Okoslav komentáře u knih

Místy pochmurný, místy groteskní, místy psychedelický. Pro mě asi nejlepší Dick, co jsem zatím četla (a to srovnávám i s Blade Runnerem nebo Mužem z Vysokého zámku, takže konkurence je fakt velká).

2 21.02.2020

U Zjizveného krále víc než jinde platí, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Teda můžeš to zkusit – ale nejspíš to dopadne blbě.

Buď v tom má prsty tlak vydavatelství, nebo autorčina nostalgie po „starých“ postavách a ukončených dějových linkách – jinak nechápu, proč tahle kniha vůbec vznikla. Děj se nepochopitelně vleče, staré postavy ztrácejí svůj šarm a, co je asi nejhorší, dějově nepřináší Zjizvený král nic nového (ať už jde o motivy, nebo o postavy, a to i ty záporné). Autorčin styl je sice tradičně čtivý, ale rozkročenost knihy mezi dvě zcela nesouvisející dějové linky jen podporuje mou teorii o tom, že tohle dílko nemělo ambici být plnohodnotným románem, ale spíš výsledkem snahy prodat fanouškům Grišaversa další knihu.

Ve výsledku je Zjizvený hrál z 80 % vlekoucí se nuda. Ve zbývajících 20 % autorka nahrazuje zajímavý příběh snahou o dějové zvraty a překvapení, které mají být asi překvapivé, ale průměrně zkušený čtenář je odhalí sám a mnohem dřív, než Bardugo zamýšlela. Škoda, no.

2 04.02.2020

„Žádné slzy. Žádný funus.“

Jiné příběhy mají deus ex machina, tahle série má Kaze Brekkera.

Pokračování Šesti vran je rozmáchlejší a ambicióznější než jednička, přesto se Leigh Bardugo podařilo ukočírovat nejen postavy (které do jedné získávají ještě větší hloubku a čtenářské sympatie než v jedničce), tak celý příběh. Prohnilé město je jednoznačně jedna z nejlepších urban fantasy za hodně dlouhou dobu.

2 30.01.2020

Komplexní, ale velmi základní úvod do sociálních médií, který ocení hlavně úplní začátečníci nebo lidé, kteří se v on-line marketingu nepohybují, ale chtějí (nebo musí) začít. Převažují dost samozřejmé rady („na Twitteru se diskutuje“, „na YouTube mějte kvalitní video“, ehm), ale čtenářům z řad majitelů menších firem nebo freelancerů, kteří si sítě chtějí spravovat sami, to určitě pomůže.

Co kniha neobsahuje: nenaučí vás psát pro socky, točit pro socky, fotit pro socky.
Co kniha obsahuje: naučí vás o sockách přemýšlet, pokud s tím z jakéhokoliv důvodu chcete začínat.

Pro mě osobně byly nejzajímavější konkrétní příklady z praxe, které ukazují, jak úspěšné české značky komunikují.

2 21.11.2019

Super atmosféra i postavy, hvězdičku ubírám za překombinovaný konec, který byl dokonce i na Agathu přitažený za vlasy.

2 24.10.2019

„Konečným údělem veškerého inteligentního života je naplnit potenciál svých nejsmělejších představ.“

Epické zakončení trilogie, kterému toho ovšem k dokonalosti leccos chybí. A někde naopak přebývá (jako třeba nesnesitelná hlavní hrdinka, echm, echm). A ano, mohli bychom se tu bavit o tom, že ve chvíli, kdy se Liou Cch'-sin pouští do společenskovědních úvah, je to spíš k pláči (koneckonců jeho představa o sociologii, jak ji představil v Temné lesu, je dost naivní), ale budeme hodní a odpustíme mu to, protože jako celek je trilogie Vzpomínka na Zemi kontemplativní jízda, a ne, to není oxymorón! :-)

2 05.08.2019

Je mi jasné, že s tímhle hodnocením jdu hodně proti proudu :-) Osobně ale považuju Karmadontovu šachovnici za nejslabší díl celé celé série. Zároveň jde o díl, v němž se děj láme – Mahan dosáhl téměř všeho, opět se naplno noří do herních mechanik, a popravdě, už to začíná být dost nuda. Nebýt posledních cca 50 stránek, bylo by moje hodnocení ještě horší, závěr ale všechno zachraňuje (a ještě víc ukazuje, že Karmadontova šachovnice má být pouze jakýmsi "přechodovým" dílem).

2 22.06.2019

„In a way, it’s nice to know there are Greek gods out there, because you have somebody to blame when things go wrong.”

Příjemná knižní roadmovie se sympatickými postavami a nějakými těmi řeckými bohy – bohy, kteří surfují, jezdí na motorce, bojují s mečem, obědvají v zaprášených motorestech a jen tak mezi řečí dovedou rozpoutat třetí světovou válku.

... a teď přijde to „ale“.

Pokud totiž patříte k těm, kdo v životě přečetli víc než jednu knížku (a nemusí to být nutně fantasy) a zároveň od příběhu vyžadujete alespoň stopové prvky originality, budete zklamaní. Riordan totiž vychází z osvědčené fantasy šablony (pracovně ji nazveme třeba "odvrhovaný hrdina ze sociálně narušeného prostředí objevuje své skryté vlohy, aby nejprve našel nový domov a následně se vydal na výpravu s cílem ne menším než záchrana světa, plus nějaké ty buddy buddy rozhovory a sbližovačky a očekávané twisty, které šokují maximálně pětileté dítě"). A na téhle šabloně nemění ani slůvko. Takže i když příběh příjemně odsýpá, už po několika stránkách zjistíte něco, co vás jako čtenáře rozhodně nepotěší – veškeré dějové zvraty a zákruty očekáváte dávno před tím, než přijdou.

Takže ne, na četbu dalších dílů to nevidím. A dospělým čtenářům, kteří chtějí číst o tom, jak dávní bohové kráčí současnou Amerikou, doporučuju spíš Gaimanovy Americké bohy.

2 07.06.2019

„Nezahrávejte si s bohy. Nevěřte bohům. Nerozčilujte bohy. Nesmlouvejte s bohy. Nesoupeřte s bohy. Nechte bohy radši úplně být. Berte všechna jejich požehnání jako kletby a všechny jejich sliby jako pasti. A především nikdy žádného boha neurazte. Opravdu nikdy.“

Pro ty z nás, které odkojili Zamarovský s Petiškou, naprostá nutnost. Fry velmi příjemným způsobem (a poťouchle vtipným) vypráví nejen nejznámější řecké mýty, ale i ty, o kterých jste pravděpodobně ještě nikdy neslyšeli. A nebo které jste už dávno zapomněli.

Mimochodem, o tom, jak komplexní jsou Fryovy řecké mýty, vypovídá i to, že se na víc než 400 stran vůbec nevešli největší hrdinové řeckých bájí (jako Héraklés, Théseus, Iáson a další). Jejich příběhy Fry odvyprávěl v další knize (Heroes: Mortals and Monsters).

2 28.04.2019

Představte si mix Kostičasu, Stmívání, přidejte ostravské reálie – a před sebou máte nový román české autorky Petry Slavíkové s názvem Střípky času. Jak anotace slibuje, má v něm jít hlavně o cestování časem a také o velké souboje magicky obdařených lidí. A v zásadě má anotace pravdu. Ovšem s jedním velkým „ale“: spousta momentů ve Střípcích času totiž dává smysl jen ve chvíli, kdy si coby čtenář uvědomíte, že se pohybujete na poli young adult. Protože jde o žánr, který má vlastní pravidla a zvyklosti – často i takové, které by v rámci jiného žánru rozhodně neobstály.

Takže na obou stranách pomyslné barikády bojují především teenageři (protože proč ne), padouch se zcela zbytečně pochechtává a jeho plány nedávají smysl (protože proč ano) a hrdinka naprosto bezdůvodně důvěřuje nepříteli (podezřelému z mnoha vražd), přestože ji před ním všichni přátelé a kolegové varují. Protože tak to zkrátka v young adult chodí.

Vychytanou časovku tedy nečekejte. V rámci young adult jde ale o příjemný příběh s několika momenty, které jsou vysloveně povedené. Celkově hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale protože jsem očividně první hodnotitel, přimhouřím oko a dávám za čtyři :-)

2 18.03.2019

Na začátek to nejdůležitostí: jo, je to pořád super zábavné čtení, svět Barliony je komplexní a postavy sympatické.

S dalšími díly ale víc a víc vystupuje do popředí největší problém celé série Cesta šamana: základní dějový koncept prostě nedává smysl, a to ani v rámci žánru. Namátkou: skutečně jsme ochotni akceptovat, že hra (od druhého dílu navíc mimo doly a prakticky bez jakýchkoliv omezení) je vhodným trestem pro skutečné kriminálníky (pomiňme teď okolnosti Mahanova odsouzení)? Jde-li herní měna směnovat za tu reálnou, proč neexistují celé klany hráčů, kteří se hrou živí, a místo toho se stále pracuje s konceptem "hry po práci"? Jakou roli má Barliona v ekonomice a celkovém fungování reálného světa? (A nějakou hrát musí, vzhledem k tomu, že slouží jako "nápravné zařízení pro trestance".) Mimochodem, v tomto ohledu je mnohem uvěřitelnější konkureční série Hraju, abych žil, která naopak se vzájemným vztahem "hry" a reality pracuje velmi dobře.

Když odhlédnu od dějových nelogičností, platí, že Cesta šamana stále méně a méně připomíná "hru". Mnohem víc jde o klasickou fantasy, ozvláštěnou herními mechanikami, řečmi o NPC, levelech apod. A nevyjasněný (a nevěrohodný) vztah mezi hrou a reálným světem v tom hraje velkou roli.

Jo a mimochodem, ten konec Tajemství temného hvozdu byl... minimálně haluz.

2 26.02.2019

Mahan je venku. A konečně může začít hrát. Místo oněch pár lokací, ve kterých se pohyboval v první díle, má nyní k dispozici celý svět. Tedy myslí si to – než zjistí, že se během několika následujících měsíců nesmí hnout z malé, vývojáři i hráči zapomenuté vísky na samotném konci světa.

Kartosský gambit (i když je trochu pomalejší než první díl) funguje po všech stránkách – až na redakční práce na českém vydání. Takže když se nejprve během pár stran z „Ranaře“ stane „Rváč“, je to úsměvné. Když pak narazíte na nezapomenutelné slovo „vyset“, je to už minimálně na pozdvižené obočí. Když se ale na více než 300 stranách Kartosského gambitu (v elektronické verzi) musíte dívat na to, jak ve Fantom Printu neumějí psát procenta (mezera, kluci a holky, patří tam mezera!), tak to bolí.

Samotný Mahan je i nadále fajn postava. Všechno se mu daří, leveluje jak ďábel a tak vůbec. Jen logiku v ději moc nehledejte, pořád jí tam moc není. Každopádně pokud jde o LitRPG série přeložené do češtiny, stále považuju Cestu šamana za tu nejlepší.

2 25.02.2019

Milá knížka spíš pro mladší čtenáře. Ty starší může trápit, že je až moc epizodická. Nebo taky ne. Protože, koneckonců, pořád je to Gaiman.

2 09.01.2019

Nejfrekventovanější slova v knize, řazeno sestupně: „a”, „já”, „vůdci”. Jo, to fakt.

Trilogie (další z řady velmi špatných variací na Hunger Games) trpí řadou typických „young adult fantasy” problémů. Hlavní hrdinka je těžko uvěřitelná a strojově dokonalá, romance blbá, příběh nefunkční a svět vytažený z ponožky.

Zápletka je i v rámci žánru bizarní: lídři typického postapo světa si svoje účty vyřizují skrz no name šestnáctiletou holku, která má to štěstí, že je zatraceně dokonalá ve všem, na co sáhne, a veškeré dění i konání ostatních postav se točí výhradně kolem ní (ano, romance included). Mě osobně tedy ještě trochu trápí, že je i tak trochu blbá (protože zřejmě vůbec nevadí, pokud žijete ve fašistické dystopii, jsou-li vaši fašističtí vůdci „dobří lidé”), ale to už nechávám na posouzení každého soudruha a soudružky.

Světlý moment celé trilogie vidím v konceptu „sedmi fází války”. Podle něj se poté, co se lidé vyválčili proti sobě, proti nim rozhodla pozvednout své „zbraně” samotná příroda, což považuju za zajímavý ekologický aspekt.

2 25.12.2018

Mega hustej závěr fakt hustý trilogie.

Upřímně: všechny ty hlášky, sex, akce a umírání/zmrtvýchvstání/umírání/zmrtvýchvstání už ve třetím díle nejsou, co bývaly v tom prvním. (Tím chci říct, že už je toho jako trochu moc.)

V žámci žánru ale výrazně nadstandardní, takže autorovi odpouštíme jak dějový nelogičnosti, tak poněkud zběsilé tempo třetího dílu (protože akce sice střídá akci, ale pak si uvědomíte, že se celou dobu mění jen lokace - jako byste četli stejný scénář pořád dokola, jen v jiným oblečku) a máme radost, že takovýhle věci nepíšou jen Kulhánek a Kopřiva.

2 25.12.2018

Mnohem víc psychoanalýza a antropologie než literární věda a naratologie, napříč knihou se navíc (vcelku pochopitelně :-) promítá vědecký diskurz typický pro začátek 20. století.

Knihu ocení hlavně:
- freudovci/jungovci
- studenti antropologie/etnologie
- milovníci bájí a mýtů, kterým už edice „Mýty a legendy” nestačí :-)

2 25.12.2018

„Měli jsme tu nacisty, měli jsme tu islamisty… tak proč ne, kruci, i Sparťany?” ptá se mladá římská císařovna. A já dodávám: proč ne třeba i Brity z konce 19. století, mongolské nájezdníky, zvrácené diktátory a ještě víc robotů?

Impérium je uspokojivé zakončení celé trilogie Propast času. Píšu "uspokojivé" a ne "vynikající". Bohužel. Vinu na tom nese především první půlka knihy, která se táhne v dlouhém představování nových postav a nekonečných popisech diplomatických vyjednávání. A když máte pocit, že to konečně k něčemu směřuje, zjistíte, že celá první půlka byl vlastně jen málo proškrtaný prolog. (Do jisté míry autora chápu - je těžké uvést na scénu nové postavy a opomenout jejich bohatý příběhový background, v zájmu výsledného dojmu by ovšem částečné škrty Impériu určitě prospěly.)

Až v půlce knihy se poprvé objeví hlavní padouch celého dílu a kniha konečně dostává pravý spád. I když se to během uplynulých 250 stran nezdá, čekání se nakonec vyplatí. Příběh, ve kterém se nově objevuje třeba i mladý Winston Churchill nebo (přestože s otazníkem) šestiletý Ježíš Kristus, je ve své druhé půlce zábavný, má spád a zakončuje všechny dějové linie, které minulé dva díly rozehrály.

Pro čtenáře prvních dvou dílů samozřejmě nutnost, bez ohledu na jakékoliv hodnocení :-)

2 24.12.2018

Zpětně se omlouvám Sarah J. Maas, o jejíž sérii Skleněný trůn jsem si svého času myslela (i psala) nehezké věci. Protože v porovnání s třetím dílem Kostičasu je to učiněná literatura.

Takhle: na A zrodí se píseň vlastně není nic špatně. Děj se vyvíjí, hrdinka dělá rozhodnutí, občas se daří, občas se nedaří, a protože jsme v young adult sérii, dočkají se i fanynky dlouhých pohledů, temných mužů a nelehkých emočních bouří v hlavě devatenáctileté holky. Potud dobrý. Jenže... i když by autorka očividně moc chtěla psát velký příběh o lidské svobodě, zlém impériu a o tom, jak přirozená je nenávist, výsledek je mnohem banálnější. Bohužel.

Velká odhalení musí provádět sami padouši (aby poté hlavní hrdinka, zřejmě jako úplně poslední ze všech, pochopila, že nejsou pouze brutálními, krvelačnými stroji, ale mají vlastní promyšlený plán - jak šokující!), vypjaté situace autorka popisuje stylem, který připomíná středoškolskou slohovku: jazykem i dynamikou. A do toho všeho se hojně "uždibují zázvorové bulky" a "usrkává čaj".

Ve skutečnosti je to spíš na dvě hvězdičky, ale jednu přidávám částečně ze setrvačnosti a částečně díky tomu, že dočíst se to dá.

2 24.12.2018

Po nadějném prvním díle přišlo Stmívání pro emancipované holky.

Pokud jde o uvěřitelnost světa a logiku děje, už v prvním díle to na některých místech dost skřípalo. Ale, popravdě, vlastně to ani nevadilo. Koncept jasnovidectví i autorčin jazyk byly natolik zábavné, že jsem byla schopná ledacos odpustit. Ve druhém díle už to ale nestačí.

Zaprvé: svět Vidořádu nedává smysl. Proč svět roku 2059 vypadá, jako by vypadl z Dickensova románu? Proč vidoucí, kteří v Londýně očividně šíleně trpí, ani náznakem neuvažují o emigraci do (sporadicky zmiňovaného) svobodného světa? A proč amaurotici fungují jako obyčejný kompars, přestože se diktatura Scionu očividně negativně dotýká jich samých?

Stejně jako svět, moc smyslu nedává ani děj. Veškeré zásadní posuny v příběhu má na svědomí hrdinčina nepodložená představa o tom, že "hm, neozývá se mi, asi ho někdo unesl, a určitě ho unesl támhleten padouch" - která se vždy ukáže jako správná. Jo, protože přesně tak to dává smysl.

V prvním díle jsem se radovala nad tím, že se konečně objevila young adult fantasy, která není prvoplánovou kopií Stmívání. A vrátilo se mi to jak bumerang :-) Vidořád má totiž se Stmíváním kupodivu docela dost společných rysů: jen místo krve se tu vysává aura a zatím se neodhalil ani jeden vlkodlak.

Pozitiva: navzdory všemu je to zábavné čtení. Jazyk je jednoduchý, autorka se nebojí zabíjet důležité postavy a nakonec se přistihnete u toho, jak si říkáte... "vlastně proč ne".

2 24.12.2018

První díl představil svět londýnských řek, ten druhý svět londýnských divadel. Trojka jde hlouběji. Doslova. Peter Grant totiž tentokrát pátrá v hlubinách londýnského metra a kanalizací.

V porovnání s předchozími dvěma díly jde o slabší kousek: chybí atmosféra jedničky i akční spád dvojky. Zločin, který tentokrát londýnská policie vyšetřuje, je poměrně banální (navzdory svému konečnému rozuzlení), jednotlivé kroky, které přitom policisté podnikají, jako by řídila spíš Náhoda a její velký kámoš Deus ex machina.

Přestože zatím ze série nejslabší, i tak jde o zábavné čtení s příjemnými hrdiny a v české verzi opravdu jen pár překlepy :-) Tři a půl hvězdičky.

2 24.12.2018