pak jsem si ale přečetla i kraťoučký doslov, který je podle mého názoru nedůstojný. Zanechal ve mně nepříjemnou pachuť. Kdyby si ho napsal sám autor a zmínil v něm své osobní zkušenost se stolním tenisem nebo inspiraci, která ho k napsání vedla, tak bych byla maximálně spokojená.

Petr Čepek, resp. jeho knihy jsou zářným příkladem toho, že by měl spisovatel psát o tom, co zná. V případě Sametových iluzí je tím důvěrně známým tématem stolní tenis. Skvěle mu to funguje, je vidět, že je v tématu jako doma. Bavilo mě, že jsou do knihy zakomponovaní skuteční pingpongáři a skutečné zápasy. Match J. Dvořáčka a J. Hiltona z r. 1980 jsem si dohledala:-) … Myslím, že i na té chmelové brigádě autor byl. Já bohužel žádnou školní brigádu nezažila:-) Vezmu to zkrátka, hodně mě baví, jak je příběh prostoupen skutečnými událostmi, např. údajné usmrcení studenta Šmída na studentské demonstraci 17. listopadu 1989. Doba před revolucí a těsně po ní pro mě představuje velkou neznámou, nemám s ní prakticky žádnou osobní zkušenost (matně si vzpomínám, že jsem oslovovala učitelky soudružko), proto mě lákají beletristicky zpracované příběhy z této doby. A tenhle opravdu stojí za přečtení. Doporučuji. Knihu jsem koupila i své tetě, tak doufám, že se jí bude líbit stejně jako mě:-)

60 31.01.2022

„Existuje jen málo věcí tak zdánlivě nedotčených skutečným světem, jako je spící dítě.“

S Barčou a Arnoštíkem jsme četli dětskou knížku Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku a ta na zadních deskách měla napsáno, že se jedná o příběh z oceňovaného románu J. Irvinga pro dospělé Rok vdovou. To mě zaujalo natolik, že jsem si Rok vdovou při příští návštěvě knihovny hned vypůjčila. Ještě než jsme dojely domů, udělaly jsme si zastávku na Lukách. Děti běhaly a hrály si a já si po chvíli běžela do auta pro knížku. Myslela jsem, že do ní jenom nakouknu, abych si zpestřila čekání na děti. Chtěly, abych na ně vždy zapískala na trávu, že přiběhnou. Tak jsem četla a pískala a tráva mi skvěle posloužila místo záložky:-)

„Jednoho dne pochopí, že bát se nevypadat jako zbabělec, je nejhorší důvod, proč něco člověk udělá.“

Irving si mě zaháčkoval hned první scénou, ve které maličkou čtyřletou Rút probudí zvláštní zvuky. Myslí si, že maminka zvrací a vydá se za ní. A už jsem se nestačila divit, co se přede mnou začíná rozehrávat. Pak jsme narazila na Thomase a Timothyho, které jsem znala z dětské knížky Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku. Setkání s nimi byl pro mě takový šok, že už jsem knížku jen stěží odkládala. … Rok vdovou se skládá ze 3 částí, hlavním tmelem jsou postavy Rút a Eddieho. Do jejich životů jsem měla možnost nakouknout v roce 1958, 1990 a 1995. Kolem mě se to hemžilo fiktivními spisovateli a jejich fiktivními literárními díly. Jak ráda bych si jejich romány přečetla. Román o spisovatelích od prvotřídního spisovatele. Lahůdka!

„Ve svých šestatřiceti letech otce milovala i nenáviděla, a proto ji mučilo zjištění, jak strašně ji miluje.“

I když Irving často dopředu předbíhal v ději, někdy vyloženě spoileroval, tak jsem měla stále stejnou chuť ve čtení pokračovat. Rozhodně se nebojí čtenáře připravit o překvapení. Jeho spoilery mě spíš navnadily, a to obecně spoilery nesnáším. Možná je výstižnější o nich mluvit jako o předzvěstích. … Rok vdovou je dost rozsáhlý, přišlo mi, jako bych četla románů hned několik, přesto vše drží pohromadě. Tolik unikátních postav, mnoho z nich mi fakt přirostlo k srdci, měla jsem pocit, jako bych s nimi prožila velkou část jejich života. Doufám, že si je ještě dlouho uchovám v paměti.

„Snažím se vidět celou ženu,“ vysvětloval [Eddie] Haně. „Samozřejmě si uvědomuji, že je stará, ale existují fotografie – nebo jejich obdoba ze života každého člověka v mé představivosti. Myslím tím celého života. Dokážu si ji představit, když byla mnohem mladší než já – protože existují vždycky určitě pohyby a výraz, které jsou hluboko zakořeněné a neznají věk. Stará žena sama sebe nikdy nevidí jako starou ženu a já ji také ne. Snažím se v ní vidět celý její život. Na celém životě každého člověka je něco tak dojemného…“

Rok vdovou pro mne byla osobně čtenářsky výjimečná kniha. Mám takový zlozvyk, až nutkání rozečítat nové a nové knihy. I když mě knížka hodně baví, tak je pro mě těžké u ní vydržet a dočíst ji až do konce. Proto většinu dočtených knih hodnotím 5 hvězdičkami:-) Představte si, že když jsem četla Rok vdovou, tak mě ani nenapadlo, že bych nějakou další knížku mohla rozečíst. Musím říct, že to byla docela úleva:-) Vůbec jsem netušila, co od Irvinga očekávat, ale že to bude až tak dobrý, mě nenapadlo. Rozhodně doporučuju. Teď mám na jednu stranu strach pustit se do jeho další knížky. Bojím se, abych nebyla zklamaná. Ale určitě to risknu:-)

Díky této knize jsem se konečně setkala s tvorbou tolik opěvovaného irského básníka W. B. Yeatse. Tady je jeho báseň Až zestárneš (When You Are Old) v originále, v češtině si ji můžete přečíst v knize Rok vdovou:-)

When you are old and grey and full of sleep,
And nodding by the fire, take down this book,
And slowly read, and dream of the soft look
Your eyes had once, and of their shadows deep;

How many loved your moments of glad grace,
And loved your beauty with love false or true,
But one man loved the pilgrim soul in you,
And loved the sorrows of your changing face;

And bending down beside the glowing bars,
Murmur, a little sadly, how Love fled
And paced upon the mountains overhead
And hid his face amid a crowd of stars.

PS. Maličké Rút mi bylo strašně líto.

60 25.08.2021

Naše další setkání s Ferdou. Tentokrát zabloudil a pokouší se najít cestu ke svému mraveništi. Místo cesty však objevil jednu plačící mravenčí maminku, která si musí po svatbě sama založit nové mraveniště. A je toho na ni opravdu moc. To by nebyl Ferda Ferdou, aby nenabídl svou pomoc:-) Jenže nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Poblíž mají své mraveniště otrokáři a dělají si zálusk na jejich kukly. Otrokářtí mravenci? To mi přišlo nejdřív dost přitažené za vlasy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že opravdu existují a potřebují cizí mravence, aby se o ně starali. Bez nich by nedokázali nepřežít. Další zajímavou informací, kterou jsem z knihy vytěžila, byla o tesaříkovi, resp. o jeho kuklách. Bavila mě „exkurze“ po otrokářském mraveništi, brblavý mravenci Brbula a Brbola a samozřejmě Ferdova pohádka o mravenci Hračičkovi. A zajímalo by mě, jestli má brouček Kulihrášek skutečný předobraz v hmyzí říši. Nepodařilo se mi to dohledat.

A co mě nebavilo? Ty do očí bijící paralely s minulým režimem. Pracovní kolektivy plnící náročné úkoly při výstavbě a soutěžící o nejlepší partu. Vyhlašování nejlepších pracovníků, brigády, navazování spolupráce, široké masy, hesla a v neposlední řadě chudáci pracující trpící pod jhem bohatých proradných utiskujících. Bylo tam toho dost. Ze začátku jsem si čtení užívala mnohem víc, protože jsem si toho nevšímala. Pak jsem byla ve fázi, že mne tyto paralely přišly vtipné a ke konci už mi bylo až chvílemi trapné předčítat. Dnes se Barunka zlobila, že jsem dala jenom 4 hvězdičky a já ji nedokázala uspokojivě vysvětlit proč:-(

Mravenci patří k našim nejoblíbenějším hmyzákům a Ondřej Sekora na tom má nemalý podíl. Za to mu patří velké díky. Skoro každý den koukáme, jak naši místní mravenečci pokročili se stavbou svého mraveniště. A opravdu jsou neuvěřitelně výkonní. Také jsme si začali díky této knize všímat nejrůznějších otvorů, kterými v mraveništi mizí. Doufám, že se nám někdy poštěstí zpozorovat mravence otrokáře, i když to samozřejmě našim mravencům nepřeji:-)

60 16.05.2021

Nalezena na Šumavě u rodičů v knihovně. Zaujal mne název Barunka. Také doma jednu máme:-) Knížka je bez papírové obálky, má ušpiněné desky, ale uvnitř skrývá učiněný poklad. Barunka je jediná dětská knížka, kterou jsem začala číst dceři (4 roky) a po večerech si ji pak dopředu četla sama.

„Každá babička stará
je veselejší z jara,
vezme si stoličku,
sedne na sluníčku,
myslí – kéž bych byla mladší –
ó, jak bych byla radši.“ (s. 44)

Příběh milounké Barunky, jejího nezvedeného bratra Pepíka, jejich rodičů, kteří pracují od slunka do slunka a stejně jsou chudí jako kostelní myši, kozy Bělky a dalších nás zavedl do malé pošumavské vesničky Malovesky na Klatovsku. Zážitky dětských hrdinů se mi líbily moc, ale ještě víc mě bavily nejrůznější zvyky a tradice, dětské hry, říkadla, písničky a „obyčejné“ praktiky, které obyvatelé pošumavských chaloupek každoročně dělají, když se např. připravují na zimu. V tomhle ohledu je kniha nedocenitelná. Takhle krásně detailně popsané dětské hry jsem v žádné jiné beletristické knize nezaznamenala. Z fleku bych si je mohla s Barunkou a Pepíkem zahrát. Velká pozornost je věnovaná předvelikonočnímu období. Smrtná neděle s topením Smrtky, Květná neděle a svěcení kočiček a jejich pojídání jako ochrana před bolením v krku, pašijový týden s ledovou ranní koupelí a ochrannými opatřeními proti čarodějnicím („Kde je čistota a pořádek, tam zlé čarodějnice přístup nemají a dobytku neškodí.“, s. 50 – u nás by se čarodějnice vyřádily:-)), „líbání“ božího hrobu, atd. Dozvěděla jsem se, co znamená vzít sukně „do kočáru“, získala jsem návod na výrobu oveček do betlému a letos na sv. Barboru místo třešňových větviček vyrazím na trnkové:-)

Knížka adekvátně zachycuje, jak to dřív fungovalo v chudých rodinách. O mladší sourozence se starají starší, děti mají na starosti drobné úkoly jako pasení housat a koz a přitom si spolu hodně vyhrají. Nesmí chybět ani pečení brambor a kouření dýmky z brambor a rákosí. (Můj taťka prý dýmku vyráběl z kaštanů a bršlice kozí nohy nebo nějaké podobné miříkovité rostliny. Necpal ji bramborovou natí, ale suchým listím.) Nepotřebují hračky, stačí fantazie a panenky jsou na světě. … Hodně jsem popisované zvyky konzultovala s mojí babičkou. Prý se o Velikonocích brouzdali rosou (obdoba ledové koupele). Kočičky nejedli, ale zapichovali 3 proutky na pole. Tohle si pamatuji i já z dětství:-) Zkrátka z etnografického hlediska mě kniha uspokojila na 100 %.


Čtivost narušují časté dědečkovy (vypravěčovy) vsuvky. Ale i ony jsou v jistém smyslu cenné. Obsahují autorům pohled na nejrůznější pohanské tradice a zvyky a vlastně celkem zdařile vystihují smýšlení komunistů. Takže dětští čtenáři nejsou ušetřeni např. tématu vykořisťování a znárodnění. V rámci těchto vsuvek autor ve skutečnosti velmi umně vysvětluje spoustu věcí (např. černá hodinka nebo čamrda). Škoda jen toho ideologického balastu, který nedokážou děti odfiltrovat. Naší Barunce při předčítání nějaké pasáže vynechávám, aby neztratila o knihu zájem:-)

Barunka se ptala, zda knížku musíme vrátit na Šumavu, prý by si jí chtěla nechat až do konce života:-) Za mě velké doporučení těm, kteří se chtějí na chvíli ocitnout v dřívějších dobách v malé pošumavské vesničce a nevadí jim, že na ně „občas“ vyrukuje autor se svými ideologickými moudry. Faktem zůstává, že A. Zápotocký psát umí.

60 11.09.2020

Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.

„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”

Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.

Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.

„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“

Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.

DOPORUČUJI.

60 03.09.2020

Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta.

"Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe."
(…)
"Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo."

Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.)

Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-)

„Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."

Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-)

PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.

60 11.08.2020