Okoslav
komentáře u knih
Oheň na vodě
Joe Dever
Normálně bych dala 5 hvězd, protože to bylo fakt epický, ale za to magický kopí, mrk, mrk, si dvojka Lone Wolfa plnej počet nezaslouží :-))
Balada o ptácích a hadech
Suzanne Collins
Fajn návrat do světa Hunger Games. Měla jsem obavy, že Collins z hlavního padoucha původní trilogie udělá oběť okolností, ale měla jsem je zbytečně – už 18letej Coriolanus Snow je přesně ten skrz naskrz zkaženej, sebeospravedlňující se, po kontrole toužící manipulátor, jakého známe z původní trilogie. Konec je ukázkově napsaný „nedůvěryhodný vypravěč”. Celkově dobrý!
Zánik městečka Olšiny (6 povídek)
Jaroslav Havlíček
„Není boha, není času, není společenské smlouvy, není umění, co tedy je? Já jsem. Co budu dělat? Co se mi líbí. Co že se mi líbí? Plést punčochu. Proč zrovna punčochu? Protože to k ničemu není. To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Sbohem!“
Vzniknout něco podobného dnes, autor by přímým expresem zamířil mezi českou fantasy špičku. Zánik městečka Olšiny začíná jako horor, pokračuje jako čistokrevná groteska (obzvlášť útok mrtvých je fenomenální) a končí jako vynikající sonda do života českého maloměsta a lidských povah. Pro mě jedno z největších literárních překvapení posledních měsíců.
Mízožravci
Petr Boček
Mízožravci na první pohled připomínají Kingovo To. Stejně jako King, i Boček vsází na atmosféru maloměsta (které má s tajemným zlem společného víc, než se na první pohled zdá), na dětské hrdiny a jejich dávno zasuté vzpomínky. Stejně jako King, i Boček tyto, nyní už dospělé, hrdiny staví proti zlu staršímu než samotné město. A stejně jako King, i Boček při vyprávění střídá dvě různé časové linie, které od sebe dělí necelých 30 let.
Pak si ale začnete všímat, že tahle podobnost je pouze zdánlivá: Bočkovi se naprosto nedaří napsat uvěřitelné vedlejší postavy ani hlavní záporáky, a co jeho postavy nemají na realističnosti, to "dohánějí" nejrůznějšími sexuálními úchylkami, a to v běžné nepornografické literatuře v nevídané míře (sadismem počínaje a pedofilií konče).
U Mízožravců se navíc nebudete ani příliš bát (u hororu trochu blbý). Což mě přivádí opět k tomu Kingovi – ten ve svém pojednání o hororu s názvem Danse Macabre prohlásil, že kde autor nedokáže své čtenáře vystrašit, tam se uchyluje k, cituju, „nechuťárnám“. A Bočkovi Mízožravci mu na dálku dávají za pravdu. Nechuťáren tu najdete víc než dost, skutečný strach se ale nedostaví.
Stalingrad
František Kotleta (p)
Kotleta vsází na svůj osvědčený postup „hoďte tam sex, přidejte hlášky a proložte ‚Prásk! Prásk!‘, v případě potřeby opakujte“. Což je fajn zpráva pro všechny, kdo nemají rádi změny (protože takhle má koneckonců správná „kotletovka“ vypadat, ne?), hůř už to ale ponesou ti, kdo od knihy přece jen čekají něco víc.
Přestože totiž Stalingrad určitě potěší všechny autorovy fanoušky (kteří dostanou přesně to, co od Kotlety čekají), onen „velký nápad“, který nechyběl v téměř žádné z předchozích Kotletových knih (ať už jde třeba o originální střet upírů a mimozemšťanů v Bratrstvu krve nebo například o zajímavý koncept sexuální magie v sérii o Tomáši Koskovi), byste ve Stalingradu hledali marně.
Možná je to tím, že postavu Jana Bezzemka i celé jeho univerzum už moc dobře známe z Bratrstva krve, a coby čtenáři tak máme jen malý prostor k dalšímu objevování. Nebo snad tím, že Stalingrad mnohem spíš než klasický román připomíná obsáhlejší povídku, a to jak prací s postavami, tak samotným příběhem. A nebo je to možná obojím najednou.
Království popela
Sarah J. Maas
Překvapivě dobré zakončení celé série. „Překvapivě“ hlavně proto, že kvalita předchozích dílů je, mírně řečeno, kolísavá. (Pravděpodobně mě teď nejspíš chcete rituálně zlynčovat a vyřadit z kruhů kompetentního čtenářstva, ale ruku na srdce, koukali jste někdy v poslední době třeba na první díl? Jako by Maas psala úplně jinou knihu, jiné hrdiny a jiným perem.)
Poslední díl odsýpá a neškodí mu ani mnoho dějových linií, které sleduje. Maas se daří epické bitvy i psychologie postav, a výsledkem tak je strhující zakončení boje mezi dobrem a zlem, do nějž sice Maas nepokrytě vykrádá motivy z jiných fantasy děl, jak je ostatně jejím zvykem (pamatujete třeba na mluvící lebku Morteho?, fanoušci Tormentu určitě chápou :-)), ale výsledku to neškodí.
Proč tedy jen čtyři hvězdy? Přestože se Maas rozhodně vypsala, nezbavila se nepěkného zvyku dělat harlekýnku ze všech a všeho, co má to „správné” pohlaví a věk. Pokud vás to ale netrápí tak jako mě, rozhodně si k mému hodnocení zbývající hvězdu domyslete! :-)
Btw navždy #týmmanon
Dluh
Dmitrij Rus
Varování: pokud jste alergičtí na chvástavé řeči o „ruských medvědech“ a „vynikající ruské krvi“ (nebo třeba na party ruských nabušenců, co terorizujou polskou holku jen proto, že nemá ráda Rusy), na tuhle sérii se radši vykašlete. Bude to díl od dílu jen horší. Fakt.
Mimochodem, větu „Nebojte se, už nikdy nebudete muset umírat, od toho jsou tady muži“ řadím do své osobní top 10 nejsměšnějších knižních momentů všech dob.
Úkol přežít
V. Mahaněnko (p)
„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“
Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník.
Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá.
Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické?
Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)
Půjčovna masa
Richard K. Morgan
Klasická přímočará detektivka, střihnutá noir a detektivy drsné školy. Zároveň ale taky perfektní kyberpunková akční jízda, při které fandové Gibsona, Blade Runnera nebo třeba Shadowrunu v jakékoliv podobě zatlačí slzu nostalgie. Protože korporace jsou ještě nemilosrdnější, technologie ještě vyvinutější a lidská bytost ještě nepatrnější než kdy dřív.
Říše bouří
Sarah J. Maas
**spoiler alert** Kdybych za sebou neměla už čtyři předchozí díly, asi by mi to bylo úplně trapný číst. Ze série, ve které byl zajímavě a slibně rozjetý příběh, se stala plnohodnotná oldschool harlekýnka, kde se zničehonic každý spáruje s každým, a když to přitom zrovna nesedí k příslušnému charakteru nebo dosavadnímu příběhu, neva!, autorka obojí ohne tak, aby žádné romantické oko nezůstalo suché.
Příběh tak nedostanete sice veškerej žádnej, zato se dočkáte spousty “smaragdových”, “borovicových” a “tyrkysových” očí.
Konec byl překvapivě fajn.
Na odvrácené straně
Anthony O'Neill
To nejlepší z detektivů staré školy, Tarantina a komiksové poetiky v jednom 400stránkovém balení. Konec je sice silně předvídatelný, ale to u tohohle žánru snad ani jinak nejde. Btw, těšte se na androida. Je boží.
Město zázraků
Robert Jackson Bennett
Představte si kombinaci Malazské knihy padlých a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a okořeňte industrializací střihnutou steampunkem – a dostanete jeden z nejoriginálnějších literárních koktejlů, které jste v životě ochutnali.
Město zázraků, třetí a závěrečný díl Božských měst, je přesně takovým vyvrcholením celé série, jaké si jen čtenáři mohli vysnít. Kromě Malazu dává vzpomenout tu na legendární Baldur’s Gate (fandové pochopí), tu na new weird, jindy zas na televizní seriál Hrdinové. A napříč tím vším se jako tenká linka vine ten nejhlubší smutek.
Bennett totiž znovu dokazuje, že toho umí mnohem víc než „jen“ fungující svět a uvěřitelné postavy. A tak zatímco si v první díle umně pohrál se čtenářskou imaginací a ve druhém dokázal svůj cit pro akci, v tom třetím brnká na nejukrytější struny lidské duše. Tohle je zkrátka nejzaslouženějších pět hvězd za dlouhou dobu.
Záludné léto
Ben Aaronovitch
Peter Grant se poprvé dostává za hranice Londýna. A svědčí mu to. Záludné léto je zatím nejkompaktnější z grantovských románů, nadbytečné vaty je minimum a jako bonus se dozvídáme o dalším druhu magie - tentokrát o té spjaté s přírodou. Jediné, co maximální hodnocení sráží, je uspěchaný a nedovysvětlený konec.
Město v oblacích
Anthony Doerr
Výborný. Stylem i strukturou hodně připomíná mého oblíbeného Davida Mitchella, což je pochvala nejvyšší.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Nápad fajn, provedení banální. Přemýšlím, do jaké míry knize uškodil překlad. Japonsky umím a u řady (v češtině) podivných vět mi bylo jasné, jak zřejmě vypadaly v originále – a z českého výsledku mám pocit, že byl překlad možná až moc otrocký.
Každopádně Ďábel v havajské košili byl top.
Legendy & latéčka
Travis Baldree
Tak toto bylo extrémně milé a extrémně o ničem zároveň :-) Milovníci kávy a kavárenské kultury ocení dvojnásob.
Rod nebes a dechu
Sarah J. Maas
Bez spoilerů: ten konec je ukázkový fan service and I think that's beautiful :-)
Temná věž
Stephen King
„Byla to nebezpečná hra, to bez debaty, ale teď zbývali už jenom dva tvorové, kteří mohli odemknout dveře u paty Věže, ještě než Věž padne... což se stane, a brzy, protože tomu spisovateli zbývalo už jen pár dní života. a poslední knihy o Věži – byly tři – zůstaly nenapsány.“
Na mnoha místech (v rozhovorech, v knize O psaní a koneckonců i přímo v Temné věži) King častokrát přiznával, že se tahle fantasy–sci-fi-westernová sága stala jeho osobní Temnou věží. Zdolával ji víc než tři desetiletí a já jsem ráda, že nakonec dostoupal až na vrchol. A že jsme u toho mohli být s ním.
Sai, říkám díky.
Doktor Spánek
Stephen King
To nejdůležitější, co byste měli před čtením vědět: není to horor. A to navzdory anotaci, slibované duchařině a taky navzdory tomu, že jde o pokračování Osvícení (u kterého jsem se konkrétně já několikrát málem počůrala strachy).
Po skvělých úvodních stránkách, které přímo navazují na Osvícení („čau, malej Danny!“), vás King zavede nejen o několik desetiletí dál, ale hlavně do úplně jiného žánru – protože Doktor Spánek víc než cokoliv jinýho připomíná parapsychologický thriller. To by samozřejmě samo o sobě nevadilo, protože komu jinému odpustit klamavou reklamu než právě Kingovi, blbý ale je, že to jako celek nefunguje. Jasně, postavy jsou klasicky kingovsky rozepsaný, atmosféra fajná, padouši zábavní – ale napínavý to není ani trochu. Nejen že se při čtení nebojíte vy sami. Vy se dokonce nebojíte ani o žádnou z postav. A to je u thrilleru problém. (Budu hodná a pominu některé vysloveně úsměvné momenty včetně jednoho z hlavních „odhalení“ celého románu, u kterého jsem si ten facepalm fakt nemohla odpustit.)
Kdyby šlo o jakéhokoliv jiného autora, dala bych čtyři hvězdy, protože řemeslně napsaný je to (jako vždy) dobře. U Kinga jsem ale zvyklá na víc.
Hodiny z kostí
David Mitchell
Naprostá většina Hodin z kostí je skvělá („typický Mitchell“, chtělo by se říct). Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Hlavně kvůli posledním dvěma kapitolám, kdy z uvěřitelného, soudobého příběhu jednoho lidského života (chytře protkaného fantasy prvky) udělal prvoplánovou a, popravdě, ne moc dobře vyargumentovanou „podívejte-co-všechno-by-se-mohlo-stát“ přehlídku. Je to škoda. Protože postapo je (alespoň pro mě) silné jen ve chvíli, kdy je uvěřitelné. Což to Mitchellovo (v tomto případě) není. A třeba srovnání s tím, jak skvěle podobné téma zvládl v Atlasu mraků, je do očí bijící.